Damila napsal(a):

Ale stejně se ty její nářky špatně poslouchají. .... Jak byste se chovali vy k takové kolegyni?

Nářky bych neposlouchala, zdravotní stav neřešila. Když mi někdo v práci nesedí, tak se nerozptyluju nějakými osobními problémy, které se mě v žádném případě netýkají, a řeším s ním výhradně pracovní problémy, které se mě i jeho týkají, tzn. zda má pro mě hotovo a pokud ne, kdy to bude ... a rozhodně ne, proč nemá hotovo, protože to není moje starost, na to už je šéf.

Damilo,

je, taky známej případ. Přesně jako z mojí minulé práce. My jsme se takové baby děsili. No prostě na sebe stráhvala pozornost. Taky byla chudinka. Buď jí něco bolelo, nebo zlobil manžel, nevděčné děti a v práci toho zase tolik neudělala. A před šéfem? To se uměla culit.
Když za mnou byla asi po desáte, co jí bolí,tak jsem jí jen něžně řekla"Hani, já jsem ti poradila co máš dělat? Pokud to chceš zlepšit, řiď se tím, pokud si jen postěžovat, jdi za jinou obětí, já to tady musím dodělat". Výsledek? Nafoukla se,ale měla jsem od té doby pokoj. Slušně,ale rázně.
Co dovolíš, ty, dovolí si ona.

Jinak tady ještě padal řeč,kdo je jak nemocný a musí nebo nemusí to zveřejňovat. Já si myslím, že když je člověku fakt na h...o,tak to napak probere max s těmi nejbližšími a ty ostaní (práce, kámoši, atd.) tím neotravuje, protože mezi nimi chce příjít na jiné myšlenky.
Jsem typ, kterému, když je zle (třeba tenkrát po chemošce) chci zalézt do kouta a trpět sama se sebou. Až si odpočinu, teprve si jdu chvíli "postěžovat" ostatním.

Aneri, Ty jsi číslo! To snad ne.
To určitě ne. Zas bych to tak nedramatizovala, za těch 30 let, co tam dělá, už by pozdechal celý náš kolektiv!

A co zkusit metodu: "Já tak obdivuju, když ženská v 50 je čilá jak rybička a ne žádnej chcípák"?

Takovýhle lidi ani nemá smysl se snažit pochopit. Podobně jsme na tom taky byli v práci, kolegyně co neustále mluvila hláskem jako by každou chvilku měla umřít, což u lidí vzbuzují soucit a nejhorší je, že jí nikdo nic nedokázal odmítnout aby se z toho náhodou nesesypala, z toho ona měla mylný pocit že jsou všichni její ohromní kamarádi. Já jsem jí několikrát jasně řekla NE, nebo ať se do toho neplete, třeba týden se mnou nemluvila, ale pak mi dala pokoj. Ostatní jí to neřeknou a tak jí dělaj sluhy a pak na ní akorát za zády nadávaj. Takový lidi jiný nebudou a děsně to z lidí kolem vycucává energii a dělá dusno v kolektivu. Jak jim jasně neurčíte hranice, bude to jen horší.

Muž mojej kamošky mal podozrenie an pľúcne chlamýdie, ja ich nespochybňujem, ale je mi do smiechu, keď ako alergička kýcham alebo kašlem a vidím, ako sa ľudia štítivo odťahujú, aby odo mňa neičo nedostali. Mám chuť povedať im, že som alergická na blbosť, ktorá je bohužiaľ oveľa rozšírenejšia ako chlamýdie. A neviem, či nie je aj nákazlivá...

No nie, ale zasa v Blave je alergik každý druhý, takže každý prvý Bratislavčan by si to mohol uvedomiť... Ale možno si to na to čelo dám, ak sa mi to zmestí medzi ofinu a okuliare... to nie je zlý nápad. A keď pripíšem, že som alerigkcá na blbosť, možno sa mi niektorí sebekritickejší ľudia aj vyhnú.

No to je v poriadku, ale ja mám rovnaké právo netrápiť sa tým, ako berú moju alergiu tí okolo mňa, keď im nestojím ani za myšlienku, a opätovať im pohľad vraha(a myslieť si pritom svoje). Bývalého dcéra má dosť vážnu(nenákazlivú pľúcnu diagnózu a ľudia na ňu zazerajú, keď kašle, ale napr. sadnúť ju nepustia, kým nevytasí preukaz ZTP. Zazerať je jednoduchšie ako zamyslieť sa nad človekom stojacim vedľa mňa v buse.

Damilo, taky znám jednu takovou osobu, taky z práce. Každou chvíli se tváří, že určitě během pěti minut umře, ale zároveň vím, že ji to hrozně baví, mluvit o nemocech a kde ji co bolí a píchá - to paradoxně úplně ožívá při tomto tématu - a když někomu v jejím okolí něco je, tak to z něj vyloženě tahá podrobnosti, jaký má příznaky atd. (a ať kdokoli mluví o jakékoli nemoci, s každou nemocí má ona osoba kupodivu zkušenosti, fakt se divím, že ještě žije ) a pak během týdne má kupodivu úplně to samý. Navíc je mistrná herečka, když nikde nikdo není na chodbě (resp. je - třeba já - jenomže ona tu osobu nevidí), jde rovně a čile a jakmile někoho zahlídne, tak se nahrbí a svraští obličej a je schopná předstírat i že omdlívá. Vidím na ní, že by se ráda nechala litovat a rozprávěla o svých nemocech a nakonec to končívá jako "áchich áchich, umírám, uděláš za mě to a to a to?", takže na řeči o nemocech reaguju jenom "hm" nebo "tak to je blbý", prostě hraju necitelnýho a nedovtipnýho pařeza, co taky jinýho s ní? Zkouší to fakt na všechny z okolí.

Jak už tu někdo psal, taky mi nepřijde normální se exhibovat se svýma bolístkama, i kdyby byly pravý a ne předstíraný. Když je mi blbě, tak si taky zalezu do koutka a chci být hlavně sama, než mi bude líp.