existuje neco, co ti na nem vyslovene vadi? nebo nejsi stastna, protoze ses do nej nedokazala zamilovat?

Chápu Tě. A jsem ráda, že Ti tu někdo nenapsal, že Tě pálí dobré bydlo. Máš spokojený vztah, který by jiná brala. Máš muže, domov. Jenomže jsi citlivá holka a cítíš, že to nejiskří. Není tam to vzájemné pouto, vášeň, touha, nadšnení z lásky. Chtěla bys i kluka s pár chybama, co třeba neumí ty domácí povinnosti tak vzít za svoje, co třeba nemá takové klady, jako ten současný, ale kterého bys prostě milovala tak, že se nemůžeš dočkat, až budete spolu. Je dobře, že máš tolik zodpovědnosti, abys neměnila svá rozhodnutí ze dne a zbořila úplně všechno. Holka má prožít pár vztahů a nemá jít hned navážno do prvního. Nevšimla jsem se, kolik Ti je, ale dneska už neplatí to, co kdysi: po dvacítce vdavky a děti, jinak je člověk brán za něco ne zrovna normálního. Dneska je normální toto odkládat klidně do třiceti a nic se neděje. Jsi před rozchodem. Dej pozor, aby se Ti nestalo, že se rozejdeš, pak budeš pár let sama a nepotkáš nikoho. Mrzel by Tě ten rozchod možná víc, než současné trampoty. Jenomže...on Ti pomyslně odežene všechny možnosti, všechny potencionální lásky, které by Tě mohly potkat. Nenabádám Tě k nevěře a chytračení. Měli byste žít odděleně a prostě spolu jen chodit. Vyrazit si do společnosti, za sportem. Příliš brzy jsi položila tento vztah do vážné roviny. Neříkám, že je škoda vzít si hned prvního...Některý za to opravdu stojí. Ale nemáš prostě možnost výběru, srovnání. Neměla ses s ním hned sestěhovávat...Ty sis asi myslela, že to tak má být. Člověk má poslouchat to uvnitř sebe. Já celé manželství pochybovala, zda jsem to měla udělat. Vdát se za svého bývalého. Cítila jsme problémy. Nakonec náš vztah po mnoha krizích a životních ranách stejně skončil. Přišel den, kdy jsem si řekla,... takhle už nemůžu žít. Na nic se netěším, nemám už co nabídnout. Přerostlo mi to přes hlavu. Ano, muž byl spořádaný. Nepil, nosil domů peníze. Ale jak jsem si, dávno po dospělosti našich dětí, našla nějaké ty koníčky, bylo moc zle. On chtěl být jen doma. Byla jsem tam s ním 25 let. A zjistila, že znám jen cestu z práce a do práce. A TV program zpaměti. Je tohle život?

Myslím, že pokud spolu jste už nějakou tu dobu a ty stále "váháš", tak je něco v nepořádku. Když to řeknu ošklivě, tak pořád lepší "ztratit" pár let než třeba 10 nebo i víc. Může se stát, že ty v tom vztahu vytrváš a pak přijde někdo, do koho se zamiluješ, a stejně se rozejdete. Nebo se budeš trápit další roky a přemýšlet, jestli neděláš chybu (což přemýšlíš vlastně už teď). On je teď nejspíš šťastný, ale tohle se podle mě musí jednou "provalit", pokud se u tebe nic nezmění, a akorát mu to ublíží. Takže radím pořádně promyslet (jestli to vůbec jde) a nezůstávat s ním jen ze soucitu, strachu nebo pocitu, že je to tak správné.

soumrak napsal(a):

To: vlčice_samotarka  Neni tu nic zásadního, co by mi na něm vadilo. Ovšem, každý má své mouchy, ale..

tak ja to potom uplne nechapu, vidim to tak, ze jakakoli zamilovanost stejne jednoho dne pomine, pokud si s nim rozumis, mozna by stalo za uvahu s nim zustat.

Jiněnko
Nejdůležitější v našem životě je láska.

Vím svý. V tomhle nebo v dalších životech, když ne teď, na to přijdeme.

Pár poznámek:

- takového již nenajdu/najdeš i lepšího
- vysvobodit jeho i sebe/pokud vidíš takto svůj vztah, tak je jen otázkou času, kdy se rozejdete (tedy ty)
- nechci mu ublížit/čím bys mu ublížila? Tím, že mu za 10 let řekneš při rozchodu při hodince pravdy: já jsem tě stejně nikdy nemilovala...? Anebo tím, že žiješ tak trošku ve lži a řekneš mu pravdu? Nebo postav otázku jinak - chtěla bys žít s chlápkem, který s tebou bude jen ze soucitu a jen proto, že organizuješ pěkné výlety, ale na otázku jestli tě miluje, mu v hlavě svítí nápis přes celou Letnou "já ji nemiluju"..?

Mě osobně občas iritují témata jako rozum a cit, kdy cit a srdce říkají, že každých 14 dní miluju někoho jiného, protože to ku.r.va mezi námi taaaak jiskří. Ale nemůžu to posuzovat. Já taky občas jiskřím jak prskavka. Ale u mě jde především o sex, nikoli o to, že bych chtěl s dotyčnou bydlet, mít děti a strávit zbytek života či několik dekád.
Naproti tomu mi přijde normální, když se vztah postupně vyvíjí a i když na začátku není ta skvělá zamilovanost, tak lidé se prostě poznávají a bud jim to spolu klape a jsou spokojení anebo to neklape a můžou říct sbohem a šáteček. Nejsme neomylní. Naopak, děláme jako lidské bytosti spoustu "chyb". Ale na tom nic není. Je to naprosto normální.

Velmi častý romantický mýtus podporující tezi, že zejména dívky v tvém věku (i starší dívky) mají obavy z tzv. špatného rozhodnutí, je to, že ti nekdo nakukal, že dobrý vztah musí být natrvalo, furt, forever, do smrti smrtouci a nikdo nás už kromě smrti nerozdělí. To je fakt jen blábol. Nic víc.
Vztahy naopak nemusí být napořád. Vztahy často končí. A nové zase začínají. Nikde není psáno (dokonce ani v Bibli, pokud hledáš oporu v litaratuře), že tím hlavním měřítkem dobrého vztahu je jeho "napořád spolu". Naopak tvůj životní vztah může trvat jen 1 rok nebo i pár měsíců či týdnů.

at už uděláš cokoli, vždy je to dobře. POkud věříš na osud a pán je ten pravý, tak s  tebou bude ted či pozdeji a budeš s ním třeba štastná. I když se s ním ted momentálně rozejdeš, tak ho za 6 měsíců znovu potkáš a zamilovaně mu padneš kolem ramen. Pokud není ten pravý, tak rozchod taky nevadí. Spíš naopak.

Nicolasi, proč tě irituje "rozum a cit"? Někdo to může mít jinak, než ty. Např. já zatím milovala 2x ve svém životě. A moc dobře jsem slyšela své nitro, své srdce, že teď  miluju. Každých 14 dní nejiskřím.

Nicolasi, máš to v  palici dobře srovnané...  na základě obdobných vlastních  životních zkušeností tvůj příspěvek č.15 podepisuji jak stojí a leží

Teď jsi to asi vystihla tak , jak to cítíš. Jsi ještě mladá, máš málo zkušeností a srovnávání co by bylo nejlepší. To opravdu ukáže až čas, ale bohužel někdy k tomu horšímu, že člověk lituje, že něco nenávratně ztratil, někdy ale také získal. Ale o tom je život.