Milá jane.sm...

Nebylo Ti přáno, aby sis užila dcerku déle. Abys viděla její svatbu, chovala její děti. Abys měla radost, jak si vede v životě, do kterého jsi ji určitě dobře připravila. Protože podle mě jsi fajn máma.
Někdy se stane, že přijdeme o někoho, koho jsme milovali. Zůstane po něm prázdno a my je neumíme vyplnit. Připomínají nám ho maličkosti, běžné denní situace, jeho věci, které nedokážeme vyhodit či rozdat. Prožíváme svůj žal a nedokážeme pochopit, jak nám to ten náš človíček mohl udělat. Odejít, aniž by řekl...už se nevrátím. Je spousta životních okamžiků, které způsobují tak ošklivé změny. Stačilo jenom být jinde. Nebo vyjet později. Je hodně lidí, kteří během pár minut odejdou do nenávratna a nic se na tom nedá změnit. Ty odchody jsou tragicky zbytečné. Oni nebyli nemocní a mohli žít...
Všichni se Ti snažíme svým psaním ulehčit ve Tvém trápení. Doopravdy pochopit Tě může jen někdo, kdo podobné peklo zažil.
Mé dceři bylo šestnáct, když jsem vážně onemocněla. Tolik jsem se bála, že se nedočkám její maturity. Věděla jsem, že na mě visí. Viděla jsem, jak je vyděšená z toho, co nás potkalo. Nedokážu si představit, kdybychom jedna o druhou přišly.  Neplánovala jsem ji. Věděla jsem, že mě zase čeká mizerné těhotenství s nejistým koncem.
Víš, jane.sm, i když jsi dceru užila krátkou dobu, buď za to vděčná, žes ji měla. Možná, že by ji čekalo v životě mnoho starostí a Ty by ses trápila, že jí nemůžeš pomoct. Zkus to vzít, jak to je,  tak, že to prostě mělo být. Že její čas tady vypršel. Věř tomu, že ona je v duchu s Tebou. Že je blízko, i když ji nevidíš. Že se Ti o ní občas bude zdát a zmírní to Tvůj stesk. Moc Ti držím palce. Kalupinka.

Život je prostě mnohdy těžký. A nespravedlivě krutý k těm, co si to nezaslouží. Musejí odejít, když nikomu nic zlého neudělali - naopak - byli by druhým moc potřební pro to dobro, co měli v sobě. A zatímco jiní vrstevníci třeba tropí škody, výtržnosti a hádají se doma s rodiči, tady jsou a přivádějí svoje blízké denně do nepříjemností. Fetují, pijí, flinkají se životem bez kloudných zájmů, makat nechtějí, je to prostě někdy nepochopitelné...

Taky jsme se občas hádaly, to je asi normální, nikdy nemůžeme být nejlepší rodiče co všechno chápou když je jim těch 14-15 let......ale nebylo to často.

už druhý den přemýšlím, Jane, čím tě trochu povzbudit..  Je to určitě strašně těžké. Snad jen, že nikdy tvá Lucka neodešla, bude pořád v tvém srdíčku, to je asi jasné..  Jen když si s ní budeš povídat,  bude to monolog.  Přeji ti hodně síly, abys to zvládla. Abyste to zvládli vy všichni.

Upravil(a) Frigo (13. 1. 2008 21:50)

Cilko- moc mě mrzí že jsi nikdy nepoznala takovou hrdost, jakou já cítím.... je to smutné, ale vím že to tak může být. Ale ty jsi evidentně jiná, dokážeš pomoct ostatním a to je dar, možná právě díky ne moc šťastnému dětství jsi taková jaká jsi, a to je dobře jak pro nás ostatní tak pro tebe....

Jane, jezdím kolem toho místa a pokaždé myslím na mámy těch dětí a modlím se, abych nic podobného nemusela zažít. Nevím, co ti napsat, žádná slova asi nepomohou...... Lueta napsala, co si myslím i já. Přeji ti mnoho sil a myslím na tebe.

jane.sm napsal(a):

Nedávno mi řekla jedna moc moudrá paní, že každý člověk má v životě určitý úkol nebo poslání a když ho splní, odchází, ne úpně jen se posouvá někam dál, do jakoby vyššího stupně bytí.... že v našem životě se setkáváme s lidmi různě vysoko. Taky řekla, že ví že mi to třeba nepomůže, ale.......  možná na tom něco je, chtěla bych tomu věřit.

věř... i já tomu věřím, stejně jako jsem psala o tom, že moje máma mne nikdy neměla ráda, myslím si z podobného principu, jako ti řekla ona paní, že úkol mé mámy bylo posunout mne jinam. Že to nedělala schválně, že mne ráda měla, jen jinak, tak, jak já jsem pochopit neuměla.
Prostě každý máme nějaký úděl, úkol...
Kdysi se mne máma ptala jestli už vím jaký mám na zemi úděl. Já jsem o tom vůbec nepřemýšlela ale přesto jsem bez rozmyslu řekla, že ano. Ptala se jak můžu vědět jaký ten úkol je, že ona přemýšlí celý život a mně je jen ... a vím.
Řekla jsem jí: Mami, dokud jdu tak plním svůj úděl. V té době jsem byla tak stará asi jako tvá Lucinka, Jane.
Moje máma umřela před necelým rokem, též při automobilové nehodě.

Když tak prohlížím fotky (je jich opravdu moc, holky "dokumentovaly" skoro vše a povedené pak dávaly na Lucčiny stránky, říkám si, že vlastně možná mám štěstí.....někdo odejde a nezbyde po něm skoro nic-. Já mám aspoň něco, stopu kterou mi tu nechala, snad budu umět po ní jít dál....

jane,Některé rány jsou povrchové a na ty stačí náplast...Tvá rána je velmi,velmi hluboká,ona se téžčasem  zahojí,ale bude to trvat hodně,hodně dlouho..a jizva stejně zůstane..
Je mi to moc líto,...nevím co bych dělala v tvé situaci..,,
nejhorší je,jak se říká,když máma přežije své děti,...Musíš být hodně silná,máš tady ještě jednu dcerunku a ta tě taky potřebuje a Lucka tu bude stále s váma...Drž se !!!!Držím ti palečky,ať vše zvládneš ty i tvá dcera.....

Jane - myslím, že si dovedu představit, jak ti je, protože mám dceru stejného věku a asi vím, co bych prožívala v takové situaci. Přeji ti sílu, aby ses s tím dokázala vyrovnat.

Všechno, tedy i tvá dcera, čeho se dotkne láska, je zachráněno od smrti......

A zkus to uchopit i tak, že ona neodešla, jen se na čas vrátila domů..... a všechna její láska k tobě, k sestře, ke všem blízkým lidem, tu s vámi zůstala.

Plač, ale nenech se drtit bolestí.
Kdyby se vaše role obrátily a ty byla tou, která odešla, jistě bys nechtěla, aby děti vnímaly jen bolest a zapomínaly na tu obrovskou lásku, kterou bys jim zde zanechala.

Objímám a přeji hodně síly a pokory. K zvládnutí bolesti potřebujeme oboje.

Je mi to strašně líto, nedokážu si to vůbec představit jak žít dál..nebo nežít

Jane, nedokazu si predstavit,co jsi si prozila a ted prozivas. Mam sice jen opravdu malinkate dite a kdyz ctu Tvoje radky, nedokazu zastavit slzy,co se mi rinou po tvari. Nikdy jsem nechapala lasku matky a jejiho ditete,ted vim,ze neexistuje nic silnejsiho a pokud by clovek mohl,dal by za to druhe stvoreni vlastni zivot. Pred par lety jsem prisla o nevlastni sestru a to 24.prosince, od te doby pro me neexistuji vanoce, zustali po ni dva maly kluci a vim,jak to vzalo meho otce a jeho prvni zenu. Tak stejne jsem prisla o kamaradku,kterou pred jejim domem pred zraky jeji maminky srazil totalne bezohledny motorkar, jeji maminka, skvela zena to nezvladla a po par letech umrela utrapena, podlehla nemoci,kterou si podle vseho privolala a zustala druha dcera a to ve chvili,kdy ji nejvice potrebovala.
Tak jak psali vsichni prede mnou, zij a uchovej svoji dcerku v srdci. Myslim na Tebe a verim,ze i tato rana osudu Te posune jen kupredu a doda Ti neskutecnou silu a lasku pro svoji druhou dceru,ktera Te neskutecne potrebuje.