zuzaninka napsal(a):

No tak vám pěkně "děkuju"... já tu chci řešit svůj vztah ke kamarádce a vy tu z toho děláte fakt
Nepamatuju se, že bych psala, že mám problém s ARABEM (btw. je to můj manžel a když už, tak mu říkejte tak a ne "tvůj Arab", jak by se vám líbilo, kdyby někdo psal "Tvůj Čech" nebo tak???) Sorry, ale s těmito předsudky a nevyžádanými radami se setkávám dnes a denně...a už mi to leze krkem. Já si musela ulevit!
Že jsem to sem vůbec psala...to s tím původním tématem vůbec nesouviselo, jenom jsem tím reagovala na to, jak mi někdo psal, že musím kámošku pochopit, že žije v jiném prostředí a má partnera cizince, tak abyste věděli, že ji v tomhle ASI chápu. Ona mi ho nějak moc nerozmlouvala, jenom na začátku utrousila pár pochybností a předsudků jako vy teď...ale dál už to neřešila a před třemi měsíci nám byla na svatbě, úplně v pohodě.
Ten problém se fakt týká jen mě a jí, naší komunikace, to nesouvisí s našimi partnery, ani kdyby ona chodila s černochem (ostatně to některé její kamarádky v Německu z bývalé školy taky:)

Tak prosím, jestli mi chcete poradit, vraťe se k původnímu a neřešte ARABA...dík

Ofelie: díky, tys asi jediná, kdo pochopil, oč mi jde

Nedaj sa... a nič si z toho nerob. Trčíš spomedzi nich (aj tvoj muž), tak štekajú. Je oveľa ľahšie riešiť "tvojho Araba" než svoje s.r.a.č.ky, dokonca aj než tvoj vzťah s kamoškou.

Zuzi, já budu takovej velkej protiva. Co mě znají kdybych při své výšce 195 napsal malej asi by mě ukamenovali:)
Asi znáš okřídlenou větu vše se vyvíjí. Tím mě hned přišlo na jazyk jedno typyckz mužské pořekadlo, "Nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně"
Přátelství jsou také taková, některá kratká a bohatá a některá dlouhá a prázdná.A nebo taky naopak. Nic nelze nikdy zasuznout do krabice a s tím pak nějak hospodařit.
Víš řeknu ti osobní zkušenost., V původní práci kde jsem byl 22 let jsem sice 3x vyměnil post. Na spoledním postě jsem měl dost kamarádů a přátel. Mnoho mi "slibovalo" přátelství až za hrob. Pak se něco stalo, já se obrátil o radu tu o pomoc a nějak se mi ti přátelé začali vyhýbat až nakonec zmizeli. Zbylo jich pár většinou těch co nikdy nic nechtěli nidky neslibovali a vždy jen přišli a jako duch přinesli co zrovna jsme "potřeboval". Těchto přátel je pramálo. 
Nikde není psáno, že dál si spolu nemusíte vyměňovat maili, dopisy když náhodou budeš v D tak zajdeš a pod. Prostě i to přátelství prochází obdobím kdy nejsou kontakty a více méně se zdá že to přátelství je "mrtvé". Jsi ty nebo ona v období, kdy něco řešíte, ty máš potřebu být s ní v kontaktu, ale ona ne nebo ten kontak vyhledácáš proto aby jsi vyřešila svůj problém nebo její problém. A ona to nechce neví nedospěla do bodu kdy je to třeba řešit.
Osobně bych tomu nechal absolutně volnej průběh. Šel dál cestou svou měl jí v srdci a pokud se ozve  tak odpověz stejně jak před roky, Ozvy se ty jen tak ncehtě znát co a kdy a kde. prostě jen tak. Ono čase to buď umlkne a pak čas přátelství je ukončen a nebo se něco stane a zas bude ty dvě kočky v 6 třídě.

zuzaninka napsal(a):

Ad můj původní problém:
Martina1 - no, závislost, možná jo. Já vidím u svých kamarádek (jsou dvě), že jsou si prostě opravdu tak moc blízké, volají si každý den, scházejí se často, řeší všechno možné. Nechodí spolu do školy, znají se od 14ti, ale furt je to mezi nimi takové. Ty si můžou říkat "nejlepší kamarádky". Jsem divná, že bych chtěla něco podobného? K tomu kamarádovi: je jako můj brácha a mám ho ráda. Ale jsem vdaná a manželovi to fakt nevadí. No, možná mu to vadilo trochu, když jsme se poznali. Ale ten člověk pro mě udělal tolik a když mi bylo nejhůř, ještě před tím, než jsem poznala manžela, mě podržel (vždy platonicky), že by pro mě bylo prostě nemyslitelné ho vyřadit ze života JEN proto, že mám manžela. Mně se to zdá krajně nelogické. Vím, že tohle mnozí nepochopí, ale já zas fakt nechápu, co tím, že se sejdeme 2x do měsíce a pokecáme a párkrát za měsíc si napíšeme (o tom, jak se máme, žádné "intimnosti" neřešíme), dělám špatného. Kdyby měl manžel takovou dlouholetou (ne nějakou novou, to by bylo podezřelé...) kamarádku, taky bych nežárlila, protože já dělám to samé Je to můj život a můžu si ho snad žít podle sebe, ne podle nějakých pochybných pravidel, jak by to být "mělo".

Kamarád - všechno je to asi jenom o míře (a o tom, jestli to zůčastněným vadí či nevadí)... samozřejmě že není nic špatného se 2x za měsíc sejít s kamarádem.
"Svěřujeme se" - já jsem to brala tak, že s ním řešíš třeba i intimnosti v manželství, to by pro mě bylo nepřípustné. Pokud řešíte věci ve stylu jaké je počasí, co jsme koupili do kuchyně, jak se mají děti atd. - tak je to ok :-)
Spíš mi připadalo divné, že bys měla větší intimnosti s kamarádem (nemyslím v sexu) než s vlastním manželem.
Tak to jsme si asi nerozuměly.

Kamarádky - pokud jim to oběma tak vyhovuje, tak je to v pořádku. Možná jenom závidím, že žádnou takovou kamarádku nemám :-) Ale já bych neměla čas a ani bych nechtěla kamarádku, se kterou bych se viděla třeba každý den, protože chci mít čas pro sebe, pro partnera... kamarádka na denním programu prostě není. Možná na týdenním, či delším... ano. Ale to záleží na potřebách toho konkrétního člověka.

Proto mám kamarádku, se kterou se vidím cca jednou za měsíc, dva - podle toho, jak často jedu navštívit "rodné" město, kde ona bydlí, nebo když ona přijede do Prahy. Vyhovuje nám to. Mám kamarádku i v Praze, ale vidím ji asi tak stejně často, máme společné aktivity, občas zajdeme do čajovny. Pak mám kolegyni v práci, ale tu nevnímám jako kamarádku, bavíme se v podstatě o prac. věcech. Ostatní asi zařadím spíš mezi známé než kamarádky...

Asi už jsem "přelidněná", každý den v práci mezi lidma, cestou mezi lidma, na nákupu mezi lidma, koníčky mezi lidma, člověk potřebuje být taky sám :-)

Martinka1 napsal(a):

Kamarádky - pokud jim to oběma tak vyhovuje, tak je to v pořádku. Možná jenom závidím, že žádnou takovou kamarádku nemám :-)

Martinka - jo, v pohodě, tohle je přesně to, co myslím

Já bych právě takovou kamarádku chtěla taky, abych jí mohla kdykoliv zavolat, probrat s ní cokoliv...nemusely bysme se vídat každý den, to ostatně ani nejde, mám taky dost svých povinností, manžela a jsem docela ráda sama. Kamarádek mám podle všeho dost (jakože fakt kamarádek, se kterými se scházím a píšu si - tak pět, šest)...ale s žádnou to není takový intenzívní vztah. A když to třeba vypadá jako že jo, tak ty moje kamarádky mají x dalších kamarádů a těžko určit, jestli jsem pro ně já ta "nejlepší", ale spíš asi ne. Chtěla bych někoho takhle blízkého, neříkám, že by se nemohl vídat s jinými lidmi, ale prostě abych věděla, že jsme si nejblíž...myslela jsem si, že to půjde s tou, kterou tu řeším, ale když porovnám náš vztah a těchle dvou kamarádek, tak ani omylem, no.

Takhle mám "jen" toho kamaráda, že jsme pro sebe "ti nejlepší" Ale samozřejmě (nejen kvůli manželovi) bych chtěla i takovou kamarádku ženského pohlaví. Asi jsem zmlsaná, že...
Je fakt, že v mém věku (25) se už ale taková kamarádství těžko tvoří, každý(á) už má někoho z minulosti, kdo je mu bližší...

Upravil(a) zuzaninka (28. 3. 2008 15:16)

zuzaninka napsal(a):

Pisateli, její problémy se školou - žádný nemá, snaží se a učí se dobře. Její problémy s matkou - do toho šťourat nechci, je všeobecně známo (jsme malý město), že její matka je k...a a pro ni je to jistě bolestný, na druhou stranu už to má asi v sobě vyřešený a mně do toho nic není, ani nevím, co bych jí k tomu řekla, když do toho ani tak moc nevidím. Její problémy s manželem - je to btw. jen přítel, jsou spolu 8 let a ona se vdávat nechce, i když spolu dávno bydlej a v podstatě jako manželé žijou...mně se zdá, že pořád čeká jakoby na "něco lepšího", na druhou stranu je asi ráda za to, co má. Možná mezi sebou nějaký problémy maj, jako každej, ale do toho mi taky nic není, když se mi sama nesvěří.

Máte asi pravdu - nezbývá, než se s tím smířit. To je nejosvědčenější rada, co?
Já nechci být nijak kousavá, ale myslela jsem, že někdo bude umět poradit víc než to. Třeba, co s tím "konstruktivně" můžu dělat já. Pokud jste ale dospěli k závěru, že nic, tak to tak asi bude, no.

Nemám radu, len ksúsenosť - od niekoľkých kamošiek ma akoby "oddlialil sám život". Bolo mi smutno, ale keďže prišli noví priatelia a nové zážitky, nejako ma to zmierilo. Málokedy sa to skončilo nejakou hádkou či hnevom, skôr sme prestali mať čas, alebo sa naše životné štýly a životy vôbec vzdialili... Stáva sa to občas, dokonca aj v manželstve.

Amriana napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

Kamarád - všechno je to asi jenom o míře (a o tom, jestli to zůčastněným vadí či nevadí)... samozřejmě že není nic špatného se 2x za měsíc sejít s kamarádem.
"Svěřujeme se" - já jsem to brala tak, že s ním řešíš třeba i intimnosti v manželství, to by pro mě bylo nepřípustné. Pokud řešíte věci ve stylu jaké je počasí, co jsme koupili do kuchyně, jak se mají děti atd. - tak je to ok :-)
Spíš mi připadalo divné, že bys měla větší intimnosti s kamarádem (nemyslím v sexu) než s vlastním manželem.
Tak to jsme si asi nerozuměly.

Kamarádky - pokud jim to oběma tak vyhovuje, tak je to v pořádku. Možná jenom závidím, že žádnou takovou kamarádku nemám :-) Ale já bych neměla čas a ani bych nechtěla kamarádku, se kterou bych se viděla třeba každý den, protože chci mít čas pro sebe, pro partnera... kamarádka na denním programu prostě není. Možná na týdenním, či delším... ano. Ale to záleží na potřebách toho konkrétního člověka.

Proto mám kamarádku, se kterou se vidím cca jednou za měsíc, dva - podle toho, jak často jedu navštívit "rodné" město, kde ona bydlí, nebo když ona přijede do Prahy. Vyhovuje nám to. Mám kamarádku i v Praze, ale vidím ji asi tak stejně často, máme společné aktivity, občas zajdeme do čajovny. Pak mám kolegyni v práci, ale tu nevnímám jako kamarádku, bavíme se v podstatě o prac. věcech. Ostatní asi zařadím spíš mezi známé než kamarádky...

Asi už jsem "přelidněná", každý den v práci mezi lidma, cestou mezi lidma, na nákupu mezi lidma, koníčky mezi lidma, člověk potřebuje být taky sám :-)

au au au au ... a co když se to kamarádství vymkne kontrole .. myslím klukx holka ... to je pak mazec ...ach joo ... omlouvám se za vpád do debtay ale prostě tohle je pro mě osobní téma

Je to menšia pravdepodobnosť, než že si nabrnkne neikoho z ulice čiste štatisitcky. Ale záruky samozrejme neexistujú, to je jasné. Mne sa to "vymklo" celý jeden raz a to mám tých kamošov dosť...

Upravil(a) Selima (28. 3. 2008 16:55)

zuzaninka napsal(a):

Martinka - jo, v pohodě, tohle je přesně to, co myslím
Já bych právě takovou kamarádku chtěla taky, abych jí mohla kdykoliv zavolat, probrat s ní cokoliv...nemusely bysme se vídat každý den, to ostatně ani nejde, mám taky dost svých povinností, manžela a jsem docela ráda sama. Kamarádek mám podle všeho dost (jakože fakt kamarádek, se kterými se scházím a píšu si - tak pět, šest)...ale s žádnou to není takový intenzívní vztah...
Takhle mám "jen" toho kamaráda, že jsme pro sebe "ti nejlepší" Ale samozřejmě (nejen kvůli manželovi) bych chtěla i takovou kamarádku ženského pohlaví. Asi jsem zmlsaná, že...
Je fakt, že v mém věku (25) se už ale taková kamarádství těžko tvoří, každý(á) už má někoho z minulosti, kdo je mu bližší...

Ja som si našla priam "spriaznenú dušu" počas práce v zahraničí, a to mi bolo 39... Nemáme také intenzívne kamarátstvo, už tým, že ona žije a robí 1000 km odo mňa, ale raz za čas ju idem navštíviť a keď ona prechádza Blavou, zastaví sa a kecáme a kecáme a nevieme prestať... S ňou sme si padli do oka priam okamžite, a to sme pritom dosť rozdielne - ale možno práve preto. Na kamarástvo ani na lásku nikdy nie je neskoro.

Selima napsal(a):

Amriana napsal(a):

No ... podle mě víš ... jedna taková zkušenost s vymknutím ... a mám vystaráno na celej život ... teda doufám ... a to zcela vážně ... protože nejhorší je že jsem tím o toho kámoše přišla a to je pak ...no bolavý no ..

Zaujímavé je, že ja som oňho pritom neprišla. Asi preto, že nám obom bolo od začiatku jasné, že to priateľstvo je dôležitejšie než čokoľvek iné, než akákoľvek výmena telesných tekutín. To ľudské porozumenie zvíťazilo nad "ľudskými pudmi".

A o tom to je ... bylo vám to jasný oběma ... tak to mám já .. brala bych všema deseti zpět kámoše .. on ... prostě už mě má zařazenou do jiné škatulky.Čili Ti to strááášně přeju ale i tak trochu závidím a honem mi poraď jak jsi to dokázala ..  protože já au ..

Upravil(a) Amriana (28. 3. 2008 17:00)

Selima napsal(a):

Slávkovi: Blanka Matragi s Makramom sú bezdetní, ale on ju má aj tak rád a ostal s ňou (čo je možno viac, než by urobil nejden Čech, ale čo už). Bože, jak som stará, tak som sprostá a furt chcem nasilu šíriť osvetu ľuďom, ktorí sú aj tak šťastnejší, keď si myslia, že Česi sú jediný dobrý a vyvolený národ(a že už Slovensko je Západné Mongolsko, nehovoriac o iných štátoch a národoch). Ospravedlňujem sa, že im(vám?) to chcem brať.

Sel, je mi tě líto, vážně nevím, proč pořád tak aktivně přispíváš do našich diskuzí, když ti "ten vyvolený český národ" tak vadí...
Asi ti musel někdo velmi ublížit. No jo... co už včil....

Upravil(a) Slavek17 (28. 3. 2008 19:22)

Nevím, jestli se někdo na tuto mou zpověď vůbec ještě pamatujete, ozývám se více než po roce :-)

Vztah s mou kamarádkou prodělal od té doby zajímavý vývoj. Někdy dva měsíce po tom, co jsem sem psala, se mi sama ozvala, že by mě chtěla vidět. Byla jsem tím hodně překvapená a samozřejmě ráda... Bohužel k tomu nedošlo, protože se "domákla" toho, že jsem jí založila falešný profil na facebooku, který se stal mou závislostí a ona se tam odmítala registrovat. Vím, že to z mé strany byla velká hloupost, někomu se takhle vbourat do soukromí proti jeho vůli, ale poučila jsem se a dnes už bych nic takového neudělala. (!) Podotýkám, že na tomto "profilu" nebylo nic vidět, jen naše společná fotka a její jméno. Všechny ostatní info (maximálně datum narození, nic jiného tam ani nebylo) byly ukryté a nemohl je vidět nikdo jiný než já, zakladatelka. Když na to ale kámoška přišla (asi přes google search), ztropila mi hroznou scénu přes Skype, který se stal naším jediným komunikačním prostředkem. Já jí slíbila, že to smažu a omluvila jsem se jí. Ale ona mě nazvala primitivem a na moje opětovné pokusy se jí omluvit nereagovala. Vždycky se odhlásila :-(. Věděla jsem, že se neozve, že bude naštvaná HODNĚ dlouho a bylo mi hodně smutno :´( Odjela jsem na dvouměsíční pobyt do Arábie k rodičům manžela, který proběhl btw. takřka bez problémů. Mezitím jsem pověřila našeho společného kamaráda (toho mého nejlepšího kámoše), aby se s ní během léta snažil sejít a trochu to s ní "vyžehlit", neboť jsem se vzdala naděje, že by chtěla mluvit přímo se mnou (zasklila mě). Osobně si myslím, že jsem nic tak hrozného, aby byla naštvaná déle než týden, dva, neudělala... Nakonec jsem to nevydržela a zavolala jí. Z Arábie, takže to zároveň asi hodně stálo, ale mně to bylo fakt jedno. Oslovila mě tak, jako by se mě skoro lekla. I když jsem si nasypala popel na hlavu, řekla jsem jí, jak mě to mrzí a ať mi to odpustí, že ji mám pořád ráda a chci, aby to bylo jako dřív, byla velmi chladná. Nakonec mi řekla, že už mi "nemůže nikdy věřit" a "měj se hezky, ahoj." A zavěsila. Já brečela a vyváděla. Nevěřila jsem, že by dokázala být až taková... Pomalu jsem se smiřovala s tím, že je s naším přátelstvím nadobro konec. Kolem Vánoc jsem však opět vyměkla (blížil se termín našeho každoročního tradičního srazu s ní a tím mým nejlepším kámošem, byli jsme taková parta), tak jsem jí napsala "srdceryvný" mail, kde jsem jí všechno vysvětlila, i věci, které jsem nikdy neměla příležitost jí říct, snad i proto, že jsme se nevídaly. Na konci jsem napsala, že ji mám ráda a ráda bych, aby to bylo zas jako dřív. A jestli se s námi chce sejít, že ji ráda uvidím. Kámoš jí pak napsal sms, kde a kdy se sejdeme. Samozřejmě se zachovala tak, jak jsme oba čekali - neodpověděla, nepřišla. Napsala jsem jí tedy na profil na photoserver, že vidím, že o nás nestojí a něco podobného v jejím stylu "Ať tě nikdy nikdo nezklame. Měj se hezky. AHOJ" ve smyslu sbohem. Pořád mě to sice trápilo, ale řekla jsem si, že je lepší začít nový rok s čistým štítem a netrápit se můrami z minulosti.

Přes 5 měsíců jsem o sobě nedala vědět, nepřihlásila jsem se na photoserver, kam ona chodí. Nechtěla jsem o ní nic vědět a nechtěla jsem, aby ona věděla o mně, že ji vyhledávám, šmíruju nebo tak. Skutečně jsem to vydržela a i když mě to pořád trošku bolelo, byla jsem za to na sebe pyšná.

Před týdnem došlo k zásadnímu obratu: sama od sebe se ozvala :-O To bylo něco, co jsem od ní nečekala, možná jsem DOUFALA, že k tomu někdy dojde, tak jsem to čekala třeba za rok, dva... Takhle brzo ne. Prý "Ahoj Zuzko, jak se vede..." atd. Zcela jasná snaha dát vše do pořádku. Setkání jsem navrhla sice já, ale proběhlo to líp než v mých nejdivočejších snech. Objala mě a pak jsme mluvily, jako by ten rok nebyl. Jako by všechno to špatné nebylo... Je jasné, že jí to je trochu trapné. O pocitech nadále moc nemluvila, ale tímto dala dostatečně najevo, že o mně pořád stojí. Já se k tomu už taky nechtěla moc vracet, a hlavně jsem jí už nechtěla "lézt do zadku" jako dřív...ukázat jí, že jsem taky trochu nad věcí, ne jak dřív. Řekla jsem jí jen, že jsem pochopila, že máme asi rozdílnou představu kontaktu, a že bych jen ráda řekla, že bych se s ní viděla ráda víckrát než 2x do roka. Na to ona: "Mohly bysme!" Dokonce mě velmi překvapila tím, že nesoudila můj život tak, jak to dělala dřív. Byla velmi milá, dokonce i když jsem jí prozradila, že jsem nechala školy a šla do práce. Když jsem jí řekla, že si hledám jinou, lépe placenou práci, jen se na to usmála a radila mi (přátelsky!), co říkat a jak se chovat na pohovorech, že prý k tomu měla nějaké školení. Snažila se mi pomoct :-o Pak mě ještě přemlouvala, ať tam přespím (byla sama doma), že můžeme kecat i dál, ale já nemohla, měla jsem ráno zařizování a nemohla jsem nechat mámu samotnou, když jsem přijela dom jen na otočku. Pak mě šla doprovodit na zastávku trolejbusu (bylo skoro 11) a ještě mi psala zprávu, ať si dávám pozor na divného chlápka, který jel se mnou a poslouchal, co si povídáme a ať jdu po hlavní - vykřičník...měla o mě strach (!)

Jediné, co mě teď trošku trápí, je, jestli se fakt uvidíme víc. Na příští víkend jsme se domluvily, že pojedeme navštívit naši společnou třetí kamarádku. Tak doufám, že se ozve první spíš ona, já už do toho teď chci investovat trochu "míň", než dřív, aby to bylo zase vyrovnané...

Co myslíte...můžu to považovat za happy end? :-)

Ahoj Selimo,
díky za reakci.
Já to jako happy end beru, a cítím, že je to super :-) Jen se zase bojím, aby to nezapadlo do starých kolejí. Pro mě totiž tito dva přátelé - ona a ten můj nejlepší kamarád, hodně znamenají... Před pár lety jsem ani neměla jiné kamarády a vůbec mi to nechybělo. Věřila jsem, že my tři budeme pořád.

S kamarádem to tak zůstalo, ale vztah s ní prodělal hodně divných peripetií. Skoro bych po tom, jak tvrdě mě odbyla v létě v tom telefonu, nevěřila, že to byl ten samý člověk Já jsem ochotna jí odpustit všechno, hezky se usměje a má mě zase v hrsti. Sice jí to už nedám znát. Jen bych prostě chtěla, abysme se fakt scházely víc...ale já si to vynutit nemůžu, to záleží vše hlavně na ní. Já kvůli své iluzi, že jsme zase nejlepší přátelé teď o tom budu fantazírovat a ono to pak třeba bude zase stejné - jednou za půl roku :-( Já bych chtěla, abychom trochu sdílely ty své životy. Ale vcelku to dopadlo, jak nejlíp mohlo...

Píšeš, že jsi jí ochotná odpustit všechno.. Ale napadlo Tě, že možná není co odpouštět?

já měla naprosto užasnou kamarádku, hrozně moc jsme si rozuměli, my dvě i celé naše rodiny, bylo to moc užasné.bohužel se její pití začalo vymykat a přestala mít vlastně o cokoliv zájem. Ne , že by chodila opilá, ale pití začlo být na prvním místě.vlastně jsme se kvůli tomu, že jsem jí řekla, že zanedbává rodinu rozhádali na půl roku, nedavno jsm se zase sešli. ale už to není ono.to "souznění" uplně vymizelo.