Mám dvě dospělé děti. Servis buzení do školy ( do práce ) u nás nikdy nefungoval, když vstávaly do školy tak jsme dávno byli v práci...  Doma pomůžou,  běžné věci, jak kdy, asi podle nálady. Ani se jim nedivím, taky jsem doma nerada pomáhala a musela jsem to dělat podle mamky a ne podle sebe a neměla jsem takový pocit vlastnictví jako k vlastní samostatné domácnosti. Pokud něco jiného potřebuji, tak to prostě řeknu - tehdy a tehdy potřebuju abyste byli doma a pomohli to či ono.  Prádlo hážeme všichni automaticky do koše v koupelně a pere se ve společné pračce, žehlím už máloco, to nestojí ani za to řešit... postele si převlíkají sami, u sebe utřou prach a povysávají, dcera i v obýváku když je doma. Kluk sám poseká zahradu, nemusíme mu to říkat. Smetí zavázané do igelitového pytlíku vyjmu z koše, postavím na dvůr za vchodové dveře a kdo jde první ven, tak ho automaticky bere a hodí do popelnice. Nezáleží na to kdo to zrovna je. Také jsem řekla, že když přijdu unavená odpoledne z práce domů, tak si nepřeju aby se ve dřezu válelo špinavé nádobí (myčku nemám) tak to většinou po sobě umyjou. Vlastně to doma ani nijak neřešíme, vyplynulo to samo od sebe a bez problémů. Myslím že se doma nepřetrhnou, ale zase na druhou stranu  nemusím si nijak stěžovat.

Podívej, odvedenou práci jsem kontrolovala když byli malí, a dnes ji taky ještě namátkou zkontroluju, to nemůže být na škodu, ono každej si pod pojmem "ukliď" představuje něco jinýho... 
Já ale nevím v čem ti nepomáhají a v čem bys ocenila větší pomoc, jak si to představuješ aby to u vás bylo... uklidí si třeba pokoj? Jestli ne, tak se na to klidně vykašli! Převlečou si postele? Ne? Kašli na to! Sepiš seznam na nákup - nenakoupí - nebudou jíst...   však na nějaký ten fígl přijdeš.

Tak teď už neplač nad rozlitým mlékem, vždyť píšeš že předtím to dělali tak všechno nebude určitě špatně, něco v nich zůstalo. Například moje švagrová to dělala tak, že každý týden jednomu ze svých 3 dětí přidělila určitý úkol, a nikdy, opravdu nikdy to neudělala za něj. Jeden umýval týden nádobí (nedovedeš si představit, co jsem někdy viděla v jejich kuchyni dokud nepochopili že ona to rozhodně neumyje...) druhý nakupoval a třetí měl na starosti odpadkový koš a další týden si to vyměnili a další týden zas... a kluci se naučili, teď už mají vlastní rodiny. Taky to trvalo než je spořádala, ale podařilo se.  To nevadí že jim to budeš muset zpočátku pořád opakovat a vyžadovat to po nich!

malinko depresívní čtení Jsem matkou dvou dítek dcera )21) a syn (15). Už v jejich útlejším věku mě zaráželo, že nemají takové to estetické pnutí, co jsem mívala aspoň občas od 10 let já, že si kolem sebe neuklidí alespoň pro radost. Jako, že jim nevadí šlapat si po oblečení, válet posmrkané kapesníky na zemi, nezavřít dvířka od šuplíku či od skříně, umýt po sobě nádobí anebo je alespoň odnést do dřezu!!  Jedinou útěchou je mi skutečnost (či spíše teorie), že dítka, která si v útlém věku skládají věci do komínků a úzkostlivě dodržují pořádek na stole  apod. bývají spíše NEUROTICKÁ než pořádná. Ale...všechno má své meze. Pořád je musím honit. Dcera je starší, ale připadá mi, že je rodilý bordelář. když byli malí, vysypávala jsem jim s hurónským řevem věci ze šuplíku na zem, aby si tam alespoň JEDNOU uklidili...Už to samozřejmě nedělám a moje blbost a slabost je, že nejsem důsledná, a to hlavně z toho pocitu, že chci mít kolem sebe hezky, a tak často odnáším věci (nádobí) z obýváku já, narovnávám  ubrusy, prostírání, smetám drobky a u toho na ně  řvu, jsou-li přítomni... Na lednici jsem koupila magnet s nápisem: SAMOUKLÍZECÍ KUCHYŃ - KAŽDÝ SI PO SOBĚ UKLIDÍ SÁM!  Vyvolalo to vlažný zájem. Sázím na to, že je život naučí. A až budou mít vlastní domácnost, prozřou. Nebo taky ne. Dcera mi podrobně vykládala o ještě větším bordelu u údajně "skoro všech" jejích kamarádek. Že by to bylo kritérium výběru?!? A u syna alespoň vím, že nebude vyžadovat obsluhu se žvancem, dělání snídaní, svačin, podávání příborů a tak, protože to nedělám asi od jeho 12 let

Nikdy jsem nedokázala dítě trestat tímto: "když si neuklidíš hračky, nebudeš se dívat na Večerníček" - připadá mi to hloupé, ponižující a trapné. Nikdy jsem nedokázala "zahustit" a znepříjemnit atmosféru doma kvůli smítku na koberci. Nesnáším tresty, nejsem na ně z domova zvyklá.
Dcera si samozřejmě něco neuklidí, oblečení taky pohodí na křeslo, přehlídne otevřený šuplík, nikdy neměla uspořádaná cédéčka , ale jsem naprosto v klidu, protože jsem byla stejná (a vážím si rodičů za to, že se nikdy nesnížili k tomu, aby mi převraceli šuplíky na koberec) a teď miluju komínky ve skříni .
Myslím si totiž, že jakmile má pak "dítě" vlastní domácnost, jeho vztah k pořádku se radikálně změní. Nevím teda, jak je to u kluků, s tím zkušenosti nemám, ale bude to spíš v povaze. Kolegyně mi tvrdila, že její syn byl do 15 totálně "uklízivý" (ale ona coby matka taky pěkně nelítostná tvrďačka) a pak měl pokoj jak po hodu granátem... Všechno se výchovou taky ovlivnit nedá - nebo mu naopak vypěstovala averzi až alergii na uklizený pokoj . Ona totiž nevysvětlila, ona přikázala.
Všechno se u nás doma řeší domluvou, popovídáním o nutnosti něčeho... nevadí mi, že dítko projde nenápadně kolem hory neumytého nádobí, ale zato mi řekne: "mami, koupila jsem ti řetízek, abys měla radost". To pro mě znamená daleko víc než její výstavní pokojík, to totiž vypovídá o našem vztahu něco, za co jsem osudu vděčná ...
A stejně přes veškerý svůj flegmatický přístup k úklidu uklízí jak divá (až se divím, co všechno naleští) , když má přijít kamarádka...
Holky, kvůli úklidu se nerozčilujte - na to je život příliš krátký

Upravil(a) Tercila (18. 4. 2008 20:08)

kalupinka napsal(a):

Generaci zpět takové problémy nebyly. Děti se často osamostatnily a takzvaně trhly ještě dříve, než na to byly připravené. Bydlely tudíž zvlášť, ale de facto zůstaly v některých praktických záležitostech jaksi nedodělané. Čekaly potomky, aniž by zvládaly domácí práce, potřebné k vlastnímu přežití. Docházelo tak občas k paradoxní situaci: vychovávaly dítě a zároveň dovychovávaly samy sebe. Mnohdy s nedokončenou školou.
Dneska nás mladí v mnohém předčí. Vzdělání mají vyšší, schopnosti a možnosti nesrovnatelné. Je logické, že jaksi podceňují domácí práce a všechno, co s nimi souvisí. S počítačem a jinou technikou dokáží tolik, co my prostě ne. A nějaké vaření, žehlení, úklid...je pod jejich úroveň. Tazatelce nelze poradit, než chovat se k potomkům jako k dospělým: vzít od nich příslušný díl na nájemné /studuješ? běž na brigádu/ a nechat je, aby se s tím, co jedí a co nosí na sobě, popasovali, jak umějí. Dospělý potomek je již vychován. Řeči o tom, jak by si měl uklízet, ho zcela samozřejmě štvou a staví do opoziční role. Dospělý potomek může mít ve svém pokoji třeba i chlívek. On tam bydlí. Zavřít dveře a oči. A pokud se bude dožadovat jakéhokoli servisu, zavřít i uši...
Nejsem máma nelida. Pro nyní dospělé děti jsem udělala maximum. Ale taky jsem občas vypěnila. Jednou jsem potřebovala pomoct, nahromadila se práce na chalupě, na zahradě. Na opakované žádosti se mi od velkých školáků dostalo jasné odpovědi: MÁME PRÁZDNINY. Počkejte, neřádi...řekla jsem si. Druhý den jsem nevstala. Nevařila, četla a ležela. Byl to dlouhý den, ale stál zato. Na jejich udivené otázky jsem měla jedinou odpověď. MÁM DOVOLENOU! Byla to dobrá lekce. Dlouho byl klid zbraní...

ano, máš pravdu, pod úroveň dnešní generace je vaření, úklid, vlastně veškeré domáci práce. Zavírám dveře, když vidím nepořádek v jejich pokoji, zavírám oči když vidím co jedí (a není to to co uvařím), budu brát peníze na bydlení a budu trvat na určité pomoci v domácnosti, na dvoře a na zahradě. Ale nepřestává mně štvát ten jejich přístup, nezájem. Prostě je jim to jedno. A budu doufat, že se to časem změní a budou z nich docela "normální lidi" .

Upravil(a) ex1 (20. 4. 2008 5:36)

ex:  "pod úroveň dnešní generace je vaření, úklid, vlastně veškeré domáci práce."

A já bych se klidně vsadila, že totéž o Tobě říkala Tvoje babička

Levandule: "Takže dámy to vypadá jako typické příznaky mama hotelu. Pozor na to, aby se to klientům nezalíbilo tak, že budou mít obavu někde začínat sami..."

Teď nějak nevím, CO vypadá jako typické příznaky mama hotelu .

Levandule napsal(a):

ex1 napsal(a):

Bety napsal(a):

Podívej, odvedenou práci jsem kontrolovala když byli malí, a dnes ji taky ještě namátkou zkontroluju, to nemůže být na škodu, ono každej si pod pojmem "ukliď" představuje něco jinýho... 
Já ale nevím v čem ti nepomáhají a v čem bys ocenila větší pomoc, jak si to představuješ aby to u vás bylo... uklidí si třeba pokoj? Jestli ne, tak se na to klidně vykašli! Převlečou si postele? Ne? Kašli na to! Sepiš seznam na nákup - nenakoupí - nebudou jíst...   však na nějaký ten fígl přijdeš.

ony totiž nepomáhají vůbec. Dřív ano, ale pak se to celé nějak zvrtlo a prostě nic. Nezájem o cokoliv doma. Postele si musí převlíkat sami, pokoj si uklidí pouze pod nátlakem, ale to moc neřeším, prostě zavřu. Spíš mi jde o to, že je nezajímají takové ty provozní věci. Např., když nejsme my rodiče doma, tak je nenapadne přiložit a kotel vyhasne a doma je zima. Zima vadí jenom mně, jim ne. Na šňůře visí suché prádlo, jsem mimo domov, ale oni nevidí, že je potřeba je posbírat a že zmokne, no a co! Odpadkový koš že je plný, no a co, špinavé nádobí, no a co!
Já vím, mám svůj díl viny, pracuji doma, tak jsem pořád při ruce a udělám co je potřeba, ale jsou prostě dny, kde nestíhám a tak potřebuji pomoc. Umýt a utřít nádobí, pozametat. Jsou to 20ti letí dospělí lidé, nedá se s nimi domluvit. Ano, naučila jsem si je tak, ale jak teď z toho ven? Nelze se domluvit. Bohužel kamarádi mých dětí doma nedělají vůbec nic, já je občas do něčeho dostrkám.
Pro mně nejjednoduší řešení je, všechno si udělat sama a nic po nich nechtít, ale to je to, co se mi právě nechce. Nechci je nechat se jen tak povalovat, myslím, že by měly svým dílem přispět.

Myslím tady to. To je v překladu - když to máma neudělá není to. Jakože "Maminčin servis" v ceně. Jinak bez urážky. Jsem teď v pozici kdy buduju u dětí návyky, že mami nemůže zvládat všechno. Jde to ztuha, ale beru si v tom tvém příspěvku velké ponaučení. Jinak moc nevím co poradit. Asi jenom trvat na spolulikvidaci výsledků společného žití. Mohlo by je to obohatit i do budoucna.

no aspoň k něčemu je to dobré! Jak už jsem psala, když byly mladší, nebyl problém. Nemá smysl se tím trápit, k ničemu to nevede, nechám tomu volný průběh, co zvládnu, zvládnu, co nezvládnu, nebude. Třeba se časem projeví to, co jsem do nich celá léta vkládala.
V současné době je pro mně největší problém  se s tím smířit, přijmout to, abych se tím dál netrápila a zbytečně mi to neubíralo síly.

amba napsal(a):

ex1:
Opravdu se tím netrap, co v nich je, projeví se. Stejnou situaci jsem měla, když jim bylo asi 17. Trvalo to do té doby, než si začali vodit domů objekty svého zájmu, to pak bylo vše nablýskané, a bez řečí. Když nastoupili na střední školu, dostali takové kapesné, aby se mohli postarat o vlastní stravování. Já jsem pro ně vařila jen po dohodě, ale to obnášelo i nákup(podle seznamu), úklid kuchyně, vynést odpadky, vytřít, umýt nádobí,atd. Jinak měli smůlu. S prádlem to bylo jednoduché: Vše do jednoho koše, co tam nebylo, nepralo se. Zapomenutý papírový kapesník v kapse? Kdo ho tam nechal, obíral a čistil celou várku. Zapomenuté peníze? Jó, ty byly vždy MOJE. Suché prádlo, pokud si ho nesbrali, sebrala jsem jen moje a manželovo, jejich jsem nechala zmoknout, třeba i dvakrát, i když jsem věděla, že ho budou potřebovat. Věř mi, že se tyto nehody staly jen asi dvakrát, dávali si móc velký pozor, aby měli připravené to, co chtěli.  Do jejich pokojů jsem od jejich nástupu na střední školu vůbec nechodila, o ty se starali sami.  To víš, že někdy měli děsný binec, ale zavřela jsem dveře a JÁ měla uklizeno. Je pravda, že mi chtěli předvést, že se beze mne obejdou, když já jsem ta strašná matka. Pro syna začala vařit dcera a syn jí ochotně pomáhal všechno okolo, dokonce mi dávali ochutnat, abych viděla, že mě nepotřebují.
Když nechali rozházené věci v obýváku, sebrala jsem je a hodila je k nim do pokoje, na jednu hromadu, když nebylo jinde místo, tak na zem, a dál jsem se nestarala.  Neumytá vana? No, tak jsem si ji umyla pro sebe a po použití ji nechala také špinavou, aby si ji museli umýt zase oni.  No, trošku nervy to byly, ale najednou, jako mávnutím proutku se to den ze dne změnilo a bylo to fajn. Dnes mají svoje domácnosti a mají je nablýskané, že se nestačím divit.

Ambo, děkuji za tvá slova. Ano, asi bude problém ve mně, že jsem nebyla už dřív přísnější. Také zavírám dveře od jejich pokoje. Spíš mi vadí ty společné prostory, jejich pohozené boty, ponechané použité nádobí,manželova nechuť k přezouvání apod. Věčné povalování se. Uklidit to, to je hned, to není žádná práce, vytřít podlahy, co bych to nemohla udělat. Nestihám komplet oběd a udělám nějaké rychlé maso. Hned jsem líná, nic neumím. Bráním se, hned myslím jenom na sebe. Dřív to bylo jiné, myslela jsem v první řadě na děti, na manžela, bylo všechno v pořádku, já to ale tak nechci a hroutí se mi rodina, manželství, celý můj svět.

ex1:
Víš, čím já bych začala všechno měnit? Sedla bych si s  dětmi, pokud je to možné, tak i s manželem,  a řekla jim: Jsem unavená, ono stokrát nic umořilo osla. Řekněte mi, co kdo z vás bude dělat a zajišťovat. Sami říkáte, že to není žádná práce, s tím naprosto souhlasím, tak mi předveďte, jak to nic  zvládnete  sami. Já se od vás ráda poučím. Nepleťte si mě se služkou, já také mám svůj život. Nebo si naše rodinka bude zvát úklidovou službu? Kdo ji bude platit? Jak chcete, já se vám přizpůsobím. ( Na internetu najdeš ceníky služeb - vytisknout a předložit) Uvařit oběd také nic není, proto bych požádala manžela, aby mi to předvedl, jak on to umí lépe - a věř tomu, že já bych ho v tom nechala.  Nebraň se, klidně mu dej za pravdu a  trvej na tom, ať ti předvede jak to umí on, aby jsi ty věděla, jak to máš dělat. On není přece líný,dnes muži běžně vaří, proč by nemohl on, alespoň o víkendu. Všechny jejich věci bych nechala tam, kde jim upadly, ať o ně zakopávají jak dlouho chtějí, no a co? (Nějakou chvíli to snad vydržíš, ne?)Použité nádobí po bytě? Neboj, ono  jim jednou dojde!! ( Schovala bych si jeden hrnek pro sebe a se studeným jídlem bych to nějak vydržela). Když oni budou chtít jíst, tak se holt musejí postarat sami. Když myslíš sama na sebe, tak jim to předveď! Jdi k holiči, nech si udělat novou barvu, pěkně se namaluj, kup si něco nového na sebe, jdi si zacvičit, do kina, sednout si s kamarádkou,  prostě jen tak udělej něco pro sebe, co je bude šokovat. Já bych hlavně nebyla doma v době, kdy ostatní přicházejí a vrátila se hóódně pozdě.  Když tvrdí že myslíš sama na sebe, tak jim prostě dej za pravdu, aby si uvědomili, jak to vypadá. Dětem bych na rovinu řekla, že se hroutí rodina, ať si rozhodnou, jak to bude dál. To bych udělala já.
Co uděláš ty , nevím.  Těžko se radí, když neznám všechny okolnosti, to si musíš rozhodnout sama. Děti jsou  velké, tak bych na ně už nebrala ohled, když oni ho neberou na tebe. A manžel - buď se vzpamatuje, nebo také ne. Rozhodně máš před sebou ještě pěknou řádku let a já bych se rozhodla neprožít je jako služka, jejíž práce si nikdo neváží. To už sis v této rodině odpracovala, teď je řada na nich.  Nic si nevyčítej, ani si nedávej vinu. Dělala jsi to pro ně z lásky a teď jsou na tahu oni. Přeji ti hodně štěstí a správné rozhodnutí. Ať se rozhodneš jakkoliv, buď připravená VYTRVAT a neustupovat ze svých, už vydobytých pozic. Jen tak si tě budou vážit.