ahoj holky, píšu asi po týdnu, který ani nevím jak - ale přežila jsem ho. V pondělí mi bylo řečeno, že tenhle azyl už skončil a že ať už se odstěhuju, - z jednoduchého důvodu, týden předtím jsem mu řekla, že od pondělí se stravují sami...v pondělí jsem si začla stěhovat pračku, měl ajsem to domluvené na odvoz na 18 hodinu, ale kamarádka sa autem mohla až o půl osmé, takže jsem se dostala domů asi okol 21 hodiny...mezi tím  mi volal, že jako jestli si myslím, že tohle jsou nějaká pravidla, že jsem na omylu, že doma nic není k jídlu a že proč neotevřu zobák a neřeknu, at nakoupí - oni si totiž asi o půl deváté večer, když už byli od 16 doma, všimli, že jim chybí rohlíky a že asi nebudou mít co papat. tak že tohle teda ne a že jestli si myslím, že to takhle má vypadat, tak at vypadnu už na druhý den..dobře, domluvila jsem si auto, měla jsem už pak celý týden dovolenou, v po jsem ještě byla v práci, takže ráno auto přijelo, nastěhovali jsme věci a vystěhovali, odpoledne jsem jela NAŚIM autem pro barvy a válečky atd. přitom jsem stihla ještě něco málo nakoupit k SOBĚ, jela na nové, vybalila, ráno jsem skočila na malování, večer mi přišli pomoci rodiče, na druhý den mě čekala už jen chodba k malování a úklid, dovezli mikoberce, kamarád mi je pomohl položit, doutírat rámy u oken a tak, ve čtvrtek jsem s dalším kamošem jela do IKEY, pak do Aska, Jysku, - mám téměř veškerý nábytek kromě velké skříně...tak jsme to nasthovali domů - ke mě, přijeli rodiče, zase jsme skládali nábytek...v pátek se to doskládalo, douspořádalo a v sobotu jsem jela ještě na chalupu - kde byl manžel s dcerou a tchýni, pro nějaké skříňky a křesla, nádobí a tak....takže už jsem kompletně přestěhovaná.....se vším všudy. Jo, pár drobností zůstalo jak na starém bytě a na chalupě, ale.....ty nejsou důležité.
Pocit ? Zatím ho nemám nějak zvlášť specifikovatelný, na jednu stranu mi něco schází a na druhou si uvědomuju tu volnost. Ale věřím, že se to časem poddá..Jo, napsala jsem to svému příteli....tak odepsal, že se má docela fajn, že není doma, v nemocnici, ale jde to. Že je rád, že se mi povedlo to, co jsem si zamanula, že jsem silná, že to zvládnu a tak...nic citového, jen trochu povzbuzení mi dodal..no asi to už lepší nebude. No co mám dělat, vnucovat se nemůžu a nebudu. Když mě nechce, ať nechá. Třeba, až se dostane z té své deprese a nemoci a rozvodu, bude lépe. Uvidíme. Všem vám holky a kluci děkuju za podporu a držím palce ve vašem počínání. Vidíte, ž ekdyž se chce, všechno jde.pa

Heko taky držím palečky, z mého pohledu jsi silná žena...a trošku ti závidím...být sama pro sebe..psala jsi o dceři... jak ta nese to, že jsi se odstěhovala..je v pohodě?

Heko, držím ti palce. Ja bývam sama už mesiac - bez detí. Zo začiatku to bolo ťažké, aj keď som sa tešila z nového bytu a zo slobody. Deti mi stále chýbajú, ale už sa upravuje  náš vžťah. Vidím, že ku mne radi chodia, radia sa so mnou a čo sa zmenilo, že  mamžel už hovorí, že tie deti ho akosi "zaťažujú". On ich vlastne používal ako silnú "páku" proti mne a teraz je z nich unavený. Kupuje im  drhé veci, ktoré ja by som nemohla, tak sú zatiaľ s ním. Je to od tých chlapov hrozný podraz.
A možno aj tvoja dcéra pochopí, že s mamou jej bude lepšie.  Časom určite.

Heko: Tak ti přeju hezký start do nového života a nostalgicky vzpomínám, jak já odešla a byla sama a jak to bylo přímo opojné. Sice to trochu taky bolelo, ale to opojení, to bylo něco...to uvědomění si sama sebe...tohle už nikdy neztratíme