Poslala nám čtenářka...
# # Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté
# # návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez
# # milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje.
# #
# #
# # Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel
# # oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho
# šéf.
# #
# # ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku
# a
# # nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou
# # chybu.
# # A taky jsem se chtěla vytáhnout...
# # Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela
# # voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před
# # obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako
# # andílci.
# #
# # Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly
# hlasitým
# # vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.
# # Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se
# ozval
# # u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že
# # je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty
# # dobytku, uklízet nebudu." Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových
# # ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to
# manžel,
# # ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde
# # počkat na vašeho pana manžela."
# #
# #
# # Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče
# # jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka,
# než
# # zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se
# slovy,
# # že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.
# #
# # Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula
# # mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf
# tak
# # vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na
# jeho
# # porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení
# naskočilo,
# # bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a
# tupě
# # zírat na stůl před šéfa.
# #
# # Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou,
# # na něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i
# # maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
# Když
# # mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji rudý jako
# rak
# # od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když
# jsem
# # se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda,
# odmítl.
# # Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval.
# #
# #
# # Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo.
# # Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s
# hlavou
# # v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla
# miláčka
# # ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u
# # kostela.
# #
# # Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v
# # širokém okolí.
# # Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než stačím
# # pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda
# # mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo
# s
# # tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
# # Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání-asi
# # abych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci - nejspíš abych si
# příborem
# # neublížil - a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem.
# # Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a
# že
# # mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal
# # dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až
# # půjdete k Martinovi!
# # Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
# #
# #
# # Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali - neodpustili
# # narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele, chlapi,
# # už jsem velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by nebylo? A
# # už od
# # dveří řvali: "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
# # Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.

Prosím moderátorky aby to tu chvilku nechaly Jen pro pobavení, protože tak dlouho jsem se nezasmála