já takhle trnula u obou synů hned po narození - ani jednoho mi totiž nepřinesli v domluvenou dobu na kojení - narodili se v noci, takže mi je nedali hned - a já už hned viděla, co všechno s nimi je - nějkou prkotinou typu zvracení počínaje, resuscitací nebo nedejbože smrtí konče...
jinak - v druhé porodnici (letos) mi sestřička alespoň přišla říct, že mi malého nedonesli, protože plakal a měl bolení, takže ho nahřívali, v té první (2004) jsem se šla cca po půlhodině zeptat, co se děje, a sestra mi řekla - přejedl se, zvracel, tak vám ho přineseme později... bomba

Nejvíc jsem se bála,když jsem jako starší mamina musela podstoupit amniocintézu u třetího mimča a 21 dní čekání na výsledky byly nekonečné a ledasco se mi honilo hlavou ....

Helčo - to jsem se taky bála (čekání na výsledky je psychicky velká zátěž).
Ale snad největší obavy jsem měla, když jsem kluka nechala jezdit v parku na kole a šla jsem mezitím domů s nákupem. Slyšela jsem houkat sanitku, tak strašně jsem se lekla, že kluk vjel někam pod auto. I ted, i když jsou kluci velcí, mám strach, když se vydaj ven - na kolech.

Jo jo, taky už něco takovýho zažívám. Jen když dám malou hlídat mamce a nepřijede ve sjednanou dobu, už je vidím pod koly aut a malou zadušenou piškotama a pod. Taky mě ten panickej strach ničí, ale co s tím?A já vždycky nechápala mou matku, která taky když jen slyšela sanitku tak obvolala komplet celou rodinu, jestli jsme všichni v pořádku(mimochodem, dělá to dodnes). Ale asi budu taky taková.

Tohle jsem kdysi našla na netu:

Jednoho dne jsme seděly u oběda, když se moje dcera mimochodem zmínila o tom, že s manželem přemýšlí nad založením rodiny. Děláme průzkum, říká napůl v žertu. Myslíš, že bychom si měli pořídit miminko? Změní se ti celý život, odpovídám opatrně neutrálním tonem. Já vím, říká. Už žádné válení se o víkendu v posteli a žádné neplánované výlety.

Ale to není to, co jsem měla na mysli. Dívám se na svou dceru a přemýšlím, co jí říct. Chci, aby věděla to, co se nedozví v prenatálních kurzech. Chtěla bych jí říct, že tělesné rány z těhotenství a porodu se zahojí, ale přeměna v matku jí po citové stránce poznamená tak, že už navždy bude zranitelná.

Zvažuji, zda ji varovat, že už nikdy nebude číst noviny, aniž by se sama sebe neptala: Co kdyby to bylo MÉ dítě? Každý pád letadla, každý požár ji bude pronásledovat. A když uvidí záběry hladovějících dětí, bude přemýšlet, zda existuje něco horšího, než se dívat jak její dítě umírá. Dívám se na její důkladně nalakované nehty a padnoucí oblek a uvědomuji si, že ať už je jakkoliv sofistikovaná, role matky ji sníží na úroveň medvědice chránící svá mláďata. Že kvůli každému naléhavému zavolání MAMI! bez jakéhokoliv zaváhání upustí co drží v ruce, i kdyby to byla sada jejich nejkrásnějších broušených skleniček.

Mám pocit, že bych ji měla varovat, ze je jedno, kolik své kariéře věnovala let, mateřství ji úplně vykolejí. Sice si může zajistit hlídání, ale jednoho dne se bude účastnit velice důležitého obchodního jednání a bude při tom myslet na sladkou vůni svého dítěte. Bude muset použít každý gram sebeovládání, aby se neběžela domů přesvědčit, že je její dítě v pořádku.

Chci, aby věděla, že žádné z jejích rozhodnutí nebude rutinní. Že touha pětiletého syna jít u McDonalda na pánský záchod a ne na dámský bude velké dilema. Že přímo tam na místě za křiku dětí a ťukání podnosu bude muset zvážit problémy nezávislosti a uvědomování si svého pohlaví a možnost, ze se na tom pánském záchodku poflakuje pedofil. Jakkoliv rychle se rozhoduje v práci, jako matka bude o svých rozhodnutích vždycky pochybovat.

Dívám se na svou pohlednou dceru a chtěla bych ji ujistit, že jednoho dne se zbaví všech kil navíc, které přibrala v těhotenství, ale už nikdy nebude tím, kým bývala. Že její teď tak důležitý život už nebude tak důležitý, až se ji narodí dítě. Ze ho bude ochotna dát za život svého dítěte, ale zároveň začne doufat v dlouhověkost, ne aby se dožila naplnění svých snu, ale aby viděla jak se plni sny jejich dětí.

Chci, aby věděla, ze jizva po císaři a nebo leskle strie se stanou čestnými řády. Její vztah k manželovi se změní, ale ne tak, jak si představuje. Kez by porozuměla, ze se znovu zamiluje do muže, který opatrně pudruje miminku pr... a nikdy neváhá si se svým dítětem hrát. Ze se znovu zamiluje z důvodů, které se ji teď mohou zdát velmi neromantické.

Prala bych si, aby cítila pouto, které se vytvoří mezi ni a ostatními ženami v historii, které se snažily zastavit války, předsudky za řízení pod vlivem alkoholu. Doufám, ze jednou porozumí, proč jsem schopna racionálně uvazovat o spoustě věcí, ale dočasně se stávám nepříčetnou, když mluvím o vlivu jaderné války na budoucnost svých děti. Chtěla bych ji popsat ten úžasný pocit, když sleduje jak se její Ditě učí jezdit na kole. Chtěla bych pro ni zachytit srdečný smích dítěte, které se poprvé dotýká hebké srsti psa nebo kočky. Chtěla bych, aby ochutnala tohle štěstí, které je tak skutečné, až bolí.

Tázavý pohled mé dcery mě upozornil na to, že se mi v očích objevily slzy. Nikdy toho nebudeš litovat, říkám nakonec. Pak se natáhnu přes stůl, stisknu její ruku a nabídnu ji tichou modlitbu za ni a všechny smrtelné ženy, které propadnou tomuhle nejnádhernějšímu z povolání. Tomuhle daru od Boha - BYT MATKOU.

Mám pocit, že nejhorší strachy o děti máme my mámy v situacích nejistoty - právě jak píše Damila, když dítě nepřijede ze školy v daný čas, nedojde z kroužku - představujeme si to nejhorší a mřeme strachy... Jsem úplně stejná, hystericky prozváním dceru, když jí ujede školní bus, co se děje, že není doma... V hlavě mě běhají úchyláci, sanitky, dopravní nehody...  Šílím také v situacích, kdy dítě dostane horečky a já si představuji, co by z toho tak mohlo být... Prostě strach z nejeistoty, strach ze strachu....
Mám děti tři a mám pocit, že neustále umírám hrůzou... Už jsem si říkala, že jsem zralá na psychologa

Na druhou stranu jsem si vyzkoušela, že paradoxně v situaci, kdy k opravdové krizi dojde, přepínám na jiný režim a jednám chladnokrevně jako stroj... nějak pak na strach není čas.... a hroutím se až ex post...
Konkrétně jsem si zažila s prostředním synem situace, kdy jsme jeli rychlou s houkačkou  (jednou nám ho pětiměsíčního  dcera katapultovala z kočáru a on se rozplácl obličejem na beton, podruhé dostal ve třech laryngitýdu a dusil se do modra... ) a já byla klidná jak kdybych slupla balení Lexaurinu... Tentýž syn také  dostal komplikovaný zápal plic a po té, co mu jedna plíce už téměř nefungovala a ležel na hadičkách a kapačkách v nemocnici - já byla po strsu doma najednou úplně úplně klidná - věděla jsem konečně co mu je, že je už v nemocnici, že se to nějak vyvine, nenervila jsem se.... ALE až tyto krize přešly, já se sesypala... po týdnu, po dvou... Nevím, zda znáte ty noci, kdy koukáte do stropu, je Vám zle únavou a nemůžete usnout...
Prostě čím víc dětí, tím víc starostí... A nezbavíme se jich.. Obdivuji zpětně moji matku, jak zvládala naše úrazy (bratr si ve 14 zlomil tři obratle...), naše víkendové výlety (jak nás mohla ve 14 pustit na vandr?!), naše drobné i větší úrazy a nehody... Já nehápala, co řeší... dochází mi to (jako většina věcí) až později....

Ahoj,
tak dlouho jsem tolik neplakala jako při čtení vašich příspěvků....
A musím přidat i svůj. Mám skoro 1,5letou dcerku, vymodlené dítě a strach o ní je něco neskutečného, přesně jak píšete. Hlídání babičky jednou za čas vydržím jen s rukou na mobilu a to jde třeba o dvě hodiny. Mám strach pořád. Jako každý maminka.

Když mi bylo 14 let, byla jsem s mámou na prázdninách na chatě. Bylo krásně, pohodička. Jeli jsme spolu na kolech k Labi koukat na kačeny. Nikoho by nenapadlo, že to nakonec bude nejhorší den v našich životech. Dostali jsme chuť na zmrzku z nedalekého kiosku a jelikož jsme vyjeli na lehko a bez peněz, řekla jsem mámě, ať počká u Labe, že dojedu pro peníze a hned jsem zpátky. Věděla jsem, že kdybysme jeli obě, je to na delší dobu. Bohužel. Odjela jsem... A už se k Labi nevrátila. Pár metrů před naší chatou mě srazil opilý řidič. Máma v tu chvíli seděla u Labe a užívala si léta, klidu a těšila se jak si půjdeme pro zmrzlinu. Nikdy si tu chvíli neodpustí, to vím. Když mě převážel vrtulník do pražské nemocnice, dávali mi 0,5% naděje, že mě dovezou živou. Tak vážná jsem měla zranění.
Nejen že jsem přežila, ale víceméně na mě není nic vidět a žiji naprosto normální plnohodnotný život. Nikdy nebudu moct své mamince vrátit ty dny a noce, které proseděla v nemocnici a modlila se (není věřící, ale v tu chvíli to byla jediná naděje). Byla to moje maminka, kdo mi pomohl se z toho dostat. Až teď, když jsem taky matka, vidím a chápu jak těžké to muselo být. Jak jsme se zbytečně v pubertě hádali, když mě někam nechtěla pustit, když říkala, že to nechce zažít znovu atd. Nikdy jsem nechápala. Nyní chápu mnohem víc.

Při prvním těhotenství se mi ve 32.tt narodila mrtvá dcera. Není nic horšího než pochovat své dítě. Dala bych vše za to, aby mě to už nikdy v životě nepotkalo. Modlím se a to nejsem věřící. Ale vím, jak strašné je mít strach o své dítě. Neexistuje nic horšího.

Kdykoli vidím odhozené novorozeně, zabité a zneužité dítě, hladové děti.... bože, to jsou všichni slepí a necitelní?! Ani nedokážu popsat slovy co se mi vždy honí hlavou.

Jen my mámy víme.... My to cítíme....

Ano, jsme zranitelné, můžeme být dokonalé, sebelepší, ale strach budeme mít do konce života. Ať naše dítě bude jakékoli budeme ho nadevše milovat. A vždy ho chránit.

I já přemýšlela nad psychologem, protože mi přišlo, že žádná jiná maminka nemá takový strach jako já. Když byla naše Vik větší a už neměla v postýlce monitor dechu, kolikrát jsem raději ani nespala, jen abych poslouchala, jestli dýchá. Tak moc jsem se bála, že něco "zaspím".  Můj muž se vždycky smál.... Aloe jen my maminky víme kolik probdělých nocí trávíme u svých dětí.....

Misho,
neděkuj, tak to prostě je.... Každá maminka, ať je jí 20 nebo 60 se o své dítě bojí a pečuje o něho s tou největš možnou láskou.

Každý za pojmem "pořídíme si miminko" vidí jen načančaný kočárek v parku, kojení, porod, pár bezesných nocí a výchovu, ale nikdo nad tím nebádá tak nějak do hloubky, tak, jak je to napsané taky.... Každý vidí jen to napovrchu, to, že se bude starat, vychovávat, že jeho potřeby půjdou stranou, ale nikdo (nebo málokdo) si neuvědomí, jak moc ho miminko změní. Jak najednou bude mít strach, jak bude na své miminko koukat, jak si uvědomí, že honba za prací, penězma, dovolenou apod se stane naprostou banalitou v porovnání s tím držet v náručí své dítě... Že i když se nebude dít nic vážného, tak pořád ten strach bude v nás matkách....

Včera jsem po přečtení tohoto fóra dlouho přemýšlela... Své dítě miluju nadevšechno na světě, ale pořád mám v hlavě, jestli nejsem špatná matka... Nebrečím při dceřině odřeném kolínku, nehroutím se z rýmy, vím, že v životě je tolik větších bolestí, že tohle nic není. A přitom někde uvnitř sebe mě to tak bolí za ní. Kolik nocí jsem nemohla usnout, protože jsem se bála, že se ráno vzbudím a nebude dýchat.... Že se bouchne do hlavičky a nevstane.... Že zanedbám nějakou zdánlivou banalitu a bude to mít tragické následky.... Tak moc jsem se bála a bojím... A vím, že se budu bát do konce života... A taky vím, že jí svým strachem nesmím ublížit, protože dokud nebude sama máma, tak ten strašný strach stejně nepochopí....
Nejvíc na celém světě si přeji, aby prožila krásný život bez velkých pádů a eskapád, aby byla šťastná a abych já mohla koukat na to, jak svůj život prožije, abych tu pro ní mohla být až bude plakat, i se smát, až bude nešťatná i radostná.... A z celého srdce si přeji, aby nikdy neprožila ani zlomek té bolesti, kterou jsem prožila já...

Upravil(a) Honney (18. 11. 2009 13:52)

Ahojky,bojím se pořád i když se snažím stím bojovat,ale nějak to nejde,ten strach tam vždycky bude,která máma by taky neměla strach,že.   Bála jsem se o dceru,už když jsem ji čekala,měla jsem rizikové těhotenství,hrozili u ní různé možné zdravotní komplikace a to,že budu muset sní(v bříšku) na transfuzi krve do Prahy a to by jaksi ve 22 týdnu nemusela přežít.. Pak jsem se bála po porodu,kdy mi ji měli donést na kojení a nedonesli,protože ji odnesli na dětskou JIP a já nevěděla přesně co sní je,až potom později,po vyšetření. Genetická záležitost. A další možné komplikace.. Pak jsem se bála,když taky v 1.roce dostala laryngitidu a díky,fakt uvědomělé bývalé dr.,skončila dusící se na JIPCE v nemocnici.   Pak se bojím při každých astmatických potíží a u nemocí,kdy má vždy 40 horečky a dramatický průběh u každé nemoci. Hrozně jsem se bála,když se nám ztratila v Černé Hoře na dovolené,ale,jak tu někdo psal,v tu chvíli jsem ještě nepanikařila a zachovávala klid,naštěstí se našla,ale ty nervy potom,až to na mně dopadlo..   Bojím se,když ji pouštím ven,přispělo k tomu to,že ve škole byla policie a oznámila,aby děti dávaly pozor,že se nějaký "chlap"potuluje u školy a láká menší děti a chce,aby sním někam šli,atd.. Poté se to opakovalo po nějaké době,hlásili to i v rádiu,psali na netu.. a to,už jsme měli jednu zkušenost za sebou o půl roku dříve  se starším synem,kdy jsem se bála ho kamkoliv pouštět,protože ho v lednu sledoval(šel za ním) nějaký chlap a my to byli i nahlásit.. Pak jsem se taky bála,když na něj spadla obývací stěna,když byl malý,ale naštěstí byla poloprázdná a žádné sklo a vcelku né moc těžká,ale stejně jsme ho vzali do nemocnice..a ten strach,jestli nemá nic vnitřního. No a ještě jsem si vzpomněla,když byl hodně malý cca 2,5 roku,že jsme si v létě s manželem sedli na pivko venku u jednoho podniku,syn tam tak běhal kolem a najednou koukáme a syn nikde..tak letíme a hledáme kolem v okolí a pak nám jedna holčička,řekla,že jestli hledáme chlapečka v zelených kalhotkách s medvídky,tak ten je vevnitř toho podniku a kouká u automatu,které tam tehdy byly,jak to tam dospěláci hrají.. Mu se líbila totiž ta světýlka a obrázky,jak to tam bliká.. Vchod byl 2 kroky,od toho místa,kde jsme venku na terase seděly my,nechápu,že jsme si nevšimli,že tam vlezl a že nás vůbec nenapadlo,že by tam mohl být.. No a že se bojím taky o něj při jeho astmatických potíží,to ani nemusím psát. Prostě jako každá máma bojím se,řekla bych,že i možná,až trochu někdy přehnaně,ale snažím se,aby mě to zas moc nepřeválcovalo. Ale je fakt,že,když nedávno vážně zranilo auto na přechodu dceru mé kamarádky,už mi to v té hlavě šrotuje,co kdyby...a pak jim opakuji pozor na auta,ještě víc než normálně..