Jéé, micinka je nádherná. Nad kočkou z útulku jsme taky uvažovali, ale nevim jestli by netrpěla tím, že by nechodila ven :-/ . O plemenu jsem mluvila spíš proto, že u klasický "miciny" mi přijde jako sázka do loterie jestli bude mít ráda děti nebo ne, kdežto šlechtěný číčy maji k určitým věcem víceméně vrozený dispozice. Nebo ne?

A myslíš, že by se ta číča dala - jak to říct - na naše dítko navyknout? Nemám strach, že by jí nějak týrala, odmalilinka je zvyklá na naše hafany a ví moc dobře, co si může dovolit a co ne, mimoto pokud nespí, tak je pod permanentním dohledem a jak jsem psala, číča bude mít pelíšek, kde nebude rušená, ale víš známá má kocoura, odmala je s dětma, ale jak ten je ostrej... o hraní nemůže být ani řeč :-/

My máme dvě kočičky britky a moje mamka další dvě obyč kočičky, jednu nalezenkyni a jednu si vzala z útulku. Všechny tyhle čtyři kočičky jsou trvale zavřené v bytech a myslím si, že to chudáci nejsou. Zvyknou si na to a naopak ven se bojí. Možná je to i tím, že jsou u nás i u mámy kočky po dvou, tak maj společnost a nenudí se. My ty naše dvě občas vozíme na víkendy k rodičům, kde je pouštíme na zahradu. Kocourek se vždycky nadšeně proběhne tak na dvě hoďky, tomu se to líbí, ale kočičce se ven nijak zvlášť nechce, drží se blízko u baráku a mimo zahradu nejde. Takže si fakt myslím, že pokud jsou kočky zvyklé být zavřené a mají dost podnětů, aby netrpěly nudným životem, tak že jim to nevadí.. Jo a taky si myslím, že je úplně jedno jestli je to kočka papírová nebo nepapírová, z těch našech čtyřech má každá úplně jinou povahu, ale všechny jsou jakž takž mazlivé.. byla bych za to, vzít si nějakou z útulku, tam maj spoustu krásných kočiček a přitom málokterá najde nový domov

Srdce mě táhne k britským modrým  nebo  mít takového Garfielda! Nějak matně tuším, proč se mi líbí,jsou jako já, pěkně kulaté, lenošivé a k pomilování

Pandorraa napsal(a):

Taky mám doma obyč kotě - kocoura.
Jít ven rovná se pro něj naprostá pohroma. Když se mi podaří snést ho z druhého poschodí před dům a neutrpět fatální škrábance, je to výhra. Stejně hned, jakmile mi "uteče" a skočí na zem, peláší zpět ke dveřím, o které se předními packami opře a jakmile jde někdo ven, proklouzne zpět. Rychlostí světla dorazí k mým dvěřím, které začně "podhrabávat". Chová se tak teď, choval se tak i v teplých podzimních dnech, kdy jsem to už zkoušela ho dostat ven. Asi to vzdám... Jediné, co miluje, jsou noční procházky po střeše. Na delší dobu, jak 30 minut ale ještě nezmizel a většinou stejně chodí zkontrolovat, zda jsme mu nezavřeli okno...
Je to nalezenec a tak si někdy myslím, že ho asi tvrdě vykopli z domu a on si to pamatuje.
Jinak souhlasím s Helgou, investice do pelíšku byly vyhozený peníze, v podstatě v něm přebývá jen když je dlouho doma sám a tedy trucuje.
Jo a mazlí se strašně rád. Až mi z toho jeho studenýho vlhkýho čumáčku, který mi s oblibou strká do obličeje nebo do jamky na krku, běhá někdy mráz po zádech. Nicméně každé ráno čeká až se probudím a pak to vypukne, stejně tak večer než usnu. K tomu ještě kdykoliv má přiležitost i přes den, takže jsme oba tak vymazlení, že není důvod k reklamacím ))

Naprosto stejného "přeplašeného" nalezence mám já. Bojí se hlasitých zvuků, nesnáší šustění igelitových tašek, je to závisláček. Obdobné pokusy jako ty tvoje, dostat ho ven taky selhaly. Jednou omylem vyskočil z okna a nedokázal se dostat zpátky, bylo to nad ránem. Nehnul se z místa kam dopadl.... i když právě v tom místě byly zbytky špinavé kaluže, řval jako raněné zvíře ,než jsme ho zaslechli. Jakmile jsem otevřela dveře, do bytu mi vrazila šílenou rychlostí blesku černá, špinavá a zděšená koule.   Taky si říkám...bůhví, co ten můj miláček musel zažít než se k nám dostal( jako 3 měsíční), taky si myslím, že s ním asi někdo nezacházel v rukavičkách. Bohužel z toho nikdy nevyrostl.
Když ho Pan někdy budeš brát ven, třeba na veterinu, je dobré přes něj rychle přehodit ručník... utemovat packy a pak hodit na rameno a pevně přidržovat v ručníku, věř zkušené, tohle přežije bez ujmy. Ovšem musíš si počínat dostatečně rychle .  Tak se vyhneš škrábancům a myslím, že to je šetrnější jak k tobě tak k němu.

Tak ta naše už nás naučila, že když je v přepravce a jedeme autem, přepravka NESMÍ být na sedadle spolujezdce. Pokud řidič na tuto podmínku zapomene, tak se mu na ruce při každém řazení objeví další zásek Micina totiž číhá s packou mezi mřížema a mstí se
No a dostat  jí do přepravky je skoro nadlidský úkol...

Upravil(a) Ladie (28. 11. 2007 12:53)

Zase, jak jsem to pročetla, mě vaše zkušenosti utvrdili v tom, že ať s PP, či nikoliv... kočka je kočka!!! Je fakt, že plemeno jen dává "jakýstakýs" nástin povahy, ale co kočičanda to osobnost! Jak jsem psala, máme tři britský "kluky" a každý má jinou "náturu" a právě ta povaha kočky mě přijde, že stírá ten "plemenný" rozdíl a když si padne číča, s dvounožcem do oka, je úplně jedno, jestli PP má a nebo jste se s ní "seznámili" u popelnic. Měla jsem kocoura 18 let, jako kotě "řval" naproti domu na stromě, sousedka jej sundala a dala ke mě,  "...jen na pár dní, než mu něco najdem!" ...a byla to osobnost s velkým "O"... Ono asi hlavně záleží na tom, jak se kočičanda zařadí do běhu domácnosti, jakou pozici si vybuduje a pak se stává rasa, vedlejší... Jiná věc je, když chce někdo mít ve své společnosti jedince určité vizáže, to pak zas sází "vabank", že jim to nebude klapat tak, jak by mělo... i to se stává... Pro spokojené "soužití" se (a nejen mě), osvědčilo, nechat kotě, aby si vybralo. Nevím jak to dělaj, ale kočka pozná dvounožce, co je "vhodný" k soužití...

Hellgo, to je přesný a tvoje slova potvrzuji. V případě kočiček to platí dvojnásobně, pro šťastné soužití si musí oni vybrat nás a ne my je.
Tak se to stalo i u nás, ten náš báječný kocour si nás našel, sám doputoval na místo určení a je to historka, kterou zná celá naše  širší rodina do nejmenších podrobností... Nikdy nezapomenu, jak ho při prvním setkání moje dcera zvedla ze země, on  se jí klidně a dlouze zadíval do očí a pak se čumáčkem dotkl jejího nosu. V ten okamžik bylo všechno jasné, dané a rozhodnuté.
Mám doma spoustu knih s "kočičími příběhy"o soužití s lidmi a všude je to  stejné. Ten, kdo nikdy s kočičkami do styku nepřišel nebo jen povrchně, tak nikdy nemůže pochopit, že každý tvoreček má svůj úžasný "charakter" a odlišují se od sebe stejně jako my lidi.
Na základě toho prvního políbení jsem si uvědomila, že si domu odnášíme typického kocouřího "džentlmena" a inteligenta a měla jsem 100% pravdu, je to klidný a rozvážný a čistotný "pan kocour", který se umí hluboce, soustředěně a telepaticky dívat do očí, ale mazlí se jen když ON sám uzná za vhodné. On  určitě od začátku věděl, že  my  ho nebudeme obtěžovat opičí láskou, nikdo ho nebude tahat a vláčet..... a naopak budeme VŽDY v pohotovosti, když se příjde "poducat" hlavou do hlavy To jsou vzácné okamžiky....

A já tady teď musím pochválit naší kočičku. Miláček je trošku nevrlá na jakékoliv živé bytosti. Ty malé - pavouky, mouchy, můry sní a na ty velký vrčí!, prská a občas jí ujede hysterický hejk a koušesajerdousí. Nicméně ji před rokem a půl přibyl kámoš pes zhruba o 30 kilo těžší a začlo rodeo. Prskání, honění, hystérie z obou stran. Tohle všechno trvalo až doteď, kdy ! když má kočička náladu ! nechá si olíznout ouško, bříško, zadek od svého kámoše a ba co víc, ona se o něj dokonce i otírá - normálka hubu vo hubu. Nechápu....myslela jsem že starýho psa (kočku) novým kouskům nenaučíš, ale NAUČÍŠ!!

surikata: To je přesný ))) u nás je to to samý, stačí vyndat kuřecí maso z ledničky a koucour, kterej do té chvíle tvrdě spal vedle v pokoji se záhadně rychle objeví v kuchyni ) taky nechápem, jak to může vědět )

Somaia: jaký máš hezký knížky s kočičíma příběhama? Doporuč mi něco...

zuzík22 napsal(a):

surikata: To je přesný ))) u nás je to to samý, stačí vyndat kuřecí maso z ledničky a koucour, kterej do té chvíle tvrdě spal vedle v pokoji se záhadně rychle objeví v kuchyni )

U nás stačí otevřít ledničku a micina hned sedí na barové stoličce (bar je hned vedle pracovní plochy linky, takže jí nic neunikne)

Už jsem si začínala myslet, že je ta naše nádhera nadaná nadpřirozenými schopnostmi, ale nebude to tak horký.
Čas od času mívá tu svou bláznivou čtvrthodinku, a to pak lítá bytem, jak urvanej vagón po peróně, bere to komplet i s koupelnou, kde hupsne do vany, smykem se otočí, vyletí a pokračuje v krasojízdě.
Dneska se spletla.
Ve vaně bylo asi třicet čísel vody.
Ještě že v té vodě bylo taky namočené prádlo, takže nešla až ke dnu. Ale stejně si to nepřejte vidět. Ten její šok.
A ten výraz se kterým se hrabala ven (se zadnicí nasáklou vodou to jde asi fakt blbě!) byl nezapomenutelnej.
Než jsem doběhla, že ji chytím a vysuším, sadisticky proběhla skoro celým barákem. Vzhledem k tomu, že je to peršanka, to stálo za to.
Když pak sledovala, jak kmitám s hadrem a likviduju následky, vysloveně se ta potvora šklebila stylem: " Já ti dám, ty hnusná megero, napouštět mi do vany vodu, já ti ty vtípky osladím.."
Příjemné zpestření toho předvánočního blázince...