No Mirko, já anorexii měla, ale tohle jsem tedy nezažívala.
Já prostě strašně moc chtěla zhubnout, strašně jsem se chtěla líbit klukům, což ( podle mě tehdy ) s velkým zadkem nešlo.
Začala jsem jíst o zdravě, hodně jsem cvičila, radovala se z každého kila.
Byla sem veselá, v pohodě. Hodně jsem zhubla, ale pořád jsem si říkala, že ještě trošku zadek, ještě se mi "rozplácnou" ruce, když je dám k tělu .......... prostě se to nějak zvrtlo, až jsem přestala jíst úplně. Anorexie je zákeřná v tom, že se na ni většinou přijde až když je pozdě. Právě proto, že holky jsou šťastný, že se jim daří, jsou v pohodě. Tedy kromě detailního zkoumání toho, co snědly.
Z mé zkušenosti ovšem není anorexie o tom, že nechci jíst proto, abych umřela. Naopak, já nechci jíst, abych byla štíhlá, abych byla krásná. To, že mi lezly kosti, padaly vlasy, nemenstruovala jsem .....to jsem neviděla.
Mám za sebou nejen psychologa, ale že by mě (nebo i kohokoliv v mém okolí, co s nějakým měl zkušenost ) uhodil, že s ním nechci mluvit ...... promiň, ale to mi přijde jako blbost.
To samé, že jí sestry v nemocnici dělaly naschvály. Co by z toho asi měly? A že jí cizí lidé nadávali na ulici a volali na ní chcípni jen proto, že byla hubená? No nevím, já byla kost a kůže, ale když jsem zjistila, že se nad tím mí blízcí ( nikdy nikdo cizí, třeba na té zmíněné ulici ) pozastavují, začala jsem nosit volné oblečení, abych je nedráždila a mohla být v mé vytoužené pohodě.
Já nevím, nemá spíš kamarádka deprese, schizofrenii...... něco takového?
Možná ale každý prožívá anorexii jinak. Tak jako někdo v klidu přechodí chřipku a třeba můj táta umírá i s rýmičkou.   Já se mohla cítit takhle, Tvá kamarádka zas jinak, mohla vidět věci jinak, než byly doopravdy...... nebo tak doopravdy byly........ Je to nejspíš individuální.
Ale dost věcí, z toho, co Ti kamarádka vyprávěla, mi nesedí. Což je samozřejmě jen můj názor.

Já Ti věřím, jen nevím, co si z toho mám vzít?
Má to prostě takhle, jinej to má jinak. Básníka nechápu. Už je na mně asi pozdě.
A že mi pár věcí přišlo divných, prostě přišlo, je to můj názor. To jsem také psala. Mám z toho pocit tolika negativního, zlí lidé na ulici, co jí přejí aby chcípla, doktoři mlátičky...... Ale to jsou jen mé domněnky a hádat se o ně opravdu nechci. 
A ještě k prvnímu příspěvku.
Opravdu jsem se nesetkala s tím, že slovo anorektička je brané jako nadávka. Proč si to myslíš?
A jestli máš pocit, že se anorektičkám málo pomáhá, že je někdo odsuzuje........ opět, můj názor: je spousta center, kam se mohou obrátit, ať ony, či jejich blízcí. Spíš jde o to, nemoc poznat. Pomůže obvodní lékař i odborník, jsou linky po telefonu, nikde nikoho nebudou bít .......
A pokud někdo odsuzuje jakoukoliv nemoc, je to hlupák.

PS: Kolik je kamarádce? Kdy anorexii měla, lépe řečeno, kdy byla léčena? Já totiž zhruba před + - 10 lety a to bylo zdravotnictví i společnost na jiné úrovni než třeba za socialismu. To bych tomu, co jsi psala i věřila.

No, nejspíš je to opravdu individuální. Ke mně se takto rozhodně nikdo nikde nechoval.
Nikdo na mě neřval na ulici, nikdo mě nebil, sestry měly přístup téměř mateřský, stejně tak lékařky i lékaři.
Léčena jsem byla naprosto standardním způsobem.
Já jsem za sebe s úrovní léčby víc než spokojena, oni mi totiž, plus jedna mě velmi milá osoba, díky níž jsem se do péče lékařů dostala, zachránili život.

jo, pokud má člověk problém s tím, že se mu hubnutí vymklo kontrole, je hodně míst kam se obrátit, ale co s tim pokud má někdo v hlavě tohle a nikdo mu nevěří?

A co místo babinetu kontaktovat přímo odborníka a pomáhat kamarádce po poradě s ním?

Jsem mentální anorektička. V 35-ti letech. Před rokem jsem prodělala operaci mandlí /chronické angíny/ při váze 75 kilo. za 1/4 roku jsem zhubla 30 kilo. Nejdřív jsem nemohla jíst, protože jsem nemohla polykat, potom se vyskytly problémy v rodině a s manželem /vytuneloval mi účet se "železnou rezervou"/, mám již celkem odrostlé děti /16, 10 let/. Zánět žaludku na sebe nedal dlouho čekat, byla jsem na Fresubinu a vitamínech.... a potom už na ničem. Ztratila jsem prostě potřebu jíst, pocit hladu. Doma jsem normálně vařila, normálně nakupovala, ale nejedla jsem. Před rokem jsem měla při 159 cm. výšky 42, 5 kg. Přišla jsem o vlasy, nehty, svalovinu a když mne viděla moje švagrová, tak se zděsila /dietní sestra/. Nebyla jsem schopná vyjít schody ze sklepa, zvracela jsem ráno vodu, protože nic jiného jsem do sebe nedostala. Nevěřila bych tomu, ale lze tak dlouho hladovět - a pak se dostat do stadia absolutního metabolického rozvratu - a ten je již nezvratný. Můj muž nade mnou stál a vyhrožoval, zastrašoval.... nikomu bych to nepřála. Hospitalizaci jsem se bránila ještě 5 měsíců, ale pak už to nešlo. Strávila jsem měsíc na JIP-ce s výživnou sondou v nose a flexilou a kapačkami v ruce. Poprvé jsem chodila na mísu v místnosti s dalšími dvěma lidmi /holky, ženy, muži/. Musela jsem jíst všechno - 4 knedlíky se smetanovou omáčkou, 4 buchty nebo koblihy, 8 plátků vánočky k snídani. Na "velkou" jsem mohla chodit jen ráno, 2 hodiny po jídle jsme na záchod nemomohly jít vůbec, čistit zuby leda před snídaní a před večeří.
Veškerá psychologická a psychiatrická podpora byla 1x za celý měsíční pobyt. Při vizitě se mne ale psychiatr, který vypadal jak kaple vždy ptal: "Proč nejíte?" /od druhého dne ve špitále jsem jedla vše v hrůze, že mi strhnou body". Jak jsem se trochu otrkala, odpovídala jsem: " Z mladické nerozvážnosti." /přes sklo na JIP ze sesterny jsem ho viděla stále jen jíst/. Po třech týdnech jsem měla chuť na tuto už debilně opakující se otázku odpovědět, že z důvodu, abych jeho váhu vykompenzovala.
4 týdny jsem prožila na 2x2 m čtverečních, sonda 24 hodin denně, chození na mísu, a pomoc holkám o polovinu mladším, které tam nechtěly být, ale byly hubenější než já. Nevyspala jsem se, příjmy byly ve dne v noci, sestry byly některé přímé /příjemně přímé/, jiné drsné a přímé, ledové královny, nerespektující soukromí a vyhrožující, že nám dovezou "gramofon", jestli se nevyprázdníme hned napoprvé /když ležíte 24 hodin denně, k snídani jsou 2 rohlíky, k obědu šoulet a k večeři šunková pomazánka s chlebem, žádná zelenina, celozrnné pečivo..../. Tak jak jsem měla už 2 porody za sebou /druhý syn měl 4 kila/, tak jsem si připadala jak natlakovaná puma, která nemůže vybuchnout.
Zatím jsem se nevzdala. Nevypadám už jak věšák na šaty. Ale stále každé jídlo pitvám. Vlasy se mi zlepšily, i nehty, připadám si tlustá. Každý den ráno si ale říkám, že lepší je být tlustá než mrtvá. Už kvůli ostatním.
Je to doživotní handicap, nikdy už nebudu mít tak kladný vztah k jídlu, jako dřív. A s tím je třeba se smířit.