Zdravím všechny. Moje téma otevírám pro obecný názor na moji zkušenost. Myslím, že nejsem sám v tomto problému a tak přínos bude i obecný.
Jsem nyní 59letý muž, snad na úrovni, rozvedený bez vazeb na minulost, samostatný, zdravý a aktivní. No, tak nějak normální chlap z Prahy, který se snaží podnikat.
Před více než 5 ti lety jsem na inzerci našel milou, nyní 55ti letou paní V., také z Prahy, bydlící na sídlišti s tehdy 23letým synem. Zde je asi důležité, že se jedná o jedináčka a od asi 10ti let pouze s matkou.
Do rodiny jsem docházel od začátku vztahu s tím, že syn H. měl svůj pokoj a ještě studoval VŠ. Rok, dva jsem akceptoval pouze návštěvy a očekával jsem i souhlas na mojí nabídku k manželství. Nic se nedělo, býval jsem vítán na víkendy a přespání, ale moje úsilí na společný život s V. vycházelo naprázno. Chtěl jsem mít v bytě nějaký svůj koutek, místo pro PC a prostě něco změnit v duchu nového společného života. V.se snažila být milou a dobrou pertnerkou, ale nic jinak nešlo.
Mezitím H. dobře dostudoval, našel si práci, bavil se normálně a bydlel si ve svém dětském pokojíku se vším servisem.
Ale co najednou šlo, bylo to, že do mých nadějí společné rodiny se jednoho dne si dovedl H. domů slečnu i s kufry, že nemá kde bydlet. Maminka V. samozřejmě svolila, a pro mne se dveře úplně zavřely. Prý na nějaký čas.
Byl jsem s touto zprávou srozumněn a zdále se mi to ve vztahu, že jsem očekával naše soužití trochu divné
Já jsem tedy od vidiny stěhování k V. upustil a za Prahou jsem začal stavět RD.
Do bytu jsem k přítelkyni docházel ještě méně. Měla stále plno práce. Zaměstnání a doma pak najednou starost o "děti" hned dvě. Tento stav trval další 2 roky a čtvrtý rok známosti už jsem projevoval značný nesouhlas s tímto stavem.
Na otázky, co jako V.zamýšlí, odpovídala, že mne má moc ráda, ale že neví, o svatbě ani řeč. Na to, jaké má vidiny do budoucna odpovídala že žádné a že si mladí hledají byt. To bylo pozitivní.
Hledali jsme tedy všichni, jezdili nezávisle a vybírali byt na koupi s hypotékou. Mamimka V. nakonec našla byt v sousedním vchodu stejného domu. Celkem nevýhodná koupě, neboť byt byl po neplatiči nájmu a hrozný. Konala se nutná rekonstrukce i za mé pomoci, ale syn H. nyní stále bydlí s maminkou. Slečnu poslal po třech letech pryč, a maminko, "máš mne zase na krku".
Já již rok bydlím ve svém RD kousek za Prahou, kam V. nechce jít.
V den 5 ti letého výročí seznámení s V. jsem ji pozval na večeři do restaurace, kde jsme se setkali poprvé a chtěl jsem vědět, co vlastně v životě chce. Neví, neví, neví.... A se synem o svém životě a svých přáních nemůže mluvit.
Pohádali jme se, jak jinak. Já na ní už 5 a čtvrt roku čekám, za tu dobu jsem vyřídil řadu věcí a problémů, postavil jsem domek a ve firmě se jakž, takž daří. A už mne to vyčerpává a nesnáším nečinnost.
V. má syna H (extrovertní chlap 28let) stále doma, byt po rekonstrukci je již dokončený, ale H-ovi. se tam nechce. Maminka V. brečí za vyhozenou skorosnachou a lituje syna za to jakou má smůlu.
Měl jsem zato, že půjde do svého, ale ne. Byt má na to, aby tam vodil novou známost na víkendy. To si zatím netroufl do bytu k mamince vzít. Ale opičí láska i toto překoná.
Po tom všem je moje stanovisko již na konci trpělivosti. Navrhoval jsem řadu kompromisů, ale základem je samostatné bydlení starých a mladých. Maminka V., se svým životním údělem péče o 28 letého syna, si potichu bude stárnout. O tom ale přece život není. Chci toho ještě mnoho prožívat, to co jsem nestihl a vymýšlet, to co jsem ještě nevymyslel.
Tak jsem to ukončil. Máte někdo jiný názor?
JA-PETR