Oznámení

19. dubna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

19. dubna : Obyčejný citrón a jeho netradiční využití beze zbytku. V kuchyni i v domácnosti je skvělý pomocník!

19. dubna : Rodičovství podle zvěrokruhu: Štíři jsou přísní, Panny umí ustoupit.

#1 1. 3. 2008 18:00

mirka..
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1132

jak to tedy je?

mám kamarádku, která měla anorexii. A to co řikala mě překvapilo. Od naorzení byla velmi citlivé dítě, přecitlivělé, všechno s ejí dotklo, až přílši visela na matce( otce nikdy neměla)...a někdy na druhém stupni začala mít "anorektické myšlení"- nic dobrého si nezasloužila, méněcenost, ovšem v mnohem horším smyslu než obyčejně.....a proto prý nechtěla jíst, ne že by chtěla zhubnout...ona chtěla prostě hubnout, až k smrti, nenáviděla se....zakazovala si nejen jídlo, ale všechno co člověku přináší nějaké potěšení....a prý v hlavě slyšela hlas, který jí nadával, když něco snědla...výčitky po jídle prý bylo to nejhorší co zažila....chtěla se co nejvíc trápit z pocitu že si to zaslouží...prý něco v její hlavě nechtělo aby byla normální, šastná, chtěla zhubnout až k smrti.....byla zlá na všechny okolo, chtěla je odehnat....ale řikala, že uvnitř, její vlastní já to nehctělo, bolelo ji že ostatní se odehnat dají, chtěla žít, být šastná...jako by měla v hlavě něco černýho, co utlačuje její valstní osobnost a ona to musí poslouchat.....a věčný rady jít k doktorovi jsou k ničemu, mamka jí prý vláčela od jednoho odbornákovi k druhému, dozvěděla jsem se,že je normální když psyhcolog uhodí pacientku, jen proto, že před ním sedí neschopná mluvit......jedna žena jí prý zavřela samotnou do tmavé místnosti....doslova mi řekla, že pro ní bylo nejhorší, když ji nechali samotnou s její vlastní hlavou, křičela , mlátila na dveře, nechali ji tam....když ležela na kapačkách, sestry jí dělaly neschvály.....prostě já sem čučela jak blázen....ted má velké psychické problémy, a samozřejmě už nikdy nikam nepůjde, když se řekne psycholog, začne brečet.......ale co sem se chtěla optat holek co anorexii mají...jak to je??jde o hubnutí, nebo o ten psychický stav a to "něco" co nutí člověka odpírat si jídlo jako trest.....ona se prý viděla, jak je po*ně hubená, neviděla se tlustá, bylo jí to jedno, chtěla zemřít......lidé jí na ulici nadávali do koster, volali na ní chcípni....všechno to jak se k ní odborníci chovali jako k odpadu společnosti v ní zanechalo nesmazatelné stopy.......když se řekne anorexie, každý řiká že to sou lidi, kteří akorát trápí okolí tím že nechcou jíst....ale já sme tady pochopila, že oni jsou obě něčeho za co třeba nemohou, a mělo by se jim pomoct, ačkoli oni se chovají iracionálně, protože uvnitř nich je takový boj, že oni nad sebou sami nevyhrají.....přitom ona je tak krásný hodný člověk, je moc citlivá na tenhle hnusný svět...a nechápu jak se k ní někdo mohl takhlle hnusně. co je tedy příčina anorexie? určitý předpoklad, psychika, okolnosti života nebo prostě touha zhubnout? proč se slovo anorektička bere jako nadávka a ne člověk který potřebuje pomoct???!

Není tady

 

#2 1. 3. 2008 22:49

Eri
♥♥♥♥♥♥-
Místo: sever
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1987

Re: jak to tedy je?

No Mirko, já anorexii měla, ale tohle jsem tedy nezažívala.
Já prostě strašně moc chtěla zhubnout, strašně jsem se chtěla líbit klukům, což ( podle mě tehdy ) s velkým zadkem nešlo.
Začala jsem jíst o zdravě, hodně jsem cvičila, radovala se z každého kila.
Byla sem veselá, v pohodě. Hodně jsem zhubla, ale pořád jsem si říkala, že ještě trošku zadek, ještě se mi "rozplácnou" ruce, když je dám k tělu .......... prostě se to nějak zvrtlo, až jsem přestala jíst úplně. Anorexie je zákeřná v tom, že se na ni většinou přijde až když je pozdě. Právě proto, že holky jsou šastný, že se jim daří, jsou v pohodě. Tedy kromě detailního zkoumání toho, co snědly.
Z mé zkušenosti ovšem není anorexie o tom, že nechci jíst proto, abych umřela. Naopak, já nechci jíst, abych byla štíhlá, abych byla krásná. To, že mi lezly kosti, padaly vlasy, nemenstruovala jsem .....to jsem neviděla. smile
Mám za sebou nejen psychologa, ale že by mě (nebo i kohokoliv v mém okolí, co s nějakým měl zkušenost ) uhodil, že s ním nechci mluvit ...... promiň, ale to mi přijde jako blbost.
To samé, že jí sestry v nemocnici dělaly naschvály. Co by z toho asi měly? A že jí cizí lidé nadávali na ulici a volali na ní chcípni jen proto, že byla hubená? No nevím, já byla kost a kůže, ale když jsem zjistila, že se nad tím mí blízcí ( nikdy nikdo cizí, třeba na té zmíněné ulici ) pozastavují, začala jsem nosit volné oblečení, abych je nedráždila a mohla být v mé vytoužené pohodě.
Já nevím, nemá spíš kamarádka deprese, schizofrenii...... něco takového?
Možná ale každý prožívá anorexii jinak. Tak jako někdo v klidu přechodí chřipku a třeba můj táta umírá i s rýmičkou. big_smile  Já se mohla cítit takhle, Tvá kamarádka zas jinak, mohla vidět věci jinak, než byly doopravdy...... nebo tak doopravdy byly........ Je to nejspíš individuální.
Ale dost věcí, z toho, co Ti kamarádka vyprávěla, mi nesedí. Což je samozřejmě jen můj názor. wink


http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10704;49/st/20061031/n/Mariannka/dt/6/k/7cad/age.png
http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10762;421/st/20020808/n/Mikes/dt/6/k/b03e/age.png

Není tady

 

#3 1. 3. 2008 23:53

mirka..
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1132

Re: jak to tedy je?

co by z toho měla že by lhala...doktoři jí dávali 20procentní šanci na přežití, holka co ležela s ní na pokoji umřela...četla jsme knížku, kde anorexii měli i malé děti, a popisovali to co kámoška, někoho v hlavě....deprese ted má, z tohodle se nikdy nedostane...když ležela na kapačkách, měla proleženiny, sestry se k ní chovali jako by si za to mohla sama, nestaraly se o její proleženiny...nevykládá to na potkání, aby byla zajímavá...trvalo dlouho než sem se dostala k tomu co jí bylo...nevylučuju že hodně holek začne protože chcou zhubnout, ale ona řikala že takovýhle myšlení, že by neměla jíst, protože si to nezaslouží, je něco mín než ostatní měla několik let předtím, než opavdu začala hubnout, takže jako malý dítě, kdy hubená byla

Není tady

 

#4 2. 3. 2008 0:23

Eri
♥♥♥♥♥♥-
Místo: sever
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1987

Re: jak to tedy je?

Já Ti věřím, jen nevím, co si z toho mám vzít?
Má to prostě takhle, jinej to má jinak. Básníka nechápu. Už je na mně asi pozdě. smile
A že mi pár věcí přišlo divných, prostě přišlo, je to můj názor. To jsem také psala. wink Mám z toho pocit tolika negativního, zlí lidé na ulici, co jí přejí aby chcípla, doktoři mlátičky...... big_smile Ale to jsou jen mé domněnky a hádat se o ně opravdu nechci. 
A ještě k prvnímu příspěvku.
Opravdu jsem se nesetkala s tím, že slovo anorektička je brané jako nadávka. Proč si to myslíš?
A jestli mᚠpocit, že se anorektičkám málo pomáhá, že je někdo odsuzuje........ opět, můj názor: je spousta center, kam se mohou obrátit, a ony, či jejich blízcí. Spíš jde o to, nemoc poznat. Pomůže obvodní lékař i odborník, jsou linky po telefonu, nikde nikoho nebudou bít ....... roll
A pokud někdo odsuzuje jakoukoliv nemoc, je to hlupák.

PS: Kolik je kamarádce? Kdy anorexii měla, lépe řečeno, kdy byla léčena? Já totiž zhruba před + - 10 lety a to bylo zdravotnictví i společnost na jiné úrovni než třeba za socialismu. To bych tomu, co jsi psala i věřila. sad


http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10704;49/st/20061031/n/Mariannka/dt/6/k/7cad/age.png
http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10762;421/st/20020808/n/Mikes/dt/6/k/b03e/age.png

Není tady

 

#5 2. 3. 2008 3:28

mirka..
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1132

Re: jak to tedy je?

bylo to tak před 6 lety, ted je jí 20...řikala, že jeden doktor, když před ním seděla,brečela, a nebyla schopná mluvit, tak se naštval a uhodil ji.....a protože ji mamka vláčela po různých doktorech,naučila se prý jim říkat co chcou, že hubla aby byla štíhlá...nikdo neřešil její psychiku, ale to že nejí....to kde ležela je známé centrum, chlubí se statistikama, jak u njich pacientky nabírají-tzn. pouze je vykrmí na určitý limit, pustí a ony se tam zas dostanou, protože s ní prý nikdo, až na jednoho psychologa, neřešil co má v hlavě. nepamatuju si přesně ty váhy, ale prý se dostala do nemocnice, tam shodila ještě pár kilo na kapačkách....a pak nabrala na tu váhu se kterou tam šla a to je prý ten statistický úspěch....jinak,jo, setkávám se s tim, že anorektičky sou krávy, který nežerou, dělají to schválně atd., ....prý ji spousta doktorů předhazovala, co dělá svý mamce, jak jí trápí....ona na ní je od mala závislá, díky tomu že má jen jí....jo, pokud má člověk problém s tím, že se mu hubnutí vymklo kontrole, je hodně míst kam se obrátit, ale co s tim pokud má někdo v hlavě tohle a nikdo mu nevěří?a všichni jen chtějí, aby zase začala jíst a přestala cvičit, aby se přestala trápit cvičením...třeba prostě jen měla smůlu na lidi...a ted když by odbronou pomoc psychicky potřebovala, nikam ji nedostanu, protože ona jim nevěří, neřikala by jim pravdu, protože se ji to prý předtim nevyplatilo....no, to už sme nepatří. řikala mi že třeba v motole se holky zavírají na samotku a někdy ty metody jak do člověka dostat jídlo jsou docela drsný...a pokud ten člověk je na tom psychicky hodně špatně, tak tohle není léčení...to mě na tom zaráží, jak se tahle nemoc "léčí".

Není tady

 

#6 2. 3. 2008 15:18

Eri
♥♥♥♥♥♥-
Místo: sever
Registrovaný: 11. 1. 2006
Příspěvky: 1987

Re: jak to tedy je?

No, nejspíš je to opravdu individuální. Ke mně se takto rozhodně nikdo nikde nechoval.
Nikdo na mě neřval na ulici, nikdo mě nebil, sestry měly přístup téměř mateřský, stejně tak lékařky i lékaři.
Léčena jsem byla naprosto standardním způsobem.
Já jsem za sebe s úrovní léčby víc než spokojena, oni mi totiž, plus jedna mě velmi milá osoba, díky níž jsem se do péče lékařů dostala, zachránili život.

jo, pokud má člověk problém s tím, že se mu hubnutí vymklo kontrole, je hodně míst kam se obrátit, ale co s tim pokud má někdo v hlavě tohle a nikdo mu nevěří?

A co místo babinetu kontaktovat přímo odborníka a pomáhat kamarádce po poradě s ním?


http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10704;49/st/20061031/n/Mariannka/dt/6/k/7cad/age.png
http://tickers.TickerFactory.com/ezt/d/2;10762;421/st/20020808/n/Mikes/dt/6/k/b03e/age.png

Není tady

 

#7 3. 8. 2009 23:13

Haffka
♥------
Registrovaný: 6. 3. 2009
Příspěvky: 19

Re: jak to tedy je?

Mirka-anorexie je sebetrýznění a myslím,že vždycky pochází ze stavem v rodině,méněcenností,nenávisti k sobě a citového vydírání třeba od rodičů.Ona si to dokázala přiznat,ostatní to nevědomě obalují důvody-být krásná,podobat se vzorům-modelkám...
Držet dietu,nebo nechutenství není totéž co anorexie.Anorexie je závislost na jídle,vše se točí okolo něj,sledování kalorií,plánování kdy jíst-tedy mluvím z vlastní zkušenosti,prožila jsem si to před 25 lety(to se o tom ještě nemluvilo).Udělat něco s vlastním tělem bylo to jediné,co jsem mohla navzdory matce-prostředek sebevyjádření,byla jsem pyšná na silnou vůli.Zajímavé je,že zároveň s tím odepíráním vzrostl zájem o vaření a zkoušení nových receptů(druhá závislost).Jelikož ty jídla jsem nesměla a přitom chtěla,přišla na řadu bulimie...
Spousta zabitýho času,vyhozenýho a vyzvracenýho jídla,pominu-li,že jsem měla 42 kg při 168 cm.Kdo to nezažil,neví o co jde.
Dva roky kostlivec,pak celkem s bulimií asi osm let.Odeznívalo to pomalu,pomohl mi hlavně zvrat v tom,že jsem se odstěhovala a nastaly jiné starosti.Obešla jsem se bez psychiatra a nemocnice-což považuji za velké plus.Jinak bych dneska byla závislá na psychofarmakách s tím,že příčina problému zůstala nevyřešena.Že do toho znovu spadnu,strach nemám,jako vyléčený alkoholik si nepřipadám.

Není tady

 

#8 27. 8. 2009 16:25

marg
♥♥♥----
Registrovaný: 20. 3. 2009
Příspěvky: 158

Re: jak to tedy je?

Jsem mentální anorektička. V 35-ti letech. Před rokem jsem prodělala operaci mandlí /chronické angíny/ při váze 75 kilo. za 1/4 roku jsem zhubla 30 kilo. Nejdřív jsem nemohla jíst, protože jsem nemohla polykat, potom se vyskytly problémy v rodině a s manželem /vytuneloval mi účet se "železnou rezervou"/, mám již celkem odrostlé děti /16, 10 let/. Zánět žaludku na sebe nedal dlouho čekat, byla jsem na Fresubinu a vitamínech.... a potom už na ničem. Ztratila jsem prostě potřebu jíst, pocit hladu. Doma jsem normálně vařila, normálně nakupovala, ale nejedla jsem. Před rokem jsem měla při 159 cm. výšky 42, 5 kg. Přišla jsem o vlasy, nehty, svalovinu a když mne viděla moje švagrová, tak se zděsila /dietní sestra/. Nebyla jsem schopná vyjít schody ze sklepa, zvracela jsem ráno vodu, protože nic jiného jsem do sebe nedostala. Nevěřila bych tomu, ale lze tak dlouho hladovět - a pak se dostat do stadia absolutního metabolického rozvratu - a ten je již nezvratný. Můj muž nade mnou stál a vyhrožoval, zastrašoval.... nikomu bych to nepřála. Hospitalizaci jsem se bránila ještě 5 měsíců, ale pak už to nešlo. Strávila jsem měsíc na JIP-ce s výživnou sondou v nose a flexilou a kapačkami v ruce. Poprvé jsem chodila na mísu v místnosti s dalšími dvěma lidmi /holky, ženy, muži/. Musela jsem jíst všechno - 4 knedlíky se smetanovou omáčkou, 4 buchty nebo koblihy, 8 plátků vánočky k snídani. Na "velkou" jsem mohla chodit jen ráno, 2 hodiny po jídle jsme na záchod nemomohly jít vůbec, čistit zuby leda před snídaní a před večeří.
Veškerá psychologická a psychiatrická podpora byla 1x za celý měsíční pobyt. Při vizitě se mne ale psychiatr, který vypadal jak kaple vždy ptal: "Proč nejíte?" /od druhého dne ve špitále jsem jedla vše v hrůze, že mi strhnou body". Jak jsem se trochu otrkala, odpovídala jsem: " Z mladické nerozvážnosti." /přes sklo na JIP ze sesterny jsem ho viděla stále jen jíst/. Po třech týdnech jsem měla chu na tuto už debilně opakující se otázku odpovědět, že z důvodu, abych jeho váhu vykompenzovala.
4 týdny jsem prožila na 2x2 m čtverečních, sonda 24 hodin denně, chození na mísu, a pomoc holkám o polovinu mladším, které tam nechtěly být, ale byly hubenější než já. Nevyspala jsem se, příjmy byly ve dne v noci, sestry byly některé přímé /příjemně přímé/, jiné drsné a přímé, ledové královny, nerespektující soukromí a vyhrožující, že nám dovezou "gramofon", jestli se nevyprázdníme hned napoprvé /když ležíte 24 hodin denně, k snídani jsou 2 rohlíky, k obědu šoulet a k večeři šunková pomazánka s chlebem, žádná zelenina, celozrnné pečivo..../. Tak jak jsem měla už 2 porody za sebou /druhý syn měl 4 kila/, tak jsem si připadala jak natlakovaná puma, která nemůže vybuchnout.
Zatím jsem se nevzdala. Nevypadám už jak věšák na šaty. Ale stále každé jídlo pitvám. Vlasy se mi zlepšily, i nehty, připadám si tlustá. Každý den ráno si ale říkám, že lepší je být tlustá než mrtvá. Už kvůli ostatním.
Je to doživotní handicap, nikdy už nebudu mít tak kladný vztah k jídlu, jako dřív. A s tím je třeba se smířit.


Nuzota z lidí vlky činí a vlky z lesů žene hlad.
F. Villon

Není tady

 
NÁŠ TIP:

Zápatí

Powered by PunBB 1.2.24c
© Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
Ochrana osobních údajů