Je to přesně, jak píše ita.
Ale ze své vlastní zkušenosti: i pokud jsou vzájemné vztahy v pořádku, respektujete navzájem své soukromí, i tak je to někdy velmi náročně a vyžaduje to hodně tolerance od všech "spolubydlících".  A i tak to mezi námi občas pěkně zajiskří.
Ale  zatím (4 roky) to funguje, a já doufám, že to vydrží!

Souhlasím plně se Surikatou.

Ze začátku je nutné nastavit  pevné hranice.  Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je to opravdu někdy docela dost náročné. Hlídání dětí tedy není všechno.
Ačkoliv je naše společné  bydlení  vcelku klidné, velké potíže mi dělá výchova syna. Prostě máme jiný názor a chlapec bohužel využívá velmi rád situace a když se mu zdá, že mu s manželem křivdíme, jde si stěžovat k babičce. 
Kdybych se dnes měla rozhodnout znovu, raději bych bydlela sama. Cítila bych se mnohem svobodnější.

Moje dcera si  dnes už s BM postavili barák ve stejné vesnici, kde žijí jeho rodiče. Dlouho se tloukla do hlavy, že nestavěli aspoň ve vedlejší. Babička rozhodovala, co budou dělat, na dovolenou nepojedou, je moc práce, na co kupuje tolik věcí, šatů, kam půjdou děti po základce, prostě, skončilo to rozvodem. Pokud nemáte jistotu, že se Vám nebudou plést do života a organizovat Vás, nelitujte peněz a jděte dost daleko.

Mám ráda mamku,tchýni,dceru,ale každý by si měl bydlet sám..Po hromadě více generací nedělá dobrotu a je to opravdu o velké toleranci..
Mě úplně stačí,když jsme všichni na chalupě...

Májajája napsal(a):

Jsou okamžiky kdy si to nemůžu vynachválit a jsou okamžiky kdy bych raději utekla.
JE to levnější, když máš dítě, jsi rád že je to blízko a rodiče pohlídají, když jsou rodiče nemohoucí, jsi rád že je to blízko a nemusíš si "dvojit" domácnost aby jsi je obstaral, ale to mezi tím je kompromis na třetí, jedna oběť za druhou a přesto to vypadá že ten kdo se obětuje je ta druhá strana .....................

Májo, to je přesně napsané, úplně stejně to tak cítím. Připadá mi, že pořád budu ta malá holčička, které musí rodiče říkat, co  má dělat, jako by se zastavil čas.  Že už mám dávno svou rodinu, čtyřicítku na krku, to už není důležité.

Já osobně a v reálu jsem pro oddělené bydlení, ale byl jsem před x lety v Itálii na jabkách a tam ve velikém domě bydlely 3 generace a podle mne jsem měl poměrně dost možnost nakouknout do jejich soukromí a FUNGOVALO to. Ale byl to takový ten selský styl života, kdy byl starý hospodář, který předal hospodaření jednomu synovi a jejich druhá dcera byla učitelkou. Staří se  starali o chod domácnosti a mladí se starali o chod firmy?gruntu ? či jak to nazvat. Byl tam jednoznačně dán hospodář, který rozhodoval o zásadních věcech a ostatní jej respektovali. A na druhé straně on si jemně nechal poradit od otce / staří cca 60, mladí cca 35/ nebo se jej i zeptal na radu, ale rozhodnout a nést zodpovědnost musel již mladý hospodář. Konflikty nevznikaly a podle mne je toto staletími prověřený způsob soužití. Jenže taky musí být i ta strana, která přijme svou - svým způsobem podřízenou roli/ starý hospodář již předal žezlo synovi- ale on ho živí, protože takto to dělal i jeho otec a otec jeho otce. A např nikde jsem necítil zᚍ vůči starým...

Než syn dostavěl dům, bydlel s rodinou u nás, máme velký byt. Zpočátku jsme všichni měli trošku obavy, jak to zvládneme, ale vůbec to nebyl problém. Syn měl s rodinou k dispozici dva pokoje, kam jsme s manželem vůbec nechodili. Dospělá dcera měla také svůj pokoj, kam nikdo nechodil a do našeho pokoje zase nechodili oni, dokonce ani vnučka. Když si někdo "zalezl do svého", věděl, že nebude rušen.Obývák, šatnu, kuchyň a příslušenství jsme měli společné. V obýváku jsme se scházeli  všichni, kdo jak chtěl, v koupelně jsme se bez problémů vystřídali , v kuchyni si mladí dělali co chtěli - i když jsem většinou po předchozí domluvě vařila já, než přišli z práce.  To se jim móóc líbilo. O vnučku se rodiče starali sami, některý den jsem o nich téměř ani nevěděla. Těsné soužití trvalo 3 roky. Za tu dobu jsme neměli žádný konflikt, ani žádné dusno.   
Určitě k tomu přispělo i to, že každý měl ve svém pokoji počítač, satelit a svoji "černou" techniku, tak jsme se vzájemně nepletli. Každý po sobě uklidil a každý se staral o své věci, například o prádlo. Snacha je šikovná a pracovitá, dcera také, tak to šlapalo.
Nákupy jsme dělaly s manželem, naštěstí i snacha preferuje zdravé vaření, nevybírá si a sní všechno, co se uvaří.  Za každého člena domácnosti jsme dávali do společné kasy stejnou částku - kdo co snědl nebo si vzal z lednice, to jsme neřešili.
Když chtěli mladí někam jít, vždycky se předem zeptali, jestli budeme hlídat.
No, zvládli jsme to, myslím, bez ztráty kytičky. Naopak bych řekla, že se naše vztahy se snachou upevnily. Před tím se chovala dost oficiálně, ale teď je u nás doma.
Takže - v jednom bytě mohou být i tři generace.

Osobně si taky myslím, že "snesitelné žití" závisí na skladbě osob v domě, jejich vzájemných vztazích a hlavně toleranci. Já jsem to bohužel nezvládla a dnes musím konstatovat, že v mé situaci byl včasný odchod jediné řešení. Bydleli jsme v domě s prarodiči a babička generálka měla svoji představu o fungování domácnosti i celého domu (opravy, úpravy, údržba...). O všem musela vědět, všechny návštěvy měla zmapované, četla nám nezabezpečenou poštu. Pod tlakem toho, aby se jí jako její vnučka zavděčila jsem přestala myslet na to co chci já. Snažila jsem se jí vyhovět, což znamenalo, že jsem své chování přizpůsobila tomu, co jí nevadilo a vyhovovalo. Když přišli děti a manžel, začaly jsme se stále častěji dostávat do konfliktu. Sud s prachem bouchl v majetkových otázkách, do kterých zasahovala i další část rodiny, což už pro mě s manželem nebylo únosné. Tak jsme odešli. Babičku s dědou mám ráda, jsem jim vděčná, že mi pomohli ve spoustě věcí (s dětmi, ve stavu nouze dočasně finančně...). Doufám, že i my jsme to "spláceli" zařizováním některých věcí, nákupy...  Ráda se k nim vracím. Ale pouze jako návštěva. Dodnes ve mě zůstává to, že jsem v nejužším rodinném kruhu nebyla schopná nastolit od počátku fungování takové, které by bylo pro všechny strany únosné. Když jsem nad tím přemýšlela, došla jsem k názoru, že jsem z počátku převzala model chování mojí maminky, která babičce vždycky ve všem ustoupila a nechala ji sebou do velké míry manipulovat a málokdy se ohradila tak, aby bylo jasné kde je hranice neúnosnosti. Takové vztahy mají dodnes. Já v tom ale nehodlám pokračovat, protože bych chtěla ovlivňovat běh věcí i podle vlastního pocitu spokjenosti. Situace neustálého podřizování nebo pocitu, že to co děláte bude vždycky špatně je podle mě cesta do pekla, což se musí odrazit i na té nejužší rodině (manžel, děti).

Chtěla jsem předejít různým konfliktům, proto jsem na společné bydlení nepřistoupila. Jak píšete - jak bude bydlení více generací fungovat závisí hlavně na toleranci. Vím, jací jsou tcháni, vím jací jsme my - "mladí". A vím, že by to nedělalo dobrotu.
Bohužel už pět let poslouchám pořád dokola, kdy konečně půjdeme bydlet k nim, kdy už dostaneme rozum. Však bysme si pěkně žili... Nakonec mám na triku, že jsem nevděčná snacha, která odvlekla syna z domu a brání rodině ve štěstí. Ty vydírací scény nemůžu ani vystát...

Levandule - pochybuju, že Tvoje babi a moje tchýně je tatáž osoba, ale mají hodně společného.
Já 5 dní po laparce jsem se pro klid v rodině uvolila jít na zabíjačku - že budu pomíchávat, hlídat, umývat nádobí atd. Tchýně chytla bednu plnou masa za jednu stranu a řekla mi, ať to chytnu na druhém konci. Vztahy nevztahy - prostě jsem to nechytla - nenechám si přece prdnout stehy kvůli jednomu ukřivděnému pohledu.

Nakonec měla jediné štěstí, že neměla žádného syna, protože jako tchýni by ji nikdo nepřežil . 

A ještě mě teda napadla jedna taková věc, pro každého kdo zvažuje jestli do toho jít. Bydlení ve společném domě vždycky posunuje hranice soukromí někam dál a otázka je jestli jsme ochotni to akceptovat. Myslím tím třeba to, že když zrovna "slunko nesvítí" a dojde k hádce, která sice pročístí vzduch a  vy o ní za pár dní s manželem už ani nevíte, protže dávno vyhlásíte příměří , tchýně typu mojí babči mají maximální přehled o tom, co jste si řekli a neřekli, ale hlavně co jste na sebe nedejbože tak řvali, že to nemusela ani odposlouchávat. Má pak do budoucna zbraně v ruce, kterých se nebojí použít (ona ti přece udělala to a to....). Je to řečeno sice trochu v nadsázce, ale zase záleží na tom, jak trvanlivé jsou vzájemné vztahy a jak tolerantní lidé dokážou být (neslyším a nevidím co není pro moje oči a uši, nikde se o tom hromadně nešířím), protože pokud to drhne dá se tak docela dobře interně naleptávat vztah. To jako z titulu dostatku informací.

Upravil(a) Levandule (27. 4. 2008 21:27)

No tak prispejem aj ja .Byvame so synomm a nevestou v jednom dvore piaty rok.Vychadzame dobre,ale hlavne si hovorime pravdu do oci.Nestarame sa do konfliktov ani jednej rodiny.Berieme to,ze je to vec tych dvoch,ktorych sa to tyka.Pomahame si :ja ako svokra zavarujem deti a nevesta mi zase nakrmi macky a psov,ked nie sme doma.Je to vlastne vyhodne,lebo vzdy je niekto doma.