Slohovky o porodu jsem vždycky hltala jedním dechem, takže teď je i řada na mě, povyprávět, jakou cestu si ten náš miláček razil na svět

Termín porodu jsem měla stanovený na 7. ledna. Uběhlo několik dní a  pořád se nic nedělo. Až v neděli 13. jsem začínala něco citít, ale nic to nebylo. Až kolem 3 hodiny mi začali mírné bolesti tak kolem 20 minut, ale dalo se to. Potom se to během dne zkracovalo, prodlužovalo. Myslela jsem, že to jsou poslíčci, protože jsem do té doby žádné neměla. Večer jsme si šly lehnout a to už jsem Jirkovi (příteli) říkala, že nevím jestli půjde zítra do práce. Od půl 11 večer mi začli bolesti po 7 minutách, ale pořád se to dalo. V 11 jsem šla na záchod a na papíře byla krev. Takže honem - jedeme. Protože bydlíme s rodiči v jednom domě (každý teda v jiném bytě) a měl nás vézt taťka, neboť mají lepší auto, hned jsem volala našim, že pofrčíme. V tu ranu už byla u nás ségra i mamka, všichni nervozni, vyklepaní a já v klidu taťka už připravný s autem před domem a frčelo se. Do porodnice jsme dorazili v 23:30 tak mi natočili monitor a že už si mě tam nechají. Příteli řekli, že to bude na dlouho, ať jede domů se vyspat, že mi stejně dají injekci, abych se prospala. No ze spánku toho teda moc nebylo, protože jsem spala po 6minutách, 7má minuta kontrakce, zase 6minut spánek a tak to šlo až do pondělí do odpoledne. Sem tam nakoukla por. asistentka, sem tam natočili monitor, sem tam kontrola a pořád doktoři říkali, že neví, jestli mě utlumit nebo to rozehnat. Odpoledne už začali být bolesti intenzivnější a to už byl u mě Jirka. Ležela jsem pořád na posteli, protože chodit se nedalo, ale nikdo si nás pořádně nevšímal, nikdo mi neporadil, jak si ulevit, a to už se vyměnili 2 směny a konečně přišla 3. směna a moje vysvobození v podobě skvělé porodní asistentky, která mi hned dala balon do sprchy a přes hodinu jsem se v ní ráchala, poskakovala na balonu a přitom se sprchovala téměř vřelou vodou, kontrakce se zkracovali 6,5... a už to byla celkem síla. Byl už pomalu večer a to už opět přišel doktor s tím, že stále neví, jestli mě utlumit nebo to rozehnat a nakonec, že mě teda dají zase injekci na spaní a přítele přitom zase vyšoupli domů (i když se mu nechtělo, ale doktor ho "slušně" vyhodil ) . Přítel tedy nakonec odjel,já dostala injekci, ale moc nezabrala a bolesti začali být horší a horší...nakonec už jsem na posteli úpěla v bolestech, při kontrakci pevně svírala železnou část postele a snažila se dýchat, tak jak mi poradila PA. Bolesti už byly neskutečný, že jsem začla uvažovat, že bych nejradši aby mi udělali císaře, nebo mi dali něco, aby se to urychlilo, ale nic mi dát nechtěli, prý když jsme oba v pořádku, tak nic není třeba.
Nakonec mě ve 23:00 zachránila PA, která přišla a praskla mi vodu. No pokud jsem si myslela, že bolesti před tím byli strašný, tak po odtoku vody byli ještě horší volala jsem snad všechny svatý - jo a taky přítele, že už budem rodit Jakmile Jirka přijel, ještě chvíli jsem trpěla na lůžku a potom přišla PA, že už konečně jdeme rodit. Sláva!!!! Ale jelikož mi předtím dali ještě další injekci na spaní, nebyla jsem schopná vstát z postele, tak mě Jirka s PA dovedli na kozu a já říkala asistentce, že se bojím, že při tom usnu, jak se mi klížili zraky chacha Na koze mi napíchli kapačku s urychlovačkou, ale nějak jim to pořád nechtělo kapat, takže se kontrakce začali prodlužovat. Ale přesně vím, že jsem měla 4 kontrakce, na každou 3 zatlačení a na tu poslení jen 2, na 1. hlavička a na 2. tělíčko, ani nevím, že mě nastřihli, musela jsem se na to ptát Jirky, jestli jo, při každém zatlačení mi doktorka mačkala břicho a radila, kdy se nadechnout, kdy tlačit, to mi moc pomohlo. Pak mi Matyáška dali na břicho, byl to úžasnej pocit, mít toho drobečka v náručí. Matyášek se tedy narodil až v úterý 00:52, měl 4,22 kg a 53 cm. Potom si ho vzali na ošetření, Jirka natáčel a fotil a já mezitím porodila placentu, šili mě a tatínek choval. Nakonec mi pomohli z kozy na postel a tam následoval ještě jeden hrůzný zážitek, kdy jsem si musela lehnout, roztáhnout nohy a PA mi tak hemstla na břicho, že ze mě lítala spousta krve a já řvala snad na celou porodnici. Po těch všech uspávačkách, pak ještě rozjezdovce, jsem byla tak pomatená, že jsem ještě druhý den omdlévala a přestávala slyšet...

No ale konečně jsem byla na šestinedělí, měla svého miláčka Matyáška v náručí a bylo nám krásně a těch 34 hodin utrpení jsem pomalu začala vypuštět z hlavy...

Musím moc poděkovat Jirkovi , že byl se mnou, že mě podporoval a že byl taky statečnej, když jsem ho málem pokousala (při první kontrakci na koze jsem se mu málem zahryzla do ruky, ale naštěstí jsem si to včas uvědomila ) a taky mýmu taťkovi, kterej díky věčnému posílání domů najezdil s Jirkem 270 km

Upravil(a) Innka (3. 3. 2008 14:09)