Souhlasím s Fanny, byla jsem v podobné situaci, cca 3 měsíce peklo, a pak jsem ho požádala, aby zkusil bydlet jinde. Bydlíme v domě, který je skoro celý jeho, takže  samozřejmě se neodstěhoval.  Tak jsem byla nucena se smířit s tím, že chodí jinam,ale vrací se domů, chová se slušně, a protože mi  v té době bylo tak strašně a tak jsem se začla doslova bát o svůj život, v sobě jsem ho utla. Prostě jsem ho pustila, ať jde za hlasem srdce, a  rozhodla se netrápit a  vysloveně požádala o nějaký zázrak, aby to dopadlo pro mě a děti co nejlíp.

Zní to zmateně, ale tohle jsem udělala v jediný den. Řekla jsem mu, že respektuju, že je zamilovaný, že mu  nebudu dělat problémy, že se neodstěhuju (kam a proč?), že se k němu budu chovat slušně, ale ať neočekává, že na něj budu čekat. Prostě status quo nájemník.
Veškeré rodinné služby bez sexu.

Ale jen dočasně. To dočasně znamenalo to, že až se s celou situací úplně smířím, budu muset udělat opravdu radikální řez, ne jen s ním přestat spát. V té chvíli jsem netušila, jak dlouho staus quo nájemník  bude trvat, ale matně jsem tušila, že moc dlouho ne, jsem přeci jenom  hodně impulsivní.


Tím, že jsem vše hodila za hlavu, totálně potlačila ego, smířila se s tím, že není můj majetek, že já mám  život před sebou a že děti nehodlám ničit konflikty typu válka Roseových, jsem paradoxně otevřela cestu k řešení.... Já v té chvíli vážně nevěřila, že se vrátí, de facto jsem už položila kytky na hrob našeho manželství, ne rodiny, ta fungovala.

A po létech, ať si myslí kdo chce co chce, mě to připadá, že teď bych už se netrápila, protože už  ho opravdu nenutím, nedržím....Strašně se bojovala, až mi něco (intuice) nebo došlá energie, donutili sklopit zbraně, sednout si na lavičku a místo boje  se slunit a vážit si toho, že jsme zdraví, atd.....Už se opakuju, melduju tu historii po dvacáté, ale Koi, teď tu cestu nevidíš, ale ona přijde!

Upravil(a) Regina (20. 5. 2008 10:09)

Koi, věř tomu, že by to bylo lepší i pro tebe. Bude se ti určitě stýskat, ale budeš mít klid. Nebudeš žít vedle rozháraného muže, sledovat jeho nálady, přemýšlet co se mu honí v hlavě.

On získá ten kýžený pocit, že nic nemusí, že nemusí řešit problémy, že je pánem svého času.

Nejspíš také zjistí, že řešit různé záležitosti stejně musí, že se musí o všechno své pohodlí, jídlo, čisté oblečení atd. postarat sám..... Že představa, že pouze v rodinném životě se musí starat, je dost zkreslená.

Můj muž sám žil, mohl k nám chodit kdykoli, byl pánem svého času a života a přesto chtěl radši žít s námi v rodině. Nevím proč, ale asi ho k tomu něco vedlo. Teď se stará rád a je mi oporou.

Život v rodině není jen o starostech, ale i o zázemí a sdílení života s někým s kým je nám dobře, třeba to tvému muži o samotě dojde.

Koi, Fanny napsala přesně mé pocity z dopisu Tvého muže. Kuřátko zase vypíchla omyly, kterými svůj život provází Tvůj muž.
Hodně síly. Ale  Tvůj  případ mi bohužel potvrzuje moji domněnku, že odkládání problémů do vzdálenějších časů je  k ničemu, akorát to dýl bolí.....

Koi - včera jsi váhala, zda mu máš věřit, že o nic nejde, že "vše je jinak". Dnes už máš tedy jasno - je zamilovaný. Tebe má rád, váží si tě, uvědomuje si co všechno působí, ale ji miluje a vzdát se toho nechce. Z toho jeho textu je cítit ta častá touha ještě něco zažít, ještě si něco dokázat, dokud můžu, než budu starý .....
To že ona je vdaná, to je dobré. Nejspíš si chce taky jen tajně užívat, ale nic v zásadě neměnit.
To rozhodnutí co dál, s tím ti nikdo nepomůže. Můžeš tak žít, snažit se o nich nepřemýšlet a čekat ..... Můžeš ho požádat, aby tedy odešel, zatím jen "na zkoušku" s tím, že nějaký čas na něj budeš čekat. Otázka je má-li kam odejít a také se domluvit na financích a kontaktu s dětmi. A taky můžeš manželství ukončit hned a sama. Vše záleží na tobě.
Včera mě navštívila známá, dva roky jsem s ní nemluvila. Před tím se její zamiloval, byl s milenkou i na dovolené, občas u milenky strávil noc. Ona to tehdy vyřešila tak rychle, že jsme jí to zazlívali, že to přehnala. Prostě po 2 měsících trápení mu předložila žádost o rozvod a převod jejich bytu na dceru. On to v té zamilovanosti podepsal, za pár týdnů byli rozvedeni a on se nastěhoval k milence. Do měsíce byl zpátky, ne tedy s nějakou pokorou a omluvou - prostě neměl kam jít, když se ukázalo, že u milenky to není ono. Takže dalších půl roku bydleli spolu v bytě své dcery, postupně se to zase všechno tím každodenním soužitím dalo do chodu a dneska žijou normálně jako když byli manželé. Žádná romantika s návratem, žádné snažení se něco na sobě měnit, pracovat na vztahu a podobné. Ona je pořád stejná, on taky. A přesto se to zahojilo. Ale když jsem se ptala, zda se znovu nevezmou, tak rezolutně řekla že ne, že už mu nevěří. Ale to nic nemění na tom, že fungují.

Koi, já to cítím trochu jinak.
Pokud byste se na odchodu vzájemně dohodli s tím, že ty bereš na vědomí jeho pohnutky k životě o samotě, rozhodně se mu bude vracet líp, než když mu rupnou nervy a uteče jako uličník.
Pak ty výčitky budou mnohem hlubší a hůř překonatelné.

Uvidíš, co ti psycholožka poradí ...... sama jsem zvědavá, ale určitě ti nic nepředepíše. To musí buď obvodní nebo psychiatr.

Kuřátko napsal(a):

Taky si myslím, že by měl zkusit žít sám. Bude mít čas přemýšlet a urovnat si co vlastně chce. Pokud tě miluje, vrátí se...o to se neboj. A jestli už ne, bude to určitě lepší. Vím, že je teď hodně těžké tohle slyšet, hodně to bolí, ale i to se může stát a ty to musíš zvládnout

Vůbec nemá smysl si říkat
co jednomu na druhém vadí většinou jsou to v podstatě malichernosti a druhého stejně
nezměníš. 
S tím nesouhlasím. Já bych byla ráda, kdyby mi přítel říkal co mu na mne vadí. On se bojí, že se urazím nebo naštvu. Ale já o tom většinou přemýšlím. Jestli má pravdu, jestli tohle své chování můžu změnit nebo alespoň malinko omezit. Bez toho aniž by mi to říkal, bych nevěděla že mu to vadí až do doby, než by jednoho hezkého dne bouchl.

No, neviem, čo by si robila, keby ti povedal, že mu vadí tvoja výška alebo tvoja obľúbneá teta... To boli napr. jedny z problémov u nás. Ako aj to, že mám rada, knihy, kvety, zvieraát - ale to som mala VŽDY! Spočiatku to nevadilo, niečo bolo dokonca výborné, a zrazu to bol problém...

Koi napsal(a):

V neděli mě vytáhl do Hornbachu, aby mohl spravit kohoutek a líbili se mu azalky a začal vymýšlet, jak vyhodíme jeden keř a dáme je tam. Mě tohle třeba pozastavilo a přemýšlím, že to snad jen tak neplácnul, že to nebyla jen fráze, aby něco řekl.

Koi, manžel ještě týden před odchodem se mnou probíral, jaké auto si koupíme za rok, až se současného budeme zbavovat apod. A i teď občas pronese něco jako "my budeme dělat tohle a tohle ...". Bohužel to nic neznamená, je to jen zažitý stereotyp.

Koi napsal(a):

Přeju si, aby na ní uviděl alespoň nějakou chybu

Samozřejmě, že na ní nějakou chybku najde a možná jich už teď ví spoustu, ale to bohužel nic nemění na tom, že je momentálně zamilovaný. Ty na něm taky vidíš chyby a přesto ho miluješ.

Koi napsal(a):

Zuzi, to já vím, že tu infomaci by všichni nějak přijali. Já jen vím, že by mu to hrozně ztížilo evt. návrat. Tak si říkám, on se rozhoduje, tak ať zváží, kdy odejít. Kdyby jsme měli nějaké zásadnější problémy nebo malou Italii, bylo  by to pro mě  možná jednodušší rozhodování. Kdyby nebylo tohoto problému, není nic nač bych si stěžovala.

I když to tak nevypadá není jinak nerozhodný nebo zženštělý

Po svých zkušenostech - čím méně lidí je zainteresováno, tím lépe. Stud a přiznání si chyby je obtížné i pro člověka samotného, natož pokud to musí všechno překonávat ještě před ostatními.

Koi - vím jak musí bolet to, co ti manžel napsal na druhou stranu víš trochu víc a můžeš to nějak zpracovat nějak se s tím poprat. Nevím, jak je to dlouho, co si začal s blondkou, ale podle několika tvých příspěvků, které jsem si našla jsou to tak 3 roky? To je snad ta největší zamilovanost pryč a nevím jestli u ní se dá taky o bůh ví jaké zamilovanosti mluvit. Co vím z okolí a životních příběhů, když se zamiluje ženská pálí mosty spíš než chlap. Jestli-že to zůstalo v této rovině - třeba to ona bere jen jako zpestření. Psala jsi, že je vdaná jak už psala Salen vidím to trochu jako výhodu pro váš vztah (dáli se to tak říct). S tím, že by chtěl být sám - možná by to pomohlo. Je jasné, že ty nebudeš ta která řekne tak jdi neb jej podle všeho stále miluješ. Možná bych mu ale řekla, že mu rozumím, že to tak cítí a budu jeho rozhodnutí respektovat, ale že je to jen jeho problém a on musí vědět kdy a jak odejít na samotku. A taky mu říct, že budeš ráda když si vše v sobě srovná a že dveře má stále otevřené... Jinak jak psala Nabuko, taky si myslím, že čím méně lidí ví tím lépe a to nejen pro něj. Ale jak to udělat když by chtěl být sám...  Nevím, ale tak nějak cítím, že bude zase dobře.

Koi, nejsi v tom sama. mě také čeká rozřešení......... myslím že dnes.
V životě mi ale manžel nikdy nic nenapsal natož ani neřekl co tobě. tak to ber v klidu. Tohle co je mezi vámi ještě nemusí znamenta konec všeho.

Koi, zažila jsem to taky - přemýšlení, co mám dělat, aby si vybral mě. Jak píšeš - "čemu by dal přednost". Vykašli se pro jednou na to, co chce on a dělej to, co cítíš ty. Já jsem tehdy kromě toho, že jsem chtěla, aby M tu osobu nemiloval, vůbec nevěděla, co vlastně chci pro sebe. Můj muž byl taky zamilovaný do jiné a taky jsem se snažila, abych pro něj byla přitažlivější. Ale dneska vím, že ať udělám co udělám, když má srdce jinde, tak na to stejně kašle. Teď asi přemýšlíš, jak se chovat, aby neodešel. Věř tomu, že pokud nejsi hysterka, která ho neustálýma scénama vyštve, tak je to úplně jedno. On tě totiž vůbec nevnímá a jediný, co chce je, abys mu dala pokoj. Tedy to je můj osobní názor. Já bych se mu vyhýbala a stále si opakovala: co bych teď chtěla dělat, kdyby byl muž služebně 3 měsíce mimo republiku? A to bych taky dělala. Nejdřív se musíš nutit chodit třeba na orientální tance, ale najednou se myšlenkami odpoutáš a zjitíš, že máš taky svůj život.

Modroočka napsal(a):

Koi napsal(a):

Víte co mi jednou řekla psycholožka(a to jsem tam byla jen jednou). Zvládáte toho moc sama. Chlapy mají rádi takové ty trochu ukňourané křehule, co nic neumí. Řekla mi, abych se naučila říkat, že mi tohle nejde, tohle je moc těžký, tohle nezvládnu,..... a tak.  Prostě měl moc času na sebe.

Tak tohle přesně bylo o mně a mém BM. Já zvládala všechno a on měl volnost. Teď to má opačně. Já ale neuměla kňučet, že to neumím, tamto nejde. Jé, to jsem ale fakt byla hloupá.

Taky neumím kňourat. U mě prostě všechno jde, když se chce. A když se nechce, tak to počká.  Jak se to dá naučit, být "ukňouranou křehulí"?

Suzie napsal(a):

On tě totiž vůbec nevnímá a jediný, co chce je, abys mu dala pokoj. Tedy to je můj osobní názor.

Tohle velmi výborný postřeh. Možná to tak opravdu je, asi i proto chce žít sám, aby měl od všeho pokoj a nemusel nic řešit.