29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Jo jo, uzlíčku, tak tak , můj leitmotiv od té doby, co jsem se na sebe koukla bez růžových brýlí .Zbytek na jablíčkách
Není tady
Sofi, ale i Blanch, Michaela43 a další, já jako "pozůstalá" si myslím, že je veliká škoda, že už moc nepíšete vaše moudré rady. Přesto, že se neznáme, brala jsem vás jako své vzdálené a moudré přítelkyně. Chybíte mi.
Ale chápu, že jste si zvolily tuto cestu.
Přeji vám co nejhezčí život se spoustou sluníčka.
Jeee. tak Blanch a Michaela43 ... strasne davno sme sa nevideli, najma s Blanch.
Není tady
Jeee Sofi, gutalax v kafi, to mě tenkrát fakt rozesmálo. Tak jako facka Romi, kterou vpálila - tuším milence na náměstí, když se tam vyskytovala s manžílkem?? Tak nějak to tenkrát asi bylo, co?
Ahoj Sofi, tvůj gutalax mě tenkrát jako jedna z mála věcí dokázal rozesmát , když na to tak dneska vzpomínám, i jsem ho chtěla koupit. Nezapomenu, na tvůj popis , jak opečovávat chudáka, když je mu zle ...........
Doufám že se máte všechny dobře
uzlík napsal(a):
Sofi ahóóój. Jak jde život holka, moc ráda Tě tu vidím.
Kde je asi Blanch, Žabka, Kamarádka .....
ahoj uzlíčku a všichni ostatní , také já sem stále nahlížím a čtu co nového a kdo kam poskočil dál.Je mi vždy dost smutno , když sem přibyde nějaká nová pisatelka s bolavou dušičkou. Život je tak krátký a tak si ho dovedeme otravovat a ubližovat. Taky žiju- jak napsala uzli ,ale tak nějak jinak bez plánování ,očekávání , prostě jsu tu ..O. ČTI NAŠE PŘÍSPĚVKY A SAMA SE ROZHODNI JAK DÁL CHCEŠ ŽÍT
Není tady
ahoj holčičky a ahoj "o" - na tvojí zprávu jsem ti odpověděla, jsem tu pro tebe, pokud ti to k něčemu bude a pokud budeš chtít..
moc ráda čtu o vás všech, které jste se tu hrabali z popela ve stejný době jako já....že se máte fajn a že vás duševní zdraví neopustilo..., tak se držte, užívejte si dnešek, minulost na nás tak nějak hrozí prstíkem, abysme nezapomněli a budoucnost je značně nejistá.....takže proč si dělat starosti dozadu a dopředu....
"O" - jsi skvělá, myslím, že tvoje názory jsou na to jak jsi mlaďounká prima, jen je mi líto, že tě to potkalo tak brzo....ale možná ....na druhou stranu - budeš mít pár let k dobru už tak nějak probuzená a - aspoň pokud budeš mít časem stejný pocity jako já - něco jsem sice ztratila (pocit iracionální jistoty atd..), ale daleko víc jsem tim získala a zdaleka nejen v manželství, ale hlavně ve vztahu sama k sobě a ke všemu okolnímu světu, tak se drž a tady vidíš od těch všech holek, že svět se sice na chvíli zhroutí, ale rozhodně neskončí a nejvíc záleží na tobě, jestli se ti po tom všem víc rozjastní, rozsvítí a tak nějak zjednoduší a nebo se ponoříš do tmy a budeš kolem sebe zoufale mávat a volat ....myslím, že je jasný, kterou variantu si vybrat a to je jen na tobě. jde to.
Není tady
Je mi sympatické, jak některé z vás nazvaly zamilovanost partnera "infekcí"... dobré přirovnání. Tenhle partner došel za svojí ženou jako k doktorce a "sdělil" jí všechny příznaky nemoci, podle mně úpřimně a se snahou vyléčit se... to bych považovala za velké plus (nemyslím si, že nic nedělá, aby se "vyléčil". Myslím, že udělal maximum, přiznal všechno a šel k ženě hledat pomoc).
O-čko, miluješ ho, znáš jeho klady, on myslím fakt čeká od tebe, že mu pomůžeš se "vyzdravit". Kdyby to po tobě nechtěl, lhal by, tutlal... Je to plně na tobě. Najít vhodný lék není snadné. On se pořád přibližuje ke "zdroji infekce", toho se vědomě nechce vzdát... myslím, že zamezit přístup nebude účinné. Ty musíš najít protilátku.
Psala jsi, že tvůj pokus o stejné jednání ho znejistil (schůzka s přítelem, kytka, ev. nečekaně se nevrátit včas domů a pod.), to bude zřejmě cesta. On by totiž měl přijít na to, že když se bude pořád "hloupě přibližovat ke svému zdroji infekce", paní doktorka ho z ordinace vyhodí a nebude ho dál "léčit"...
Držím palec...
Není tady
Zase nějaká ta zprávička pro vypsání a myšlenky co mě tak napadají. Vlastně sepsáním třeba problém analyzuji i si na něj odpovím :-)
Lucie33, ViktorkaLove - děkuji za povzbuzení, Vždycky mne to dostane z nejhoršího.
Dost jsem se tu dočetla - nechovat se k muži jako k dítěti. No já vlastně nevím jestli to dělám a proto mi utíká nebo ne.
Pravda je, že domácnost řídím já a jakékoliv pokusy ho zapojit samostatně z dlouhodobého hlediska troskotají a téměř vše funguje rozkazem nebo přímou konkrétní žádostí. Sice jsem mu přidělila od začátku nějaké úkoly, ale pokud nezačnu připomínat, brblat, vyčítat, protestovat, tak je prostě nekonečně odkládá s tím "jo já to udělám večer, ráno, zítra, někdy.." Dovolené a volný čas, zábavu z větší části řeší on, protože na to už jaksi nemám sílu. A to jak už víte mám trpělivost dost velikou. Možnost si to sám uspořádat má velikou, ale ne věčnou, protože pak je výsledek, že já svoje úkoly plním a on si dělá jen ty části co ho baví a zbytek, až když dám opět impulzy. Iniciativa v těch "nutných zlech" žádná, nakoupí, když mu to "přikážu" a ještě si nechá přesně popsat co, utře prach až po silných protestech, pomůže s vařením po konkrétní žádosti - dones, udělej, podrž, Říká, že mu to takhle děsně vyhovuje, že je zvyklý, že celou domácnost řídila příkazy jeho maminka. ,,, Prostě, asi jsem mu zkoušela dávat tu volnost si řídit život ve dvou sám, ale nějak to nefunguje vyváženě a nevím proč. Pokud to má doma nějak fungovat, tak ho řídím jak děcko, i když jsem nechtěla a nechci, Jak jste mužům ukázali, že je potřeba dělat i nezábavné věci aniž by u toho na ně hystericky vřískala mamka nebo manželka, aby pak měli oba partneři prostor plánovat volný čas?
Asi se to vztahuje k tomu, že jsem se dozvěděla, že vlastně jsem prý ztratila fantazii, nadšení vymýšlet nové věci, páchat blbosti,...(což všechno má ta druhá a to ho na mě dříve taky fascinovalo), že to všechno dělá už jen sám, že se nerozvíjíme. Asi má v něčem pravdu, poslední rok to je z práce do práce, přejet na druhý konec republiky, zas so práce, vrátit se domu se o všechno postarat, zaběhnout se někam pobavit, kam vymyslí a zas znova, protože nějak nemám sílu řídit a vymýšlet něco jiného, večer padám utahaná do postele. A tak si teď říkám co s tím a jak to změnit. Když mi bude pomáhat sám nebudu muset myslet na celou domácnost, tak budu mít energii vymýšlet ptákoviny, Ale on to asi nevidí. Nebo je moc idealistické čekat od muže samostatnou pomoc, jak se vyhnout výčitkám, že se zas na něco vyfláknul? (Protestně kašlat na moje povinnosti moc nejde, bydlíme dočasně s babičkou, která to prostě i přes opakované domluvy udělá za mne s tím. že mi pomůže. když "nestíhám" a dělává každou chvíli něco za něj, protože "se na to nádobí dívat celý den nevydrží").
Většina mých koníčků vlastně přestěhováním a tímhle lítáním vzala za své. Všechno jsem to měla tam, kde jsem žila a najednou jsem ve městě, kde se skoro ztrácím i cestou do práce. Asi si můžu zkusit najít i něco svého tady, ale to už pak fakt se budeme potkávat tak v noci v posteli a to jen občas, když budu na tomhle konci republiky. A tak to asi taky nemůže fungovat?
Není tady
Víte co mi po promyšlení tohohle vlastně došlo? Že jsem najednou najela na úplně stejný model domácnosti jako je moje mamka. 100% plné nasazení a obětování pro rodinu. Doma jsme vždy měli plný servis, tatík řešil pouze zajištění rodiny a dovolené. Mamka si nějaké koníčky našla, až teď co jsme z domu a tak nějak jsme jí tam dokopali a doma se sama začala hrozně nudit.
A je to dost strašný zjištění :-)
Není tady
Mílá O, při tom dlouhém čtení mi po celou dobu blikala v hlavě kontrolka a neodbytná otázka, kterou ti položím. Opravdu to takhle jak popisuješ dělat MUSÍŠ? Prací s dojížděním počínaje a ostatním maratonem během dne konče. Já tomu moc nerozumí, protože já už bych dááávno začala to zmatené hektické klubko rozmotávat. Všechno se dá změnit, všechno na světě , jen se neprve musí začít ve vlastní hlavě a u vlastního myšlení a ty tam máš stále čím dál tím větší chaoz a nejsi schopná na základě toho utřídit své myšlenky a priority.
Položila sis někdy otázku, co by se stalo, kdybys z toho věčného kolotoče vypadla, třeba donuceně, třeba na základě nějaké nemoci??: Zbořil by se svět nebo by to nějak šlo dál??? Já myslím, že by ses nestačila divit, třeba bys pak byla neobvykle mile překvapená, KAŽDÝ člověk totiž jednou příjde na to, že je nahraditelný...
Moje jediné doporučení pro tebe je zvážit znovu všechny priority a přestat být tak zatraceně ve všem perfektní, prostě někde zásadně slevit... a´t už je to v množství donesených peněz do domácnosti nebo ve frekvenci mytí oken . Ty totiž spolehlivě pracuješ na tom, že se uštveš a vůůůbec nic ti to osobně nepřinese , ani tvým blízkým. Není nutné mít všechno vždy a za každou cenu pod kontrolou. Docela by bylo zajímavé poslechnout si taky názor tvého partnera... tak nějak si si dokážu představit, co by asi říkal, především v tom smyslu.... jak se cítí vedle tebe svobodně a jak se mu volně dýchá... můj pocit je, že já bych s tvým dohledem nad sebou žít nechtěla a to nejsem ani chlap, jen se dokážu do lidí , včetně mužů, víc vcítit. Jinak jsi určitě fajn ženská...
....
Upravil(a) Somaia (11. 2. 2008 15:28)
Somaia: Děkuji za provokativní otázku :-)
Je to tak, že tohle jsou věci nad kterými přemýšlím teď - dřív jsem si to ani neuvědomila. Proto popíšu spíš postřehy co jsem zatím vymyslela. Bylo nás víc dětí a já jsem byla to studijně, konfliktně, .. nejméně problémové. A tak jsem se celou dobu snažila všechno zvládat sama a na jedničky, aby se mnou neměli rodiče starosti a mohli se věnovat učení se sourozenci. Pak přišla vysoká, kam jsem šla jediná a očekávání celé rodiny, že jí přeci musím udělat a to bez problémů. A opět jsem se snažila nezklamat. Vždycky mi většina věcí šla a pak jsem byla pochválena, oceněna. Asi proto mám pocit, že když nedělám na plno tak si "odměnu" nezasloužím. V práci - nemakám na 100% (píšu babinet, icq, řeším něco jiného) a už mám výčitky svědomí, že pořádně nepracuji.2 práce mám protože obě baví a ta v místě bydliště není na dobu neurčitou a tak nevím jestli jí budu mít i za rok, obě mám na půlku (v mém oboru je dost složité něco najít). Doma, když se na něco vykašlu tak mám pocit že o domov a rodinu pořádně nepečuji a nejsem dobrá manželka, dítě se bojím si pořídit, protože nevím jestli bych se o něj správně postarala (teda tohle už jsem nějak zvládla a teď to blokuje situace, kvůli které jsem tady). Asi jo mám vlastnosti "pana nepostradatelného a vždy nejlepšího". Začínám si je uvědomovat a přemýšlím co s nimi, kde je dobré to měnit a kde bych to už nebyla já.
Máš pravdu, že netuším co by se stalo, kdybych z toho všeho najednou vypadla. Nikdy jsem nebyla nemocná z práce. Dovolenou plánuji hodně dopředu, aby s tím všichni počítali. Zatím se učím zvolna slevovat v domácnosti - po vdavkách a stěhování jsem najela na maminky režim co všechno musí být perfektní a tak jsem se to snažila zvládnout, ale od toho loňského podzimu (kdy to všechno začalo) mi došly síly a zvolna zjišťuji co je a co není nutné.
S tím co si myslí partner - já jsem se ho několikrát ptala jak to budeme všechno dělat a vždycky mi říkal, "mě vyhovuje jak se o mne staráš, jsi skvělá, rád ti pomůžu, ale potřebuji pokyny." Tak já nevím co si o tom myslet. Přišlo mi, že to není nespokojený protest nesvobodného tvora, kterého svazuji. V zásadě jsem chtěla aspoň nějakou pomoc, abych na to nebyla sama,
Není tady
Tak začnu od konce: Jinou odpověď než, že mu to takhle vyhovuje bych ani nečeklala O, vždyť každý človíček je od "přirození tak trochu líný" a když mu někdo svým opečováváním ještě přihrává, bodejť by ho to nebavilo. Já taky miluji, když mě někdo občas opečovává a obskakuje a tak podobně... Víš, asi budeš muset u něj začít pomalu, pozvolna a z jiného konce. Když na něj vyrukuješ ve stylu: "já jsem se ho několikrát ptala jak to budeme všechno dělat", tak mu absolutně bereš vítr z plachet a zabiješ jeho mizivou iniciativu hned v zárodcích. Chce to pomalu a od malých věcí... postupně na něj přesouvat zodpovědnosti a když to nepůjde ,tak zpočátku spíš trpělivě čekat až to udělá, než mu to stále donekonečna omílat. Taky by bylo dobré mu říct, že se opravdu cítíš vyčerpaná a unavená a že není nutné, abys byla superžena a živitel rodiny vždy a za všech okolností. Myslíš, že by neskousnul poklidný a konstruktivní rozhovor na toto téma bez všech osobních invektiv a vzájemného obviňování, jestli nějkdo dělá víc nebo míň než ten druhý??? Doporučuji, abys při tom rozhovoru více kladla otázky , chtěla po něm návrhy na řešení a dala mu prostor pro odpovědi. Taky bych mu čatěji dávala najevo, že jsou věci se kterými si ABSOLUTNĚ nevím rady ( i kdyby to nebyla pravda).Měl by vědět co si přeješ ty a jak si to v životě představuješ.
Pokud takhle pojedeš dál jako rozjetá lokomotiva, tak si jednoznačně koleduješ o to, že brzy dostaneš nedobrovolnou STOPKU. Spousta z nás udělala v životě stejnou zkušenost jako ty a ta zkušenost je pak velmi bolestivá, narozdíl od toho když začneš řešit něco sama a třeba jen po malých krůčcích... není potřeba aby tvůj partner od zítřka běhal ten maraton za tebe
.
Píšeš, že ještě nemáš dětičky, upřímně... nedovedu si představit, že bys s tím co jsi na sebe naložila zvládala ještě děti. Ty by sis jako bezdětná naopak měla právě teď ještě užívat společného partnerství a pohody, protože s dětičkami je to skutečný kvapík, jestli ho však prožívaš už teď tak máš celý systém opravdu velmi špatně nastavený.
Jinak to co popisuješ ze svého mládí, je velmi podobné tomu, co jsem prožívala já. Taky jsem hrozně moc a moc se toužila zavděčit svému okolí a být dokonalá, ale naštěstí příšel zlom v myšlení a s ním i obrovská úleva: NEMUSÍM a dnes se mi dýchá volně a žije se mi svobodně, protože je mi především naprosto šum afuk, co si o mě kdo myslí nebo nemyslí...
Upravil(a) Somaia (11. 2. 2008 16:46)
Asi budu trochu mimo téma, ale zaujaly mě poslední příspěvky. Taky mám pocit, že přítel péči o domácnost jaksi přehlíží (on by to určitě popřel). Něco udělá, ale já mám pocit, že bychom se o starost o domácnost měli podělit - a ne jenom aby on mi "pomáhal"... Asi na to jdu špatně, ale nechci skončit jako moje máma (no jo, vzory z dětství), která se stará o celou domácnost sama a táta doma jenom bydlí.
Není tady
Myslím, že tady už debata na toto téma jednou proběhla a byla asi v tomto smyslu: Svobodný a svéprávný partner vám nemá co POMÁHAT, jestliže na jeho aktivity pohlížíte jako na pomoc, tak se automaticky stavíte do role "rodiče nebo nadřízeného", který to umí líp , rozhoduje a jeho do podřízené role. Rovnoprávní partneři se o povinnosti prostě dělí podle svých schopností a možností. Všechno, co je uspořádané jinak přináší problémy ve vzájemném soužití.
A já teď budu reagovat jen na Tvůj příspěvek, Martinko, protože číst všechno je mimo moje síly.
Dcera žije 3 roky s přítelem , který není otcem její dcery.
Taky řešívají společnou péči o domácnost a Marťas se vždy omlouvá, že ten binec fakt nevidí. Na domácí prostředí asi nemá tak vysoké nároky, jako ženské oko. Žehlit si musí sám, nezlomí dceru ani když má v ruce žehličku. Já bych to vzala jedním vrzem, ale ona mu prostě podá žehličku, ať si to udělá třeba právě teď. S úklidem a další pomocí si vypěstovali systém vzkazů. Dcera napíše, co má udělat a přilepí to na místo, které on denně vidí- na monitor. I přes to všechno se věnuje úklidu víc dcera. Systém funguje. Větší nákupy dělají společně a potom účtují, aby se nikdo necítil partnerem ošizený. Je to velké téma, tak raději nebudu pokračovat.
Jsem tématicky trochu mimo mísu, tak pardoon.
Není tady
ano, tak tohle bych taky ráda uměla zvládnout......u nás tohle přesně vedlo k nevěře a málem konci manželství....a musim říct, že překonat nevěru je z určitýho hlediska sranda proti tý pak hodně velký dřině se vyhrabat z tý krize a najet na nějakej novej a lepší systém....dost v tom plavu pořád, ač je to teď mnohem lepší. my jsme na to málem dojeli, já na všechno sama, děti, barák, domácnost, práce na plnej úvazek, komunikace vázla, na moje volání o jakoukoli pomoc (asi jsem to neuměla podat) se mi dostávalo odpovědi, no já vim, že už mě nemáš ráda, já vim, že si tě nezasloužim, ale já si vždycky řikám, že ti budu pomáhat, ale nemůžu si pomoct.....a pak už bylo hodně zle, kdy už jsme spolu v podstatě vůbec nedokázali komunikovat, protože já už neviděla vůbec nic, co udělal hezkýho nebo tak a on se cejtil absolutně nepotřebnej, odmítanej, nemilovanej - což měl pravdu, protože jsem to tak cejtila i já....a i ze mě vypadlo něco v tom smyslu, že takhle už to dál nejde a tak....a šup - jeho kolegyni v práci se zdál absolutně úžasnej a taky mu to patřičně dávala najevo a už to bylo. on je úžasnej. hodnej báječnej. jen nerad dělá věci, který ho nebavěj a který se opakujou. těch je bohužel v běžným životě víc než je zdrávo. a dělám jich tedy většinu já. vyřikali jsme si to. dokázali jsme se přes to všechno nějak dostat, láska byla silnější a začli jsme myslim líp - oba jsme tak nějak pochopili, kudy cesta nevede. možná jsem to víc pochopila já....ale pořád dobrý. teď už vím, že ho musím brát takovýho jakej je. nechtít ho měnit, nechat ho dejchat. někdy je to trošku na úkor mejch mezí a toho co bych si přála, ale nic asi nemůže bejt ideální. snažim se slevit ze svýho pocitu mít všechno tak nějak akorát a hotový. on to vidí jinak. je těžký v tom najít nějakej kompromis, ale už rok a půl se to tak nějak líp daří. ale i tak.....už začínám trošičku cejtit, že ta jeho snaha a moje snaha zase může sklouznout do jeho lenosti a pohodlnosti a do mýho pocitu zoufalství...a zas nevím, co s tim. ještě k tomu je daleko, ale už jsem taková vnímavější....možná je opravdu chyba ve mě, nebo ne chyba, ale každej jsme prostě jinej. a buď budem spolu za cenu že se já budu víc přizpůsobovat jeho povaze a nebo to půjde zas do háje, protože on se moc nehne. takže babo raď. vím, že mi tady asi taky napíšete, ať mu nedělám maminku nebo ředitele, ale o to se usilovně snažím. nedělat. bohužel nevím, jak tedy řešit věci, který se udělat musej a sami se neudělaj. vím, že jsou dvě cesty - s ním takhle (a je to daleko lepší než před velkým třeskem, to ne že ne, ale mám strach, jak dlouho to vydrží) a nebo bez něj.....není v mejch silách si představit - jestli by se mi ulevilo nebo bylo daleko hůř. mám ho moc ráda. on mě taky - a tohle byl v podstatě od začátku - jsme spolu 18. rok - náš problém - on chce mít čas a chce abych ho trávila s ním, ale moc nechce vidět, že je taky nějaká práce. takže já teď rok a půl trávim spoustu času s ním a zas tak nějak ještě ve větším fofru zvládám ty povinnosti.....aby neměl pocit, že je sám, opuštěnej, nemilovanej, zanedbávanej....ano - pokrok je v tom, že když něco chci, už si o to umím říct a on mi to rád splní, ale jakoby sám moc nefunguje. kde je chyba? je ve mě? nebo kde. ví někdo nějakou radu, co s tím? jak se tedy naučit bejt v klidu, nic neočekávat, nehonit se jako čokl, bejt milá, milující, neprudící, no, makám na tom....ale někdy je mi úzko.
Upravil(a) Lucie33 (11. 2. 2008 21:21)
Není tady
Lucko,
moje manželství se rozpadlo. Rozešli jsme se po vzájemné dohodě a stav před tím bych přirovnala tomu, co jsi popsala. Neuměli jsme se vyrovnat se změnami modelu rodiny v dnešní době. Vzdalovali jsme se a vzdalovali, až už nebylo kam ještě utéct. Nechci psát, co všechno za tím bylo, ale můžu Ti opsat stav dneska. Žijeme s kluky sami a já najednou zjistila, že ze mě spadla ta tíseň nestíhání ničeho. Čím méně se podílel můj muž na společném konání povinností, tím mě víc štval a přestávala jsme být naladěná na ladění vztahu.
Teď těch povinností vůbec nepřibylo. Byt máme uklizenější než kdykoliv před tím, zkoušky ve škole jsem zvládala, i když o stejném podílu starání o děti se mi může jenom zdát. Zvládám práci, u které jsem měla vždycky pocit, že z ní utíkám než mám hotovo. A proč? Najednou totiž nic nehrotím, žádná povinnost neuteče, žádný problém není nevyřešitelný. Vídám se s přáteli víc než kdy před tím, stíhám akce které jsem nikdy nestíhala (a to všude tahám kluky ). Na děti jsem trpělivější než kdykoliv před tím, mezi vařením zvládám hrát. Pomáhají mi ve svých čtyřech a šesti jak můžou- krájet brambory, dávat do pračky, vyluxovat, zalít kytky. Končí to většinou ušpiněnou kuchyní, politým bytem a jinými katastrofami, ale není to fuk?
Nic na světě ti neuteče kromě života. Buď ráda, že jste leccos překonali a jste spolu. A mluv s ním i o tom, že to takhle není ono. Měnit by se měli oba, jinak zase dojedete do depa.
Ahoj O, moc Ti držím palce, ať to zvládneš a zase k sobě s mužem najdete cestu. Já prožívám stejnou situaci s tím rozdílem, že jsem vdaná 10 let - 14 let vztahu. Máme 2 děti. Manželství fungovalo až do podzimu dobře. Těšila jsem se jak budeme v září oslavovat naše kulaté výročí, ale nějak se to zvrtlo.... Manžel je člověk, kterého si velmi vážím, za těch společně prožitých let mi nesčetněkrát ukázal, že je to chlap o kterého se můžu i v krizových situacích opřít. Okolí o nás tvrdilo, že kdyby se kolem měli všichni rozvést, tak my dva zůstaneme spolu... Život nám ale někdy do cesty přistaví situace a zkušenosti o které se neprosíme, nechceme je zažít a přesto bez varování vtrhnou do života a obrátí ho vzhůru nohama... Poslední 2 roky našeho soužití byly náročnější v tom smyslu, že manžel změnil práci, začal podnikat a ani jeden jsme netušili, jak náročné období nás čeká a jaký je to boj se poctivě prosadit.. Píšu to proto, že to jsou okolnosti, které nás odcizili aniž jsme to stačili oba postřehnout - časově náročné povolání, u mě pocit, že jsem na děti a domácnost víceméně sama. Říkala jsem si, že toto období musíme přečkat, že se to nakonec povede a bude líp...měla jsem to ale asi častěji říkat nahlas a přímo jemu. Na konci srpna se nakupilo najednou více nepříjemných věcí - M se vrátil z 3 týdenní služební cesty, já jsem mu v hádce vyčetla, že se nám po návratu málo věnuje (pracovní víkendy). Dost ho to sebralo a aniž bych já něco tušila, nastal u něho vůči mně zlom. Navíc se přidala finační krize... A v tu dobu, kdy řešil navalující se problémy v práci a ode mě necítil podporu, tak se sblížil s kolegyní v práci - ona je svobodná,mladá, veselá, temperamentní, je to cizinka. Našel u ní zřejmě něco, co jsem mu v tu chvíli nebyla schopná dát já. Vůči mě ochladl a já si asi měsíc myslela, že je to právě kvůli práci, pak přišel na začátku října rozhovor, kdy mi řekl, že se sblížili, že je jim spolu dobře a že se mají rádi - tma, bolest,srdce na tisíc kousků, pocit paniky... ..(však vy víte...)Jejich vztah trvá dodnes. Manžel neví jak se rozhodnout. V prosinci se to pokusil ukončit, ale ta citová vazba ( o sex tam prý nejde)je hodně silná. Silná se snažím být i já, neudělala jsem žádnou scénu, nevyčítám, ale řekla jsem mu že dvojí život žít nedokážu... Párkrát jsem to otevřela a bez velkých emocí jsme o tom mluvili, ale bylo to pro mě spíš bolestné. On sám sobě nerozumí, nedokáže city k ní ovládnout, ona je teď po novém roce opět tady a jsou v každodenním kontaktu. Teď to již neotvírám a nechávám plynout čas, ale je to boj sama se sebou. Chci zachovat rodinu a není pro mě lehké zahodit tolik krásných společných let. Rozhodnutí je na něm . A milá O , Tobě řekl, že Tě má rád a chce zůstat s Tebou, Z toho bych vycházela, u nás to je jinak, silnější city- láska je nyní u ní a s tím se těžko žije. Moc mi pomohly příspěvky HanyB, Salen a spousty dalších, díky, že se o své zkušenosti dělíte, pomáhá to.
Není tady
hrošánku
Já od té doby, co žiju se synem, sice dospělým, mám stejný pocit. Zase všecko dělám sama, stejně jako s manželem, ale jsem klidná, spokojená, mám spoustu času na své koníčky a přátele.
Výborně vycházím se svými dětmi, našly jsme k sobě cestu s mou dcerkou. Jsem šťastná.
Tos napsala krásně - nic na světě ti neuteče, kromě života.
..." jak tedy řešit věci, který se udělat musej a sami se neudělaj " ...
To jsem citovala. Vyvolalo to ve mně moc příjemnou vzpomínku na doby dávno minulé, kdy jsem po nocích se svými přáteli podobné problémy donekonečna prodiskutovávala... KRÁSNÉ ČASY... !!!
V mnoha nekonečných rozhovorech na toto téma jsme nikdy na nic nepřišli... každý ze zůčastněných totiž VŽDYCKY předložil dostatek osobních důkazů pro to, že VŠECHNO JE JINAK...
V paměti mi utkvěla jedna myšlenka, kterou dodnes považuji za skvost:
...otázka: Kdo to tedy udělá?
...odpověď: Ten, komu to bude vadit víc!
Není to geniální?
Není tady
Heluška napsal(a):
... se vždy omlouvá, že ten binec fakt nevidí. Na domácí prostředí (muž) asi nemá tak vysoké nároky, jako ženské oko... ona mu prostě podá žehličku, ať si to udělá třeba právě teď. S úklidem a další pomocí si vypěstovali systém vzkazů. (Ona) napíše, co má udělat a přilepí to na místo, které on denně vidí- na monitor...Systém funguje. Větší nákupy dělají společně a potom účtují, aby se nikdo necítil partnerem ošizený...
To je svatá pravda... a nemá chybu!!!!!!!!!!!!
Není tady
Lucie33, přesně tak je to i u mě, 13 měsíců po velkém třesku, 33let manželství, euforie opadává, ale pořád je to o 100 procent lepší než dřív, ale je mi taky úzko..........často, kladu si otázku............jak to bude za 3 roky, udělala jsem dobře?, měním se hlavně já, musím ho brát takový jaký je..............někdy je to moc složité........ufffff
Není tady
No, já bych k tomu "pomáhání", zařizování,prostě ke všem povinnostem té skvělé, úžasné, chápající, pomáhající a nevím jaké manželky ještě něco dodala: nevím, jak ostatní, ale já byla přesně v tomhle vychovaná. Máma zvládala úklid (pravda, táta luxoval), vaření, druhou práci, o víkendech brigády, pomáhat spravovat auto, výlety... prostě všechno.Vlastně jedno ne- hrát si s dcerou, ale to je o něčem jiném. Naši asi měli, z mého dětského pohledu, ideální manželství, kdy spolu trávili většinu času. Mno... Ta jsem se to taky snažila tak nějak zvládat. Dobu to šlo, občas jsem se sekla, ale v podstatě jsem fakt taky většinu zvládala. Natolik, že mi můj milovaný muž těsně po velkém třesku oznámil, že jsem byla tak dokonalá, že on se nemusel o nic starat, tudíž měl čas na zálety a ptákoviny. To byste jim daly korunu, že? No nic, měla jsem zařízené všechno- barák, složenky, nákupy, úklid, hlídání... Po třesku jsem začala věci vypouštět. Nešlo to nijak rychle, ale občas jsem nestihla vyprat, uklidit, nakoupit. Co se týče placení složenek, to je samostatná kapitola. To jsem vypustila docela rychle, ale kdybyste viděly ty mé stavy, kdy jsem se užuž cukala, že mu připomenu, že se to mělo zaplatit... pak jsem si řekla, že jednou dvakrát přijdem o další peníze coby penále, ale že se to on naučí... A výsledek? Nikdy jsme (aspoň zatím) nic navíc neplatili. Včer mi zrovna oznámil, že se mají platit poplenice... No a já to vůbec netušila. U mě věc před rokem nevídaná. To samý se týká třeba výročí.. už jsem to tady psala, jak jsem dopadla o našem 10letém výročí... On si vzpomněl, já ne. Když nejsem na víkend doma, přijedu a je vypráno, uklizeno... Možná ne tak dokonale, jak bych to udělala já
, ale rozhodně víc, než kdyby se na to vykašlal a já to musela nebo měla dohánět po nocích...
Je to samozřejmě o každém chlapovi zvlášť, ale dejte jim tu šanci a prostor... I když vypadají, že to nemohou nikdy "zvládnout", no, opak je pravdou. Mmch, M NIKDY předtím nezaplatil složenku včas a NIkdy předtím nic neudělal bez 10-tinásobného připomenutí....