PROSÍM POMOZTE

anetan007 napsal(a):

TÁTA OD NÁS ODEŠEL NEŽ JSEM SE NARODILA A ŽIJU JEN S MAMINKOU A TAK JSEM OUT.NEVÍM CO DĚLAT. UŽ I NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE JSEM MĚLA PROBLÉMY

Podívej, každý jsme nějaký...
Já jsem taky nikdy nesplynula s davem.
Není nutné zapadnout do kolektivu.
Časem si z toho uděláš přednost, a ono je to svým způsobem přednost, být jiná. Najdi si na netu kamarády, kteří mají stejné zájmy, ikdyž v reálném kolektivu nejsou zcela průměrní...
Chatuj, diskutuj, zjistíš, že nejsi sama.

Moje 13-ti letá neteřka chodí na www.kecal.cz.
Já jsem tam nikdy nebyla, ale ona je tam ráda. tak snad se Ti tam bude taky líbit...

PROBLÉM JE V TOM, ŽE NEVÍM ČÍM SE LIŠÍM.MATKA MI NABÍZELA PSYCHOLOŽKU, ALE JÁ AŽ TAM ZAJÍT NECHCI.HROZNĚ MOC MI CHYBÍ OTEC.MÁM HRŮZU Z TĚCH HOR.A VŽDY VE ŠKOLE KDYŽ MÁME BÝT V KOLEKTIVU, TAK NA MĚ ŘVOU AT SE NEOPOVAŽUJU CHODIT K NIM A KDYŽ MĚ TAM UČITEL DÁ TAK MI TO PĚKNĚ DAJÍ VYJÍST.UŽ SI DOVOLILI I FYZICKÉ NÁSILÍ. MÁM MODŘINY.ALE JÁ BYCH TO MOC RÁDA ZMĚNILA, JENŽE NEZAPADÁM.O PŘESTÁVCE JSEM SAMA V LAVICI A VŮBEC JSEM POŘÁD SAMA. V ČEM MŮŽU DĚLAT CHYBU??

anetan007 napsal(a):

PROBLÉM JE V TOM, ŽE NEVÍM ČÍM SE LIŠÍM.MATKA MI NABÍZELA PSYCHOLOŽKU, ALE JÁ AŽ TAM ZAJÍT NECHCI.HROZNĚ MOC MI CHYBÍ OTEC.MÁM HRŮZU Z TĚCH HOR.A VŽDY VE ŠKOLE KDYŽ MÁME BÝT V KOLEKTIVU, TAK NA MĚ ŘVOU AT SE NEOPOVAŽUJU CHODIT K NIM A KDYŽ MĚ TAM UČITEL DÁ TAK MI TO PĚKNĚ DAJÍ VYJÍST.UŽ SI DOVOLILI I FYZICKÉ NÁSILÍ. MÁM MODŘINY.ALE JÁ BYCH TO MOC RÁDA ZMĚNILA, JENŽE NEZAPADÁM.O PŘESTÁVCE JSEM SAMA V LAVICI A VŮBEC JSEM POŘÁD SAMA. V ČEM MŮŽU DĚLAT CHYBU??

No tak to sned ne?!!!!
Bijou Tě?
Braň se! Žaluj!
Řekni to mámě, učiteli, nedej se!!"!
Jak modřiny???
To jen tak Tě mlátí?
Neštvi mě, já na ně vletím, když to máma neumí!
Odkud jsi? Zavolám tam a pořeším to, tak jak si to neumím srovnat se sebou, tak za druhé se bít umím!
Dej odkaz třeba do SZ, zeptám se na to!

Anetko, na jiném foru píšeš, že Tě psychicky i fyzicky týrala i maminka. V tom případě, by asi její kamarádka psycholožka nebyla vhodná. Zkus nějako linku bezpečí, nebo využij to, co Ti píše Trisha.

Anetko, protože jsi tady velmi důležitá.

Anetko neboj, jsi na tom světě stejně důležitá jako každý z nás. Někdo to má prostě jen v životě těžší. Jaká máš teď vztah se svojí maminkou? Už se to zlepšilo?

Milá Aneto, dobře mě poslouchej. Silně mi připomínáš nejen mě, ale i mou dceru. Jsme obě v tomhle stejné. Kamarádek v období školních let minimum. Řešily jsme, s kým budeme na pokoji ve škole v přírodě, s kým sedět vu stolu ve školní jídelně, má dcera měla aspoň mě na popovídání, ale moje máma se o tyhle podružnosti naprosto nestarala. Mé spolužačky mě měly za divnou. Nesmála jsem se blbostem jako ony, nenosila nejnovější oblečení jako ony. Na prvním pracovišti mě měly kolegyně za nafoukanou, protože jsem nedrbala ty ostatní a spíš využila pracovní dobu k tomu, abych se něco naučila. Musím říct, že to byly perný roky. Ale byly nám oběma užitečný. Donutily nás něco s tím dělat. Trvalo nám to, než jsme pochopily, že prostě se musíme přijmout, jaké jsme. Pokud se ostatním nelíbí, že mezi ně nezapadám, není to můj problém. Dneska umím jít mezi cizí lidi sama a v práci jsem se vypracovala. Nemusíš se druhým podbízet a táhnout s nimi v každé hlouposti. Za cenu toho, aby s Tebou vycházeli. Vím, máš to teď strašně těžké. Ale výhled do budoucna máš jako já: jednou budeš sama se sebou spokojená, co jsi dokázala, budeš se mít ráda a něco dokážeš. Víš, co mi několikrát řekli na třídních srazech? Podrž se: že jsem byla stejně nejhezčí holka ze třídy! Já. Obyčejná holka, co neměla nikdy moc kamarádek a ničím nevynikala. Ostatní hvězdy seděly kolem a mlčely. Na ně už nikdo dávno nebyl zvědavý. Tak je to holka se životem. Ty se teď trápíš, ale věř mi, že jednou strčíš ty svoje spolužačky do kapsy.

Anetka, ja mám jediné šťastie, že mám od detstva jednu kamošku, s ktorou sme sik blízke už 36 rokov... a že pochádzam z relatívne otvoreného mestského prostredia. Inak, mala som roky, hlavne na strednej, keď som sa cítila ako keby ma tu boli zabudli Marťania(možno aj zabudli) a mala som pocit, že nielenže ľudia hovoria nejakou inou rečou, ale aj že všetci ostatní majú nejaký kľúč ku šťastiu, ktorý ja nemám a nikdy mať nebudem. Je to nezmysel. Na vysokej som sa dostala do partie podobne zmýšľajúcich ľudí a postupne sa nás nabalilo ešte viac... A dnes zisťujem, že na svete je relatívne veľa ľudí, ktorí mi rozumejú(alebo sa tak aspoň tvária) a ktorým rozumiem ja(alebo aspoň mám ten pocit). Vydrž, ono sa to zlepší, keď nájdeš sama seba, objavíš veci, ktoré ťa bavia, a vďaka nim sa dostaneš k ľuďom, ktorí cítia, myslia a komunikujú podobne. Držím ti palce.

Pokud na Tebe řvou ve škole, ať k nim nechodíš, až by mě tam příště učitel poslal, řekla bych pěkně nahlas, oni mě tam nechtějí a ani já k nim nechi. To radši budu sedět sama, než abych někde byla, kde o mě nestojej. A přihlásila bych se třeba na judo, a až by na mě někdo sáhl, přerazila bych ho. A s klidem řekla, že Ty nikomu nic neděláš a tudíž že si nepřeješ, aby se Tě někdo dotknul. Můžu Ti říct, že na místě tvé matky bych kvůli modřinám vlítla do školy, začalo by vyšetřování a ti slaboši, protože jsou to slaboši, kdo si troufají mlátit druhé a slabé, by vylítali za šikanu ze školy. o takové nikde na školách nestojej, o rváče a násilníky. Je to sprosté a Ty se braň. Běž za ředitelem, za třídním, za svojí obvodní doktorkou. Řekni jim, kdo Tě mlátí a za co. Choď za nimi opakovaně. Musejí to řešit. Věř mi. Zpočátku to bude těžké, ale až se vyšetřování rozeběhne, uvidíš, jak se z velkých šéfů začnou stávat ustrašení já ne, to on, já se jen přidal, jen jsem se díval, já s tím nesouhlasil, nemám nic společného...Být na místě třídní, netrpěla bych něco takového. Hezky zostra bych si podala tu skupinku iniciátorů a řekla...ještě jednou si ta holka postěžuje a nepřejte si mě. Dvojky trojky z mravů a jděte si studovat, kam chcete. Oni učitelé tak trochu spoléhají, že si to děcka mezi sebou vyřeší. Vyřešit se můžou drobné spory. Ztracená propiska, roztrhaný sešit, zapomenutý úkol. Ale ne násilí! Máš zákon na svojí straně. Nebo požádej před horama třídního, že máš strach jet, ať na to dohlédne. Řekni mu, že ses radila se svojí doktorkou a že Ti poradila, obrátit se na něj, aby Tě ohlídal. Budeš se tam cítit bezpečněji.

Aneto, někteří lidi jako by měli jednoduchý, nádherný život (někdy mají, někdy to jen tak vypadá), a jiní musí hned na začátku překonávat nesnáze a prokousávat se problémy. Možná to není fér, ale je to tak. Tihle lidi si musí spoustu věcí "odpracovat", ale ve výsledku můžou být mnohem silnější a šťastnější. Každý někam patří, jenom někdo musí ty "svoje lidi" chvíli hledat - znáš tu pohádku o ošklivém káčátku, ne?

Ty teď máš příležitost naučit se moc důležitou a těžkou věc, která se ti bude mockrát hodit. Nauč se být na svojí straně, nauč se stát si za sebou. Co to přesně znamená? Že budeš, ty sama, poslouchat svoje myšlenky a svoje srdce, že budeš vnímat a respektovat svoje potřeby, budeš trvat na svých právech (nikdo nemá povinnost se s tebou bavit, ale mlátit tě a posmívat se ti nikdo nesmí), nebudeš se cítit provinile, že někomu ubíráš čas, když se mu třeba svěřuješ se svými starostmi. Ozvi se, když ti někdo ubližuje, věř, že jsi stejně důležitá jako ostatní.

Jsem učitelka, mám třináctileté studenty a mám i mnohem starší. Nechci tě strašit, ale musím ti říct jednu věc: kdybys měla náhodou dojem, že zatneš zuby, že to nějak vydržíš, nebudeš na sebe moc upozorňovat, a že to všechno nějak "přejde" nebo na to zapomeneš, věř mi, že nezapomeneš a nepřejde. Máš život před sebou, můžeš udělat první pomalé krůčky, které ti třeba dneska připadají nicotné, ale za rok za dva můžeš být buď o kousek blíž spokojenějšímu životu, nebo na tom můžeš být ještě hůř, třeba taky jenom o kousek, ale pokud to nezastavíš a neobrátíš, nikdo jiný to za tebe neudělá. Spousta lidí ti může pomoct, to jo, ale ty sama musíš být ten první člověk, pro kterého tvoje vlastní štěstí bude na prvním místě.

Píšeš, že o tvém trápení ví nějaký učitel, že se o to zajímal, ale je mu to jedno. Ty můžeš udělat jednu věc, jít za ním znovu, říct mu, že to pořád trvá a zeptat se, co v této věci udělal, případně co hodlá v nejbližší době udělat. Neznám toho učitele a nevím, jaké jsou jeho opravdové myšlenky, ale mám s řešením něčeho blízkého šikaně svou zkušenost a věř mi, že je potřeba to promyslet a neuspěchat. To, že si někdo "ostře podá" ty útočníky, může přinést víc škody než užitku. Není vůbec jednoduché takovou věc řešit, ale to není tvoje starost. Jenom ti říkám, že by tě učitel například neměl přímo konfrontovat s těmi, kdo ti ubližují, neměl by tě postavit proti nim a chtít po tobě, abys jim řekla do očí, co ti udělali, abys je usvědčila. Ty můžeš udělat to, co ti píšu, jít za ním a přeptat se, jestli pracuje na řešení, už tím pro sebe uděláš hodně.

Držím ti palce a piš, pomůže ti to srovnat myšlenky

Moc se mi líbí Juditin příspěvek. Je fakt, že mám se šikanou spíš tu zkušenost, že se udělal cirkus a uhodilo se na ty výtečníky i prostřednictvím rodičů. A hošíci byli náhle tak malí a téměř ukřivdění, že snad by je člověk politoval...jak oni se  k věci vlastně nachomýtli...Nesouhlasím v tom, že není třeba konfrontace. naopak, je. Ale ne každý poškozený má na ni sílu. Když těm svým hloupým spolužákům do očí řekneš, když se jim postavíš, oni budou vidět, že se nedáš. Násilníci si vybírají oběti z řad mírných, zakřiknutých, jiných, a těm dovedou život pěkně osolit. Kdyby učitel toto vystihl v zárodku, zamezil by tomu. Kdyby si dotyčné dítě nenechalo líbit hned od začátku, dali by mu pokoj. Aneto, nedej se. Za pár let uvidíš, že jsi opravdu lepší a máš nárok na spokojený život. Kdo si myslíš, že si vybere za kamaráda, partnera, někoho, který škodí a ubližuje? NIKDO, Aneto. Nikdo. Věř tomu, že od takových se distancuje každý pořádný člověk. Ne každý ve třinácti je ale na takové rozumové úrovni, aby odlišil správné od špatného. Kdybych věděla, že bydlíš blízko, klidně s Tebou do té školy zajdu. Chceš-li, pošli mi soukromou zprávu, jestli víš, jak. Nedej se. Jsi lepší člověk a okolí to jednou uzná.