Víte, manžel je můj první. Brali jsme se mladí a bylo to proti všem. Nikdo tu svatbu (museli jsme) nechtěl. Moje matka mě prosila ať to nedělám, že všechno nějak zvládnem, ale já hrdinka neviděla neslyšela. Tolik jsem ho milovala a miluju (přes to všechno). Nic jsme nedostali zadarmo, ale zvládli jsme to. Ano, byly problémy, hádky, krizovky, ale já byla tak pyšná. Dokázala jsem to, mám dítě, muže a budu dělat všechno pro to, abych ten vztah zvládla. A vidíte, po 20-ti letech rána mezi oči. Víte, co je nejhorší, já mám pocit, že jsem to nedokázala, že jsem neuchránila rodinu pro děti, vztah pro sebe. Mám pocit, že JÁ jsem vinna, že JÁ jsem neudělala všechno co jsem měla, proto to nedokážu vzdát. A samozřejmě se bojím, že to sama nezvládnu, ale hlavně si nedokážu představit, že v mém dalším životě nebude on, můj manžel, můj nejbližší člověk a můj první a jediný milenec. Nedokážu pochopit, že on mě dokázal tak zradit, ponížit (i když nejvíc jsem se ponížila sama tím, že vůbec stojím o to, aby se mnou byl dál), že dokáže přijít od ní a klidně se mi dívat do očí, i když ví, že já vím kde byl.

Lálina napsal(a):

Víte, manžel je můj první. Brali jsme se mladí a bylo to proti všem. Nikdo tu svatbu (museli jsme) nechtěl. Moje matka mě prosila ať to nedělám, že všechno nějak zvládnem, ale já hrdinka neviděla neslyšela. Tolik jsem ho milovala a miluju (přes to všechno). Nic jsme nedostali zadarmo, ale zvládli jsme to. Ano, byly problémy, hádky, krizovky, ale já byla tak pyšná. Dokázala jsem to, mám dítě, muže a budu dělat všechno pro to, abych ten vztah zvládla. A vidíte, po 20-ti letech rána mezi oči. Víte, co je nejhorší, já mám pocit, že jsem to nedokázala, že jsem neuchránila rodinu pro děti, vztah pro sebe. Mám pocit, že JÁ jsem vinna, že JÁ jsem neudělala všechno co jsem měla, proto to nedokážu vzdát. A samozřejmě se bojím, že to sama nezvládnu, ale hlavně si nedokážu představit, že v mém dalším životě nebude on, můj manžel, můj nejbližší člověk a můj první a jediný milenec. Nedokážu pochopit, že on mě dokázal tak zradit, ponížit (i když nejvíc jsem se ponížila sama tím, že vůbec stojím o to, aby se mnou byl dál), že dokáže přijít od ní a klidně se mi dívat do očí, i když ví, že já vím kde byl.

...lálino vubec se neobviňuj, někdy i když člověk dělá všechno podle nejlepší vůle tak to nevýjde když na tom nepracuje ten druhej stejně, neboj se toho že to nezvládneš, nakonec jsme to tu přežily všechny. Rodinu musí chránit dva když jeden nechce nenaděláš nic. Opraš staré kamarádky a začni se věnovat tomu aby si taky žila, nejen přežívala. Nečekej pořád co on. On je nejspíš nekde jinde. Neponižuj  se to je pak zpětně to co tě bude nejvíc štvát. Hlavně se neuchyluj k nabídkám, že tě nekdo zbaví za peníze strachu, lidi rádi využívají toho že je nekdo v koncích k zisku i tady ti budou nabízet školení za dva tisíce "jak se přestat bát" jen se z jedné zavislosti na manželovi přesuneš do druhé, na spolku lidí kteří budou podobně vyděšeni a zmanipulováni. Neboj se zvládneš to, nakonec až zjistíš, že být sama není tak strašné se ti hrozně uleví. Tvuj hezký vztah zůstane navždy první a budeš moc jít dál s někým  jiným. Určitě znáš plno lidí , kteří žijí v druhém manželství a přežili to. Jen se toho tolik neboj.

Upravil(a) xxxx (30. 1. 2008 11:30)

Lálino,
na vztah a jeho budování, na vztah a jeho zboření, na vztah a rodinu musí být dva. Pokud ten jeden nechce, druhý se dostává do stavu bezmoci a hledání rovnováhy. Doporučuju moc nepřemýšlet, co bych mohla udělat, abych vrátila "něco" zpátky. Nepůjde to, i kdyby ses odstrkovala ušima, tak se nikam neposuneš.

Míša Ti radí dobře, jediné, co Ti pomůže hledat přílivy jiné energie k životu a té je na Depu na rozdávání. Všechny naše příběhy jsou si něčím podobné, všechny cesty k budoucnu jsou si něčím podobné. Mně nejvíc pomohlo se vzpamatovat, přestat myslet za manžela. Pošoupnout ho k tomu, co říkal, že stejně v budoucnu udělá. Proč? Protože zmizela úzkost z pozdních návratů, stanovily se pravidla snesitelné pro oba a děti. A víš co, nejvíc mě překvapilo, že to neuvěřitelně zklidnilo i děti. Svého muže budu mít vždycky ráda, velmi si ho vážím, umím si představit, že kdybychom dozráli, tak z nás budou ideální manželé, ale teď NE. A umím si i představit, že zůstane mým prvním dlouhým vztahem a půjdu dál, ať už kamkoliv.

Upínat se na cokoliv nám neotevře jiný lepší rozměr života.

ano  tak je i mě.Mám v sobě lítost i vztek,nedokážu se na nic soustředit,brečím,nejím a jen se trápím.Manžela miluju,ale nemohu pochopit,že je jiný než dřív a já chci vrátit ten čas kdy mě tak moc miloval,ale kdybych se rozkrájela na milion kousíčků nic si nepomůžu.Jsem zoufalec,který bojuje jaKO LEV.Připadám si jako špína a,že je to vše moje vina.Přemýšlím kde jsem udělala chybu asi jsem svou rodinu měla více hýčkat,ale já byla živel a ted je ze mě troska.Nevážila jsem si toho co pro mě manžel dělal a brala jsem vše jako samozřejmost.Jsem neštastná poradte jak z toho ven prosím..............

Janeto,
tvůj muž má trápení. Píšeš, že je nemocný, a chová se jinak než dřív. Já nevím, proč jsi vlastně zoufalá: že se chová jinak a teď tě tolik nehýčká, nebo proto, že je nemocný a bojíš se o něj...nebo proč vlastně? Zkus to pojmenovat...s čím vlastně a jak bojuješ jako lev? Chceš vrátit čas, kdy tě tak moc miloval - myslíš, že teď tě tolik nemiluje, nebo to jen nedává tak najevo pro samé starosti? Nebo kde máš problém?

Janeto, můj osobní názor je, že nemoc člověka změní. Píšeš něco v tom smyslu, že už na to má, snaží se něco dokázat sám sobě. Třeba se s tím ještě on sám nesmířil. Taky neví..... a tak se v tvých očích chová jinak, možná prostě jen ted víc dělat nemůže, protože si to potřebuje ujasnit nejdřív sám v sobě.
A ty se obvinuješ za co ?? Že onemocněl? To je nesmysl , ne. Nebo sis možná díky té jeho nemoci uvědomila, co všechno považujeme za samozřejmé, než o to přijdeme. Já teda nevím, ale co si o tom promluvit. V klidu, co cítíš ty , co on. Možná on neví, protože ty ses v jeho očích změnila taky, třeba si taky myslí, jako ty, že je to kvůli němu a že už ho nemiluješ. Řekni mu to. A klidně bud zas živel. Vaše rodina se nerozpadá, říká, že tě má rád , tak mu věř a stůj při něm. Zvlášt v době nemoci. Možná že vaše budoucnost bude trochu jiná, než chceš ty / viz. vrácení času /, ale to neznamená, že by nemohla být štastná. To záleží taky na tobě. A  čas se ještě nikomu nepodařilo vrátit, žít v minulosti není dobrý začátek.

Kdo chce kam, sám si tam pomůže. Sebe nevyjímaje.

Kuki

shiden napsal(a):

To je vyjímka, asi amatér! Já znám pár jiných, kteří jsou naoapak velmi štastní! Ostatně člověk taky nejezdí celý život pořád v jednom autě, že.

Některý ano, a ve stáří si ho tím více pulíruje a stará se. Aby se ti to taky nepřihodilo.

Byla by to nuda, kdyby šlo všechno, tak jak má, nemyslíte? Změna je život.

No- budu milovat jednoo člověka celý život, budu mít stále stejné přátele, budu stále krásná, štíhlá, bdu mít stále dostatek financí, budu mít jistou práci....ehm, jednoduše: budu mít jistotu...to je nuda.
Za totáče byla jistá aspoň ta práce, teď máme kromě jistoty, že jednou umřem jen tu jistotu, že jinou jistotu už nemáme. Takže se nenudíme. Takže se musíme o všechno občas poprat, občas se trápíme, občas něco ztrácíme, občas něco získáme, občas nás něco omrzí...

A žili spolu šťastně až do smrti a  zazvonil zvonec a pohádky byl konec....Bla bla.

Upravil(a) Regina (31. 1. 2008 16:45)

majkafa napsal(a):

Že budu stále krásná a štíhlá? A co když některá nikdy nebyla?
Chápu, cos tím chtěla říct. Já to měla jinak, pro mne bylo - tak, jak má - budu milovat jednoho člověka celý život a on mne a budeme si vzájemně až do smrti věrni a budeme spolu spokojeně a krásně žít. To ostatní mi bylo volné.

Majko, je mi moc smutno, když tohle čtu. Když jsi to tehdy na PŠvP vyprávěla, říkala jsem si, že mám štěstí, že jsem o tom nikdy až tak nepřemýšlela. Brala jsem všechno jako samozřejmost, ale nikdy jsem nepřemýšlela  tak dopředu jako ty. Proto tě to asi tak vzalo, že sis malovala vzdušné zámky. Žili jste jinak než my s BM, víc sepjatě. Ale neboj, mne naše rozloučení taky sebralo, ale dovedu si představit jak ses cítila.