Estel, jsi odvážnější, než si myslíš, ty se tak třeba nevidíš, ale tady v podstatě máme na Tvůj postoj všichni schodný názor. Jsi obdivuhodná, věřím, že Ti Tvá víra a síla bude hodně pomáhat.

Estela napsal(a):

Moc, moc děkuju, nečekala jsem tolik milých ohlasů... Fakt jsem zvyklá, že na mne koukají lidé často jako na nějakou špínu... Jj, vyřešené mám úplně všechno, ale stihnout bych toho chtěla tolik... Dneska jsem se byla projít ve městě, viděla jsem krásnou kabelku, nekoupila jsem si jí, protože už jí neunosím... Je to deprimující. Pořád doufám, že se to zvrátí, že přijde zázračný lék.  Nebo že se spletli a moje testy nejsou ještě tak špatné, ale pak se vidím a cítím, jak se všechno zhoršuje a moc se bojím. Viděla jsem už 3 lidi, kteří umírali na toto a veselé to nebylo...

Ty trubko, měla sis ji koupit . Nemysli na to, že ji neunosíš, prostě si dělej radost, prospívá to i zdravým, a jak.
Já vím, jak je to těžké. Můj milovaný bráška byl nemocný hned od narození (svalová atrofie, epilepsie) a dostal se z toho po patnácti letech trápení a strachu celé rodiny - myslím si, že hlavně díky tomu, že jsme o tom všichni věděli a mohli ho podporovat a pomáhat mu. Dnes má taky dost velké problémy, i když už ne zdravotní, ale je skvělé, že o nich alespoň já a sestra víme a že se má komu vypovídat a vybrečet...
Dědeček mi umřel nečekaně a mně dodnes trápí, že jsem za ním a za babičkou nejezdila častěji, že jsem nevolala, neříkala jim oběma, jak moc je mám ráda. Teď se to snažím vynahradit aspoň babičce.
I kdybych chápala tvoje rozhodnutí nikomu o svém stavu neříkat, mrzelo by mě, že jsem s tebou nestrávila co nejvíc času. Dopřejte si co nejvíc hezkých společných chvilek.
Ale je to jen můj názor, moje pocity. Přeju ti všechno dobré a ještě hodně krásných dní s lidmi, které máš ráda.

Estel, i tohle je vzájemné... Věř, že tohle vlákno potešilo nejednu dušičku - že existuje tolik dobrých lidí

Bellagambi: Co jsem dělala? První rok po tom, co jsem to zjistila vlastně nic, přerušila jsem studium na gymnáziu, protože nějak deskriptiva a pod. bylo pro mně ztrátou času... Pak jsem se ale vrátila a po maturitě jsem si dala 2 roky práce, pak šla na vysokou. Při tom samozřejmě pracovala... Měla jsem štěstí, že jsem od začátku věděla, že nechci dělat něco, co by mne nebavilo, co by mne štvalo, co bych brala jako ztrátu času...Pracovala jsem nejdřív s mentálně postiženými dětmi, pak s dětmi s poruchama chování, teď donedávna jsem dělala s mentálně postiženými dospělými... Pěkných, pestrých 10 let, skoro... Žila jsem tak, jako by každý den byl poslední, ale zároveň věřila, že budu mezi tím šťastným málem, kterým se nemoc neprojeví a do té doby, že snad bude nějaký lék... Že jednou přijde možnost mít rodinu a děti, že umřu třeba v 58 na zásah bleskem .
Situace se však vyvinula jinak a teď se vyrovnat s úbytkem sil a pod. Nejhorší představy jsou pro mne to, že za nějaký čásek skončím jako nesoběstačné ležící tělo a nějaké chuděry mne nebo spíš TO budou muset krmit, mýt, přebalovat... Tohle je pro mne STRAŠLIVÉ... Jen o tom píšu, klepu se a je mi zle . Největší noční můra...  Proč není povolena euthanasie?????????
No, za chvíli jedu na infuse a pro ty oblbovadla, to jsem zvědavá, co na mne zas vymysleli

PS: omlouvám se za ten román tady, ale nějak jsem nemohla ty prsty zastavit

Estel, pořád žiješ, pořád jsi ještě soběstačná a aktivní, tak proč se už teď zatěžovat myšlenkami na eutanazii, proč si nekoupit něco, co potěší - jakýkoliv zdroj tvé radosti přece má cenu ... A jestli říct nebo neříct svým blízkým, jaký je stav - jsem pro říct jim to. Je rozdíl, jestli prožiješ poslední měsíce uprostřed svých blízkých, kteří vědí a jsou připraveni tě podržet, nebo jestli se uzavřeš do sebe a budeš na všechno sama uprostřed lidí, kteří neví, co se děje ... Jsou věci, na které by nikdo neměl být sám. Drž se.

Od toho to tady je, aby ses mohla vypsat. Teda nezahálela si a udělala spoustu užitečných věcí. Přeji ti, abys i v tom těžkým pr*seru měla alespoň trochu štěstí!! Myslím, že by bylo lepší zůstat doma v rodině.

lueta napsal(a):

Estela napsal(a):

Alosku, jj, pravda, to je pravda. Já být v opačné situaci, asi bych to taky cítila jinak... Ale takhle... Tolik krásných slov jako tady jsem už dlouho neslyšela... Tahle podpora je opravdu opravdu moc povzbuzující . Teda, chráníte mé duševní zdraví

Estel, možná si to neuvědomuješ, ale ta podpora je opravdu vzájemná. Ukazuješ, jak se dá postavit k těžké situaci. Jsi silná holka, která není zatrpklá a zahořklá, dokázalas odpustit tomu, kdo Ti ublížil /( byť nevědomky) a to je pro nás tady obrovské poselství ( hlavně pro ty, co si pořád stěžují a nemají na co). 

Souhlasím s luet...Estel, máš můj velký obdiv:godlike: a souhlasím se všemi tady, jsme tady proto, abychom užívali každičkou minutu svého života:supr:

Upravil(a) Račice dračice (18. 12. 2007 11:33)

Taky si začínám myslet, že se tu Estela neobjevila "jen tak náhodou" , že ??  Náhody neexistují....Otázka je: kdo teď právě komu pomáhá ????

Estelko, za sebe ti upřímně  a s láskou děkuji.
Kdybychom mohli teď nebo v budoucnu pro tebe něco udělat, cokoliv tě napadne. Tak klidně své přání napiš. Neboj se. Jsi tu vítaná.

Upravil(a) Somaia (18. 12. 2007 11:38)

No já se určitě polepším – zajdu po vánocích na testy a budu dodržovat pravidla bezpečného sexu, v kterých jsem jaksi polevil, a počet ženských taky omezím.

Bellagambi napsal(a):

No já se určitě polepším – zajdu po vánocích na testy a budu dodržovat pravidla bezpečného sexu, v kterých jsem jaksi polevil, a počet ženských taky omezím.

A co omezit počet chlapů??? Pokud spíš s nějakou ženskou, spíš potažmo i s jejími bývalými muži, ne? Aspoň, co se nákaz týče...

Pro mě to řeší dárcovství krve - testy pravidelné, každý rok, zadarmo... I když nakazit se nemusíš jen při sexu... Viz kamarád (infúze).

Pro mě konkrétně HIV pozitivní partner, kamarád, známý není hrozba. Je to prostě fajn člověk, který měl v tomhle ohledu smůlu. Takových lidiček se nebojím, jenom si moc přeju, aby jim bylo dobře a dokázali s tím žít, nejlíp s pomocí lidí, kteří je mají rádi.

Já si to tedy uvědomuji .... dnes stačí si sednout v parku do trávy či na lavičku a je to

Estelko, já tvůj příběh četla včera svému 18-ti letému synovi a musím říct, že poslouchal velmi pozorně. Víš, já věřím, že nic na světě se neděje náhodou a jen tak. Věřím, že než ses narodila, vybrala sis to přesně takhle, abys mohla pomoci ostatním. Nejen tím, že začnou přemýšlet co a jak dělají... je to mnohem hlubší. To, jak přes svou nemoc pracuješ s nemocnými, jak dokážeš odpouštět, jak dokážeš bojovat... to je velice inspirující. Takže já sama za sebe ti děkuji za to, že jsi.