a ta na vyhodze tak rečuju

Sofi ahóóój. Jak jde život holka, moc ráda Tě tu vidím. Kde je asi Blanch, Žabka, Kamarádka .....

Koi: A jak to pak řešit, když se zeptá odkud ta kytka je (což se 100% zeptá)? To mám lhát a vymýšlet si nesmysly?? A když přiznám, že jsem si jí koupila sama, bude to celé k něčemu?

O-"
pokud jsou zamilovaní, tak s tím nenaděláš vůbec nic. A jsem přesvědčená o tom, že on také ne. Já tomu říkala, že můj m onemocněl. Chce to čas, mraky času. Je to moc, moc těžké, protože ten čas potřebuje člověk přežít.

helena napsal(a):

Proč si nesbalíte kufry sami a nejdete, není důvod aby odcházel muž.

Protože chlap může odejít s kufírkem, ve kterém má dvoje trenky, z toho jedny špinavé a několik lichých fuseklí, kdežto dámský šatník potřebuje stěhováky - žejo, holky http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png?
Ale jinak je to dobrá představa - pán trvale instalovaný v bytě, kterým procházejí dámy podle jeho momentálních potřeb, tužeb a stavu domácnosti http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png

Mám dojem, že je to přesně naopak - tipické spíš pro ženy, ale neberte to ve zlém, že.

Upravil(a) shidenkai (6. 2. 2008 14:09)

Koi:no už jsem požadavek, aby se rozhodnul zkoušela kolem nového roku - výsledek - "Jsem rozhodnutý být s tebou, ale nemůžu poručit citům, aby přestaly existovat. Vídat a komunikovat s ní potřebuji - kvůli práci, oba to co cítíme nechceme a zkoušíme to zvládnout. Komunikujeme čistě pracovně a to co dělám je pro mne a tu organizaci hrozně moc důležité (v překladu - netuším co by udělal, kdybych požadovala, aby tu dobrovolnou činnost ukončil). Snažím se to omezovat na minimum a už ti všechno říkat a starat se a mít tě rád jak nejvíc dovedu. Akceptovali jsme, že se máme rádi, nemůžeme to potlačit a proto si občas vyměníme i nepracovní zprávu nebo se nám stýská či si napíšeme něco něžného (přiznal že si ještě teď říkají lásko a vyjímečně napíší miluji tě, chybíš mi a tak), ale nechceme to dále rozvíjet a nějak budovat."
Tak já nevím co si s tím počít. Jestli vydržet a dát mu čas a věřit, že to myslí vážně, nebo jít do radikálních řešení - buď ona a práce nebo já.  Jsem moc nerozhodná to vám všem dávám za pravdu :-) , ale pomocí takovýchle diskuzí (+ s blízkými kamarádkami a psycholožkou) se snažím najít řešení, které bude alespoň relativně nejlepší. Proto jsem ráda, že komunikujete (i když ne vše je rozhodně to co bych "chtěla slyšet").
Jak psala Uzlík, zamilovanost je jak, když ti onemocní :-( A asi věřím, že i když si člověk řekne, že nesmí tak city nereagujou. Jen ho dokopat k tomu to nějak aktivněji řešit a nečekat, že to samo přejde s režimem jaký mají.

Koi:hmm vidím to podobně, jenže ať se mu to snažím ukázat jakkoliv, tak se mi to zatím nedaří a tvrdí, že dělá co může, aby mi vyhověl.
On se s ní stýká v rámci dobrovolné činnosti pro mládež (jak jsem psala, že je pro něj ta práce hrozně důležitá a on pro ně tady, tak jsem tím myslela tuhle) - tj. mimo oficiální zaměstnání. Tam jsme oba vyrůstali (i když každý v jiném městě) a tam jí i poznal. Takže pracovně myslím v rámci řešení problémů a chodu této organizace. Ukončit aniž by dostal padáka z normální práce to samozřejmě jde, ale jak jsem psala výše, naprosto netuším co by mi na to řekl, když mi od začátku zdůrazňuje jak je to pro něj důležité a i mi nabízel jestli bych jim nechtěla taky pomáhat. A na náznaky co s tím skončit reaguje vždy silně zamítavě a ne prý kvůli slečně, ale kvůli té práci. 
No a pak ty občas obědy - na které jsem se dozvěděla, že jsou bezvýznamné a já zbytečně hysterčím a ten sport, kdy jsem se dozvěděla, že nikdo jiný s ním tam chodit nechce, že když zjistil že mi to tak vadí že zkoušel napsat i kámošům (abych s ním chodila já,  tak tam co týden nejsem a ví, že to je zrovna druh sportu, který mě nikdy nebavil, a tak se mne ani neptá jestli ho doprovodím) a přeci se snaží jen o přátelství a normální komunikaci. Že na obědě stejně řeší práci a aby sportoval jsem vždycky chtěla.
Prostě má odpověď na všechno a takovou, proti které jsem zatím nenašla nějaké pádné argumenty, které by pochopil.

Asi pro tu tvou poslední větu jsem to poslední dobou začala více řešit - hledám tu hranici mezi pomocí a tolerantností a tím, aby ze mě nedělal "vesnický balík" co si s ním může dělat co chce. Moc o něj nechci přijít, protože je to muž, který mi pro život vyhovuje a zároveň moc nechci, aby si se mnou někdo mával jak se mo zlíbí. A tak hledám způsob jak to ubalancovat někde mezi.

O-" napsal(a):

Koi:no už jsem požadavek, aby se rozhodnul zkoušela kolem nového roku - výsledek - "Jsem rozhodnutý být s tebou, ale nemůžu poručit citům, aby přestaly existovat. Vídat a komunikovat s ní potřebuji - kvůli práci, oba to co cítíme nechceme a zkoušíme to zvládnout. Komunikujeme čistě pracovně a to co dělám je pro mne a tu organizaci hrozně moc důležité (v překladu - netuším co by udělal, kdybych požadovala, aby tu dobrovolnou činnost ukončil). Snažím se to omezovat na minimum a už ti všechno říkat a starat se a mít tě rád jak nejvíc dovedu. Akceptovali jsme, že se máme rádi, nemůžeme to potlačit a proto si občas vyměníme i nepracovní zprávu nebo se nám stýská či si napíšeme něco něžného (přiznal že si ještě teď říkají lásko a vyjímečně napíší miluji tě, chybíš mi a tak), ale nechceme to dále rozvíjet a nějak budovat."
Tak já nevím co si s tím počít. Jestli vydržet a dát mu čas a věřit, že to myslí vážně, nebo jít do radikálních řešení - buď ona a práce nebo já.  Jsem moc nerozhodná to vám všem dávám za pravdu :-) , ale pomocí takovýchle diskuzí (+ s blízkými kamarádkami a psycholožkou) se snažím najít řešení, které bude alespoň relativně nejlepší. Proto jsem ráda, že komunikujete (i když ne vše je rozhodně to co bych "chtěla slyšet").
Jak psala Uzlík, zamilovanost je jak, když ti onemocní :-( A asi věřím, že i když si člověk řekne, že nesmí tak city nereagujou. Jen ho dokopat k tomu to nějak aktivněji řešit a nečekat, že to samo přejde s režimem jaký mají.

Toto je podľa mňa oveľa nebezpečnejšie ako dobre si psolu ... hm, zacvičiť. To kúzlo neokúseného a len tušeného je oveľa väčšie a oveľa nebezpečnejšie, lebo všetko ostáva vo sfére fantázie a ako je známe, vo fantázii je na rozdiel od reálu všetko dokonalé. Vždy mi pripadali platonické lásky typu "my to potlačíme, lebo to je mravnejšie" oveľa nebezpečnejšie, lebo takto sa dá aj v osemdesiatke špekulovať, o čo lepšie by to bolo bývalo s Aničkou, hoci v reále by sa s Aničkou do hodiny zhádal a do dvoch týždňov rozišiel. Achjo, toto je nahovado situácia.

Salen napsal(a):

KUKI - toho tvýho chlapa muselo být moc těžký se vzdávat :-) a taky ti závidím to porozvodové zaopatření od něj, ani ne to finanční, ale že s tebou nepřerušil kontakty a pořád si tě váží jako ženy, se kterou šel kus života. To ke mě se ex chová tak, jako by litoval každého dne, který se mnou musel strávit = nechová se nijak, ani mě nepozdraví. A to mi kolikrát v manželství říkal, jak je nám spolu dobře, jak nám vše vychází.

Ale přerušil, nevídáme se, dětí se nezeptá...už mě to nebolí tak jako dřív.
O" - nemám co dodat, ještě tě toho hodně čeká. Počkej, až se za 2 roky ohlédneš zpět.
víc nekomentuji

Upravil(a) Kukačka (6. 2. 2008 19:30)

Musím také reagovat, můj příběh je na vlákně Po odhalení "nevěry", a možná je z těch optimističtějších. Teď, s odstupem 5 měsíců po chvíli, kdy jsem přišla na to, že manžel touží po jiné ženě, musím přiznat, že radikální řešení jako kufry za dveřmi by asi bylo špatně. Také jsem se to snažila vidět jako infekci, se kterou bojuje, a za pravdu mi dalo to, že se z ní nakonec (po třech měsících) vyhrabal. Stálo mě to hodně úsilí, nevidět ty příznaky, být sama sebou, nehysterčit, nedělat dusno "ze msty". I tak mám pocit, že bych se bývala mohla stavět na hlavu a nepomohlo by to, kdyby on nechtěl a kdyby láska ke mně nepřevážila to, co cítil k oné jiné ženě. Teď je to tak, že, ač jsem se snažila náš vztah ještě trochu uvolnit, abychom oba dostali prostor k rozhodnutí, paradoxně on se více přimknul, ke mně i k synovi. Samozřejmě nevím, proč to přešlo, ale výsledek se zdá jasný. Ovšem jeden pocit přetrvává, a to je vědomí dočasnosti a pomíjivosti - nic není jisté a definitivní. Co z toho vyplývá pro O?
Nic a nikdo nikoho nepřiměje, aby cítil něco jiného. Ani on sám sobě poručit nemůže. Můj muž je o 20 let starší než tvůj manžel, a tudíž jinak motivovaný, navíc jsme spolu dvanáct let. Ve vašem věku bych byla radikálnější, dnes přemýšlím jinak. Na tvém místě bych se snažila přijít na to, jak silný cit chová k tobě. Za deset let a s dětmi bude mít stejná situace daleko složitější řešení. Ještě máš čas to zjistit. Ber nadcházející čas jako "time-out", udělej si odstup, dopřej mu (sama v sobě) dobu na rekonvalescenci. Jedno ti ale mohu zaručit: už navždy bude tohle intermezzo v tvé paměti, a máte před sebou dlouhou cestu, na které přijdou chvíle, kdy budeš muset posbírat všechno dobré, co jste spolu prožili, aby tě to vytáhlo z toho příkopu, do kterého jsi třeba spadla. Tohle tě ale bude tahat zpátky, tak nedopusť, aby to bylo silnější.

Čau žabko, Sofi a Uzlíku, ráda vidím starou squadru!
S Blanch, Kuki a Míšou 43 se občas sejdem, tak tu jen  občas přicmrndáváme moudra.

HanB, Uzlík, zabka: Aspoň na vás vidím nějakou naději, že zase bude dobře a ne všechno nutně končí úplným fiaskem :-) Jsem si jistá, že mě má opravdu moc rád a moc mu na mne záleží. Asi to chce čas, aby zapomněl, čas zapracovat na tom co k tomu vedlo - vyjasnit si co nám ve vztahu chybí a zkusit hledat řešení. Zářez zůstane navždy a asi znervózním, kdykoliv se budou mít někdy vidět, představa budoucnosti s tím, že nosí v srdci i jinou bolí pekelně, ale žít se s tím asi dá (musím si říkat, že ona má jen pár zpráv a pár hodin týdně a bez naděje na budoucnost a já mám všechno ostatní, případně jí občas můžu nějakým dobře mířeným dotazem aspoň znepříjemnit den - je ochotná se mnou komunikovat, samozřejmě pouze iniciativou z mé strany, jinak kolem mne chodí velice obezřetně). Výhodou snad je, že jsme zatím pár velice mladý co si své rituály a komunikaci teprve buduje - takže můžeme najít příčiny a zapracovat na nich. To lze asi při dlouhodobém soužití těžko.
Nedá se to u něj nijak omluvit - a naštěstí to ani nezkouší. Nemusí si nic dokazovat, zatím mu nechybí postel ani obdiv "holčiček", nejsem nějaká šereda nebo zahrabaná intelektuálka, nejsme si lhostejní, nežijeme vedle sebe ale spolu. Prostě to cítí, přišlo to samo, našel u ní něco co mu u mne chybí (aspoň už začínáme přicházet na to co) a udělal chybu, že to nechal projevit (a ona taky). Teď se plácá mezi dvěma ženskýma, které moc miluje a nechce jim ubližovat a hledá cestu ven. Myslím, že chybujeme oba - on nemá dostatečnou kázeň, aby si jí zakázal víc než je nezbytně nutné a já zatím nedokáži akceptovat i pouhé přátelství (a vlastně vůbec její existanci) s ní a zatím mu nedokáži plně znova věřit. Takže se v tom motáme zatím jak začarovaném kruhu (oba přesvědčeni, že první musí ustoupit ten druhý). Ale my na to přijdeme a rozmotáme to :-)

tracy: záruku nemám nikde, nezbývá než věřit. Záruky nám život nedává žádné, třeba by ten další byl ještě větší sukničkář, třeba by chlastal, třeba by vyžadoval teplé večeře a žárlil... Třeba by byl opravdu můj nejideálnější muž. Kdo ví. Asi to nechci končit kvůli jednomu problému - máte pravdu může být jen tím prvním a pak už bude všechno mnohem složitější a cesta zpět bude bolet stokrát víc a nejen mne, ale kdybych vždycky utíkala při prvním problému, tak se asi nikdy rodiny nedočkám :-) Nebo máte pocit, že existuje ideální manžel a tak se ho vyplatí roky a roky hledat? :-)

Asi to zatím řeším jak píšete - dávám si oraz, nereaguji přehnaně vstřícně, nechávám si odstup (pokud to vůbec je v této situaci možné), ukázala jsem hranice a teď sleduji co to udělá. Asi si v nové situaci teprve zvykáme (taky už asi pozapomněl, že umím vystrkovat růžky a postavit se na odpor a důrazně protestovat a požadovat opravdu něco neústupně - takže třeba jen jak dítě zkouší, jestli je nutné mě vzít vážně, jestli se ozvu když hranice překročí).