XYZ: Zalezi kvuli cemu se vzteka. Pokud ne kvuli tobe (nebo jen castecne), je nejlepsi zmizet.

Jsem cholerik, po svém otci. Jako dítě jsem zažila takové to klasické řvaní a běsnění z jeho strany a nenáviděla jsem to, přesto sama vím že mám tendenci reagovat stejně. Znám se, vím že s tím, jaký typ osobnosti jsem, nic neudělám - ale je jenom na mě jak s tím naložím. Za celý svůj život jsem měla jeden opravdu typický cholerický záchvat, kdy jsem na dotyčnou osobu řvala a bylo mi jedno co. Mimochodem si myslím že si to zasloužila ale jinak se sebou zdárně bojuju. Když cítím že se vytočím, řeknu manželovi že jsem teď naštvaná a že si promluvíme až se uklidním (on ty tři minuty v klidu počká ) Pak to probereme v klidu jako dospělí lidé.
dávám si pozro, abych nikomu neublížila - protože vím, jak moc to bolí. Ale cholerik neznamená jen záchvaty vzteku - jsou to obecně prudké reakce (i pozitivním směrem), které rychle vyprchají.

Žít s cholerikem, který se nezvláda a ani se zvládat nechce je peklo - ale doufám že třeba se mnou, která se snažím na sobě pracovat, se žít dá Osobně bych hůř nesla několikadenní dusno...

Upravil(a) Ronja (17. 3. 2008 8:44)

Somaia napsal(a):

Pokud je mi známo, tak cholerik je jedním ze čtyř vrozených   osobnostních typů člověka ( + sangvinik, melancholik a flegmatik)  a není to diagnoza, tudíž se nedá léčit .
Zmírnit  typické vlastnosti  jako výbušnost na únosnou mez lze snad jen vlastním uvědoměním a životní moudrostí, jinak si nedovedu představit, že by se najednou mohl z cholerika stát flegmatik, pokud ano, tak zřejmě proto, že už definitivně dodýchal

pokud je mně známo, každá osobnost se skládá z těchto čtyř základních typů a prý neexistuje "100%" cholerik, melancholik atd...

Upravil(a) Jessika (17. 3. 2008 12:32)

xPetr napsal(a):

Nevim, jestli jsem typicky cholerik, behem cca 3 nebo 4 let jsem se dost uklidnil, ale semtam to jeste prijde. Tohle nebude univerzalni rada, ale takhle to proste vidim ja podle seb:

Cholerik je clovek, ktery sve vnitrni napeti uvolnuje vzteklym zachvatem. Takovy zachvat je nutne nebrat osobne, i kdyz to tak nekdy muze vypadat. Sam si to uvedomuju, ze ackoliv nekdy muzu byt na sve blizke (pri "zachvatu") hnusny, nemyslim to zle a v drtive vetsine pripadu nejsem nastvany na ne. Proste jsem nastvany a kdyz mi "lezou do cesty", tak to schytaji taky, i kdyz mne treba sami nenastvali.

Proste a jednoduse, cholerikovi, ktereho to "chyti", je nejlip jit co nejrychleji z cesty, on se proste vybije na necem jinem a do 5ti az 10ti minut je s nim rozumna rec. Neberte si osobne to, co rekne v prubehu zachvatu (on to tak nemysli, pouze proste v te chvili nemuze jinak). Je to proste zpusob, jakym uvolnuje napeti. Za par minut jej to prejde a vse je zase jako driv. Mnohem horsi jsou melancholici, kteri sice trva, nez se nastvou, mnohem dyl, ale neumi vztek ventilovat a jenom v nich roste. Potom prichazi na porad veta "tak dlouho jsem se choval vyrovnane, klidne, a na jeho narazky nereagoval, az jsem ho musel zabit".

Vim, ze to muze nekdy bolet, ale pokud se to nezvrhne ve fyzicke nasili (chlap, ktery dokaze vztahnout ruku na zenskou je totalni odpad, nula), tak proste je nejlepsi, kdyz budes cholerika brat takoveho jaky je, a v nutnem pripade mu pujdes z cesty (a budes se snazit si to nebrat, on to tak proste nemysli, jenom v soucasne chvili nemuze jinak).

To sú výborné rady, len by som ešte rada od teba počula, ako sa vyhnúť v 2-izbovom byte, kde sa v jedne izbe učí syn, natlakovanému cholerikovi, ktorého na.s.r.ali v práci(on sa nas.i.e.r.al každý deň, a to robil sám, lebo nikto s ním pracovať nevydržal)... Dnes by som takémuto cholerikovi šla z cesty asi úplne. Dôsledne. Nech otravuje život niekomu inému(mmch, pokiaľ viem, žije už sám, takže už otravuje život len sám sebe ).
A ešte: ruku na mňa níkdy nevztiahol, ale občas povedal veci, až som si hovorila - to by som radšej jednu "schytala", ako počúvať toto... a to posledné, po čom som túžila, bolo okamžite vzápätí sa s ním vyspať... asi by som dala prednosť v tej chvíli aj Hitlerovi. Nie som skrátka splachovacia, ako on očividne je.

Upravil(a) Selima (17. 3. 2008 17:20)

xPetr napsal(a):

Klubko: Chapu, ze je to nekdy tezky, cholerik se casto chova jak (s prominutim) k*kot, ale je to proste zpusob, jakym uvolnuje stres a napeti. Ja jsem minuly tyden taky malem kvuli necemu, co ted neni podstatne, vykopl dvere, ale tech 10 vterin vzteku mne pomohlo se uklidnit a brat veci racionalne, (paradoxne) v klidu a vse s uspechem vyresit. Okoli to ustalo, neb vi, jaky jsem, a ze si nevybijim vztek na lidech, ale jen na nezivych vecech.

Keď vykopol dvere - ktoré potom následne sám zasklil - boli škody možno menšie, než keď ma vyurážal tak, že som sa mu dva týždne vyhýbala a už nikdy som k nemu nemala taký vzťah ako predtým... A raz mi v zlosti povedal vetu, ktorú potom po vychladnutí odvolal, ale tá ma bolela tak, že ešte dnes mi je zle, keď si na to spomeniem. Kvôli takýmto veciam som sa  k nemu už nevrátila a nevrátim. Keď mu nestojím za to, aby mi neubližoval, nech si nájde takú, ktorej to nevadí. Ja s ním tú hru na urážky, hnev a odvolávanie už hrať nebudem. A zdá sa, že ani žiadna iná

Me napsal(a):

Myslíte, že se dá nějak léčit, popřípadě alespoň usměrnit?Pokud ano, jak? A jaká strategie je nejlepší ve vztahu k cholerikovi, když ho/ji "to popadne"?Nevšímat si, přestat argumentovat,odejít, snažit se to s ním/ ní v klidu vyříkat....????

hehe, ja se uz leta pokousim usmernit tezky flegmatismus, potrebovala bych se obcas trosku vic energie a rozhybat se..Dari se mi to se stridavym uspechem, ale snazim se.  Nasla jsem si pomerne energickeho pritele, ktery me v tom trosku jakoby "vede". Hodne veci se od nej ucim, odkoukavam, co a jak delaji cholerici ;-))) Pomaha mi to ;-D

Selima napsal(a):

Keď vykopol dvere - ktoré potom následne sám zasklil - boli škody možno menšie, než keď ma vyurážal tak, že som sa mu dva týždne vyhýbala a už nikdy som k nemu nemala taký vzťah ako predtým... A raz mi v zlosti povedal vetu, ktorú potom po vychladnutí odvolal, ale tá ma bolela tak, že ešte dnes mi je zle, keď si na to spomeniem. Kvôli takýmto veciam som sa  k nemu už nevrátila a nevrátim. Keď mu nestojím za to, aby mi neubližoval, nech si nájde takú, ktorej to nevadí. Ja s ním tú hru na urážky, hnev a odvolávanie už hrať nebudem. A zdá sa, že ani žiadna iná

Jak to tak vidim, tak je asi rozdil i mezi cholerikem a cholerikem. Ja jsem asi lehceji postizeny, treba jsem nabruceny a neprijemny, ale neponizuju. S tema dverma mne to moc pomohlo, nastesti nejsou sklenene, ale cele ze dreva (masiv).

Muj tata je uplne stejny (asi byval horsi) jako ja. Tyhle spolecne prace jsou pak vetsinou dobrej adrenalin. Nejhorsi je, kdyz se snazime jeden druhemu neco vysvetlit a ten druhy to nechce pochopit. Nas zpusob vysvetlovani je totiz uplne stejny, reknem to same, akorat vic nahlas. Takze ve vysledku po sobe rveme jak paviani a stejne nikdo nic nechape. Ale uz se zname a dokazeme se tomu nakonec zasmat.

Jo tak cholerik je můj tatínek a na ten pocit staženého žaludku, kdykoliv cvakly dveře si pamatuju velmi dobře, stejně tak na mlácení věcma a tak. Oni za to možná cholerici nemůžou, na druhou stranu...nemusím ho mít doma, že.

Natálie napsal(a):

Já si myslím, že je více typů lidí, co jsou cholerici, ale podle toho čím ještě trpí např. stihomamem,pedanstvím... někdo třeba jen řve, jiný ještě rád ponižuje a týrá bližní...

To máš určitě pravdu, něco jiného je, když je cholerik, který se nad sebou dokáže zamyslet (smz. až po skončení záchvatu) a omluvit se za své jednání, něco jiného je cholerik - sobec + egoista, který se ani posléze neomluví a dělá, jak by měl právo na všechny křičet apod.

S tím prvním asi lze ještě nějak pracovat, před tím druhým typem je asi lepší vzít nohy na ramena...