Bobíšek napsal(a):

Co považujete za ideální věk? Pořád váhám u děcek, nejsem si jistá, jestli nejsou moc mladý.

Aby vakcína byla účinná, musí se s očkováním začít nejméně 8-9 měsíců před prvním pohl. stykem.

sisi21 napsal(a):

no víš já si myslím,že rakovina je jako chřipka..taky musíš k doktorovi ,jenže pro hodně lidí je to prostě strašák,bojí se ..ani se ,ale nedivím...jo ano taky zdravá strava,,možná i v určité míře pozitivní myšlení,ale rozhodně tě to jen tak nevyléčí. Pokavad se na to přijde včas lékaři mohou pomoci.....

No s chřipkou k lékaři nemusíš...jak tě vyléčí? řekne pijte dostatek tekutin a vitamín C...pozitivní myšlení je 90% úspěchu při léčbě rakoviny a i ostatních nemocí...funguje to tak, že když je člověk v depresi, tak prvořadý úkol organismu je zachránit mozek, bez něho fakt fungovat nemůžeš...takže zachraňuje mozek a už mu nezbývá energie na léčbu rakoviny...takže , hlavu potřebuješ mít v pořádku a tělo se pak snaží...klasická medicína léčí důsledky a ne příčiny nemoci...proto rakovina metastázuje...sice vyříznou hlavní ohnisko, ale příčinu nechají...potřebuješ zkombinovat obojí...nabudit svou vlastní imunitu, já např. používám kapky od Mudr. Jonáše...určitě někteří znají...

jinak doporučuji všem nechat si dělat kopie ze všech lékařských zpráv a na cd si nechávat nahrávat vyšetření...máte na to právo, odmítnout to nemůžou a když se vám něco nezdá, můžete to v poho ukázat jinému lékaři a požádat o konzultaci...

Heřmanka napsal(a):

bud si vybral, že k lepšímu a nebo se tomu poddal...

Bety napsal(a):

Znám spoutu lidí, kteří prošli tou nemocí a nepoddali se, ale že by je to změnilo k lepšímu? Jak? Nevidím to lepší se projevovat i když se nemoci nepoddali, zůstali svoji....

Asi tak, znám i případ, kdy "vyléčení" raka změnilo psychiku člověka k horšímu, bohužel. Kdysi vynikající člověk s velkým Č a dnes ho nikdo nepoznává..

mia: nelze než souhlasit, taky mám několik osobních zkušeností velmi blízcí lidé mi zemřeli na rakovinu

Heřmanka napsal(a):

mia napsal(a):

Nechápu,jak může někdo říct o lidech,co onemocní rakovinou,že jsou to děti štěstěny!!!

Asi jenom ten,kdo to nikdy nezažil zblízka a tudíž neví,jaká je to strašná osobní tragédie,toho nemocného i celé rodiny,ten zoufalý a většinou prohraný boj o život,to těžké smiřování se s koncem,když už je jasné,že není žádná šance. Ten strašný pocit bezmoci a výčitky svědomí,že svému blízkému nemůžete nijak pomoct. I po letech mě bolí u srdce,když si na to vzpomenu.

Takovéto a podobné řeči mám teda fakt ráda.

no možná proto, že sama rakovinu mám...a ktomu jsem byla těhotná...a děti štěstěny proto, že si najednou změníš žebříček hodnot...to co tě dřív rozčilovalo, tě nechá klidným a není to důležité...a lépe vidíš co důležité je...takže zblíska jsem to viděla víc nežli si myslíš ...přeci jen nechat zabít svoje dítě, abych sama měla šanci na život...navíc jsem neřekla, že každý to zvládne, ale lítost okolí vůbec nepomáhá, to mi teda věřte...naopak...takže možná tyhle řeči ráda nemáš, ale píšeš to někomu, kdo raka má nebo měl...

Heřmanko,
to je hrozné, co píše.
Ale skutečně to každého netransformuje směrem k obrácení k těm hodnotám, co jsou jediné důležité...
Jsi spíš výjimka, ale krásná výjimka.
Doufám, že už budeš jen zdravá a nemoc už nebude mít důvod se vracet, když jsi pochopila její poslání.

Heřmanko.
Já tě chápu. Taky patřím k těm "postiženým". Naštěstí chemo jen jednou.A to je jasné, že se ti změní žebříčky hodnot. No a když bude zase nějaký průser, o který si budu koledovat, tak prostě mě to musí asi upozornit až takto krutě, že něco dělám špatně.
Jo je to hnus.A neříkám, že když jdu na kontrolu, tak výsledků se někdy bojím. Teda spíše toho, jak bych byla zavřena ve špitále. Ne bolesti nebo léčení. To je pohoda. Teda dobře, pro mne to byla pohoda. Trocha bolesti. Spíše je horší ta bezmocnost.

Mio,
co nás nezabije, to nás posílí.
Svým způsobem jsme na určité úrovni všichni souhlasili s tím, co se nám kdy stalo. I s nemocí.
Já vím, že Ti v této situaci něco takového říkat, je úplně mimo mísu, asi mi nerozumíš.

Kdo dostane nemoc, není žádný hříšník, není to trest. Je to přirozený důsledek myšlení a jednání. Že nejsme na této úrovni rozumem schopni pochopit PROČ se nám to děje, neznamená, že je to nespravedlivé. Naše duše tomu rozumí velmi dobře. To jen naše ego se zlobí: "Já nechci, já nechci...!"
Znám to, dělám to taky.

Mio,

problém Vás "zdravých" je v tom, že si myslíte, že nás musíte litovat a trpět s námi, ale tak to není...lítost je jako jed do žil, vím, že je to těžké pro všechny zúčastněné a já sama svou léčbu ještě nedokončila a to že jsem se z toho dostala budu moci říct až za 5 let, nemluvě o tom, že jsem nikde neřekla jediné slovo o tom, že rakovina je pro mě štěstí...a že jsem z této nemoci štastná...svým blízkým jsem řekla, at si lítost nechají za dveřmi, že jsou dospělí a nemám čas řešit jejich problém co s nimi bude, až tu nebudu, že musím řešit svůj problém jak tu být co nejdéle a jestli mi chtějí opravdu pomoci, tak at se chovají jako by bych byla zdravá...vždyt co? je to rakovina stejně jako by to byla angína...ted to zní krutě...ale je to prostě nemoc...nehledě na to, že jeden den jsem se dozvěděla diagnozu za 6 dní na to, jsem ležela pod kudlou...bylo mi řečeno at se připravím na to, že můžu zemřít při operaci nebo na pooperačním, že vůbec netuší jestli mě zvládnou zašít, těhotenství je nejen urychlovač rakoviny, ale taky se operovalo v místě, které je překrvené než normálně...řekl mi, že spousta lékařů by mě poslala rovnou na ozařování, nikomu se do toho moc nechtělo, ale risknul to a jsem mu za to vděčná...měla jsem 6 dní na to smířit se s tím, že jsou možná poslední, smířit se s tím, že svého syna nikdy neuvidím vyrůst, že nepoznám jeho rodinu...za tu dobu jsem viděla všechny, které jsem vidět chtěla a pochopila jsem, že se musím vrátit, že se jen vyspím a bude...teď mi to nebudeš věřit a budeš si myslet, že nejsem normální, ale šla jsem si tam lehnou smířená se smrtí a spocitem štěstí...nebo naděje...záleží jak si to pojmenuješ...

Vím, že to je něco jiného, nežli jsi zažila ty a doted s tím nejsi smířená, že jsi musela zažít takovou tragedii a mrzí mě to, netuším, proč se ti to stalo, ale třeba na to jednou přijdeš...raduj se z hezkých vzpomínek i když je to těžké...já na svoje nenarozené dítě nikdy nezapomenu a milovala jsem ho víc než si kdo může myslet, ale věřím tomu, že jsem otěhotněla proto, aby mě zachránilo ( přeci jen přijít do jiného stavu po 6ti letech a ve chvíli kdy jsem si to ze srdce přála je trochu zvláštní ) a jen doufám, že mi odpustí, že se nemohlo narodit, útěchou mi je to, že jsem ho nenechala rozervat klasickou interrupcí a že zemřelo ve spánku, má poslední myšlenka před narkozou patřila jemu...btw byl to kluk... ( nechci, aby to s tou interrupcí vyznělo tak, že ty, které to musely podstoupit nebyly milující matky...vím, že to tak totiž není...tahle myšlenka byl jen můj způsob vyrovnání se s tím )

Mio, přeji Ti abys byla silná a svoje trápení překonala a lítost a beznaděj nechávala za dveřmi jak jen to půjde...


Přeji všem, aby tohle nemuseli zažít a těm co to zažili i nezažili hodně zdraví jak jen to jde a štěstí a krásy v životě...a děkuji všem, co mi přejí totéž     

Heřmanko, krásné, silné...
Můžu se zeptat, jak daleko už bylo těhotenství? Je to dlouho, co se to stalo? Jak je teď?

Heřmanka napsal(a):

Mio,

problém Vás "zdravých" je v tom, že si myslíte, že nás musíte litovat a trpět s námi, ale tak to není...lítost je jako jed do žil, vím, že je to těžké pro všechny zúčastněné a já sama svou léčbu ještě nedokončila a to že jsem se z toho dostala budu moci říct až za 5 let, nemluvě o tom, že jsem nikde neřekla jediné slovo o tom, že rakovina je pro mě štěstí...a že jsem z této nemoci štastná...svým blízkým jsem řekla, at si lítost nechají za dveřmi, že jsou dospělí a nemám čas řešit jejich problém co s nimi bude, až tu nebudu, že musím řešit svůj problém jak tu být co nejdéle a jestli mi chtějí opravdu pomoci, tak at se chovají jako by bych byla zdravá...vždyt co? je to rakovina stejně jako by to byla angína...ted to zní krutě...ale je to prostě nemoc...nehledě na to, že jeden den jsem se dozvěděla diagnozu za 6 dní na to, jsem ležela pod kudlou...bylo mi řečeno at se připravím na to, že můžu zemřít při operaci nebo na pooperačním, že vůbec netuší jestli mě zvládnou zašít, těhotenství je nejen urychlovač rakoviny, ale taky se operovalo v místě, které je překrvené než normálně...řekl mi, že spousta lékařů by mě poslala rovnou na ozařování, nikomu se do toho moc nechtělo, ale risknul to a jsem mu za to vděčná...měla jsem 6 dní na to smířit se s tím, že jsou možná poslední, smířit se s tím, že svého syna nikdy neuvidím vyrůst, že nepoznám jeho rodinu...za tu dobu jsem viděla všechny, které jsem vidět chtěla a pochopila jsem, že se musím vrátit, že se jen vyspím a bude...teď mi to nebudeš věřit a budeš si myslet, že nejsem normální, ale šla jsem si tam lehnou smířená se smrtí a spocitem štěstí...nebo naděje...záleží jak si to pojmenuješ...

Vím, že to je něco jiného, nežli jsi zažila ty a doted s tím nejsi smířená, že jsi musela zažít takovou tragedii a mrzí mě to, netuším, proč se ti to stalo, ale třeba na to jednou přijdeš...raduj se z hezkých vzpomínek i když je to těžké...já na svoje nenarozené dítě nikdy nezapomenu a milovala jsem ho víc než si kdo může myslet, ale věřím tomu, že jsem otěhotněla proto, aby mě zachránilo ( přeci jen přijít do jiného stavu po 6ti letech a ve chvíli kdy jsem si to ze srdce přála je trochu zvláštní ) a jen doufám, že mi odpustí, že se nemohlo narodit, útěchou mi je to, že jsem ho nenechala rozervat klasickou interrupcí a že zemřelo ve spánku, má poslední myšlenka před narkozou patřila jemu...btw byl to kluk... ( nechci, aby to s tou interrupcí vyznělo tak, že ty, které to musely podstoupit nebyly milující matky...vím, že to tak totiž není...tahle myšlenka byl jen můj způsob vyrovnání se s tím )

Mio, přeji Ti abys byla silná a svoje trápení překonala a lítost a beznaděj nechávala za dveřmi jak jen to půjde...


Přeji všem, aby tohle nemuseli zažít a těm co to zažili i nezažili hodně zdraví jak jen to jde a štěstí a krásy v životě...a děkuji všem, co mi přejí totéž       

Heřmanko,v žádném případě nejde o litování  nebo trpění s nemocným,ale o tvrdou denní realitu,se kterou bylo třeba se nějak vypořádat.  Všechno je to pryč,není potřeba žádného patosu,jen mi ta slova o "dětech štěstěny" vůbec nepasovala k tomu všemu,co jsme prožili.
"...teď mi to nebudeš věřit a budeš si myslet, že nejsem normální, ale šla jsem si tam lehnou smířená se smrtí a spocitem štěstí...nebo naděje...záleží jak si to pojmenuješ..."
-v tomto Tě úplně chápu,já sama jsem po všem tom paradoxně ztratila strach z rakoviny a dívám se na ni docela věcně.
Samozřejmě Ti taky přeju hodně sil k uzdravení.

Upravil(a) mia (18. 8. 2008 19:55)

Děkuju Adře, Damile, Sisi21, Klubku??? ted nevím jak Tě vyskloňovat , Mie...a vůbec všem

vypovídat se opravdu pomáhá asi ať je člověk v jakékoli situci , mě o tom nevadí mluvit...myslím, že když o tom lidi nemluví, tak akorát vznikají mýty a tak...viz třeba kdysi homosexualita ...původně jsem chtěla jen vyburcovat "zdravé",  aby nic nepodcenovali a obětovali 10k i když do nejistoty...však co to je pak proti tvrdé realitě

doporučuju přečíst si knížku od Lance Armstronga - Návrat k životu...dost dobré a změnit jen jména a místo, tak dobrou polovinu knížky můžu přepsat slovo od slova a bude to o mě a o většině jako jsem já...hlavně to co se mu honilo hlavou a tak...skoro jsem myslela, že jsem snad musela někde vyplnit dotazník nebo to není možný

a ještě jedna zajímavost...když před pár lety byla kdesi v časopisu zpráva o tom, že L.Bílá má rakovinu děl. čípku nebo náběh ( podrobnosti si už nepamatuju), tak jsem si tehdy říkala...ježiš, no to je strašný a taky mi hlavou bleskla myšlenka a vidím to jak teď...která říkala...no jestli někdy mám mít rakovinu, tak CHCI tuhle a žádnou jinou...mno a zjevně se mi přání vyplnilo...sakra a kdo říkal, že se mi mají všechna přání splnit ?? ovšem musím si na to dávat pozor, jak jsem zjistila, tak mě se fakt skutečná přání ze srdce plní...

pár linků...

www.cervarix.cz

http://www.mou.cz/mou/section_show.jsp? … IdDoc=1550