Anko...
je mi to strašně moc líto...a věř, že vím, o čem mluvím.
Před skoro 2,5 roky mi onemocněla tchyně - původně rakovina vaječníků. Prognosa špatna, ale celá rodina se s tím poprala statečně, babička naprosto neskutečně. S naprostým klidem podstoupila chemo a věřila, že to bude dobré.
Nebudu líčit průběh, není o co stát. Mám maličkou dcerku a žili jsme v jednom domě, my ženské (i s malou) denně samy, chlapi chodili do práce a tak se mezi námi utvořilo něco víc.
Bohužel chemo nezabralo, opět odmítám líčit, co bylo mezi tím - prostě roky trápení, které babička zvládala neskutenčně. Po čase babička začala mít problémy s pamětí, vyjadřováním, dvakrát omdlela před barákem. Dle jejích slov ona vnímala, jak padá, jen nedokázala ani pípnout,aby nám dala vědět. Znovu nemocnice a verditkt ten nejhroznější. Nádory na mozku. Tehdy ještě mudři babičce řekli hodně a babička nám všem nakázala, že ji máme brát, jako že má chřipku, o dalším se odmítala bavit.
Po dalším čase doktoři přiznali, že je to konečné stádium, že neví kolik času, ale není ho mnoho. A já to věděla..já v tom byla, ja se týrala vědomím, já se bála, kdy... Do toho moje neustálé problémy s jejím synem, xy let jsem byla na odchodu a pořád vše oddalovala kvůli ní. Nedokázala jsem si připustit, že bych ji tam nechala. Svým způsobem mi byla druhou mámou..
Nemluvili jsme o tom, nebylo potřeba, jen "jsme dorovnali papíry", tak jak to šlo..a žili dál. V tu dobu jsem domácnost opustila - musela jsem, nerada bych vysvětlovala pohnutky, ale trhalo mi srdce, že ji tam nechávám.
Babička odešla před vánoci..sama v nemocnici. I když to není nic, čím bych měla orodovat, ale vše bylo připravené, tak jak mělo...
Moc to bolí, neměla jsem ani šanci, jakožto odstěhovaná snacha, se s ní rozloučit a nikdy mi to nepřestane být líto.
Ale babička ví, jak moc jsem ji měla ráda, ikdyž třecí plochy samozřejmě byly. A stejně jako moje dcerka, i já večer koukám na hvězdy a říkám si, že jedna je její..Mnohdy stojíme spolu zachumlané do deky, koukáme na hvězdičky a zkoumáme, kde máme babičku.

nemohu radit...jen na to koukám jinak. Moji rodiče jsou oba hodně nemocní, ale byla bych vděčná, kdyby mi "relativně" včas řekli,  co se děje, i když to bolí. Své rodiče miluji, vždy při mně stáli, i když nemuseli..a já bych jim strašně ráda dala alespon ke konci tu obrovskou lásku, kterou cítím ve svém srdci. Nemohu říct, že by mi to ublížilo..ale bylo by mi moc líto, kdybych nic netušila a nejednou by tu byl prázdný byt, plačící vnučka a já s bráškou s bolavým srdcem. Vím, že to může přijít, nečekaně, ale pokud by nedej bože byla takováto situace, ani tak nebudu chtít, aby měli vyřešené, co mají, ale aby nám dali tu šanci zpříjemnit poslední dny týdny měsíce..a i kdyby si přáli vidět pyramidy,  NY, Sydney...cokoliv a stav to povoloval, tak si vezmu strašně nevyhodnou půjčku, jen abych jim to dopřála...

Ta samota, ta tíha, to nic..je příliš bolavé..

Buď, buď a dodávej sílu, pohlaď, pochovej, usměj se a mluv..cokoliv o čemkoliv.
Hlavně neopuštěj ze strachu, abys spíš neublížila.
Zkus si o tom promluvit a uvidíš.

Já když to vezmu ještě od jinud. Mám dcerku..potratila jsem ji v 24tt, ale díky Bohu a díky mému řevu, strachu a všeho kolem se doktoři rozběhli a snažili se ji udržet při životě. NIkdo nevěděl, jak to skončí, kdy to skončí, či jestli bude mít možnost poznat svět a já pochovat svoje prvorozené dítě.
Klobouk dolů všem, kteří nám pomáhali, ale oni ji zachránili..moje dcerka žije a navzdory všem prognosam je z ní nádherná slečna, plná života, plná energie, zdravá, chytrá, prostě moje.
Ale proč to říkám..nesnáším - ne spíš mě děsí přistup lidí. Místo aby tehdy kdokoliv ze známých, příbuzných přišel a řekl, že bude dobře, nebo nebude, nebo jen tak přišel..všichni zmizeli. Všichni najednou měli moc práce, všichni měli jiné povinnosti a já přitom moc nechtěla..jen jsem tam nechtěla ty měsíce zůstat zavřená sama. Byla ze mne hromádka nervů, která netušila, jestli ráno bude mít šanci podívat se na svoje dítě, jestli jej někdy bude moci pohladit, pochovat. Bohužel a já to nyní s odstupem času i chápu, všichni měli strach..stejně jako já, měli strach se ke mně přiblížit a já tolik stála o to, aby někdo přišel, aby mě obejmul a nechal mě vybrečet.

Prosím za sebe i za maroda..chovej se tak, jak to cítíš. Pokud chceš brečet, breč. POkud chceš křičet, křič. Pokud chceš jen tak mlčet, mlč!...ale neutíkej...

Pokud to potřebuješ někomu říct, vypovídat se - do toho, jen popřemýšlej, komu toto říct můžeš. Ne s ohledem na sebe, ale s ohledem na kamarádku.Počítej s tím, že takové zprávy se hodně rychle šíří.
Proč se každý otáčí? Bojí se, bojí se jak reagovat, jak se tvářit. Pro spoustu lidí je todle něco jako když se tehdy řekl mor..A když to řeknu hodně blbě, když babička onemocněla, reagovala jsem podobně. Ne tedy že bych se jí vyhýbala, to rozhodně ne, moc dobře jsem si uvědomovala, že to je především nápor na psychiku a že nás potřebuje všechny, ale měla jsem pocit, že bych měla izolovat Kátu. Měla jsem strašný strach..a dlouho mi trvalo, než jsem to hodila za hlavu.
Ber to tak, že když se o někom ví, že konec je nevyhnutelný (opomíjím otázku konce), tak lidi vědí, co se děje, vědí, co se stane a mnohdy soucítí, snaží se podat ruku, snaží se tu být. Ovšem u rakoviny nikdo neví, co bude. Ani lékaři ne. A lidi se bojí něčeho, co si nemohou vysvětlit, na co se připravit.
Když Káta ležela v inkubátoru, na přístrojích, neustálé zástavy - všichni byli pryč. Každý se bál byt napsat smsku - co kdyby tu nedej Bože už malá nebyla? Co by mi řekli, vždyt by mi ještě ublížili. Nikdo krom mýho bráchy nechápal, že já se bojím ještě mnohem víc než kdokoliv jiný. Kolikrát jsem visela očima na ošetřujícím lékaři a bála se otevřít pusu, bála jsem se vědět, co se zase kde "pokazilo". Blažená nevědomost.Až časem jsem se rozjela a bombardovala všechny otázkami, vše jsem chtěla vědět, vysvětlit..vědět, na co se mám připravit a můj strach z toho, co nevím pomaličku mizel.
Když si vzpomenu, kolikrát jsem chtěla mlátit do zdi, ječet, kolikrát jsem se bála i vyjít do nemocniční zahrady - naprostá izolace a to i duševní.
A neboj..uvidíš, že ten svět je - ukaž ho kamarádce, ukaž sobě, jí i ostatním, že žití je krásné. Já když si toto uvědomila, tak jsem sedávala po nocích před nemocnicí, na lavičce, v županu a vybírala jednu čokoládu z automatu za druhou. Snažila jsem se dýchat, přemýšlet, rovnat si myšlenky a dodávat si sílu. Snažila jsem se vykouknout z té ulity smutku..a i když moji kamarádi byli fuč, tak najednou jsem na tý lavičce neseděla sama..bylo nás tam víc, kteří měli z něčeho strach a potřebovali třeba opravdu jen sedět vedle druhého. Nemuseli jsme komunikovat, jen jsme se na sebe usmáli, hodili mince do automatu, rozbalili mlsky a seděli.
A nezapomen, že tady jsi vždy vítaná

Upravil(a) mimyy (19. 2. 2008 9:27)

Ahoj vsem,
kdyz jsem si to precetla, tak jsem mela slzy na krajicku. I ja jsem v rodine mela rakovinu plic a hned se mi vsechny vzpominky na to obdobi vratily. Snazila jsem se to vytesnit, ale nejde to.  Je to smutne a se ztratou milovaneho cloveka jsem se doposud nevyrovnala, ackoliv jsou to ctyri roky.  Rakovina, to hrozne slovo, ktere desi kazdeho. Vetsina zdravych si mysli, ze je to nemuzu potkat...

Bezny a banalni rentgen plic. Hospitalizace na pozorovani. Pak si me me osetrujici lekar zavolal na svuj pokoj. Rekl mi natvrdo, ze se jedna o rakovinu plic, metastaze v jatrech a kostech a ze je to konec... Lapala jsem po dechu a dostala totalni nervovy zachvat.  Ta zprava byla tak necekana. To neni mozne, oni spletli, zamenili snimky... bezelo mi hlavou. Plac, bezmoc, nekonecny tok myslenek -  napln mych dnu i noci. Rict to tomu milovanemu cloveku nebo lhat a udrzovat planou nadeji?

Okoli si vsimlo, ze jsem sama doma. Zacali se ptat. Kdyz jsem rekla rakovina, tak lidi kolem me zacali naslapovat a bali se zeptat, jak je tomu cloveku. A kdyz se zaptali, tak jsem jen brecela a nemohla nic rict... Nikdo nechtel jit za nim na navstevu do nemocnice.... (taky se bali, mysleli, ze to neni vhodne, co si s nim vykladat...)  Ja sama  pokazde, kdyz jsem sahala na kliku nemocnicniho pokoje, tak jsem se bala co uvidim. Jestli uz prisla ta chvile...  Citila jsem bezmoc, neskutecnou bolest, strach z konecna. Lekari me ujistili, ze ten muj milovany clovek netrpi - dostaval morfium. Nevedel, ze ma rakovinu plic - ze umira. Bolely ho jen zada a sel do nemocnice na vysetreni... s prislibem, ze za par dni pujde domu. Zacal dostavat morfium proti bolestem zad. O kapackach jsem rekla, ze jsou jen na zavodneni. Veril mi. Z morfia byl euforicky, vykladal mi pribehy, planovali jsme si budoucnost...  tesil se na vse, co jsme si slibili. Se zvysujicich davek morfia byl pozdeji spavy.  Za par dni byl konec...  Od hospitalizace ubehly necele tri tydny.

Anko, nedavej na sobe nic znat. Podporuj svou kamaradku, pohlad ji, rekni, ze ji mas rada. Udrzuj ji v pozitivni nalade, ze se to zvladne...  Jedte s ni a detmi na vylet - dokud to jeste jde. Udelejte si fotografie - pred chemoterapii, at si ji deti pamatuji jako "zdravou", at maji vzpominku na maminku.  Jeste pred lecbou - bych mozna naznacila, at si da sve veci do poradku.  Drzim ti palce, ceka te silene narocne obdobi. Drz se!!!

ADRO VĚŘ, ŽE AŽ ZA KAMARÁDKOU PŘIJDEŠ, NAJDEŠ V SOBĚ TU SÍLU DÁT JÍ ÚSMĚV KTERÝ POTŘEBUJE.
VÍM, ŽE JE TO PRO TEBE MOC TĚŽKÉ, ALE TY TO ZVLÁDNEŠ. VŽDYCKY, KDYŽ TĚ ŽIVOT POSTAVÍ PŘED NĚCO MOC TĚŽKÉHO, ŘEKNEŠ SI:" TAK TOHLE NEMŮŽU ZVLÁDNOUT", ALE NAKONEC V SOBĚ TU SÍLU NAJDEŠ. JE JEN PÁR LIDÍ MEZI NÁMI, KTEŘÍ PROSTĚ ZE STRACHU UTEČOU, ALE TY BY TADY S NÁMI NEJSPÍŠ NEROZEBÍRALI JAK KAMARÁDCE CO NEJVÍC POMOCT.
VŽDYCKY, KDYŽ MI NĚKDO ŘEKNE, ŽE BY NEZVLÁDL PÉČI O POSTIŽENÉ DÍTĚ, ODPOVÍM MU, ŽE ZVLÁDL, PROTOŽE BY MUSEL!
ZVLÁDNEŠ TO TAK JAKO TO USTÁLI TISÍCE LIDÍ PŘED TEBOU...JAKO MIMYY SIMONAS I MOJE MILÁ PAG
A VŮBEC NEJSI ZBABĚLÁ....TO ŽE SE DĚSÍŠ TOHO CO CÍTÍŠ, JE ÚPLNĚ NORMÁLNÍ.
I JÁ SE BOJÍM JAK ZVLÁDNU DALŠÍ DEN....ALE PAK PROSTĚ VSTANU A VÍM CO MÁM DĚLAT.
JSI SILNÁ ŽENSKÁ...USTÁLA JSI PRVNÍCH 14 DNÍ....A AŽ SE MOZEK SROVNÁ S TOU PŘÍŠERNOU SKUTEČNOSTÍ BUDEŠ KAMARÁDCE TOU NEJLEPŠÍ OPOROU.

Ted jsem trošku zmatená..
ale budu reagovat na tu větičku, že se lidé umí starat o svoje postižené děti..
Víš možná budu hnusná, zlá a protivná.
Já si tím prošla ... ne přímo starostí o postižené dítě...ale ale
měla jsem tři dny na výběr, zda si nechám svoji dcerku, která byla několika lékaři odepsána ke stavu na lůžku, nemyslící, nereagující..dlouhé předlouhé tři dny. Tři dny trápení, přemýšlení - ani ne tak nad sebou, jako nad zbytkem příbuzenstva, nad rodinou, manželem.
Díky Bohu to malé nic se v inkubátoru pohnulo a chytlo mě za ruku a já v tu chvíli měla naprostou jistotu, co mám udělat...neměla jsem nad čím přemýšlet, protože ten tvoreček mi byt jen instinktivně dal odpověd.
Nezapírám, že ten první rok byl pro mě i určitě pro ni peklo, ale nelituji jediného dne.
A do smrti budu říkat, že máma vydrží všechno, i když padá na usta, mele z posledního, nervy pryč a má chuť skočit z okna, tak je to máma a kdyby měla svoje dítě nést přes hory, lézt po kolenou, hladovět, tak to dokáže.A ještě jej u toho bude hladit, konejšit a povzbuzovat.
Nelituji jediného dne, jediné hodiny..dokonce nyní, s odstupem času (a fakt nejsem cvok) jsem za to trápení možná i  "svým způsobem vděčná". Ne za trápení Kati, to ani maličko, ale já jsem dospěla, já jsem zjistila, kolik sil uvnitř mám, sáhla jsem si na dno, naučila se bojovat a vidět mnohem mnohem víc, než před pěti lety. A i na tom hororu je mnoho mnoho pozitivního.
Ovšem a velkými písmeny píši...NÁS ten nahoře JEN potřeboval vyzkoušet...

TO JE ONO MIMYY,DOSPĚLY JSME A NAŠLY V SOBĚ TU SÍLU.
TAKY NELITUJU TOHO, ŽE JSEM ZA NIKU BOJOVALA A ONA BOJOVALA O TO VÍC. KOLIK SÍLY MUSÍ MÍT TYTO DĚTI, TO SI NEUMÍME ANI PŘEDSTAVIT!
I TVOJE ROZHODNUTÍ MIMYY SPADÁ DO TOHO VELKÉHO RANCE LÁSKY A STARÁNÍ SE....SNAD MI ROZUMÍŠ, NĚJAK NEMŮŽU NAJÍT TY SPRÁVNÝ SLOVÍČKA...
NECHÁPU CO JSI MYSLELA TÍM, ŽE MOŽNÁ BUDEŠ ZLÁ A PROTIVNÁ. NIC PROTIVNÉHO ANI ZLÉHO JSEM V TVÉM PŘÍSPĚVKU NENAŠLA.
KAŽDÝ MÁME JINÝ TRÁPENÍ A STAROSTI A Z TVÝCH PŘÍSPĚVKŮ SI CÍTÍM, ŽE DNES UŽ JE LÍP? MÁM PRAVDU? SNAD JSEM NEVSTOUPILA TOUTO OTÁZKOU MOC DO TVÉHO SOUKROMÍ A JESTLI ANO, JAKO BYCH JI NIKDY NENAPSALA.

ADRO, NIC SE NEDĚJE, MYSLÍM, ŽE OD TOHO BB JE...ABY SE TADY DISKUTOVALO A HYPOTETICKY ROZEBÍRALO I TO CO BY- KDYBY....TŘEBA NĚKDO ZA ČAS BUDE V TÉTO SITUACI, NEBUDE SE MU CHTÍT ANI PSÁT A NAŠE SLOVA MU POMŮŽOU.

MĚJTE SE MOC HEZKY

Jen nám napiš anko, pomůže ti to.
Vím, jak je to pro tebe těžké.
Kamarádka má štěstí, že tě má.

SLUNÍČKO napsal(a):

TO JE ONO MIMYY,DOSPĚLY JSME A NAŠLY V SOBĚ TU SÍLU.
TAKY NELITUJU TOHO, ŽE JSEM ZA NIKU BOJOVALA A ONA BOJOVALA O TO VÍC. KOLIK SÍLY MUSÍ MÍT TYTO DĚTI, TO SI NEUMÍME ANI PŘEDSTAVIT!
I TVOJE ROZHODNUTÍ MIMYY SPADÁ DO TOHO VELKÉHO RANCE LÁSKY A STARÁNÍ SE....SNAD MI ROZUMÍŠ, NĚJAK NEMŮŽU NAJÍT TY SPRÁVNÝ SLOVÍČKA...
NECHÁPU CO JSI MYSLELA TÍM, ŽE MOŽNÁ BUDEŠ ZLÁ A PROTIVNÁ. NIC PROTIVNÉHO ANI ZLÉHO JSEM V TVÉM PŘÍSPĚVKU NENAŠLA.
KAŽDÝ MÁME JINÝ TRÁPENÍ A STAROSTI A Z TVÝCH PŘÍSPĚVKŮ SI CÍTÍM, ŽE DNES UŽ JE LÍP? MÁM PRAVDU? SNAD JSEM NEVSTOUPILA TOUTO OTÁZKOU MOC DO TVÉHO SOUKROMÍ A JESTLI ANO, JAKO BYCH JI NIKDY NENAPSALA.

ADRO, NIC SE NEDĚJE, MYSLÍM, ŽE OD TOHO BB JE...ABY SE TADY DISKUTOVALO A HYPOTETICKY ROZEBÍRALO I TO CO BY- KDYBY....TŘEBA NĚKDO ZA ČAS BUDE V TÉTO SITUACI, NEBUDE SE MU CHTÍT ANI PSÁT A NAŠE SLOVA MU POMŮŽOU.

MĚJTE SE MOC HEZKY

Ahoj Sluníčko..
dlouho jsem tu nebyla, proto reaguji až nyní.
prožily jsme peklo..my dvě, rodina..Bylo to strašný a krásný zároveň. Každá zpráva od doktorů mě položila, každá mi brala kus mně samé, ale na druhou stranu - každičký maličký pokrok mi tolik dával a dává.
Jak jsem psala jinde, nelituji ani maličko - mám svoji princeznu, krásný, "zdravý", spokojený dítě, ale přišla jsem o manželství. Prostě ztroskotalo, možná pod tím vším trápením a pak už se i přes pokusy nedalo slepit.

A ano, máš pravdu. Je mi mnohem líp, i když bych tomu před ještě nějakým rokem nevěřila. V momentě, kdy jsem sebrala odvahu odejít od manžela a potupně se vrátit do 2+1 k rodičům, kde žijí oni, brácha se slečnou, my dvě a pes, tak se mi neskutečně ulevilo.
Jsem štastná..mám svoje dítě, mám práci, mám kolem sebe lidi, kteří tu nemuseli být a přesto stojí vedle mne a vím, že na to nejsem sama..
Dokud jsem žila s manželem, pořád jsem měla pocit, že nejsem dobrá, že nezvládám, že jsem nic a te´d bych si za to nafackovala. Celý ty roky jsem se bála, co jáááá zvládnu sama s dítětem..sebedůvěra absolutně žádná, strach, bolest.. A najednou vidím, že se defakto nic nezměnilo. Dál jsem sama na malou, dál se o vše starám, dál sama vařím, sama jezdím na nákupuy a zvládám chodit do práce, abych nás uživila.
Nejsem nic, dnes to vím. Jsem štastná skorotřicítka, která se sice cítí na 40 minimálně, ale věřím si, najednou vnímám, že i ti chlapi se přece jen otočí, že se umím smát, umít žít a přijde mi, že mnohem líp, než když jsem byla pod jednou střechou s otcem malé.

Škoda že to vše nepřišlo třeba o dva tři roky dřív ale takový je život a tak to má být..

Anko, to je mi líto, máš někoho o koho se můžeš v příštích dnech opřít?
Sem nám napiš, jestli budeš chtít nebo třeba soukromou zprávu.
Mimyy, každej se asi cítí jinak a prožívá pak jiný pocity, ale člověk by si neměl o žádné emoci myslet, že je špatná a někaj ji potlačovat, ani vztek, úlevu...
Já jsem asi dva měsíce necítila žídný negativní emoce, jako by se nic nestalo. Úplně "normálně" jsem většinu na pohřeb zařídila, jela s přítelem na hory, bavila se, nakupovala a najednou jsem si to uvědomila...
A až pak, vztek, že mě tu nechala samotnou (maminka), bolest, nikdy neuvidí svoje vnuky...atd. A pak postupné vyrovnání se s tím (ještě mě to občas chytne - strach, lítost).

Anko, hlavně, až si na kamarádku vzpomeneš, mysli spíše na něco, co jste spolu hezkého prožily než na ty poslední dny, zbytečně by ses tím trápila. Kamarádka byla jistě vyjímečná žena, a jako na takovou by asi chtěla, abys na ni vzpomínala.

Drž se a kdykoliv mi písni.