Moc děkuji za názor. Nenapadlo mne promluvit s tátou, možná by to mohlo mít smysl. Zatím je to moc čerstvé a tak dávám oddechový čas sobě i mamince. Nějaká kompenzace tam asi bude, nejspíše tam hraje roli více podnětů. Sestra se léčí v Bohnicích,když byla malá, tak se to nezvládlo. Chybí jí serotonin - ovlivňuje náladu, nedostatek způsobuje deprese atd..Skončila u alkoholu,sebepoškozování. Zdá se, že je na dobré cestě. Léčení je dobrovolné a ona už je tam 2 měsíce. Ale mamka to asi bere jako svou prohru. Je na ní tím vším vyvíjen velký psychický nátlak a tak to prostě na toho silvestra vygradovalo. Že něco není úplně v pořádku už tuším asi rok, jen jsem to asi moc nechtěla vidět. Brala jsem to tak, že je Jeníček ještě malý. Jenže ona není malá Eliška, ta už vidí a cítí, že je protěžovaná. Byť zdánlivě neúmyslně. Manžel není Eliščin biologický otec, známe se od mého 4. měsíce těhotenství. Je jí ale tím "pravým" tátou. Maminka má možná jen strach .... Je to složitější. Rozhodně ale pokud si doteď, kdy je malém 21. měsíců o něj sama neřekla, zájem projevila jen koupí dárků a pomazlení při návštěvách, tak myslím, že už se nic moc nezmění. Nějak si k němu nenašla cestu, je prostě NAVÍC. A to se asi nezmění, je mi to líto. Moc líto. Můžu jen doufat, ale ne se založenýma rukama v klíně. Pro obě mé děti to není dobré. Musím vztahy s babičkou korigovat, nikdo jiný to za mně neudělá. Bohužel nikdy nemůžu vyjít vstříc všem. Musím si vybrat. Já volila své děti. Snad mi to maminka jednou odpustí, snad jednou pochopí, že přílišná láska je naškodu.....

Musím ti gratulovat, žes to ustála. Moje maminka je na malou hodně upnutá, hledá v ní smysl svýho života. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vůbec dokázala říct, že by si už měli brát i Jeníčka. To mu bylo 1,5 roku a Elišce už 4. Hádkou na silvestra mne maminka ujistila jen v tom, co jsem začínala čím dál více tušit. Že musím dát mamince ultimátum, nebo mi děti zkazí. Buď si začne brát i Jendu na střídačku s Eliškou, ale mamince je 48 let, určitě by je zvládla oba. Prý by si to ale neužila. Nevím, to se špatně posuzuje.
Na druhou stranu musím říct, že mi od Eliščiných 5 měsíců bydlíme u manželovy matky (nyní 63). Předtím měla starého psa, tak se vše točilo okolo něj. S kočárem nechodila, k nám do pokoje si pohrát s malou také ne. Pak pes stářím pošel, narodil se Jeníček a změna nic moc. Pak začal malý lézt a pohybovat se po společné kuchyni. Začala se mu víc věnovat, už s ním byla sranda. Jednu dobu více než Elišce, tak jsem to tchyni řekla. Že musí mít zájem i o Elišku, ne aby tam malá poskakovala a musela na sebe upozornit. trochu se urazila, ale pak se přizpůsobila. Byla jsem schopná dávat dětem i jídlo u nás v pokoji, jen aby tedy nebyly pohromadě s babičkou. Jinak občas pohlídala, ale ne často. Nechtěla jsem ji sama zatěžovat. Ona sama moc věcí od sebe neudělá, musím jí říct. nechce nám lézt do soukromí. Když jsem teď více marodila a manžel byl doma s dětmi sám, najednou začala pomáhat. Tak nějak po letech, kdy byla doma jen se psem jí holt chvíli trvalo, než si opět zvykla na přítomnost dalších lidí v bytě. Komunikace byla navázána. Dnes chodím do práce na pár hodin a babi hlídá Jendu. Zajímá se i o Elišku, ale hlavně RESPEKTUJE naši výchovu a neplete dětem hlavu. Mám tak ke tchyni blíž, než k mamince a to je mezi mnou a tchyní velký věkový rozdíl. Mně bude teď 30 a jí 63. Neumí se moc s dětmi mazlit, lézt po čtyřech a dělat jim koníčka, ale nekazí mi je.  U mé mamky se pořád cítím "jako malá holka". Tchyně mně bere jako dospělou matku od dětí. No jo. Byla by z nich ideální babička, co?
Snad to taky nějak ustojí, prvně v životě projevuju svůj názor, stojím si za ním a hlavně, dávám mamince ultimátum. To fakt poprvý. Divný, co?

misulinko, možná se moc nebudu mýlit, když si myslím, že tvoje máma si kompenzuje na Elišce výchovu tvé sestry. Ona by měla vyhledat odbornou pomoc, aby pochopila, že chemickou rovnováhu mozku prostě výchovou neovlivní. Obzvlášt pokud je tvoje sestra mladší, tak je logické, proč nechtěla, abys měla brzy druhé dítě. Je to prostě její zkušenost, ona ji má za špatnou a v sobě nezpracovanou. Navíc může procházet klimakteriem.

Jerdnou by stejně nějakáchvíle nastala, kdy bys musela řešit nějaký problém s mámou, život je holt takový. Ale zkus k oběma babičkám přistupovat stejně a nastavit podobná pravidla. Táta by mohl mít pro tebe pochopení. Přece jen chlapi si rozumějí s klukama. Zvlášť když jim pořídí autíčko na ovládání

Děkuji moc vám všem. Potřebovala jsem najít v sobě tu sílu začít věci řešit a nazývat je správnými jmény. Manžel se culí a tiše říká, vždyť já to říkal Nevím, jestli to maminka pochopí. Doufám jen, že nebude chtít ztratit mne i vnoučata a pokusíme se najít společné řešení. Zatím se neozývá, je to brzy. Ona ví, že ségra je nemocná, že to není výchovou, ale asi si vyčítá, že se na to nepřišlo dříve. Ségra je rozmazlená, nezodpovědná a to je v kombinaci s její nemocí bohužel fatální. A na tom už mamka svůj podíl má.
Maminka se teď asi hodně zlobí a asi nechápe, co se to se mnou událo za změnu. Tuším, že to přičítá manželovi. Ten se směje a říká, že když se hádal s první tchyní, tak holt bude i s tou druhou . Děti jsou pro nás na prvním místě a pro jejich dobro a pohodu musíme udělat vše.
Moc vám děkuji za podporu, cesta, která nás čeká, nebude lehká a bude jistě dlouhá, ale mám po svém boku úžasného muže a tak věřím, že spolu to zvládneme.
M.