A já ji nemám (klepklepklep) nikdy - a taky jsem měla "hlavu a krk v krunýři". U tebe Tuli by to klidně mohlo být těmi výkony nad limit a nebo? Co když to spustí jen POMYŠLENÍ na nějaký namáhavý úkol? Ukázalo se přeci, že to funguje prakticky stejně, jako když  ten úkol vykonáváme fyzicky - tak jestli se mozek prostě nevybije z té námahy? Napadá mě, Wiki, že jestli ty v nevědomí neřešíš něco tak komplikovaného, že tě to natankuje? Nebo nějaký jiný důvod?
Divný mně připadá, že s vámi sdílím skoro všechno tohle a přitom nemám migrény - jenže já zas měla deprese,   mě při nadměrné námaze mysli (teď ale nemluvím o kvízech, nebo tak, ale o citově a mentálně komplikovaných situacích) často naskakuje "vždyť je to stejně k ničemu". Dneska už sice daleko méně a méně důrazně, než kdysi, ale současně se taky míň šponuju.
Tak jestli to nebude třeba tím?

Terci, ty mně prosímtě pověz - proč migréna "ještě jo" a koleno "už ne"?

Lupi a Wiki, to já nedokážu asi teď úplně přesně napsat, ale nějak tak o tom uvažuji.
Koleno - tam byl prostě náraz, příčina jasná, okamžitá; i hlava by takhle "obyčejně" mohla bolet - asi jako okdyž se ohneš a pak narazíš  hlavou do otevřených dvířek kuchyňské linky... (znáte, ne?) Normální náraz, po kterém mi připadá logické, že postižená část těla začne bolet.
Migrénu nezažívám, jen ji pozoruji u ostatních, v tom případě si dokážu představit, že může pramenit z duševních potíží - pozor, nedovolím si tvrdit, že to tak skutečně je - jenom to tak vnímám.

No, třeba ses prostě pekelně soustředila. Nemohlo by to vůbec být tím? Jako soustředěním? Nadlimitním? To teda mně OPRAVDU nehrozí...tak jestli tam není zakopanej pes.

Terci, dobře: praštila ses, ale proč jsi kvůli tomu nemohla jezdit dále, há? Proč tě to prostě a jednoduše do tejdne nepřešlo? Kdyby se to stalo mně, zamyslela bych se hluboce, jestli třeba se mi na tom kole vůbec chce, nebo jestli se jen snažím někomu udělat radost Ony ty úrazy taky nejsou úplně jen tak: mám kmotřenku, ktrá jezdila závodně na lyžích sjezd. V mírné postpubertě, kdy začla brát rozum, si udělala pár lehčích úrazů, ale nepřestala, až si urvala vazy tak, že prostě bylo po závodění. No a když se poctivě zamyslela (což v tomhle případě nebylo těžký, protože to takříkajíc leželo při povrchu) tak si bez mučení přiznala, že to prostě byl "legální" způsob, jak skončit něco, co ji nebavilo
Ono je pravda, že nějaké náhodné záležitosti, které nám nepůsobí potíže, není nutný za každou cenu pitvat z hlediska psýché - ale pokud nám to ztrpčuje život, tak je to leckdy nejlepší cesta. Leckdy, říkám, protože tam číhá jedno nebezpečí, a sice, že když je to klubko hoodně zamotaný, tak pak rozmotáváš pomalu do konce života Jenže to stejně naštěstí na začátku nevíš....

No já přímo naopak, Terci - pokud si to neporovnám v psychice, kažá léčba je na mě krátká - asi i proto jsem taková zastánkyně
Nevím: napadá mě, že tahounem kolovýletů v rodině jsi byla ty a rodina, byť ne úplně nadšena tak voplendovala, až si tak nějak zařídila, že jí ukradli kola (nojo, já vím, tohle je na tebe už kór těžkej kalibr ) Načež tys byla s nima prostě solidární, no....
Ono je to dost složitý: na nějaké úrovni jsi skutečně mohla být nadšená lyžařka beze všech pochyb; jenže tak nějak "pod tím" mohl být nějaký...příkaz, dejme tomu - z dětství. Moje homeopatka tomu říkala přísaha - hned ti na příkladu vysvětlím, co tím myslela. Dělala totiž terapii kočeně, která trpěla tím, že ještě snad v 25 neměla menzes - a objevily to. Kočena si totiž během té terapie vzpomněla (a věř mně, že se dá vzpomenout na ledacos) že když jí byly asi tři, natloukla si ošklivě kolena. Krve jak z vola, kočena vyděšená,ale maminka, zaměstnaná něčím jiným, ji odbyla ať nešílí, že jsou to jen odřený kolena a ať neotravuje - nebo tak nějak. No a milá kočena si (doslova) přísahala, že už nikdy, nikdy nebude krvácet - přesně takhle. No? A přísahu dodržela Jen si sama vzpomeň, kolik takových slibů a přísah si dítě dá: znám případ holky, která si takhle přísahala jako dítě, že ona sama mít děti nebude - a nemá...ačkoliv teď by velmi ráda. Zařídila si to tak, že má vztahy s chlapama na drek, no...
Mysl je děsivě mnohovrstevná, 99% toho, co zažila, uloží kamsi do nevědomí a pak to hledej a navíc! Navíc dokáže sama sebe očůrat naprosto neuvěřitelným způsobem. Takže i při sebevětší snaze o upřímnost tě některá tvoje část může bojkotovat, ani nevíš jak.
Nenadarmo mluvil Jung o sjednocení mysli....znamená to všechny ty poztrácené a případně rozhádané bytůstky, na které je rozdělená, dát zase dokupy....

Lupi, nene - nákup kol původně navrhl manžel  a mně se to zdálo jako skvělý nápad!
Solidární jsem nebyla, páč když mě koleno začalo po těch prvních jízdách nekompromisně bolet, manžel se párkrát vydal na projížďku sám - ale skončil s tím, že ho to samotného nebaví...
Nene, tato úvaha nesedí.
Ale když zkusíš ještě něco vymyslet, já se opravdu zlobit nebudu! Ráda bych na to přišla.
Až to čtu znova, tak mi dochází, že jsem Tě nechtěně mystifikovala: takže pro upřesnění - časově to bylo tak: návrh manžela, moje nadšení, pak tedy výlety, pak překážka v mém kolenu, pak teprve krádež jeho kola, já to svoje pořád ještě mám. Koleno i kolo .

Jo, příkazy z dětství fakt ne - s tím lyžováním - tak já to na sebe prásknu. Já jsem strašně ráda vítězila nad ostatními - šlo mi to samo. Navíc jsem měla z rychlého sjezdu radost, líbilo se mi to. Ten protivítr, když jsem svištěla . Jednou jsem to s odvahou přehnala, sjížděla jsem cokoliv, i led (a dost dlouho dobře) - a zlomenina byla jasná.
Kdepak příkazy, naši byli skvělí. To já sama, frajírek....

Ale neboj, asi Ti rozumím.
A věřím Ti.
A moc Ti děkuji.

Upravil(a) Tercila (21. 4. 2010 21:51)

Jj, všechno se děje tak jak má a kdy má. A když nás život nezastaví (že se ženem blbým směrem) úavvou, nebo nachlazením, tak si třeba zlomíme nohu   Nic se neděje jentak bez příčiny. A ikdyž ten důvod vůbec, ale vůbec nevidíme, tak tam je.

lupina montana: Jo, Terci - jenže to NEVÍŠ - to je právě to. Nepamatuješ si přece každičkou vteřinu svého života od začátku? Všechno, co kdy v tobě zanechalo jakou stopu? To mohla být klidně babička, která říkala "jestli se budeš holka všude tak řítit, tak si jednou něco polámeš" - no a protože protipříkazy od rodičů-dejme tomu - byly silnější....

Jojo, Lupi, můžeš mít pravdu, určitě jsme všichni ovlivňováni ze všech stran, ale nepřipadá Ti pak, že je to  poměrně děsivé? 
To snad aby nikdo na děti vůbec nemluvil, nepodíval se.... Dobře, když tomuto vysvětlení uvěříme, tak potom ale není možné se vlastně jakýmkoliv "pohromám" v budoucnu vyhnout... To by si člověk musel rvát vlasy, když děcku přečte pohádku, když děcku nepřečte pohádku, když mu koupí pepsi, nekoupí pepsi, zaplatí pobyt na horách, nepustí ho na hory, řekne, neřekne...
Vždyť kdybys nad tím třeba jako rodič zodpovědně přemýšlela, musela by ses zbláznit.
No nevím, připadá mi pořád spojení toho, co tu rozebíráme, s nemocemi a úrazy prostě přehnané.

Já přispěju vlastním příkladem, jak si děti přitahují pozornost. Souvisí to s příčinami nemocí.
Jako malá jsem byla zdravá, jako řípa. Obletovaná babičkama, rodiči - malej rozmazlenej hajzlík. Pak se narodil brácha. A najednou se střed vesmíru otočil a všude byl on. A já byla ta starší sestra, co podá plenku, pohlídá, pohraje si. Měla jsem a mám ho ráda, ale něco mi asi chybělo - a kde se vzala tu se vzala slabost na plicích... Měla jsem záchvaty dušení, naši kolem mě skákali, zase jsem byla v centru dění...
Dneska bych řekla alergie, ale tenkrát se to tak neřešilo, nešlo se abych tak řekla do hloubky - to už muselo být a to já zas nemusela, nemocnice a doktory. Mě stačilo, když mi mazali prsa nějakou mastí, nahřátým olejem a co já vím... Pak brácha vyrostl, já taky a dušnost byla v čudu.
Abych byla upřímná, přišla znovu, kolem třicítky, ale to souviselo s mým partnerským životem. A už je zase pryč. Zase můžu volně dýchat.
A protože jsem byla ta starší sestra, tak tohle doma nepraktikujeme. Dcera bude vždycky mladší, to by všechno odnesl kluk. Jedeme podle věku a možností a když tu nedávno byla kámoška - učitelka z mateřinky - a vysvětlovala synovi, že je starší a měl by sestře pomáhat (s banalitou, kterou umí, jen si vždycky, když jí něco hned nejde dupne a potřebuje pomoct), tak jsem jí musela vysvětlit, že my na tohle nehrajem a že určitě není prvorozená...

Tercila napsal(a):

Jo, Pavli, já si to taky říkám, ale ....je to takové - když jdeš do detailu, víš, tak vyvstává příliš mnoho dalších otázek a nic moc odpovědi, které by mě o něčem přesvědčily....no nevím.
To já se tomu tématu nebráním, absolutně nezpochybňuji, jen se pídím. Jsem ráda, že to tady můžeme rozebírat.

Javi, ale zvláštní je zrovna to, že já jsem se hodně dusívala, ještě když jsem byla jedináček. Přisuzuji to věku - v určitém období ještě není dýchací ústrojí tak vyvinuté (a jak se říká, děcka jsou blíž k zemi), tudíž jsou náchylné k některým nemocem víc.
Snažím se na to přijít a vždycky mi spíš vycházejí ty "logické" výsledky přesvědčivější než ty vypozorované a na základě pouhých prožitků jednotlivců prosazované "duševní" záležitosti.

A pak je tady ještě jedna zajímavá věc, která brání exaktnímu "sběru informací". Když totiž moje dítě mělo teploty třeba 38°C, kašlalo, mělo rýmu - u nás se leželo, čajíčkovalo, léčilo.
Když totéž s vyššími teplotami a příznaky postihovalo (a velmi dlouhé měsíce) děti jedněch příbuzných, děcka  lezla málem po čtyřech - ti příbuzní byli schopni přesvědčovat okolí, že jejich děcka vůůůůůůbec nemocná nejsou.
I proto se mi asi hůř "věří" tvrzením, že.... chápete...

No zajímavý, že do šesti let fungovalo bezvadně... a to už jsem teda od země byla výš, než ve dvou, třech... Hele, já taky stojím nohama na zemi, tedy - snažím se. A tohle mi došlo až po tom, co to podruhý zmizelo...
Jestli si se nedusívala, když vaši usoudili, že jsi dost velká na to - abys spala sama, chodila sama ze školy, já nevím - jen příklady. Protože moje nejhorší záchvaty dušení spadají do kolonky - jdeme do kina, přijdeme v deset, jsme u tety XY a přijdeme do určité hodiny, tady je telefon.
Nikdy nenechávám děti doma večer samotné. Přes den mi to nepřijde. Čímpak to asi bude?
Moje děti taky leží při teplotách, tak cáklá zas nejsem (no, leží... , jak jim otrne, bych jim musela nožky zlámat), ale při rýmičce teda jdou do školy. Na to stačí kapesník. Bůh ví, na co jednou přijdou, že jim to udělalo - nutila nás chodit s rýmou do školy...
Mám kámošku, nemocná od shora dolů - pořád něco. Ale když je klid a je zdravá, tak se ona neřeší - má dva bráchy, jeden nemoc, druhej problémy doma s manželkou...  Jejich máti na ně, jak to slušně napsat, kašlala (slabý slovo) celej život. Tak nemají jinou šanci, jak být vidět. A takovejch mám v okolí víc. Oni to tak nevidí. Už to tu někdo (myslím Pomněnka) psal...

Tercila napsal(a):

Jo, Pavli, já si to taky říkám, ale ....je to takové - když jdeš do detailu, víš, tak vyvstává příliš mnoho dalších otázek a nic moc odpovědi, které by mě o něčem přesvědčily....no nevím.
To já se tomu tématu nebráním, absolutně nezpochybňuji, jen se pídím. Jsem ráda, že to tady můžeme rozebírat.

Javi, ale zvláštní je zrovna to, že já jsem se hodně dusívala, ještě když jsem byla jedináček. Přisuzuji to věku - v určitém období ještě není dýchací ústrojí tak vyvinuté (a jak se říká, děcka jsou blíž k zemi), tudíž jsou náchylné k některým nemocem víc.

Některá děcka, Terci, některá. A to, po čem se pídíme je právě to, PROČ některá. Hele, já měla ve dvou letech černý kašel (a to teda fakt nepřipisuju ničemu duchovnímu ) a to je všechno - nic, žádnej pajšl, dokonce žádný nemoce. A to jsem prcek, kterej je blízko u země imrvére Já začla chabrusit, až když to prostě jinak nešlo - někdy kolem 15 let. A víš proč? Měla jsem to jednoduše zakázaný. Máma se tvářila, že ji mučinkuju jak španělská inkvizice, když jsembyla nastuzená - tak jsem prostě všechny tyhle ospravedlňovací choroby vyloučila. Nefungovalo by to

Sandro -  myslím, že už jsem ti nekde odpovídala. Zkus kineziologický odblok. tam se příčina alergií najde docela rychle a snadno. Horší pak s nápravou. Je třeba jít hodně do hloubky a to nastavení změnit.

M8m zkušenost, proto doporučuji. Osvědčilo se mi - kinezka, odblok a dořešení příčiny problémy s terapií

sandra napsal(a):

Lupi, děkuji za odpověď. Jsem alergická na kočky a teď v dubnu na břízu. Takže to je něco, co mi nikdo nakukat jen tak nemůže Prostě se dusím, je mi zle od žaludku a oči mám jak králík. Přemýšlela jsem o tom, proč u mne alergie nastoupily až kolem 22.roku, ale na nic jsem nepřišla...vím, že se občas stává, že člověka postihnou alergie až v dospělém věku.....mě by však zajímalo, zda má alergie něco společného i s psychikou. A pokud ano, tak kde a jak se mohu dozvědět více?
Děkuju

Sandro, skoro bych se vsadila - kdybys nějak nevěděla, že kolem tebe sjou břízy, možná by žádná rýmice nenastala.
Jen tak mimochodem - jak bříza, tak kočka jsou výrazně ŽENSKÉHO zjevu a půvabu - a ve 22 je člověk žena už docela určitě
Tuli - nemohlas to VYDEJCHAT? A už zmíněný nedostatek péče? Sedělo by to?