myslím, že dost souvisí, protože si myslím, že kdybych si k němu dokázala vytvořit trochu slušnej vztah, tak to tak mohlo bejt, jak jsme si plánovaly, prostě prožít život spolu...ale já se na to nedokážu koukat, jak ona okolo něho běhá a dělá, co mu na očích vidí a on k tomu všemu ještě kritizuje...no budu se muset spokojit s mailama, telefonama a občasnou návštěvou, ale je mi mic líto..samozřejmě, že chápu, že její manžel je pro ni přednější,to je samozřejmý, to ale neznamená, že jsem z toho nějak zvlášť  nadšená, když se jedná o takovej exeplář...

Martinka1 napsal(a):

tygřík... napsal(a):

a já zůstanu v podstatě sama, nebudu mít kam jezdit na návštěvu, na pár dnů dovolený, asi je to i tím, že naši nebyli zrovna vzoroví rodiče, ne že by nám nějak významně ubližovali, žili však spíš pro sebe a my se sestrou jsem to tak nějak táhly víc spolu, no a já jsem ten mladší závislej majetnickej a usurpátorskej sourozenec 

Hm :-) Problém teda není sestřin manžel ale tohle :-)

šmarjá nebyl todle vtip???!!! asi bych měla jít někam hledat smysl pro humor..   každopádně díky moc

Míša Kulička napsal(a):

surikata napsal(a):

Míšo, někde hluboko vím, že bych to udělala znova.  Jenom nevím, jak se zbavit toho hnusnýho pocitu, že trpěl mojí vinou.
Čas prý všechno spraví. No nevím, vždycky se to znova vyvalí ven, jak hnis ze špatně zahojený rány. A zas je to všechno čerstvý.
Sakra, asi je to tím hnusným počasím... depky maj pré..

Ale on přece netrpěl tvojí vinou. trpěl kvůli té nemoci a za tu určo nemůžeš. Naopak si myslím, že po určitou část jeho života jsi určitě byla dost intenzivním zdrojem jeho radosti. Tak už se netrap.

Míšo, děkuju.  Vím, že máš pravdu. Jen mám dneska nějakou sádlo-máslo-depko náladu...
Je klika, že se mám kam chodit vykecat.
Tímto díky zakladatelům za babinet

já bych si vůbec asi měla nabrat ňákej ten kyblík vtipný kaše.... každopádně moc díky, Martinko,za rozebrání situace a poskytnutí dalšího pohledu,  mějte se všichni moooc hezky, jdu uklízet...

Klubko napsal(a):

Koukala jsem chvili doblba a přemýšlela, co je opravdu zasahování do života druhých.... Jedná se jen o příbuzné nebo i o okolí? Když se proti někomu ohradím, napomenu, je to už zasahování?
Vím,jak tu bylo téma kouření, a jak jsem byla sepsuta za to, že jsem se zatala jedné lékárnice.... nechci to znovu vytahovat. Na to má každý jiný názor. A právě v tom je ten rozdíl. Pro mě to byla pomoc bezbranému člověku, dle mínění osatatních už zásah do věci do které mi nic není.
Až uvidím napadat nějaké dítě na ulici, třeba jen starším dítětem, a když mu pomohu, je to slušnost, nebo mám jít dál a říci si, netýká se mě to, nezasahuj. Já mám totiž občas až pocit, že už se to "netýkání" občas rovná přehlížení...
Pamatuji si, jak jsem se sádrou jednou vystupovala z autobusu. Někdo mě vytlačil ven a já si zvrla ten zdravý kotník. No ted to už je úsměvná groteska. Ale tenkrá jsem si tak přála, aby se mi někdo "míchal" do života a pomohl mě,když jsem seděla v té kaluži na zadku a dívala se za odjíždějícím autobusem a na zastávce na mě čuměli asi 4 lidi a čekali, jak si to vyřeším...

Ja považujem vyhranené situácie, ktoré sa mi odohrávajú pred očami, za "svoju vec". Každému poviem: "Môžete robiť hento alebo tamto - ale nie v MOJEJ prítomnosti. Howgh!" Mám pocit, že keď sa už nejaká udalosť odohrá rovno pred mojimi očami, bola mi poslaná ako nejaký druh testu.
Ale prestala som iniciatívne "páchať dobro" po tom, čo som raz poslala English speaking turistov, ktorí sa ma ani nič nepýtali, úplne mimo... Tu svoju iniciatívu brzdím. Nebrániť veciam, ktoré chápen ako zlo, a páchať veci, ktoré chápem ako dobro, sú podľa mňa 2 rozdielne veci.

To je hrozně těžko říct, záleželo by na konkrétní situaci, ale spíš bych byla za respektovat, že daná osoba je dospělá a za svůj život zodpovědná a je na ní/něm jak se s tím čím popere.