Tia, něco trochu podobného jsem řešila minulý rok, kdy jsem s rodiči moc nevycházela, a řešila jsem rozpor - jsou to přece moji rodiče, MUSÍM za nimi jezdit (mám to taky asi 120 km) a - proč si nechat ubližovat, když mi u nich není dobře.
Omezila jsem styky, začla jsem jezdil míň (jednou myslím jsem u nich nebyla 2 - 3 měsíce)... letos už je to mnohem lepší :-) Loni jsem si potřebovala ustát některé svoje názory, které se rodičům nelíbily, a povedlo se. Ale stálo mě to určitou cenu - omezit návštěvy a postavit se sama za sebe proti nim.
Rodinné konstelace, jak psala Selima doporučuju, sama na ně chodím, je to dobrý způsob jak řešit rodinné vztahy (a vůbec problémy obecně).

Tia napsal(a):

Kdyz ty spory se tahnou jiz nekolik let, parkrat jsme se odmlceli a pak se zase snazili vse urovnat, pak znovu a znovu....vzdy se to nejak urovnalo, furt tam bylo ale jakesi napeti...
Uz na to ale nemam silu, s pritelem spolu zijeme 4 roky a mamka na nej porad nadava, neprijala ho jako meho partnera, porad ji na nem neco vadi....hlavne to, ze pochazi z chude rodiny a nema VŠ....pritom je to moc hodnej slusnej pracovitej kluk, moc me pomaha a ja si ho za to strasne vazim! Strasne me vadi, ze o nem tak spatne mluvi! Pochybuju ze se jeji postoj zmeni, kdyz ho nezmenila 4 roky!

A co to jsou ty rodinny konstelace????

Rod. konstelace jsou metoda jak řešit problémy. Koukni na: http://smysl.com, http://konstelace.info.
Já chápu ten rozpor a mám ho taky, nestýkat se s rodičema, protože přece "se to má". Jenže mi řekl můj oblíbený lektor: proč za rodičema jezdit nechat si ubližovat?
Opravdu nemá cenu, pokud s mámou není rozumná řeč, se jí snažit něco stále dokola vysvětlovat... Vysvětlit ano, klidně zopakovat, a pokud nepochopí - mami, ubližuje mi, jak se ke mně chováš, a když to budeš dělat dál, nebudu za Tebou jezdit.
Jsi už velká, nemusíš si nechat ubližovat (leda že bys sama chtěla), ani od vlastních rodičů.
Svůj postoj k rodičům si můžeš sama zpracovávat třeba v rodinných konstelacích (nebo v nějaké jiné terapii) - a jak se bude pozvolna měnit Tvůj postoj k rodičům (bez toho, aby ses s nimi musela vidět, když nechceš), bude se měnit i jejich... tak to prostě funguje :-) Šance určitě je - na zlepšení rod. vztahů - ale ne tím, že budeš rodičům něco vysvětlovat, ale tím, že začneš pracovat sama na sobě, a klidně se s mámou i nějaký čas neuvidíš.

Napíšem svoju skúsenosť. Mala som brata, ktorý vo veku 21 rokov tragicky zahynul. mali sme sa veľmi radi. Problém bol v tom, že mama vždy uprednostňovala brata. Po jeho smrti mi povedala do očí, že ho mala a má najredšej. Ja som to tušila celý život. Síce nikdy mi nechýbyli peniaze, ani nejaké veci, ale.... nikdy som necítila materinskú lásku. Videl to každý - moj otec, babka,...
No akosi som sa to snažila vydržať a prehliadať. Napriek tomu mám rodičov veľmi rada. Bývam aj po svatbe v tom istom meste, preto sa ich často snažím navštevovať. Problém je ale stále moj vzťah s mamou. Každá návšteva skončí hádkou. Pričom sa mi nehanbí pred deťmi škaredo nadávať,...  Je veľmi nervózna, nesmem jej nič povedať proti srsti. Keď mňa a menšiu dcéru zbadá, že ideme k nim, okato dáva najavo, že ju zasa budeme otravovať,... Mám  2 dcéry. Tiež jednu uprednostňuje (okato) a tá druhá aj keď je menšia, všetko vníma a trpí. mama po nej pre všetko ziape, naopak tej staršej nemôžem u našich dokonca nič ani rozkázať. hneď sa do toho zamieša mama a už sa hádame. Staršia dcéra je u nich dosť často, aj tam spáva, nechce už chodiť ani domov. V manželstve mám veľké problémy, preto už dlhšie uvažujem o rozvode. Problém je ale v tom, že si neviem predstaviť život s mojou matkou. Inú možnosť nemám.  Napriek tomu neviem s ňou obmedziť styk. Je to moja mama a treba jej pomôcť. Iné dieťa už nemá. Ale mala by sa ku mne chovať ako mama.

Ľudkovia, my sme mali také pokojné Vianoce... neviem, či starne mama, či som sa ja upokojila s vyhliadkou na valstný byt, alebo fakt fungujú takéto smeináre a práca na sebe(aj u homeopata), ale asi od každého trochu. Vôbec sa mi nechcelo do práce... a bola som doma dokonca aj na Silvestra, s našimi, a prežila som to.

Ja bohužel žiju s matkou ale už se těšim až dostuduju a někam vypadnu, i naše máti je nevyzpytatelná, jednou dobrý a pak ji hrkne v hlavě a lítá všechno kolem, umí akorát řvát a pod. to, že jí slyší celá ulice jí nevadí.....no fakt se těšim až vypadnu, prootže mě vadí jaké jídlo nakupuje, kolik toho nakupuje a takové ty věci, které by si člověk už radši zařizoval sám

Martinka1 napsal(a):

Zaba4 napsal(a):

Ja bohužel žiju s matkou ale už se těšim až dostuduju a někam vypadnu, i naše máti je nevyzpytatelná, jednou dobrý a pak ji hrkne v hlavě a lítá všechno kolem, umí akorát řvát a pod. to, že jí slyší celá ulice jí nevadí.....no fakt se těšim až vypadnu, prootže mě vadí jaké jídlo nakupuje, kolik toho nakupuje a takové ty věci, které by si člověk už radši zařizoval sám

A co Ti brání, aby sis jídlo nakupovala sama?

Když ono to je Marti těžky, když člověk studuje a je na rodičích závislý. Taky jsem byla v té situaci(měli jsme doma konfiktního otčíma), už jsem se nemohla dočkat až dokončím školu a půjdu někam do práce. Od dvaceti jsem už nebydlela doma, sice jsem to přežívala po podnájmech, ale měla jsem svůj klid.

Ahoj babinetky,

Uz skoro rok se pokytam s problematickym vztahem s mamkou a stale nevim jak z toho ven. Dokud jsme bydlely 100 km od sebe a vidaly se obcas nase vztahy byly skvele, pak jsme s manzelem koupili barak a protoze platime vysokou hypoteku rozhodli jsme se ze mamka nam pomuze hlidat maleho a ja se vratim do prace.

Nicmene jakmile jsem s s malym vratila z porodnice, nase vztahy se postupne zacaly zhorsovat, najedou ja byla ta nejhorsi mama co nic nezvlada a ona nejhodnejsi babicka ktera vse zachranuje: Byla jsem zoufala ale pricitala jsem to poporodnim depresim a ze vsech sil se snazila prizpusobit a zachovat v rodine pohodu.

Kdyz nastal cas vratit se do prace, dohodly jsme se (abych mamce maximalne vysla vstric) ze budu pracovat jen jednou tydne sest hodin a zbytek tydne budu pracovat s domova. Nicmene prace byla narocna a stresujici a ja nejen ze jsem vetsinu pracovni doby musela stale se vsim doma pomahat ale stale jsem slysela kritiku jak nic nefunguje, manzel je neschopny, chudak dite s nami trpi a pritom jsme se i s manzelem tak snazili aby vse bylo perferktni tak jak to babicka naplanovala.

Nakonec mi navic onemocnel maly a ja byla nucena praci prerusit s tim ze se za dva tri mesice vratim, od te doby jsem 24 hodin doma, o navratu do prace muzu jenom snit, kdykoliv bychom si s manzelem nekam chteli zajit je ohen na strese ze ona prece nemuze dite hlidat sama a ze my si uzivame zivota.

Jenomze my si zivota vubec neuzivame, vim ze by mnohe vyresilo poslat mamku domu a starat se o dite sama, jenom se bojim ze muj vztah s matkou tim nadobro skonci a ja zustanu sama, s problem vse financne zvladnout a bez moznosti pracovat. Manzel pomaha jak muze a nas vztah funguje, jenomze je cizinec (coz mi matka nikdy neodpustila) a veskere spory se tim padem snaseji na mou hlavu. Samozrejme mam mamku porad rada jenom ji nejsem schopna pochopit, kdykoliv se snazim v klidu promluvit ci nedejboze cokoliv v nastavenem rezimu zmenit vezme si vse ve zlem, urazi se a breci ze ji nemame radi. Vubec nevim jak dal. Pokud mate nekdo podobny problem diky predem za radu.

Odpoutat se, nebýt na ní v žadném směru závislá (hlídání, finance) - je to tak. Lepší to nebude. Kvůli vztahům s matkou jsem odešla už v 16 letech na školu vzdálenou 600 km od bydliště a už se nevrátila domů. Nyní bydlím 200 km a zcela mi stačí návštěvy. Naposledy jsem u ní byla s dcerou o víkendu a byla to hrůza: permanentní směs výčitek, stěžování si, kritika všech bližních, s kterými se dostává do kontaktu, ...Její specialita je hodnotit lidi (jako by snad byla Bůh), dřív jsem se citově velmi interesovala, hádala se, vysvětlovala, řešila: nic nemá cenu. Při púoslední návštěvě jsem zjistila, že pokud tomu nevěnuju pozornost a nereaguju, její monologxy jsou stejné, je dokonce schopna v jedné hodině člověka pochválit, říct, že ho má hrozně ráda a vzápětí z něj udělat nejhoršího vyvrhele a zatratit ho, že už ho nechce nikdy vidět. A to prosím, nejsem sotva plnoletá s malým robátkem, ale matka středního věku s 21 letou dcerou, kterí se mimochodem chtěla u babičky připravovat na zkoušky, že jeko v lůně přirody, bude mít klid - no obě nás bolela hlava a klid nebyl.

Vídám se s mámou co nejméně to jde. 1x za 14 dní k ní jedu se synem na chatu, protože on tam má kamaráda, tak aby si vyhrál. Jinak to řešíme telefonicky, či SMS, ale čím méně o mém životě ví, tím lépe pro mě.

Docela ráda jsem tu zjistila, že nejsem sama, kdo má potíž s vlastní maminkou...
Přidám svůj příběh. I když není  ZATÍM až tak vyhrocený jako některé zdejší, stejně mě to bolí a ubírá  energii.
Moje mamča žila celý život jen pro rodinu a nás děti( bráchu a mě)  Tvořili s mým tatínkem hrdličkový pár až do tátovy předčasné smrti. Pak se mamka upnula na moje děti, protože bráchovy jsou trochu z ruky.   Nevím, jestli to bylo tím, že  byla mladší, nebo tím , že jsem to tolik nevnímala- ale zvolna začala být  protivná až zlá-  nakonec to pocítila i její milovaná vnoučátka. Ona je současně miluje, ale také neustále upozorňuje na imaginární chybičky- prostě mám pocit, že pokud není po jejím, je vše špatně. To, jak se divně chová k mému muži je už kapitola sama pro sebe! Je schopná se od něho nechat odvézt autem 30km a přitom na něho nepromluvit ani slovo. Vzápětí přijede a druhý den  s námi jede na výlet a dělá jako by nic...
Jsem z toho špatná, neumím takhle v kostce popsat změny chování, které dělají ze společně stráveného víkendu peklo na zemi  a mě vyrábějí  pocity staženého žaludkua potřebu se zavrtat hluboko pod zem.....
Jeden příklad ze včerejška: Sjeli jsme se celá rodina na Dušičky( syn se snachou,dcera s milým,moje maminka)U nedělního oběda můj nejmladší synek ( 3,5roku) po vzoru babičky začal přehazovat lepší sousta na cizí talíře( ač  vytrvale prosím, aby to před ním maminka ani starší děti nedělali ). Babička, která vteřinu předtím metala porci kachních prsíček do talíře nejstaršího syna  začala lamentovat, jak ten malý je hrozný a že se nemůže ani v klidu najíst. No a můj zlatý a trpělivý manžel nevydržel a jen tak tiše špitnul, že  malý dělá jen to , co vidí...  Reakce babičky byla jak  výbuch šrapnelu! Okázale vstala od stolu, vzala si svůj talíř a šla si dojídat oběd ve stoje ke kuchyňské lince... No - kdybych chtěla udělat kravál- nebo spíš můj muž, mohlo být rošambo až doteď... Jenže my jsme s pokaženou náladou a bez poznámek k ději  dojedli oběd. Starší děti  a snacha dělali , že  se nic nestalo, my také , jen babča trucovala u linky a malý se za ní  do  konce oběda otáčel a provolával: babi pojď k nám ! 
Prostě nevím, jak se k ní chovat aby byl klid.  Kdyby byl můj muž větší  ranař, musel by ji už dávno vynést v zubech před vrata.... Starší děti mi tvrdí, že pomůže , když jí  vynadám- udělala jsem to již dvakrát , když se její chování skutečně nedalo vydržet. Snažila jsem se sice nezvýšit hlas a vysvětlit jí, že  musí repektovat  zákonitosti mé rodiny a  nemůže se snažit nastolovat svůj pořádek, prokládala jsem to slovy o tom ,že ji máme všichni rádi a že jen nerozumíme tomu, co se s ní děje.... Výsledkem rozhovoru bylo vždy  ostentativní uražené mlčení ze strany mé maminky a  demonstrativní odjezd autobusem domů ( i když obvykle ji vždy odvážíme autem)....
Pak se po pár dnech ozvala telefonem jako by  nic a je fakt , že další 1-2 návštěvy byla relativně normální....
Prostě nevím. Dokonce jsem uvažovala , jestli to nemůže být  příznak nějaké duševní choroby....
Podotýkám, že mamince je 73 let. Ale nikdo by jí ten věk nehádal, je extrémně čilá fyzicky. Kromě popsaného je čilá i psychicky, vypadá tak o 10let mladší , než ve skutečnosti je.  Na cizí lidi je milá, vstřícná, dokonce chodí ještě brigádničit. Bydlí sama , byteček má jak klícku, udržovaný , pěkný.....
Nevím, fakt nevím, CO dělat. Mamku mám ráda, ale klid také.....
Manžel mě  drží, je fakt tak tolerantní, že se mu divím. Říká, že to je stáří a že musíme počítat s tím, že se vše bude jen zhoršovat. Ale mě ta představa fakt děsí.... 
Nejhorší na tom je, že s tchýní se snesu výborně, dokonce  mám s těžkým srdcem pocit, že  na její návštěvy  se těším, zatímco návštěva maminky mi přináší už dopředu bolení hlavy strach z toho co zas bude......

Nejsem nějak chorobně přecitlivělá, u nás doma je prakticky pořád veselo, rádi se smějeme, my s manžou  jsme zvyklí lehce špičkovat, snažíme se  sami pro sebe si život zlehčovat a i tohle si lehounce ironizovat-  ALE je fakt , že to už  přestává být snesitelné.....

Ita- a žije ještě maminka ?  Víš, já pořád uvažuju tak, že  té mojí je už fakt dost let a může  to být třeba poslední " zlobení"..... A tak nemám na nějaké radikální řezy sílu....

No, to je také blbé- ale já si s ní vždy rozumněla , až teď je to snad týden od týdne horší....