Zuzi, přežila tátu o 2 roky a mě pořád mrzí, že jsem za ní přestala jezdit. Jenže jsem měla rodinu, která mě taky potřebovala a máma mi dávala najevo, že o mě nestojí. Určitě měla po tátově smrti nějakou mrtvičku, protože měla výpadky paměti, mluvila v holých větách, nevydržela se dívat ani na televizi... Dnes je mi jí líto, tenkrát jsem cítila zklamání a křivdu.

Zkus se s tou obvoďačkou domluvit, třeba ji pozve, nebo navštíví. Moje máma také k doktorovi nešla, jen se cpala alnagonem. Chtěla jsem si ji pak vzít na čas k sobě, nechtěla, že by jí někdo vykradl dům. Teď zažívám něco podobného s tchýní, má přes 90, bydlíme v jednom domě. Všechno už si plete, neslyší.. Taky všechno neustále zamyká (nářadí, ke kterému se nikdo cizí nedostane..) Prostě, vyrůstaly v jiném světě, nestále nám předhazuje, že za jejích mladých let žili rodiče s dětmi pospolu až do konce.