Moc Vám holky děkuju za vaše slova povzbuzení.Vidím,že to ,co prožívám dovedou opravdu pochopit jen ty,které si něčím podobným prošly.Ve svém okolí nemám moc přátel a pokud mám známé,tak to jsou naši společní známí a pomoc z této strany nemůžu čekat,protože mají rádi mne i mého manžela a na rozdíl ode mě mají aspoň navenek manželství ,které jim vyhovuje..My jsme také vždycky působili dojmem,že je všechno v pořádku a manžel to tak i zřejmě cítil a já to dusila v sobě.To,že jsme spolu nespali bylo proto,že mě nechtěl nutit a myslel si,že to nepotřebuju,co mu na mě vadí mi neříkal,abych nebyla naštvaná,všechno,co dělal dělal jenom pro nás a potom byl unavený na nějaké povídání.Ani moje kamarádka,která ví přesně,co se děje nemůže spoustu věcí pochopit a mám z ní čím dál větší pocit,že už ji to moje skuhrání leze na nervy.tak nevím,jestli je to ještě vůbec kamarádka.Moje mamka i sestra,které o všem taky ví stojí naštěstí při mně,ale bydlí spolu v jednom malém domě,kde bych mohla mít jeden pokojík,ale se dvěma puberťákama si to nedovedu představit.Navíc mám teď novou práci v místě bydliště a nemůžu si dovolit z nástupního platu platit ještě dopravné.Starší syn tak nějak vycítil,že se něco děje a já si s ním o tom promluvila.Řekl,že by chtěl zůstat se mnou,ale jen pokud zůstaneme někde tady.Chápu,že by kluci nepřišli jen o úplnou rodinu,ale i o své kamarády a mladší syn navíc hraje za místní sokol fotbal (to je také jedna z mála věcí,kterou mají společnou s mužem a v tomto ho opravdu podporuje,vozí ho na zápasy,chodí na tréninky) a moc ho to baví.Jediná možnost je tedy opravdu zažádat o obecní byt.Jenže to je právě ten moment,kdy u mě nastupuje ten hrozný pocit strachu.Co když si o byt zažádám a nedostanu ho? mám pak sklapnout a přijmout řeči typu byla jsi hrdinka a zase ti to nevyšlo.Protože on ví,že je to moje jediná možnost,že bez bydlení se o děti nemám šanci postarat a bez nich neodejdu.Navíc,když pochopil,že mu teče do bot začal se chovat úplně jinak.Pomáhá v domácnosti,nepije tak často,chtěl by se mnou spát,zdržuje se s náma i v obýváku a ne jen ve své ložnici,chce se mnou mluvit,ale mluvit hlavně o tom,že jsme rodina a přece bych to těm dětem neudělala.Nikdy mi neříkal,že mě má rád,teď mi to říká 5xdo týdne.A to ve mně vyvolává ještě větší averzi vůči němu,protože z toho necítím tu upřímnost.Jestli se pozastavujete nad tím,že píšu v jeho ložnici,tak to znamená jenom to,že máme každý svou a to od té doby,co to mezi náma skřípe a on mi do ní dokonce udělal i nábytek.Ale nemůže pochopit,že ji opravdu používám,protože si myslel,že až mě přejdou moje nálady,bude z ní pokoj pro hosty.Ale to se přepočítal.A já už tam vegetím a brečím do peřin,aby mě kluci neviděli,celý půlrok.
Takže holky u mě jde opravdu o to sebrat odvahu,říct si,že nejsem mrcha,která chce rozbít rodinu a poslat žádost o byt,kterou mám už měsíc v počítači a zavolat právničce,jejíž číslo nosím už 3 týdny v peněžence. Nevím, možná to bude brzo, možná nenajdu odvahu dokud nebudou kluci dospělí,ale vím,že to jednou příjde....

Andělo, ty bys přece nemusela manželovi říkat, že si žádáš o byt? Vzpamatuj se, holka! (Jiné je, jestli jsou kámoši se starostou a domákl by se to tak jako tak.)
A ještě ti chci říct - NEJSI MRCHA! Jsi hodná holka, která se snaží všem vyhovět....jen na sebe zapomněla a odstrčila sebe sama do kouta a teď, když už nemá kam couvat, tak najednou zjistila, že stojí až úplně u zdi. ... Víš, my ženy musíme myslet hodně na sebe, nenechat se zahltit tím, co po nás chtějí ostatní, prosazovat sebe sama, pěstovat se, nenechat se ztrhat, zotročit...tohle všechno si děláme samy, šijeme si na sebe bič, partnerovi ustupujeme, pak se hroutíme a brečíme... Zapomnělas na sebe, děvče... Jde o to se najít a najít odvahu žít svůj život tak, jak já chci. Jestli máš velký strach, doporučuju ti najít si dobrého psychologa (nebo ženu). Já taky pořád tápala, bála se, jak to zvládnu, že to nezvládnu, že rozbíjím rodinu, že dítěti vezmu tátu a podobný kecy. ... Houby! Máš právo na svůj život. Na takový, jaký chceš. A že děti přijdou o kamarády? Můžou k sobě vzájemně jezdit a taky si najdou nové. Určitě. Že bys to těm dětem neudělala? ...no a to se radši ubrečíš k smrti? ... Si představ, kolik let máš před sebou. A taky si představ, že je prožiješ v tom, v čem jsi teď... jestli tohle je nesnesitelná představa, tak to změň. Odvahu, holka, odvahu! Máš na to, věřím tomu. Každá na to má, jen si nepřipadat pořád jako ta "mrcha", jen nebýt tou obětí, do který se samy stavíme. Říct si, že máš svoje práva, že ty nemusíš držet rodinu, když druhý to taky nedělá (upřímně nedělá). Nemusíš, nejsi žádný spasitel, proboha!

Andělo, moc ti držím palce, strašně moc. Věci měnit jdou, jde jen o to, jak si to ty sama zařídíš. Já se třeba hrozně bála ozvat vůči bývalému (aby se neurazil, nenaštval apod.)....ale pak jsem si řekla "Co se vlastně může stát?" a řekla jsem mu něco, co nečekal a co já dlouho cítila. To byl můj začátek mého přerodu v ženu, která si jde za svým (ne bezhlavě, jasně). A můj bývalý muž si najednou přestal tak dovolovat, začalo se to vyrovnávat a já čím dál tím víc chápala, že zůstat v manželství s ním, to znamená zapřít sebe sama, zabít svoji vnitřní ženu, zřeknout se všech svých nároků (na lásku, na spolupráci, na něhu, na podporu....).

Zase napíšu, co mi pomohlo. Dát si na papír dva sloupečky. Do jednoho to, co od chlapa obecně potřebuju (a nebuď skromná - že tě nemlátí, to zdaleka nestačí a do druhého to, co od toho tvého skutečného chlapa dostáváš. Pak porovnej. Mně trvalo několik měsíců, než jsem se opravdu vnitřně ujistila, že tohle mi tedy nestačí a že mám právo na víc. A zařídila jsem si to. V životě dostává člověk to, oč žádá.Žádáš-li málo, málo dostaneš.

Přeju hodně sil. Pa

jak se mám vyrovnat s urážkama které na mě vytahuje jeho rodina po 6 letech.věřila jsem jim mluvila jsem s nima o hodně věcech ohledně manžela chápali mě aspon jsem si to myslela a ted to všechno otáčí proti mě že jsem na něho dá se říct našila boudu ohledně svatby a malou jsem si s ním udělala jen proto abych mu ji vzápětí vzala.a že jsem nedala prostor aby mohla poznat jaký je otec.ale když ho nepoznala za rok a půl tak pochybuju že by se to změnilo.asi se nad tím nesmím moc trápit.jen já sama vím jak to mezi náma bylo a co jsem k němu cítila.oni mi pořád mluvím že jsem ho nikdy neměla ráda.protože ted kdo miluje a má rád tak nevidí a neslyší. 

ahoj Evo.dík já vím na blbosti není třeba reagovat když vím co jsem k němu cítila a jak to bylo.šáhla jsem jim na bebi no a tak se chovají jak se chovají.no my máme holčičku.zvládá to v pohodě si myslím.není natolik velká aby to asi zatím pochopila.myslím že jsem utekla v uvozovkách v čas.když poslouchám jeho názory na režim malé a tak.no děs.fakt je to nevyzrálý člověk který potřebuje mít svuj režim ostatní ho nezajímají.ani vlastní dítě.jaké jsou potřeby.tak se měj