DOPADNEME TAK VŠICHNI AŽ ZESTÁRNEME? Poraďte co dělat, mám se smířit s tím, že už prostě žít nebudou jako dřív a možná jednou shnijí ve špíně?

Ne, nemusíš tak dopadnout. Dopadneš tak, jak budeš chtít a jaký si to uděláš, takový to budeš mít.
Odpověď na druhou otázku je: ANO. Nech je, ať si to udělají takový, jaký sami chtějí. Taky bys nechtěla, aby Ti druzí/rodiče říkali, jak máš žít, jak máš uklízet ve svém vlastním domě...

Souhlasím s Bety, že stáří je nevyzpytatelné a u každého jiné.A nesouhlasím s Martinkou a Heluškou, že jaký si to uděláš, takový to máš a že si maminka dobrovolně přijala tento životní program.
Problémy ve stáří jsou různé, někdo má fyzické někdo psychické a nikdo je nemá dobrovolně, prostě ho zasáhly.
U mojí mamky taky začaly problémy s nepořádkem, napřed jen kopy špinavého nádobí, připálené hrnce, všude drobky. Nemohla jsem to pochopit, vždy to byla velmi společenská osoba, čistotná, znamenitá kuchařka, zručná na ruční práce - vyšívání, pletení, háčkování. Dokud žil otec, tak to ještě šlo, hodně věcí jí připomínal, ale když ovdověla, tak jsem z ní byla zaskočena. Když jsme k ní přijeli na ohlášenou návštěvu, tak to vypadalo, že vůbec neví, že máme přijet. Ale vymluvila se na zahrádku, nákupy nebo "zakecání se se sousedkou". Zpočátku jsem vždy mlčky vše uklidila, později jí začala vyčítat, že si neuklízí. Ale ona mi tvrdila, že uklízí, ať to nedělám, že to dělala včera. Postupně začala zapomínat hodně věcí, nechtěla si to ale připustit a já si zase strašně dlouho asi nechtěla připustit, že se jí mění psychika. Stále jsem jí tvrdila, že kdyby to OPRAVDU CHTĚLA, tak by to šlo.
Její stav se opravdu měnil plíživě, trvalo to několik let, než mi došlo, že to nedělá schválně. Nemá cenu se na ní zlobit. Tak jak by bylo absurdní říct někomu tělesně postiženému na vozíku, aby se vzchopil a začal sám chodit, nebo ať přestane používat opěrnou hůlku. Toto by nikoho nenapadlo - tělesné postižení je vidět, zatímco psychika a mozek nejsou vidět. Tak každému připadá, že to ten člověk dělá schválně nebo že  je mu všechno fuk.
Proto jsme se  domluvili  v rodině a každý týden nad ní měl někdo dozor. Ale ani to postupně nešlo zajišťovat, proto jsme došli k závěru, že potřebuje celodenní dozor a protože všichni ještě pracujeme, musela být mamka umístěná v domově důchodců. Já jsem si připadala hrozně, ale ona je tam spokojená a ani si pořádně neuvědomuje kde je. Ona už není ani schopná rozhodnout co si má obléknout, jaké je roční období, nic nového si neuloží do paměti. Žádné činnosti si nepamatuje, občas si vzpomene na něco z minulosti, ale je přesvědčená, že je to současnost.Když za ní přijedu, tak je moc šťastná, povídáme si , pomůžu ji obléknout, chodíme na procházky, ona si stále nepamatuje kam které dveře vedou, když se s ní loučím, obejmu ji, pohladím, ona mne také a jsem smířená s tím, že po mém odchodu prohlásí, že mě už týdny neviděla.
Čeho se nejvíc bojím, že tak můžu dopadnout jednou i já. Mojí blízcí budou ze mě nešťastní a utrápení a já si to nebudu uvědomovat. A manžel mi na mé obavy říká :"Netrap se tím, stejně to neovlivníš". A má pravdu, prezident Reagan taky zapomněl, že byl prezidentem a jak to byl vzdělaný člověk.
To Obyčejná : než spravovat barák, tak raději přemýšlej a plánuj jak rodičům zajistit základní potřeby a další péči, bude se to stále zhoršovat a pokud budeš spoléhat, že oni mají sílu si to vyřešit sami, tak se hluboce mýlíš a dostaneš se do zoufalé situace, kdy budeš mít pocit, že jsi na všechno sama a docházejí ti fyzické ale i psychické síly.

Mě taky přijde naprosto normální, že k našim přijedu - uklidím, nakoupím, vypomůžu. Nikdy nevím kdy nějakou pomoc budu potřebovat i já .

Damila napsal(a):

Já taky pozoruji u mé maminky i tchýně poněkud sníženou ostražitost co se týče hygieny kolem vaření. Ty hadry a hubky, kterými to myjí...no fuj. A u mé maminky špatně umyté hrnky nejsou žádnou výjimkou, nádobí myje v jednom hrnci s jarem, pak opláchne...šetří vodou, ale...
Nejhorší je, že si myslím, že budu taky taková.

Často vyhrožuju dětem,  když mají nějakou konstruktivní kritiku  k prarodičům,  že je to dědičné , že budu stejná a možná ještě horší než oni .

já tak stará ješrě nejsem je mi 51,ale jsem dost nemocná,domácnost ještě zvládám,ale dělá mi potíž umývat okna a dělat na zahrádce, když už se pustím do oken ,tak pak chodím týden na kapačky,pomáhal mi někdy manžel ,ale toho si ted přivlastnila tchýně tak je u ní, ta je zdravotně úplně v pořádku,obdělává vinohrad má hodně pole,ale doma nic nedělá ,manžel si chodí ke mě pro jídlo ,aby nemuseli vařit ,opravuje jí barák z našich peněz, uklízí ,koupe jí ,no prostě tak jak by byla jeho manželka ona.Za mnou ,kromě toho jídla dojde ,jen když mu sousedka zavolá ,že je u mě záchranka.Děti mám dospělé,ale mají své rodiny a své starosti ,tak je nechci zatěžovat.Doma také nemám takový pořádek jaký bych chtěla,ale dělám co můžu.Tak se holky na své matky nezlobte,že nemají svou domácnost jak ze škatulky, prostě na to možná také nemají sílu, a stydí se požádat o pomoc.