29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Damilo, není to lepší, tedy nedá se to moc srovnávat. Každý rok je o něčem jiném. Čím je starší, tím je vzdor jiný, prostě co rok, to jiný problém. Když byl menší, dostával velmi často, prakticky denně záchvaty vzteku (jen přes školní rok), vším třískal, běhal, řval, prostě byl hlučný, vždy nějakou dobu, pak to ustalo, uklidnil se a něco jsme udělali, teď je starší, takže sice se záchvaty vzteku objeví, ale ne tak často, jako by věděl, že je to pod jeho úroveň, ale zase se začne chovat, jako by mě měl "na háku", jako že si můžu mluvit co chci, on je dost velký, aby se rozhodl, co bude dělat... pak se zase uklidní a něco uděláme a tak to jde pořád dokola. Nejde to tak přesně popsat, dalo by se to spíše vysvětlit slovy.
Není tady
HOlky neblázněte, žádná z vás není příšerná matka - už jen díky tomu že vás to takhle trápí! Opravdu příšerné matky nemají žádné výčitky svědomí a rozhodně nemají pocit že něco dělají špatně!
Já mám zatím doma jen miminko, takže můžu přispět spíš z pohledu dítěte. Mám ještě bráchu a ségru. Brácha byl vzteklnou a my se ségrou hrozný dračice takže naše maminka nás až do dospělosti krotila řevem, fackama , zákazama no prostě vším čím se dalo a rozhodně z toho trauma nemáme :-)
Dneska se jen divím, že mě máma když jsem byla v pubertě nezabila nebo nenechala někde v pustém lese
Není tady
Blue, kéž by i můj syn měl v dospělosti na mne stejný názor, jako ty. Mě často a hodně tíží, že se nedokážu v dané chvíli ovládnout, ne, nebiju ho (taky v jeho patnácti mi to připadá dost ponižující), ale štve mě, že se prostě nemůžeme normálně bavit, protože chci nejdříve udělat povinnosti /školní/ a to se téměř vždy pohádáme, že pak na nějaké bavení prostě není nálada. On je uražený, já vyčerpaná a tak nám utíkají pěkné chvilky. Mám strach, že na mne bude vzpomínat jen jako na hysterku, která mu jen něco přikazovala. Každý den si říkám, že už to prostě budu brát tak, jak to je, ale já ho přece nemůžu nechat tak, musí dokončit školu, nějak se v životě uplatnit. Když teď budu rezignovat, třeba mi to bude za pár let vyčítat, že jsem to nevydržela, na druhou stranu si říkám, že už je dost velký, musí přece vědět, i přes zdravotní potíže, která má, že v životě se bude muset něčím živit, aby neumřel hlady.
Není tady
Nela - to víš že bude, je mu patnáct, momentálně si myslí, že všichni dospělí jsou idoti co nevědí nic o životě - narozdíl od něj pochopitelně no a jako matka jsi v očích puberťáka na úplném dně společenského žebříčku, protože ho akorát obtěžuješ , neustále po něm něco chceš a vůbec ale vůbec mu nerozumíš
Neboooj to všechno přejde, buď trpělivá, s puberťákem se moc domluvit nedá, je to jinej druh, je to jako ženská v šestinedělí - hormony řídí mozek takže užívat v komunikaci logiku nemá význam. Však ono se mu to jednou vrátí na vlastních dětech
.D
Není tady
Nela napsal(a):
chci nejdříve udělat povinnosti /školní/ a to se téměř vždy pohádáme, že pak na nějaké bavení prostě není nálada. On je uražený, já vyčerpaná a tak nám utíkají pěkné chvilky. Mám strach, že na mne bude vzpomínat jen jako na hysterku, která mu jen něco přikazovala.
Každý den si říkám, že už to prostě budu brát tak, jak to je, ale já ho přece nemůžu nechat tak, musí dokončit školu, nějak se v životě uplatnit. Když teď budu rezignovat, třeba mi to bude za pár let vyčítat, že jsem to nevydržela, na druhou stranu si říkám, že už je dost velký, musí přece vědět, i přes zdravotní potíže, která má, že v životě se bude muset něčím živit, aby neumřel hlady.
Nelo,
to cítím úplně stejně. Mám pocit, že nám příležitosti pobavit se spolu v klidu protečou mezi prsty, aniž bychom je využili, a jen kvůli tomu, abchom vychovali samostatného jedince se okrádáme o to hezké, co bychom s ním mohli prožít.
V tuhle chvíli nedokážeme říct, jestli je to dobře nebo ne, ale cítíme (nebo já tedy cítím) velkou lítost. Tak velkou, až se mi kolikrát válejí slzy jako hrachy po tváři, jak bezvýchodná je to situace. Je mi to tak strašně líto , a tím tuplem, že je to vlastně na mně, jak se rozhodnu, jestli ho nechám, nebo budu usměrňovat. Když se rozhodnu špatně, nikdy se to nedá vrátit. A tak se plácám ode zdi ke zdi, od radosti ke smutku, a děcko skoro neví na čem je. Jistě že kluk cítí, že mamka si není jistá v kramflecích (srdce mámy neumí být tvrdé, a až příliš soucítí) a bude zkoušet víc a víc, jestli nepovolí, a tím prohloubí její bezmoc.
Já myslím, že obojí je špatně. Ať bychom nechali dítě zpustnout, nebo ho naopak tvdě vedli. A kompromis je stejně špatně, tam zas neví, na čem je.
Ach jo. Nemá to řešení. Myslím, že těžší úkol jsme jako mámy dostat nemohly, vlastně bychom se měly cítit poctěny, že nám byla svěřena výchova takového dítěte.
Není tady
Damilo nesmíš na sebe být tak tvrdá a přísná! tvoje děti potřebují především abys je milovala, chyby ve výchově dělají všichni nikdo není dokonalej, a ani žádná metoda není perfektní.
Já nejsem zastáncem toho aby se děti nechávaly růst jako dříví v lese a omlouvalo se to tím, že se rozvíjí jejich individualita a samostatnost. Děti potřebují mít nějaká pravidla a meze a i když to teď tak nevypadá tak jednou budou rádi že jsi jim je určila
Není tady
Damilo, máš úplnou pravdu, jako by jsi mi četla myšlenky. Ano, taky cítím lítost. Hodně o sobě pochybuji, že jsem prostě zklamala. Proč se nedokážu ovládnout ? Často se mi vše honí hlavou, hlavně v noci, nemůžu spát, jsem zoufalá. Bojím se, že jsem jako matka selhala. Když ten nápor nevydržím a vybuchnu, pak si to zase vyčítám. Ve škole mi učitelé říkají, že pro něho dělám co můžu, ale já si tím zase nejsem tak úplně jistá.
Není tady
Přesně jak píšete.
Třeba včera. Kluk měl dva úkoly, jeden ze čtení, protože to ve škole nechápal. četl nahlas příběh a měl odpovědět na pár otázek. Koukal na ně a nevěděl nic. KDyž jsem mu nakonec článek přečetla já, se zaujetím poslouchal a pak byl i schopnej ze sebe vymáčknout odpověd. To probíhala v klidu.
Pak ale navečír dělal druhý úkol - z matematiky. Bylo to lehký převod hodin a minut. On u toho dělal vyloženě kraviny, snažila jsem se mu to vysvětlit ale vůbec mě neposlouchal, maloval si na papír atd. Už jsem se neudržela, nejdřív začala ječet, jenomže to dělal kraviny ještě větší, tak jsem ho zmlátila. A najednou to šlo. Nepotřeboval žádný vysvětlování a za pět minut úkol hotový.
Když jsme to před spaním rozebírali, svěřil se mi, že mě chtěl naschvál trošku naštvat. tak jsem mu říkala, jestli se mu to líbilo, takhle mě vytočit. On že ne, že je hloupej, když to dělá, a ž eto dělat už nebude.
Nemohla jsem z toho spát, přemýšlela jsem, proč jsem taková, proč na něho ječím, proč to nevydržím být v klidu. Ach jo.
Není tady
dusička napsal(a):
Bylo to lehký převod hodin a minut. On u toho dělal vyloženě kraviny, snažila jsem se mu to vysvětlit ale vůbec mě neposlouchal, maloval si na papír atd. Už jsem se neudržela, nejdřív začala ječet, jenomže to dělal kraviny ještě větší, tak jsem ho zmlátila. A najednou to šlo. Nepotřeboval žádný vysvětlování a za pět minut úkol hotový.
.
Myslím, že je to právě tohle, co nás nutí děti bít (fuj, to zní hnusně). Ono to jediné kolikrát totiž zafunguje, a NAJEDNOU to jde, jak píšeš. Mnohdy bychom je sice umlátily bez výsledku, ale obvykle poznáme, kdy to půjde, jen chtít... A to nás nejvíc vytočí, že by to šlo, ale z nějakého důvodu to dítko dělat prostě nechce. Kdyby bylo dementní, tak ho k tomu jistě nutit nebudeme, víme, že by to nezvládlo.
Vzpomněla jsem si na jednu scénu, co udělala moje (tehdy ani ne tříletá) neteřka mojí sestře (její mámě). Někam šly, a malá začala z ničeho nic venku vyvádět, vztekat se, válet po zemi...prostě klasika. Trvalo to dost dlouho. Domlouvání neslyšela. Pak dostala baňu, a zvedla se, a způsobně šla dál. Se ségrou jsme na sebe koukaly jako blázni. Ta holka jako kdyby na to čekala, až to dostala, byla "spokojená", a šla dále, jakoby se nic nestalo. Najednou zase milá holčička.
My jsme jako děti dostávaly za menší prohřešky. Hadicí od pračky. Dnes vím, že to byl projev bezmoci mé mámy, a proto jsem se chtěla tomu vyhnout u svých dětí. Moje kamarádka zase měla doma důtky, kterými ji rodiče trestali. Jiná kamarádka měla doma mamku s velkou prací vařechou na bití dětí!...
Je pravda, že všichni jsme vyrostli, ale nedala bych krk za to, že nás to vůbec nepoznamenalo. Už to, že si tak dobře pamatuji (narozdíl od jiných zážitků z dětství), znamená, že jsem si to zapamatovat chtěla. Proto, abych to nedělala také.
Naše děti jsou bity mnohem méně, než jsme bývali my. Ale prostě někdy dostanou. Berme to jako nutné zlo, než se přijde na jiný, lepší způsob, aby dělali alespoň základní své povinnosti.
Upravil(a) Damila (18. 1. 2008 10:06)
Není tady
Ahoj holky, zaujala mě polemika na bitím dětí. Mojí mamku babička mlátila zmiňovanou hadicí od pračky. Moje mamka se tomu chtěla vyhnout, takže místo bití u nás bylo dusno typu podívej se jak jsi mi ublížila a řeči typu "já se ti snažím udělat radost, zatím co ty se nesnažíš" (např kvůli tomu, že jsem měla vyznamenání jen "těsně". Podotýkám, že jsem byla nechutně přeslušnělý dítě, co nosilo max. pochvaly. A můžu vám říct, že následky tohodle přístupu si nesu dodneška. Takže myslím, že občas nějaká ta na zadek udělá menší zlo než psychycký nátlak a vydírání. Jinak mám 15měs holčičku a už několikrát jsem byla na nervy a musela mladou šoupnout na chvíli do postýlky a vydýchat se, abych jí ve vzteku nějak neublížila, když jsem 20x řekla, že ne se stupňujícím důrazem a pak plácnutím a tak a ona to opakovala dokola. To jsem pak volala manželovi a psala tady holkám, že nezvládám svoje dítě a že když jí nezvládám teď, tak opravdu nevím, co budu dělat až bude v pubertě. No musím uznat, že pročtení pár příspěvků v téhle diskuzi mě neuklidnilo, ale budu alespoň vědět, že když mi rupnou nervy a nebudu vědět jak dál, tak nejsem jediná. Holky přeju pevný nervy!!!
Ambro,
Teď mi přijde "zlobení" 15-měsíčního dítěte banální. Za pár let budu s nostalgií vzpomínat, jak tohle naše nynější období bylo vlastně hezké proti tomu, co s nimi budu zažívat v pubertě.
Jinak, to co píšeš o citovém vydírání, to máš pravdu, může to být ještě horší, než dostat přes pr.... Takové podlejší, skrytější manipulace. Bití je zase primitivní a násilná metoda, člověk si nevybere, a nějak ty děti vychovat musíme.
Není tady
Taky mám často ten pocit,že jsem to zase nezvládla.Ječím jak pominutá,psych. narušená hysterka,občas i dostanou,nebo něco zakážu.Pak je mi ze sebe špatně a říkám si už NIKDY.To trvá do dalšího dne,nebo za dva dny už zase hučím....Přitom jsou to normální ,hodný děti.Holka jedničkářka,ale divoká,tak se umí rozdivočit,že neví kdy přestat.Ten malej/6 let/ je andílek,rozmazlenej,špatně mluvící,ale náš.Jenže když zlobí a já na to už nestačím,mám najednou v hlavě prázdno a vidím rudě,tak zapomenu jak jsem si říkala,že budu klidná .
Není tady
Mladší klučík má jet v květnu do školy v přírodě. Jel už v září. Teď hrozně nechce. Pokaždé udává jiný důvod. Učitelka říkala, že tam "potřebuje" mít celou třídu pohromadě, aby byli jako parta. Kluk se brání jet. Přitom společenský celkem je, v tom není problém. Nechci ho nutit. Řekla jsem to učitelce, ta řekla, že to ještě domluví, bojím se, aby ho neukecala, protože on mi pak doma tvrdí, že musí jet,, a večer špatně usíná...
Myslím, že hraje roli i doznívající enuréza...ale ne hlavní.
Mám kluka poslat, nebo ne?. Co byste dělali vy? Nechci ho držet nadosmrti při sobě, u maminky. Ale zas nechci být macecha, co chce jen klid od hyperaktivce...
Kluk má 9 let, je ve 3. třídě.
Není tady
Damilo - zkus si s ním promluvit v klidu o důvodech proč tam teda vlastně nechce, ale asi bych ho nenutila. Třeba to chce jen čas a příští rok už pojede normálně ;-)
Není tady
Damilo - přesně jako kdyby si psala o mém klukovi.
Já bych ho nenutila za každou cenu.
Není tady
Damilo, taky bych ho nenutila. Holka je stejně stará (třeťačka)a dosud je jí smutno, když je déle bez rodičů (škola v přírodě, soustředění..). Na tábor se skautem jet nechce vůbec, i kkdyž to tam má moc ráda...Každý snáší odloučení jinak, já bulela do spacáku ještě v sedmičce na pionýráku ...
a pokud má, byť doznívající, enurézu, tak bych si ho nechala doma, dokud to nebude 100% OK - ony jsou děcka svině a kdyby měl nehodu, tak by mu to dávali "vyžrat" ještě hodně dlouho ( máme v rodině zkušenost - od sestřenky děcko se ve třídě pokakalo jako prvňák - a do teď je to "ten pokaděnej Dan" )
Není tady
Ahojda večer si tuhle diskuzi líp pročtu,nestíhám a tohle téma je úplně pro mě.Asi poslední 3měsíce cítím že jsem nejen hrozná matka,ale taky neschopná.3malé děti zlobí,ale to je celkem normální,jsou malé.Ale 3starší jsou takové,že si s nimi nevím ani trochu rady,připadám si jako neschopná hysterka neustále jen řvu a nezvládám,jsem totálně na dně.Syn bude mu 9 nejen,že doma s ničím nepomůže,ale neustále kouká i přes naše zákazy pokud nejsme doma na Jetix,denně chodí jako čuně a oblečení přede mnou schovává a odpoledne,když nejsme doma odejde si v něm klidně do hudebky.Neustále něco ztrácí a zapomíná.Tenhle týde ztratil 2bundy a jednu čepici,dnes si zapomněl oblečení na koncert,než jsem přebalila malého utekl do školy a nechal ho doma.Holky jsou nepořádné doma mi nechtějí s ničím pomoct,je jim 11 a 132,do všeho je musím nutit,jsou neustále unavené,pomalé,kradou mi i přes zákazy a několik trestů sladkosti,svačiny hází za postel za pračku a i přes to,že na ně vlídně promlouváme,že když se přiznaj že to nesnědli dostanou nejhůře vynadané,stejně to hází a dál a do očí lžou,že to a to nesebraly ap.Zkouším to po dobrém po zlém,nevím jaký trest vymyslet a přitom se jim věnuji a mají všeho dost.Nevíte o nějaké knížce nebo nějaká vaše zkušenost jak na ně?Jsem ze sebe a ze všeho zoufálá mám návaly zlosti,že bych ty 3velké nejraději vůbec neměla,ale samozřejmě je miluju.Jak je někomu špatně,vidím nejhorší a lítám s nimi hned po doktorech.Asi si řeknete,že je to moje vina,že jich mám tolik a nezvládám to,ale donedávna to šlo.
Není tady
teď jsem si přečetla kousek od Damily -taky když ráno odejdou do školy a já jim předtím vynydám,říkám si a je mi špatně,co když se něco stane a to posleední co dítě ode mě slyšelo byly nadávky?!Je to strašný jsem fakt zoufalá!
Není tady
Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!
Není tady
maminaanýzek1 napsal(a):
Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!
Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času, aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?
Není tady
aprill napsal(a):
maminaanýzek1 napsal(a):
Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!
Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času, aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?
Aprill, zlobí i "nezdravé" děti.
Je jasné, že ty nervy nejsou tak napínací, že musí někdy rupnout.
Já doma ječím jak siréna, když děti dělají naschvály, a to mám jenom dvě.
Když jsem se nedávno psychicky sesypala, že mi museli volat záchranku (ne kvůli dětem!), tak byly najednou strašně milé a hodné, a staraly se o mě ještě několik dní. Až mi přišlo líto, že po nich někdy tolik řvu. Umí být zlatí. Ale hold vždycky nejsou.
Maminkoanýzku, přeji hodně sil. Ještě že máme ty děti tolik rády, že je (/snad) nezabijeme...
Není tady
Damila napsal(a):
aprill napsal(a):
maminaanýzek1 napsal(a):
Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!
Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času, aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?
Aprill, zlobí i "nezdravé" děti.
Je jasné, že ty nervy nejsou tak napínací, že musí někdy rupnout.
Já doma ječím jak siréna, když děti dělají naschvály, a to mám jenom dvě.
Když jsem se nedávno psychicky sesypala, že mi museli volat záchranku (ne kvůli dětem!), tak byly najednou strašně milé a hodné, a staraly se o mě ještě několik dní. Až mi přišlo líto, že po nich někdy tolik řvu. Umí být zlatí. Ale hold vždycky nejsou.
Maminkoanýzku, přeji hodně sil. Ještě že máme ty děti tolik rády, že je (/snad) nezabijeme...
Já jsem myslela zdravé děti - ty u kterých nebyly diagnostikovány žádné poruchy , protože ty "nemocné" někdy zlobí ještě víc
, ale chuděry nemůžou za to.
Není tady
Děkuju už mi je líp,trochu jsem se z toho vyhrabala o psychologovi-co se stará o rodiny jsem už přemýšlela a musím se do toho pustit!Svoje děti miluju.Např.Adélka,která je ta z menších dětí co se zlobení dá vydržet tak ta je hyperaktivní a chodíme na neurologii a zlepšuje se,to spíš nevím jak na Ty starší,miluju je a nejsou zlé,každý mi tvrdí jak jsou vychované a slušné,ale prostě doma ty pravidla nechtějí dodržovat a já nevím jakým způsobem na ně.Syn taky není zlý nikomu cizímu by nic nesebtral,ale doma se chovají prostě jinak.Děkuju a promiňte mi,je to zmatené,ale nestíhám tak jen v rychlosti a píšu co mi přijde momentálně na mysl.
Není tady
A co tatínek? Funguje ve výchově?
Není tady
maminaanýzek1 napsal(a):
Děkuju už mi je líp,trochu jsem se z toho vyhrabala o psychologovi-co se stará o rodiny jsem už přemýšlela a musím se do toho pustit!Svoje děti miluju.Např.Adélka,která je ta z menších dětí co se zlobení dá vydržet tak ta je hyperaktivní a chodíme na neurologii a zlepšuje se,to spíš nevím jak na Ty starší,miluju je a nejsou zlé,každý mi tvrdí jak jsou vychované a slušné,ale prostě doma ty pravidla nechtějí dodržovat a já nevím jakým způsobem na ně.Syn taky není zlý nikomu cizímu by nic nesebtral,ale doma se chovají prostě jinak.Děkuju a promiňte mi,je to zmatené,ale nestíhám tak jen v rychlosti a píšu co mi přijde momentálně na mysl.
Musíš být důsledná v pravidlech která nastavíš, já vím, že se to lehce říká a těžce dělá, ale přinese to ovoce . Než rodinného psychologa tak raději dětského
. Určitě ti ve škole poradí kde ho najdeš . Každý své děti miluje a proto ho trápí, že zlobí, kdybys je nemilovala, tak by ti to bylo fuk.
Není tady