29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Pane jo, tak tomu říkám jedno z nejdepresivnějších témat, co tady snad jsou. Mám dvě děti, a jen ta představa, co by - kdy by.....mě totálně sráží na kolena, je to jako by ledová ruka drtila mé srdce ......... neeeee ani nemyslet. Neumím si to představit, nechci si to ani představit, protože už jen ta představa je děsivá....v porovnání s ní musí skutečnost být šílená. Ženy-matky, které tím prošly, si prošly tím nejhorším peklem, jaké vůbec může být. Není na světě nic horšího
Není tady
Já se dokonce k něčemu přiznám-dodnes (a je to už tolik let) nevím, kde můj syn skončil. Dožil se jen dvou dnů a manžel zařizoval tenkrát vše s mou mámou. Já se vrátila z porodnice, na nic se neptala a po několika týdnech skončila na psychině. A dodnes jsem nenašla odvahu se zeptat, kde je-kam se poděl?????
Není tady
Sally napsal(a):
já se tenkrát prala s vrchní sestrou.... chtěla mi píchnout injekci... abych to prý vydržela. Co mám vydržet? Váš syn umírá. Nechtěla jsem nic, a začala křičet... Pusť te mne, pusť te mne, chci ho pochovat, chci ho pohladit.... Nepustili. Zemřel beze mne.
a tohle, že mi nedovolili se s ním rozloučit mne bolelo o hodně víc, než to že zemřel, to že jsem nemohla tu poslední chvilku, tu poslední vteřinu být s ním a říct, mu, že jsem ho měla moc ráda.
Trvalo to 15 let. 15 let jsem brečela, kdykoli jsem si vzpomněla, viděla.... kdykoli ....
Babs, tomuhle ty se svou otázkou opravdu nemůžeš ublížit.
Nad tímhle Sallyiným příspěvkem pořád přemýšlím. Opakovaně u toho brečím. Vyvolává to ve mně "vzpomínky"z nějakého minula, ne zrovna příjemné, zhmotnělé do obavy přímo ochromující.
Nic horšího si totiž neumím představit, a tohle mě pronásleduje.
Člověk si říká, že tohle přece
NEJDE PŘEŽÍT!
Průser je, že tohle JDE přežít.
Nechci znovu vířit Sallyinu bolest. Vířím tím i tu svou, ikdyž je poněkud dávnější.
Mám šílenou zlost, možná je to jen transformace bezmoci ve zlost, v to, že aspoň to málo, co mohl lidský faktor ovlivnit (přítomnost mámy), nebylo "dovoleno".
Mám zlost a chci nabančit lidem, co zabránili i tomu nejjednoduššímu, co mohli připustit.
Proč máma nemůže být se svým dítětem v té nejdůležitější situaci v životě???!!!
Můj syn kdysi taky zemřel beze mně, a nyní jsme na sebe proto až nezdravě fixováni.
Bože, jak moc to bolí i dnes, po tolika letech...
Jak moc to člověka poznamená, a to i v dalším životě...
Není tady
Na to nelze být nikdy připraven.
Divná otázka.
Přijde mi jako rouhání.
Upravil(a) majkafa (18. 4. 2008 19:38)
Majkafo, co je to rouhání?
Vzpomínky jsou rouhání?
Strach je rouhání?
Láska je rouhání?
Rouhání jsou zakázaná témata, a na to já "nehraju".
Nic není tabu. To, že se o něčem nemluví, nezmizí ze světa. Bohužel...kéž by to tak fungovalo....
Není tady
Jako rouhání mi přijde otázka, jestli jsme na to připraveni a teoretizování odpovědí.
O čem se mluví, to se často přivolává.
Odcházím z tohoto témata.
Toto cítím jako rouhání:
A teď tedy ten dotaz, jste připraveny(ni) (alespoň teoreticky) na to, že přežijete své dítě(děti) ?????????????
Upravil(a) majkafa (18. 4. 2008 20:09)
Na smrt dítěte se přece nedá předem připravit, ani když je smrtelně nemocné, nepřipravíš se na jeho odchod.
Není tady
Nemůžu se vzpamatovat z toho, kolika z vás odešly děti předčasně
Není tady
Rouhání? Majkafo proboha neblbni...Babs plácla a otřesena se za své plácnutí omluvila.....možná ji to vzalo víc, než celý vážený zbytek fóra.
Přidám se, protože nevím, jestli já jsem se nerouhala - mně umřelo "jen" sotva narozené dítě a bezmála mi umřela druhorozená. Byl to tak otřesný zážitek, že jsem dcerám začla říkat, že slušné děti přežijí na každý pád svoje rodiče No a teď nevím, jestli TO nebylo rouhání.....
Vlastně jsem jim zakázala umřít, žejo.....
A přiznám se - nejstrašnější mi taky přijde nemoci se ani rozloučit.....když jsem četla tvůj příběh, Sally, měla jsem chuť popadnout bič a zpráskat toho, kdo byl za tu situaci odpovědný. Zažila jsem to jen náznakem, když měla dcera otřes moozku a tehdy podávali zprávy typu "nestarejte se, pan doktor ví nejlíp, co dělá" a já absolutně šílela. Je to přese jen úraz hlavy a já si představovala, že umře a oni mi suše pošlu telegram "přijeďte si pro svršky" (tenkrát by se nikdo neobtěžoval telefonovat) Byla to moje noční můra ještě léta potom, i když všechno dobře dopadlo. To jsem poprvé ztropila ve špitálu hysák, že mě vyvedli
Upravil(a) lupina montana (18. 4. 2008 23:29)
Není tady
Teď sice ne o dětech, ale ke "klidu" pana Nefa.
Když mi bylo 14 tak umřel můj otec, a ve stejný den i otec matky ( děda) , každý jinde a jinou smrtí, oba nečekaně. A doma se všichni hroutili a já tomu asi nějak nerozumněla, a když do domu přivezli matku z práce, které to chtěli říct až doma, tak ještě teď cítím ten okamžik, kdy mi v hlavě něco cvaklo a já se rozhodla, že teď není čas na můj smutek, že je čas to "vyřešit a zvládnout". A tím momentem jsem se na celou záležitost dívala jako na film, i na sebe. Možná je to obranná reakce podvědomí, ale celý týden jsem tenkrát snad ani nebrečela, jediná emoční reakce z mojí strany byl odchod z pohřbu, kde už jsem nechtěla být a následné omdlení.
Tato obraná reakce se mi vrací vždy když se něco takového stane, a moc závidím lidem kteří se dokážou vyplakat, a ventilovat ten smutek, protože já ho tam někde pořád mám, je schovaný a mám strach co se stane až se jednou dostane ven.
I když , myslela jsem si, že to funguje 100%, ale po posledním předčasném konci těhotenství , kdy jsem se zase na vše dívala jako na film , mi spolubydlící z nemocnice a pak i manžel řekli, že brečím celou noc a že se to nedá v ten moment vydržet se mnou v té místnosti. Ale před lidmi, kterým do toho nic není , ( a to jsou všichni krom manžela) jsem neustále ledově klidná.
A chápu Babs že se zeptala, mně taky přijdou na mysl otázky na věci které si neumím představit. Například se neustále ptám, co budu dělat, až zjistím že umřel manžel. A paradoxně se mi ta situace promítá před očima jako ten film, a já ji nedokážu zastavit. A když jsem v tu chvíli sama, tak u toho bulím a bulím.........
to podvědomí je stejně dokonalá věc.
Není tady
šílené téma
Není tady
Damila napsal(a):
Holky, to je hrozné, co tady čtu.
A Sally, naprosto jsi popsala ty nejděsivější představy, které se vynořují, když mám o dítě strach.
Jenže u Tebe to nebyly jen představy...úplně mě bolí srdce. Napsalas to dokonale a sugestivně, velmi sugestivně a živě...
Žádná nevíme, co nás v životě kdy potká. A jsem přesvědčena, že NIC STRAŠNĚJŠÍHO už mámu potkat nemůže.
Nejen, že se na to nedá připravit, ale nedá se s tím ani nikdy smířit.
Holky, já nevím, je to strašné - před 100 a více lety bylo docela běžné, že v každé rodině zemřelo nějaké dítě. A třeba dokonce víc než jedno. Prožívaly to ty mámy taky tak? Nebo byla jiná doba a "bralo se to jako normální"? Jde to vůbec?
No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.
Není tady
Selima napsal(a):
No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.
Byla jiná doba. Bylo to "normální". Ale prožívaly to ty ženy tenkrát jinak, než dnes? Nehroutily se z toho tak? měly jiné city? Byly jiné, než my???
Není tady
Ja - pokiaľ to môžem posúdiť - mám napr. sklon nebrať smrť na vedomie čo najdlhšie, a všetko mi dochádza až po čase. Starej mame (prvé úmrtie v rodine, ktoré si pamätám) som odmietla ísť na kar, pohreb mám celý zahmlený a prvá spomienka je tá, ako sedím pol roka od jej smrti v parku pri jej dome, lúčim sa s ňou a plačem. Niekto má možno spomalenú cestu toho uvedomenia si. Alebo ho prosto len utlmili...
Není tady
Damila napsal(a):
Selima napsal(a):
No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.
Byla jiná doba. Bylo to "normální". Ale prožívaly to ty ženy tenkrát jinak, než dnes? Nehroutily se z toho tak? měly jiné city? Byly jiné, než my???
Neviem - asi každá inak. Mne len stará mama rozprávala o tom, ako zomreli dvaja z jej bratov(relatívne malý počet na 9 detí celkovo), jeden ako trojročný na čierny kašeľ a druhý ako dospelý v 1. svetovej vojne. Aj ona oplakala obidvoch a netrúfam si odhadnúť, ako bolo mojej prastarej mame... ale mala ďalších 7 detí(niektoré ešte malinké), tak musela žiť a fungovať ďalej, asi. Mňa zasa vytáča moja mama, keď si vždy vydýchne "Ona má predsa ešte ďalšie deti", akoby sa tým smrť toho jedného stala niečím okrajovým. Paradoxne ma to ale potešilo v lete, lebo som si hovorila, že pri jej filozofii sa aspoň nemusím trápiť tým, ako by jej bolo, keby som to vzdala. Veď mám ešte brata - a ten má dcéru, maminu vnučku, takže by to nebol problém.
Není tady
Selimo, jak "keby som to vzdala"? !!
Nestraš.
Jedno dítě skutečně nejde nahradit druhým. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Není tady
Nie je "dobře nebo špatně" , proste je. Pre niekoho. A pre niekoho asi ide.
Není tady
Sel, co s děje? To " kdyby som to vzdala" znamenalo něco jako v angličtině - podmínečný děj, o kterém víme, že se nikdy nestane a nildy nebude pravda?
Upravil(a) Jessika (21. 4. 2008 23:10)
Není tady
Sally, dušinko, tys mne dostala. Vůbec nevím, co Ti mám napsat jsem jako ochromená žalem a hrůzou. Přitom bych tě chtěla nějak utěšit, potěšit, a ono to nejde. Snad jen konstatování, že jsi krásná, moudrá a citlivá žena a tvůj syn tě měl moc rád a určitě věděl, že ty jeho a prožil s tebou sice krátký, ale láskou naplněný život. Hodně dětem se to nepodaří...
Pro Babs: (snad jsem nespletla jméno) Tato představa je noční můra, a... druhou část věty se bojím dopsat (mám taky představu rouhání)
Není tady
Sally, Damilo, Lupi....
dnes ráno nám umřela králičice, ke které měla dcera velmi silnou vazbu.
Vím, že tohle téma je o dětech a nedá se to srovnávat, ale já chci jen napsat, že mi tahle diskuze, to co jste napsaly, pomohla ve včerejším rozhodování. Ona totiž umírala už ze včerejška, u veta jsem ji nenechala utratit, ještě měla šanci, dostala oblbovadla a léky a já jsem teď moc ráda, že i když dcera strašně plakala, tak jsem ji z toho nevynechala ,že ji mohla poslední večer chovat a držet a rozloučit se s ní. Vzpoměla jsem co jste zde psaly, bylo to moc důležité!
Upravil(a) poletucha (22. 4. 2008 12:07)
Není tady
tak vidíte, všechno má svůj smysl...
Poletucho, králíčka i dcerky je mi moc líto, je spousta teorií, které říkají, že děti by neměly poznat smrt, ale nesouhlasím s nimi. Smrt k životu patří, bez ní by život nebyl a to, že život má hranice, že je situace, kdy už nic nelze dělat, to by mělo znát každé dítě když už mu rozum stačí.
Dala jsi své dceři hodně, je to sice vykoupené její bolestí, ale je to bolest, která jí něco naučila, naučila jí, že ty vždy stojíš po jejím boku a hájíš její zájmy.
Co mne se týká a jiných rodičů... četla jsem kdysi v knize od pana Matějčka: nezáleží na tom, jak staré dítě, jestli vinou úrazu, či nemoci, nezáleží na to m jak a kde.. zemřelo nám dítě, zemřela nám budoucnost a naděje, které jsme do ní vkládali. Zemřelo nám dítě, zbytek není podstatný.
A vůbec mi nepřipadá jako rouhání o tom mluvit, když nebudu mluvit o bubácích oni zmizí? Ne, budou tu pořád, stejně jako strach rodiče, že by se TO mohlo stát právě jemu. Tedy se nelze připravit na smrt dítěte, lze o tom jen nemluvit.
Není tady
Sally,
máš tak moc pravdu, až to děsí.
Naše děti si jednu dobu moc chtěly povídat o smrti. Kamarádky mě od toho zrazovaly, ale mně to přišlo nějak samozřejmé, že by měly vědět, že co se narodí, to zemře.
Dobře se to vysvětluje na starých lidech, ale když se děti začnou ptát, jestli můžou zemřít i děti, tak to je zlé, to se špatně říká.
Poletucho,
kolik bylo králíčkovi?
Moje sestra si koupila s neteřkou králíčka. Měla ho dva dny a už hlásila, že jednou bude strašně plakat, až umře. Láska na první pohlazení.
Mně v dětství umřeli dva úžasní pejsci, tak vím, jak to dítě může bolet.
Koupíte nové zvířátko? Kupte! Nebude jako to první, ale je důležité, aby se nepřerušilo cosi, co bylo otevřeno...jdu založit nové téma, ať nejsem off topic, tohle mě zaujalo.
Není tady
poletucha napsal(a):
Sally, Damilo, Lupi....
dnes ráno nám umřela králičice, ke které měla dcera velmi silnou vazbu.
Vím, že tohle téma je o dětech a nedá se to srovnávat, ale já chci jen napsat, že mi tahle diskuze, to co jste napsaly, pomohla ve včerejším rozhodování. Ona totiž umírala už ze včerejška, u veta jsem ji nenechala utratit, ještě měla šanci, dostala oblbovadla a léky a já jsem teď moc ráda, že i když dcera strašně plakala, tak jsem ji z toho nevynechala ,že ji mohla poslední večer chovat a držet a rozloučit se s ní. Vzpoměla jsem co jste zde psaly, bylo to moc důležité!
Ja som bola pri mojej psine až do konca... pri oboch. Zverolekár ma už vyháňal preč, ale ja som ostala, kým z nej neodišiel všetok život. Prvú som aj vlastnoručne pochovala a keby sa to dalo, urobila by som to so všetkými blízkymi, aj ľuďmi. Takto aspoň dám rituál so sviečkou a vetami presne na rozlúčku určenými.
Není tady
Jessika napsal(a):
Sel, co s děje? To " kdyby som to vzdala" znamenalo něco jako v angličtině - podmínečný děj, o kterém víme, že se nikdy nestane a nildy nebude pravda?
Slovo nikdy nemám v reprertoári. Neviem, čo bude o pár rokov. V lete k tomu bol krok. Nateraz to pravda nie je a v blízkej budúcnosti nebude. Ďalej nevidím a nesnažím sa vidieť. Che sara, sara.
Není tady
Mmch, ja som asi bola zlváštne dieťa, lebo cca od šiestich rokov som občas pribehla neskoro večer za našimi s revom, ja nechcem zomrieť, a otázkou - Prečo PRÁVE JA musím zomrieť? Mama sa vždy smiala(aj keď mi to teraz pripomenula), ale mne vtedy do smiechu nebolo. Mala som úplne fyzický strach z nebytia, bol - a asi je - to hrozný kŕč... a nedalo sa to zastaviť. (Neviem, prečo som to tak cítila... ale pamätám si ten pocit.) Keď mi babička zabila obidvoch králikov a nútila ma ich zjesť, bola to dosť trauma pre mňa... ale prežila som a babičku som zato nemala menej rada. Len som sa snažila pochopiť(nejaký čas márne), že ona k nim mala iný vzťah ako ja.
Není tady