Já si myslím, že to dělá Erem dobře. Nemá smysl být tak tvrdá, jak některé doporučují. Z jejího přístupu je cítit láska - syn to určitě za čas všechno pochopí, a věřím, že si dodělá i učiliště nebo i další školu - má ještě na všechno čas. Důležité je, aby cítil lásku své matky, aby věděl, že jí na něm záleží. Držím ti palce Erem.

I láska se může projevovat tak, že tě pořádně nakope do pr...

Z jejího přístupu je cítit láska - syn to určitě za čas všechno pochopí

Láska? Láska není jen to, že dítěti všechno dovolím, ať už mě k tomu vede cokoli. Láska taky znamená, že se budu snažit ho vést k tomu, aby umělo žít samo za sebe, i když se mu to v té době sebevíc nelíbí. To, co předvádí erem není láska, spíš určitá rezignace - nemá sílu vymáhat alimenty, donutit děti, aby doma (aspoň) pomáhaly, dokopat kluka k tomu, aby dodělal učňák... Ona tady zatím jen brečí, jak je na všechno sama a jak jí to zmáhá. Jo, rozumím tomu, že toho má moc, unavuje jí to a tady si může postěžovat - ale bohužel musí něco dělat. To omlouvání, že syn je nespokojený proto, že nemá peníze, nemůže mu pořídit to, co mají ostatní atd., ji dovede akorát k tomu, že si on skutečně bude myslet (pokud už nemyslí), že je máma k ničemu a všechnu její "péči" bude považovat za samozřejmou. Pochopil by až v okamžiku, kdy by musel dělat všechno to, co teď ona - a to zatím moc nehrozí.

Moc bych erem přála, že až telecí léta přejdou, tak aby to synek ocenil. Přejdou-li telecí léta?

Nevím jak začít. Snad pomůže to, že dnes je klukovi 22 a to co chci říci je asi 10, 12 let staré.
Jeli jsme k našim mna barák a tak nějak v autě mladej pronesl něco že už se těší až bude velkej  vydělávat a bude si celou vejplatu užívat. Řekl jsem mu že bohužel, že až bude velkej tak něco přihraje domu aby věděl že to není jen o utrácení. Začal se čertit a prskat jak vánoční prskavka. Chvíli jsme se s mladým dohadovali, až jsem mu řekl, hele mladej víš buď buď budeš bydlet s náma za podmínek jaké určím a nebo jdi, když do toho rezolutně skočila matka razantně se pustila do mě jak to že po tom nebohém kloučkovi chci peníze. Začala hádka, jen štěstí že jsem se držel volantu. Tu hádku ukončila dcera asi 5 letá když podnesla něco v tom smyslu už toho nechte kdo vás má poslouchat on vás čas podělí.
Čas utekl jak voda, a najednou tu byl mladej pán s první vejplatou a hupky šupky utrácet. Nějak maminčinu nataženou ruku na platbu za papání, elektriku a další neviděl. A tak nastala další hádka v duchu co jsem kdysi vedl s mladým. On nějak stál na straně toho co tenkrát zastávala matka že je její syn a že nemusí nic. Dcera se smála když to viděla. No dopadlo to tak že mladej šel na pivko a matka zatím vytáhla kufry a nabalila mu trensle a košila a postavila za dveře. Mladej se pak o kufry přerazil. Ale… Ale začal platit neboť si uvědomil že když nic aspoň nemusí prát, žehlit a vařit (do dnes mu maminka dělá svačinku do taštička (baťůžku)
No a poučení. Holka měla záchvat smíchu kluk se polepšil a maminka má trauma z toho, že musela přijmout opatření které sama odmítala.
Holky je pravdou že to rozhodnutí bolí ale pokud se má někdo něco naučit tak se musí razantně. Jinak tu jsou veliké problémy.
Babi jana  má podobnej názor

majka.r.63 napsal(a):

Jenom připomínka - Klubko i děti Pisatele měly od začátku pravděpodobně zcela jinou výchovu, než syn Erem.

Myslíš že jinou? Ono nejen ta rodina tj. matka s otcem, ale to okolo, ať prarodiče, tak hlavně pak společnost (škola, kluby atd.) dělají a utvářejí jedince. Nicméně v prvním okamžiku je to úplně stejné.

Upravil(a) Pisatel (9. 4. 2008 15:11)

V čem Majko? Možná, že rodiče byli přísnější, toť vše...
Ještě k těm potřebám oblečení atd. Je jasné, že jako holka v pubertě jsem měla taky touhy se dobře strojit, a mít něco jako ostatní. Na střední už bylo dávno po revoluci, tak i rozdíly byly vidět. Ale mamka prostě neměla dost peněz na hadry,než na dvoje boty, dvoje kalhoty, šaty, pár halenek pro každou. Takže u nás se vedla výchova, že když se z věcí odroste, koupí se samo nové,abychom nechodily se segrou jako šmudly nebo trhani,ale pokud jsem chtěla něco navíc. Fajn,tak jdi na brigádu a na to si vydělej. Pamatuji si, že jsem tenkrát chtěla v 95 takové ty bufy Gladiátory a rifle Mustangy. Tenkrát to bylo 2,800 ,- za boty a 1,800 za rifle. To byly nepředstavitelné peníze!!!!! Makal jsem 3 měsíce na brigádě,abych si je mohla koupit. Vím ,že jsem si tenkrát radostí málem cvrnkla do gatí, že je mám.
Nějak když dnes ty děti všechno dostanou automaticky, tak si toho ani neváží. Neříkám, že všechny,ale vidím to kolem. Na druhou stranu to bylo fajn, protože dneska se naproti mým vrstevnicím nehroutím z toho, že nemám sukni od GASu a rifle od Replaye. Sice nejsem in,ale žiju:)

majka.r.63 napsal(a):

Myslím, že ano. Podle vyprávění Klubka o sobě a tobě usuzuji ( ) podle toho, že jsi voják a tudíž máš v sobě řád (promiň, jestli se pletu nebo jestli se tě to dotklo). A Erem. na mě působí jako chaotik. Proto si myslím, že ona není schopná nyní udělat víc, být ráznější.
A taky si myslím, že v tomto případě už vůbec nejde o výchovu syna. Jde o to, aby syn neztěžoval matce a sestře neúnosně život (krádež fotoaparátu) a zároveň aby ho Erem. úplně neodvrhla.

Ten fotak vratil jeste ten vecer bylo to jen jeho vyhruzne gesto.

helena napsal(a):

Z jejího přístupu je cítit láska - syn to určitě za čas všechno pochopí

Láska? Láska není jen to, že dítěti všechno dovolím, ať už mě k tomu vede cokoli. Láska taky znamená, že se budu snažit ho vést k tomu, aby umělo žít samo za sebe, i když se mu to v té době sebevíc nelíbí. To, co předvádí erem není láska, spíš určitá rezignace - nemá sílu vymáhat alimenty, donutit děti, aby doma (aspoň) pomáhaly, dokopat kluka k tomu, aby dodělal učňák... Ona tady zatím jen brečí, jak je na všechno sama a jak jí to zmáhá. Jo, rozumím tomu, že toho má moc, unavuje jí to a tady si může postěžovat - ale bohužel musí něco dělat. To omlouvání, že syn je nespokojený proto, že nemá peníze, nemůže mu pořídit to, co mají ostatní atd., ji dovede akorát k tomu, že si on skutečně bude myslet (pokud už nemyslí), že je máma k ničemu a všechnu její "péči" bude považovat za samozřejmou. Pochopil by až v okamžiku, kdy by musel dělat všechno to, co teď ona - a to zatím moc nehrozí.

Heleno ja,ze nemam silu vymahat alimenty.Prosla sis tim nekdy?Vis vubec jake jsou u nas zakony?Od roku 2002 -2005 jsem nedelala nic jinyho nez vymahala alimenty.Podavala jsem jedno trestni oznameni za druhym.Neustale jsem byla predvolavana k soudu a na policii a vysledek porad stejny nemohli ho najit.Resila jsem to i pres jeho matku a od ni jsem se dockala nez vyhrozovani a co jsem to za bestii,ze chci dostat jejiho syna do kriminalu.
Policajti vyslychali i ji nerekla kde je.Az koncem roku 2005 se ozval on sam poslal pohled.Poslal jeho mame penize a ona mi je pak zacala posilat za nej.  2 roky platil pravidelne a splatil skoro cely dluh.Pul rok mu byl odpusten soudem nemohl platit,protoze byl prece nezamestnanej.Na to je u nas zakon.
Ted nemuzu podat zadny trestni oznameni,protoze posle vzdycky neco za ten pul rok.Takze nemam sanci.Jedine co jsem udelala,ze jsem podala navrh na zvyseni vyzivneho,abych ho dostala alespon do dluhu

Upravil(a) eremuruss (9. 4. 2008 15:47)

Klubko napsal(a):

V čem Majko? Možná, že rodiče byli přísnější, toť vše...
Ještě k těm potřebám oblečení atd. Je jasné, že jako holka v pubertě jsem měla taky touhy se dobře strojit, a mít něco jako ostatní. Na střední už bylo dávno po revoluci, tak i rozdíly byly vidět. Ale mamka prostě neměla dost peněz na hadry,než na dvoje boty, dvoje kalhoty, šaty, pár halenek pro každou. Takže u nás se vedla výchova, že když se z věcí odroste, koupí se samo nové,abychom nechodily se segrou jako šmudly nebo trhani,ale pokud jsem chtěla něco navíc. Fajn,tak jdi na brigádu a na to si vydělej. Pamatuji si, že jsem tenkrát chtěla v 95 takové ty bufy Gladiátory a rifle Mustangy. Tenkrát to bylo 2,800 ,- za boty a 1,800 za rifle. To byly nepředstavitelné peníze!!!!! Makal jsem 3 měsíce na brigádě,abych si je mohla koupit. Vím ,že jsem si tenkrát radostí málem cvrnkla do gatí, že je mám.
Nějak když dnes ty děti všechno dostanou automaticky, tak si toho ani neváží. Neříkám, že všechny,ale vidím to kolem. Na druhou stranu to bylo fajn, protože dneska se naproti mým vrstevnicím nehroutím z toho, že nemám sukni od GASu a rifle od Replaye. Sice nejsem in,ale žiju:)

počkéééj jááák to nemám ? A nejsem in ?? Tys ještě neobjevila půvab second handů ?? Já jsem teda třeskutě in . Např. tričko od mexx, sukýnka Espirit, kabátek Kookai...a ženský v práci mají o čem povídat ... jenže tričko mám za 30 kč sukýnku za 70 a kabátek panebože celých 120 ... (ne euro ...ale kč ) .... můžeš být nejvíc in za pár šlupek...jenže ... o značkových hadrech život opravdu není...to já jen tak

Upravil(a) Amriana (9. 4. 2008 16:50)

Amriana napsal(a):

Klubko napsal(a):

V čem Majko? Možná, že rodiče byli přísnější, toť vše...
Ještě k těm potřebám oblečení atd. Je jasné, že jako holka v pubertě jsem měla taky touhy se dobře strojit, a mít něco jako ostatní. Na střední už bylo dávno po revoluci, tak i rozdíly byly vidět. Ale mamka prostě neměla dost peněz na hadry,než na dvoje boty, dvoje kalhoty, šaty, pár halenek pro každou. Takže u nás se vedla výchova, že když se z věcí odroste, koupí se samo nové,abychom nechodily se segrou jako šmudly nebo trhani,ale pokud jsem chtěla něco navíc. Fajn,tak jdi na brigádu a na to si vydělej. Pamatuji si, že jsem tenkrát chtěla v 95 takové ty bufy Gladiátory a rifle Mustangy. Tenkrát to bylo 2,800 ,- za boty a 1,800 za rifle. To byly nepředstavitelné peníze!!!!! Makal jsem 3 měsíce na brigádě,abych si je mohla koupit. Vím ,že jsem si tenkrát radostí málem cvrnkla do gatí, že je mám.
Nějak když dnes ty děti všechno dostanou automaticky, tak si toho ani neváží. Neříkám, že všechny,ale vidím to kolem. Na druhou stranu to bylo fajn, protože dneska se naproti mým vrstevnicím nehroutím z toho, že nemám sukni od GASu a rifle od Replaye. Sice nejsem in,ale žiju:)

počkéééj jááák to nemám ? A nejsem in ?? Tys ještě neobjevila půvab second handů ?? Já jsem teda třeskutě in . Např. tričko od mexx, sukýnka Espirit, kabátek Kookai...a ženský v práci mají o čem povídat ... jenže tričko mám za 30 kč sukýnku za 70 a kabátek panebože celých 120 ... (ne euro ...ale kč ) .... můžeš být nejvíc in za pár šlupek...jenže ... o značkových hadrech život opravdu není...to já jen tak

Jo to je řešení také
Jinak ohromit můžu i v tom že do práce příjdu v jutovém pytli od brambor Jde o to zda to umím prodat a nebo zda to mám z "donucení" neboť na to nemám. Myslím, si že nemusím mít botičky od... a punčošky od... a hodinky od... a oblek od... a tohle auto....  jde o to zda i stou blbou škodovkou z roku 86 jsem "in". Bejt in neznamená že jsem v IN dle nějakého "estéta", který neví coby roupama a byl rozmazlen a přitom jeho osobní život je v ještě větších troskách a ještě víc nahnutej, léčí se na psychiatrii, neboť sám nemá ani na ten "juťák".

Klubko napsal(a):

V čem Majko? Možná, že rodiče byli přísnější, toť vše...
Ještě k těm potřebám oblečení atd. Je jasné, že jako holka v pubertě jsem měla taky touhy se dobře strojit, a mít něco jako ostatní. Na střední už bylo dávno po revoluci, tak i rozdíly byly vidět. Ale mamka prostě neměla dost peněz na hadry,než na dvoje boty, dvoje kalhoty, šaty, pár halenek pro každou. Takže u nás se vedla výchova, že když se z věcí odroste, koupí se samo nové,abychom nechodily se segrou jako šmudly nebo trhani,ale pokud jsem chtěla něco navíc. Fajn,tak jdi na brigádu a na to si vydělej. Pamatuji si, že jsem tenkrát chtěla v 95 takové ty bufy Gladiátory a rifle Mustangy. Tenkrát to bylo 2,800 ,- za boty a 1,800 za rifle. To byly nepředstavitelné peníze!!!!! Makal jsem 3 měsíce na brigádě,abych si je mohla koupit. Vím ,že jsem si tenkrát radostí málem cvrnkla do gatí, že je mám.
Nějak když dnes ty děti všechno dostanou automaticky, tak si toho ani neváží. Neříkám, že všechny,ale vidím to kolem. Na druhou stranu to bylo fajn, protože dneska se naproti mým vrstevnicím nehroutím z toho, že nemám sukni od GASu a rifle od Replaye. Sice nejsem in,ale žiju:)

Ja som teda mala, ako to tu čítam, relatívne voľnú výchovu(teda, v niečom) - pomáhala som doma povedzme přiměřeně, učila som sa výborne, ale enstálo ma to žiandu námahu - ale fakt je, že naši si nemohli vyskakovať, a keď som chcela niečo lepšie alebo napr. dovolenku bez našich, šla som na brigádu, prvý raz ako stredoškoláčka, na vysokej už som každé voľno trávila aj prekladmi a sprievodcovaním(a to som mala ešte najvyššie prospechové štipko). Nijako mi to neuškodilo a nespochybnilo to moje prípadné úvahy o láske rodičov... A som dodnes takisto pripravená žiť podľa aktuálnych pomerov: keď mám peniaze, mierne si povolím, keď nie sú, pritihanem opasok a idem si privyrobiť.

eremuruss napsal(a):

majka.r.63 napsal(a):

Myslím, že ano. Podle vyprávění Klubka o sobě a tobě usuzuji ( ) podle toho, že jsi voják a tudíž máš v sobě řád (promiň, jestli se pletu nebo jestli se tě to dotklo). A Erem. na mě působí jako chaotik. Proto si myslím, že ona není schopná nyní udělat víc, být ráznější.
A taky si myslím, že v tomto případě už vůbec nejde o výchovu syna. Jde o to, aby syn neztěžoval matce a sestře neúnosně život (krádež fotoaparátu) a zároveň aby ho Erem. úplně neodvrhla.

Ten fotak vratil jeste ten vecer bylo to jen jeho vyhruzne gesto.

To je fajn, hned se synek jeví v lepším světle .