Račice dračice napsal(a):

a nakonec mi byla diagnostikována emočně nestabil.porucha a sex. masochismus spjatý s promiskuitou...po terapíích se to utříbilo a ikdyž někde ve mě ty sklony jsou a ve fantazii vyplují na povrch, žiji normální život, podle odborníků jsem zdravá a nepotřebuji ani sexuálně to, co mi dříve dělalo problém na duši, ikdyž jsem si nemohla pomoct a musela jsem to dělat, byla to prostě potřeba...),

Tomu nevěřím! A vůbec, co je to normální život? Mít jednoho partnera a děti? Jak si na tohle přišla, když ani vědci si nejsou jistí zda je člověk polygamní nebo monogamní? Prezentuješ jen jeden názor z mnoha!

Milá "Račice" a "Alosek": Toho 16tiletého kluka jsem řešil osobně s mnoha lidmi, a NIKDO z nich mi neřekl, ať ho nahlásím policii. Všichni jen kvitovali a říkali, že doteď tomu nelze nic vytknout. A je to jedna psychopatoložka, moje mamka, dvě ženy kolem 40ti let (matky dětí), můj psycholog, pan PhDr. Weiss... Nikdo z nich neřekl, že správné řešení je oznámení na PČR, naopak, ještě radili, abychom si dali pozor na odborníka, za kterým půjdeme, aby se mu dalo věřit, aby policii nic neoznamoval. K tomuto již nemám co říci, většina podstatného zamyšlení nad situací toho kluka byla v mém nejdelším příspěvku z 2.2.2008 3:15 na 5. straně tohoto fóra (ovšem podle toho, jak máte poskládané příspěvky - 5. strana platí pro seřazení od nejstaších k nejnovějším). Doporučuji ke čtení rozbor jeho situace tam.

Račice: "Kdyby zdejší pisatelé se zcela cítili normálně v tom, kým jsou, myslíš, že by to tady řešili?"
Cítíme újmu ze strany společnosti právě v tom, že nás nedokáže pochopit. Co je a co není normální je dáno též kulturou a nastavením společnosti. Pedofila, který je dětem pouze prospěšný, jste v životě neviděli, jednoduše proto, že takového nepoznáte. Znáte jen ty, kteří selhali, a objeví se proto ve zprávách. A když se náhodou objeví zástupci pedofilní většiny, kteří nikdy dítě sexuálně nekontaktovali, píšou o nich ostatní (naštěstí ne všichni!) jen samé zpochybňující řeči typu "nemáš to pod kontrolou, jednou selžeš, nikdy nevíš... " atd. Dokonce v diskuzi pod článkem iDnes http://zpravy.idnes.cz/ctenarum-idnes-c … domaci_zra někdo napsal, že si mě MF DNES vymyslela a že vůbec neexistuju. A pak se div, milá Račice, že s tím, jak nás společnost přijímá, máme problém a píšeme na různá fóra a řešíme to!

Upravil(a) Kasz (4. 2. 2008 15:45)

Kaszi,
tak se přijmi sám a neřeš to, když je to zcela pro Tebe něco normálního. A cítíš se normální...Proč musíš chtít, aby Tě přijala společnost. Proč chceš, aby obecně pedofilii byla dána nálepka normálnosti?? Já to tak cítit nehodlám a ani necítím, mám snad na to právo ne,stejně jako ostatní...
Sám nechceš a říkáš, že by jsi nikdy sám neudělal to, aby nějaké dítě pocítilo nějakou křivdu, zneužití.....ale sám víš, že tu touhu, ten sexuální pud vybít musíš /dnes to děláš ve fantazii, nebo nad fotkami, kt. museli vzniknout za předpkladu zneužití...../ Jenže nemůžeš vědět, jak se Tvá sexualita bude vůbec vyvíjet....nevím,jestli si vůbec někdy měl sexuální styk..... Ale jak říkáš, nikdo na Tobě přece nepozná a neuvidí pedofila, tak o co Ti jde??
Aby se všude psalo, jak jsou pedofilové slušní a milí lidé, jak vlastně v dětech vidí jen tu nevinnost, krásu a lásku, jen jeden detail -že po nich umí sexuálně/pudově toužit...  Nemyslíš si snad, že lidé budou schopni přepnout z normálně vyvinuté sexuality na nějakou poruchovou?? Proč to tedy po nich chceš??
Víš, třeba u homosexuality - ta byla taky dlouho samý předsudek, dnes už není. Jenže homosexuální např. muži jdu do takové vztahu vědomě a chtějí takový vztah. A navíc homosexualitu s pedofilíí naprosto nelze srovnávat!!!
Ale dělám to z toho důvodu, že chci říct, že Pedofil kontra dítě - je to vztah sexuálně jednostranný.....
A víš co, upřímně si myslím, že Tvá vlastní obava, stejně jako Zidona, že se bojíš, že nějaké dívce bude nějaký dotek nepříjemný, je zcela na místě.
Každé dítě, dívka, žena cítí od muže náznak něčeho jiného, sexuálního...jako dítě si to neumíš vysvětlit, jako dívka to cítíš, vždy. No nedovedu si představit dceru pedofilního otce...kdyby do ni promítal své touhy, byť by nijak fyzicky neublížil - z mého pohledu už jen ten pocit, který prostě z toho druhého vnímáš, je přinejmenším nepříjemný.....Obáváte se sprváně, na to ma druhé pohlaví radar.....a možná že proto se toho tak obáváte....nevím....

K těm sexuologům, nekomentuji, jen snad, co to může být za sexuologa, psychiatra,
který ví o sexuálním zneužívání a zaujme postoj, hlavně ať se o tom nikdo nedoví...fakt bez komentáře
Vždyť i praktický lékař, který zjistí třeba nějaké násilí, má tu povinnost vše oznámit....
A osobně si myslím, že pro dítě je méně do budoucna traumatizující výslechy odborníků než pokračování v tom, aby bylo zneužíváno....

Upravil(a) Račice dračice (4. 2. 2008 17:08)

Souhlas s Majjou, sám vůbec netušíš, co bude muset ta dívka v dospělosti řešit, sama v sobě, když bude obětí pedofila, s tím, že to sama jednou může říct a bude muset díky vlastnímu poškození řešit, ani nemluvě.....

Milý Kaszi,

děkuji za odpověď, nicméně opět jsem se nedozvěděla, kdo a jakým způsobem pomohl/pomáhá té holčičce a kdo jí bude pomáhat, pokud se s tím bude muset vyrovnávat i v dospělosti a v případných "normálních" vztazích s muži... a promiň, na tohle jsem tady odpověď nenašla, možná neumím hledat. Tak nějak mě momentálně moc nezajímá rozbor situace tvého kamaráda, to je jeho zodpovědnost, kterou si musí nést především on sám, a to i před zákonem, stejně jako třeba zloděj, podvodník, domácí násilník. Nezlob se nebo klidně ano, ale jestliže někdo sexuálně zneužívá osmiletou holčičku, páchá tím trestný čin. Že ho okolí neudalo, je pro něj jistě lepší, ale opět mi tu chybí pomoc té holčičce.

Pokud byste měli (nebo by oni by měli?) tak kladný vztah k dětem, mysleli byste především na ně a na to, jaké by to pro ně mohlo mít následky. O tom jsem si tady nepřečetla ani fň...

Nevím, kde sis přečetl, že odsuzuji pedofily. Neodsuzuji nikoho, jestli má někdo nějaký problém a píše sem o něm, můžu mu k tomu pouze napsat, co cítím já. Netvrdím, že každý s těmito sklony musí vždy a zákonitě ubližovat malým holčičkám nebo chlapečkům. Ze svého slovníku jsem už dávno vyřadila slova "normální" a "slušný člověk", protože pro mě nic nevypovídají o charakteru člověka.

Možná ale špatně vnímám, nicméně mám pocit, že tady se skutečně řeší obhajoba něčeho, s čím já uvnitř souhlasit nemůžu - a ne proto, že lidé s pedofilními sklony by byli horší, já je beru takové, jací jsou, jen mi nějak nejde dohromady jejich láska k dětem s obhajitelnými sexuálními praktikami. Pokud tohle dokážou oddělit, je všechno v pohodě, ale selhali už mnozí silní jedinci i v jiných oblastech.

Průser není být pedofil - mít rád děti, dělat pro ně všechno možné až nemožné, ale dokázat se ovládnout v sexuální oblasti.
Průser jsou sexuální praktiky s dětmi bez toho, že byste (oni by) mysleli na následky, které si pak ty děti odnesou.
Pokud nejste spokojeni se systémem, jak je nastavený teď a tady a nelíbí se vám, jak vás společnost vnímá, jestli nehodláte nést trestní odpovědnost za své případné selhání, proč nezkusíte žít jinde (Španělsko)?

Račice dračice napsal(a):

Alosku, souhlasím, myslím, že jsi jasně a výstižně napsala to, co jsem chtěla svými příspěvky říct...

Jenom jsem doplnila, co jsi psala ty...

Alosek: Španělsko má nějaký lepší postoj k pedofilně orientovaným lidem? Nějak jsem si toho nestačil za svých 5 let neustálého zabývání se pedofilií všimnout.

K holčičce - ta se řešit nebude z prostého důvodu: samotná otázka "Šahal ti Honza tady? A co tam s těma rukama dělal?" ve spolupráci s reakcemi tazatelů "Fuj, ten hnusák! Moc ti ublížil!" by způsobilo víc škody, než potenciálně samotný skutek zneužití, který si ta holka jako ublížení nemusí nikdy vyložit. Honza se jí při sezení na klíně někdy ptal, jestli se jí to líbilo. Někdy kývla souhlasně, jindy ne. Následky nemusí mít žádné. Až si možná někdy uvědomí, k čemu docházelo, v té chvíli budiž jí pomoženo.

Dobro a zlo nemá mnohdy jasné hranice a volíme takovou volbu, která po našem zvážení přinese co nejvíc dobra a co nejmíň zla. Kdyby se vše řešilo podle modelu "oznámíme Honzu policii, s holčičkou začneme psychoterapii, protože z toho má určitě trauma", tak je velké riziko, že způsobíme podstatně mnohem více škody, než užitku. 16tiletý Honza bude mít zničený život a holčička taky, protože na tom, aby si prožila pořádné trauma, si nejbližší příbuzní a její okolí jistě dají hodně záležet.

Ve vězení by Honzu nikdo ovládat nenaučil. Za dva roky by vyšel a páchal by svoje skutky dál. On evidentně má na to, aby se naučil ovládat, jen se mu s tím musí pomoct. Za svoje svěření, za svou ochotu s problémem něco dělat, si ochranu zasluhuje. Tak významná škoda zatím nevznikla, aby stálo za to jeho skutky oznámit a zničit tak mnoha lidem život (jemu, sestřenici, oběma rodinám, ublížit nepřímo známým a přátelům...).

Zdánlivě jasná a jednoduchá řešení nebývají ta správná.

Koneckonců - znám jiného, co se jedinkrát jako mladý, a tedy se svou pedofilií ne příliš srovnaný, kluk neovládl, na návštěvě u známých osahával jednu desetiletou. Taky to neprošlo přes PČR. Dnes má ona 15 roků a jsou spolu dobří kamarádi, o skutku mluvili a následky nejsou v podstatě žádné.

Odborníků, kteří se na věc umí podívat "naším způsobem" je hodně, kupodivu. K jednomu takovému příští týden jdeme na doporučení PhDr. Weisse. Zdá se, že ani ten nejpovolanější vás nepřesvědčí o tom, že mnou zvolený postup v případě Honzy byl správný.

A že řeším především Honzu a ne holčičku? Protože on je příčina. Co je důležitější - řešit příčinu nebo následek? Když navíc negativní následky zatím nejsou vůbec zřejmé?

Zkuste si představit - napíše vám někdo cizí, koho neznáte, email, že zneužil dítě a že ví, že by neměl, zoufale vás prosí o pomoc, protože tuší, že bude mít problém ovládnout se i příště. A vaše pomoc by byla ta, že by si musel projít celou procedurou policejního vyšetřování, odsouzení, uvěznění, lynčování od spoluvězňů a v horším případě i zavržení od vlastní rodiny, kamarádů, přátel. To je podle mě neadekvátní cena té škodě, že pákrát šáhl malé holce někam, kam neměl. A navíc - celé toto čoromoro by samotnou příčinu nenapravilo ani o kousíček. Jaká že je ta příčina? Neumí se dostatečně ovládat. Odborník, za kterým půjdeme, mu má pomoci, aby se v kritických chvílích ovládat dokázal.

A vůbec - má možnost člověk, který zneužil dítě, někam přijít, přiznat se tam, aniž by mu automaticky hrozilo policejní stíhání? Pak se ale nesmíme divit, že lidí, kteří zneužili dítě, a nikdy to nikomu neřeknou, je nespočet! Proč by měl Honza platit tak vysokou cenu za to, že se s problémem svěřil a chce s ním něco dělat? Jak by k tomu přišel oproti všem těm, kteří nikdy o tom, že zneužili dítě, nikomu neřeknou a jsou spokojeně na svobodě? Kdyby nic nikomu neřekl, nikdo by se nic nedozvěděl...

Z uvedených argumentů vychází můj základní přístup k němu.

Lianne: On není vůbec schopný se sebou nic dělat v tomto směru. Ke všemu ho musím nutit - bojí se jít za psychologem, bojí se jít za sexuologem. Pořád nad ním visí výstražný prst - pokud tam nepůjdeš, nedáváš mi jinou možnost, než tě nahlásit na policii. Dvakrát jsem se s ním už osobně setkal, podruhé bylo setkání spojeno s návštěvou psychologa, a teďka se s ním setkám potřetí, půjdu s ním na první setkání s tím sexuologem, on sám by tam nedokázal přijít. Setkání jsem muset domluvit já, taky by toho nebyl schopen. Pak budou zřejmě následovat nějaké pravidelné návštěvy u toho sexuologa. Bude muset být pod mou kontrolou. Když zjistím, že tam nepřišel bez důvodu, který by byl dostatečně závažný pro omluvu, jdu na tu policii. Stejně tak kdyby se delší dobu neozýval (mobil na mě má a já na něj taky). Důkazního materiálu mám dostatek. Na výběr příliš možností nemá - tuhle se mě ptal, že vlastně má jen jednu možnost - jít tam. A já mu říkal, že ne, že má možnosti dvě, svobodu volby že mu nikdo nebere. Ale každá možnost a jeho volba má svoje důsledky, které si v případě té které volby ponese s sebou. Právě že nechci přihlížet, jak ničí život malé holce, ale šanci na nápravu mu musím dát. Policie je až poslední možnost, ke které přistoupím, a přitom za předem stanovených a jemu známých podmínek.

Upravil(a) Kasz (4. 2. 2008 18:12)

Račice: Hranice pro trestný čin sexuálního zneužití dítěte s pedofilií jako takovou nesouvisí, zneužití vždy zůstane zneužitím, zákon jen upravuje občansko.právní trestnost nějakého jednání. Hranice na 12ti letech mi přijde jako nepřiměřeně nízká ochrana pro tamní děti a dospívající. Ani na Maltě ani ve Španělsku ani ve Vatikánu si nemůžu Alžbětku vzít za manželku. Ale to nevadí, a navíc by to nebylo pro ni dobré - až dospěje, tak bude kompetentní k tomu rozhodnout se, s kým chce strávit zbytek života. Osobně bych hranici pro "legální pohlavní styk" ještě o takový zhruba rok zvýšil. Aspoň na věk, kdy může dotyčný pár založit rodinu. Sám pro sebe používám hranici vycházející z křesťanství - tedy: až po svatbě.

No, pedofilie rozhodně není poruchou osobnosti ve smyslu poškozeného rozumu. Ale pokud ji někdo do této kategorie zapsal, tak co mohu dělat? Můžu maximálně nesouhlasit.

Odborné řazení umisťuje pedofilii mezi sexuální deviace v objektu a co je zajímavé, egosyntonní („vyrovnaná“) pedofilie ani odborně NENÍ brána jako nemoc.
Doporučuji knihu „Sexuální deviace“ od Petra Weisse.

Nemocný, nemocný…? Jaká je definice nemoci? Budu citovat zamyšlení z toho odkazu, který jsi zmínila:

„O tom, co je a co není nemoc, nerozhodují lékaři, ale člověk a jeho okolí, tedy rodina, přátelé a nepřátelé, obec, společnost. Je-li někdo spokojen s tím, jaký je, a žije spokojeně v souladu s ostatními na svém místě ve světě, může klidně psát levou rukou, mít krevní skupinu XXL, šest prstů na každé ruce, spát zavěšen nohama na stromě a povídat si s holuby, a nikdo to nemusí považovat za nemoc. Ovšem jakmile začne takový člověk mít ze své jinakosti traumata nebo se sousedi budou cítit obtěžováni, omezováni a ohroženi, vlastnosti se stanou nemocemi. Lékařům je pak zadán úkol, aby se s tím snažili něco udělat, a za tím účelem oni takové problémy pojmenují a roztřídí. Oficiální seznamy nemocí nejsou vrcholem vědeckého poznání medicíny, ale pouze pomůckou pro účetnictví pojišťoven a pro jednotné utřídění lékařské terminologie a poznatků. Není a nemůže být jejich účelem a smyslem určovat, co je správné a co špatné, co mají chtít pacienti a co má chtít společnost, co je smyslem života a které lidské vztahy nebo kteří lidé mají jakou hodnotu.“ (Host)

K mému dětství – nebylo skvělé, ale ani nijak hrozné.
Asi jako mnoho jiných mám spoustu momentů šťastných a nějaké ty věci méně pěkné.
Nijak sexuálně zneužívaný a ani týraný jsem nebyl, akorát některé věci jsem těžko nesl.
Narážel jsem na řekněme určitou rodinnou nestabilitu typu alkohol, řev po nocích, hádky, občas finanční nejistota. Část rodiny moc nefunguje, část je zdravá a je mi maximální oporou.

Nu já nevím, co bys považovala za vhodné měnit na mé osobnosti pomocí nějaké terapie?
Mám obavu, že bych akorát zabíral místo potřebným případům..
Protože stejně tady jde akorát o mě a můj přístup k věci a nikdo ti pevnější záruku než mé upřímné tvrzení nedá. Já nevím, proč ti přijdu jako nesvéprávná v iluzích žijící časovaná bomba? Já nevím co bych na sobě měl měnit? K holkám cítím co cítím a beru to jako pozitivum, je to pro mě ten nejušlechtilejší cit, kterého jsem schopen. Pro tebe asi paradoxně a nepochopitelně – ale to se může odvíjet od toho, že nemluvíme přesně o tom samém!
Kupříkladu, když na chodbě míjím jednu 11letou holku, nemyslím na ni jako na nějaký sexuální objekt. Prostě je pro mě skutečně krásná, jak svou podobou, chováním, tak světem ve kterém žije. Naopak pro někoho jiného může být jen nezajímavým hloupým dítětem. A poslední co bych chtěl by bylo nějaké takové život jakkoliv komplikovat. Takový svatý obrázek. A nenechám si nikým vsugerovat, jak nějaké takové musím někdy v budoucnosti až má osobnost prodělá záhadné změny, zničit život.
Něčím takovým bych popřel to co považuji za samotného sebe sama, věř že je mi příjemnější myšlenka na vlastní smrt. Já nevím představ si, že bych ti teď na základě nedávného mediálního případu kdy matka zabila své dítě vnucoval, že podobné riziko je i u tebe a že tě prostě jednou něco popadne a zavraždíš své dítě? Docela obtížná představa, co?

Proč mám potřebu se o tom bavit? Já od vás nepotřebuji legitimizaci svého cítění, už jsem se s ním ta sžil, že nedokážete říci cokoliv co by se mi dostalo pod kůži, ne protože bych věci, které se mi nelíbí přeslýchal, ale protože tohle úžasné tabum rozplétám zdravým rozumem. Tři roky uvažování je dlouhá doba, aby vše zapadlo na své místo.
Občas rád čeřím hladinu… lidi se přece baví o tom co je zajímá. A mě přirozeně jako pedofila zajímá náhled společnosti a prostě lidí na mě i obecně. A každý člověk, který díky podobné diskuzi začne přemýšlet a ne jen slepě odsuzovat je ohromné plus.
Kamenem úrazu je, že ty vidíš jen sex a sex. Heleď například zrovna dnes jsem byl neobvykle nadržený, ale vyloženě sex mě láká u holek 12+… A kdybych se chtěl s nějakou vyspat, tak přirozeně si budu hledat nějakou 15+ což je pro mě v tomto směru rozdíl minimální.
Mladší na mě působí tak jemně, romanticky, příjemně, nežně, sexuálně jen trochu a právě asi to tomu dává šťávu – proč by ten komplex měl být špatný, mě se zdá, že funguje výborně.
Obecně známým faktem je, že právě pedofil má předpoklady pro to rozumět dětem.
Vyloženě sexuálně mě tedy přitahují ženy a tím odpadá nějaká teorie nemožnosti upustit ventil. Když mi dáš vybrat jestli mít pohlavní styk s 20letou nebo 10letou (bez hrozby trestu a za jejich souhlasu), bez váhání si vyberou 20letou. Ale kdybys mi dala vybrat jestli  strávit řekněme odpoledne nebo nějaký výlet s 20letou nebo s 10letou, bez váhání bych volil 10letou. Takový neumělý příklad. Stejně tak např. polibek od 10leté by mi srdce rozbušil více než od vrstevnice. O tom to u mě je.
Nemluvím teď obecně o pedofilech, mluvím o sobě.
Já to u sebe vidím spíše jako citovou úchylku, citovou odlišnost, specifikum, krásnou věc. :-)

Než začneš vytvářet odvážné teorie o promítání svých tužeb do vlastních dětí, prosím pusť si to video od našeho renomovaného odborníka světového formátu v oblasti sexuologie, na které jsem dal link pár stran zpět. Snad mi nebudeš vytýkat, že jeho podložený názor má pro mě vyšší váhu než tvá spekulace.
Obavu z nepatřičného dojmu bych nebral jako nějaký varovný příznak, ale naopak jako dobře vyvinutou empatii a sociální inteligenci, prostě se nebudeš chovat tak aby to druhému bylo nepříjemné. Já ani nějaké doteky neřeším, spíše to, že prostě nemůžu jen tak s nějakou takovou holkou navázat řeč, protože bych mohl působit divným až nepřirozeným dojmem pro okolí i pro ní. A tak právě často bývá, když už nějaký takový vztah vznikne, že právě dítě „si vybralo“ pedofila – prostě jako sympatického dospělého nebo staršího kamaráda se kterým je mu fajn a má zájem s ním trávit čas.

A já tohle u sebe prostě cítím jako potřebu, citovou potřebu a proto doufám, že se snad někdy brzy v životě s takovou holkou potkám, takové moje romantické postesknutí.

Ohledně případu toho zneužívání - viz. Kasz, nemám co bych k tomu dodal.

Oto takové uvažování, jaké tu prezentuješ by znamenalo, že budeme sedět všichni. Vsadím se, že když tě někdo naštval, myslel jsi si, kdo ví co! Lidi nelze odsuzovat, jak se stalo módní (že by inspirace stalinskou logikou?), za myšlenky, ale za činy!

Dále v mnoha jiných státech je hranice pro sex třeba už od čtrnácti, třinácti. V podstatě není žádný důvod, aby spolu lidé nemohli mít sex, když jsou oba pohlavně dospělí. Tj. myslím pokud ti do postele vleze !dobrovolně! třeba 13 letá holka, tak jaký problém? Že nějakých pár desítek či 1,2 stovky lidí v parlamentu rozhodlo u nás jinak a svoje rozhodnutí vynucuje hrozbou vězení, je už jiný problém, ale neznamená, že mají pravdu.

Máš jednu možnost vedle snění či užívání si pod hrozbou trestu, založit lobbyistickou skupinu a ovlivnit poslance, tak že posunou hranici níže.

Zidone, máme na to prostě jiný pohled. Zas bych se opakovala a opakovala.....
Nejsem pedofil, takže to nemůžu ani umět vzít z pohledu takového člověka. Můžu Ti říct jen jak to vnímáním, jaké mám z toho pocity, jak to vidím z vnějšku....Nic víc. A popřít to u sebe taky nemůžu. Stejně jako ty zas jiný pohled/pocit, protože Ti je vlastní. Tak to nechtěj ani po mě

K tomu, že to podle Tebe není součást poruchy osobnosti. Ty snad myslíš, že sexuální část, sexuální preference nejsou částí naší osobnosti??
A co je to za PŘEDSUDEK, že porucha osobnosti je porucha rozumu??. Je to porucha duše, nemyslím, že bych měla rozum nějak porouchaný
Ptal ses, jak bych se cítila, kdyby jsi mě přirovnal k oné ženě, která zabila své dítě. No, jeden rozdíl je v tom, že ona byla sociopat, já jsem psychopat:) Zkus si někde přečíst ten rozdíl...... Sociopat není schopen utvářet normální sociální vazby. Já mám tedy pouze nestabilní emoce, (což mi bylo řečeno, že se může vyléčit, ikdyž vždy budu emočně citlivější a vnímavější...)
- tedy nedovedla jsem se vyrovnat se situacemi v životě, které byli pro mě nadmíru zátěžové, což druzí "normálně zdraví" zvládli v pohodě..Neuměla jsem prostě pracovat se svými emocemi, a proto jsem byla vzteklá a cholerická. Rozumově jsem si vždy uměla vše zdůvodnit, věděla jsem rozumem, že přestřeluji, že nemám důvod být vzteklá,ale bylo to prostě přirozené....neuměla jsem se emočně vypořádat s kritikou, nedokázala jsem emočně čelit autoritám a buď jsem lezla "do sebe", nebo jsem už to nevydržela a ty nezpracované emoce vybuchly. Sociopatie je neschopnost vytvářet sociální vazby, a s tím jsem neměla nikdy problém, vždy jsem měla kamarády, partnery, byla jsem vždy v koletivu oblíbenec,až na ty emoce, když přišlo posuzování, kritizování či hodnocení mé osoby.....  Ta paní, kterou zmiňuješ je někde trošku jinde... to je jako kdybys chtěla například srovnávat pedofilii (kdy je eroticky člověk "naladěn" na sexuální touhu na objekt dítěte) s například sexuální deviací sadismem, kdy pocitově se dokáže člověk vzrušit jen když způsobuje bolest....Taky máš obojí sexuální deviaci, ale v případě pedofilie jde o nějakou sexuální vazbu na člověka, u druhého to je deviace vlastně pocitová. Tak stejně nemůžeš srovnávat sociopata (který neumí utvářet normální vazby) s psychopatem, který má stejně jak  já nějaký šrum v emocích, pocitech.....
Jinak, já si svou poruchu dokážu uvědomit, proto jsem s tím taky něco dělala a nenechala jsem to osudu....(a když to tak vezmeš, nás neurotiků je dnes spoustu, lékařka mi říkala, že dnes,aniž by o tom lidé věděli, je takto postižen každý čtvrtý...) Kdyby se mi neobjevily deprese a psychosomatické tělesně zdravotní problémy, tak bych byla pro ostatní jen klasický cholerik....
Co se týká toho sex. masochismu, nebyla to má preference vždycky, ale jednou jsem to zkusila a nemohla jsem si pomoct, prostě jsem to potřebovala a začala jsem být i promiskuitní...ale nevím, jestli je to má pravá podstata, protože jsem z toho měla nakonec deprese. A dnes tohle nevyhledávám ani nemám tu potřebu - prostě se to objevilo v jedné etapě mého života, když jsem ty své emoce nezvládala a utekla jsem do sexuálního ponižování mé osoby a do střídání sex. partnerů.
Jinak, když se vrátím k těm emocím - dnes mám pocit, že běžně normálního člověka naštvou i věci, které se mnou dneska emočně ani v pozitivní, ani v negativní reakci prostě nehnou. Jen nad tím hodně začnu
přemýšlet, to ano...Ono to je vidět i na mých příspěvcích. A ze své podstaty si myslím, že jako neléčená, kdybych se na to vybodla,bych jednou mohla třeba své dítě začít bít....jen z toho, že v těch emocích nahorů dolů bych nebyla schopna sama vydržet....(to jsem si však dokázala přiznat a opravdu uvědomit, až po těch terapiích...)dnes si už to nemyslím, ale nepopírám stejně, že by se to nemohlo stát, protože nikdy nevíš a já sama na sobě vidím, jaká jsem byla ve 20 a jsem teď ve 30letech)... proto pokud mám něco diagnostikováno, jsem natolik soudná, že s tím něco dělám a neříkám, já bych nikdy...

Upravil(a) Račice dračice (5. 2. 2008 15:00)

L_auro, díky, ale myslím, že se pleteš, já nebyla a ani nejsem nijak statečná. Prostě jsem to ucítila jako nutnost, něco se sebou dělat.

Upravil(a) Račice dračice (5. 2. 2008 16:01)