|
1.září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 1.září : Národní klasika: ovocné knedlíky. Jak zvádnout veškeré nástrahy jejich přípravy? 1.září : Dechberoucí krása těchto levitujících skleněných zahrad vás okouzlí. Aerárium: Vytvořte si svůj malý zelený svět |
|
|
Tedy...já taky přispěju. Myslím, že nikdo nemá povinnost ctít jakoukoli matku. Zkrátka ok, ta matka (potažmo i otec) dělá, co může, co umí, dala dítěti život atd., ale já mám zas právo na svůj názor. A to pro mě osobně znamená, že když já sama považuju jakoukoli matku za příšernou, tak ji zkrátka ctít nemusím. Je to moje věc. Mohu ji pochopit, ale abych ji ctila, tak tomu jsem na hony vzdálena. Takovou osobu můžu respektovat a to je asi tak všechno.
Mmch - ctít otce, to se taky má? Jako za to že zplodil dítě? Nebo k tomu je jiné vysvětlení? (Já totiž svého vlastního otce ctít nijak zvlášť nemohu. On sice neubližoval, ale to bylo všechno. A bylo to zoufale málo. Taky otce svého bratra - jo, každý máme jiného otce - toho taky ctít nelze. Ochlasta, násilník....ano, chápeme to, sám nic jiného nezažil od svého otce, ale ctít ho? ....)
Není tady
Takže díky všem za názor.Jak to tak bývá,s některýma souhlasím s jinýma ne.
Evo přesně tak jsem to myslela
Pandoro,mám tě za moudrou ženu,ale...
Pokusím se to trochu více vysvětlit:nejde o mojí matku,ale o matku přítele.nemohu se rozepisovat do podrobností,protože by si to přítel nepřál.Jde o to,že nám do života nemluví,bydlí daleko a vidíme se tak 2x do roka-naštěstí.Ke mě se chová dobře,na to si nestěžuju jenže...Denně vidím,jak staršně se provinila na svých dětech,jaké z nich udělala "citové mrzáky"jak jim ublížila,nedala jim do života nic pěkného.Nemůžu ctít,natož odpustit někomu,kdo nechá své děti bít,týrat.Vím toho tak polovinu,ale i to mi stačí k tomu,abych věděla,že téhle "matce" neodpustím nikdy.Hlavně jí ani odpustit nechci,neutápím se v nenávisti,v podstatě je mi ukradená.Pro mě je důležité to,že její děti jsou postižené na celý život a můj přítel má sám se sebou tolik práce-nezažil jak funguje "normální" rodina,že se děti nebijí,občas se pohladí a dokonce i dostanou někdy dárek...Bolí mě srdce,když nad tím přemýšlím,strašně si ho vážím za to čím prošel a jak moc se snaží nebýt stejný.Naštěstí mu to jde a já ho i pro to moc miluju.
Abych to shrnula,prostě taková žena si nezaslouží podle mně ani lásku,ani pochopení natož odpuštění.A protže je bigotně věřící,já věřím,že jí to jednou ten nahoře spočítá.Čekám,že mě osoudíte,jak jsem plná nenávisti apod,ale mě je fakt ukradená,neřeším jí,pro mě je vzduch.Píšu to všechno jen pro vysvětlení,že ne vždy platí "cti otce svého a matku svou!Díky
Není tady
No taky si myslím, že každý rodič za to že splodil dítě nemusí být ten nejvíce hoden lásky a obdivu. Pardon.
Taky si s "tchýní" užívám svoje. Ale prostě do svého soukromí a do své "bubliny" jí zasahovat nenechám. Chovám se k ní slušně, ale když příjde k nám a začne mi lézt do mých věcí a kontroluje pořádek, vnucuje své názory, tak jí opravdu ráda nemám. V tu chvíli se ohradím, že si nepřeji to a to. Buď se urazí a jde pryč,ale to mne už nezajímá. To je pouze její problém. Já jsem v klidu.
Taky jsem teď přemýšlela o své známé, která se u psychiatra léči ze zneužívání otcem. 7 let jí vlastní otec zneužíval a matka o tom věděla a dělal že nic nevidí, protože co kdyby se to někdo dozvěděl? Klidně mě označte za netolerantní,ale já bych jí skutečně nakopala do ř.....i a jeho kastrovala. A může mi každý říkat o tom, že oni pro ní vlastně chtěli to nejlepší, že jim musí být odpuštěno. Nemusí.... oni už ten život té holce hodně zničili.
Není tady
Lili, přesně takovou mám tchýni. Děti vychovala systémem musíš - trest, žádné soukromí, lezla všude, do všeho mluvila. Její děti jsou citoví mrzáci, neumí dát najevo lásku ani svým dětem, přitom by rádi. Švagrová, když se můj syn vrátil z výletu a skočil mi do náruče (to mu bylo 12) to považovala za úchylku. Jakýkoliv tělesný kontakt s dětmi se v rodině nevedl, nikdy je nepohladila, nevzala na klín. Dnes je stařičká a je šťastná, že za ní někdo z rodiny přijde. Trochu ji omlouvám, ona tak byla vychována taky.
Není tady
Klubko: No tak já bych takového otce i matku taky asi nejspíš lynčovala, ať by mě za to třeba nějaká vyšší moc klíďo-píďo potrestala a ať třeba nemám nárok na to soudit. Natolik soudná, abych viděla, že někdo někomu zkur.vil život, jsem 
Takoví lidé mohou mít tisíc důvodů, proč spáchali to nebo ono, ale to je přeci neospravedlňuje a už vůbec jim jejich holá existence a skutečnost, že jsou ploditelé dětí, nezakládá právo na to, aby je jejich děti, na kterých se provinili, ctili. Howgh!
Lilith: Poslala jsem ti soukromou zprávu
Není tady
A já mám stejný názor, že jen zplodit dítě není žádná zásluha a nepřísluší proto za biologické pochody někomu vděk a zvláštní uznání.
A docela mě děsí, co tady čtu o tchýních, jak jsou citově vyprahlé, sobecké, majetnické, citově vyděračské, do všeho kecají, to abych si začala vážit své tchýně, která až tak strašlivá není...
Není tady
Lilith napsal(a):
Abych to shrnula,prostě taková žena si nezaslouží podle mně ani lásku,ani pochopení natož odpuštění.A protže je bigotně věřící,já věřím,že jí to jednou ten nahoře spočítá.Čekám,že mě osoudíte,jak jsem plná nenávisti apod,ale mě je fakt ukradená,neřeším jí,pro mě je vzduch.Píšu to všechno jen pro vysvětlení,že ne vždy platí "cti otce svého a matku svou!Díky
Zaslouží. Každý je přesvědčen, že v danou chvíli dělá to nejlepší, co může. To lze pochopit i s tím, že s takovým jednáním nesouhlasíš. Lásku jí dávat nemusíš, odpouštět jí nemáš co, obojí je spíš na jejím synovi.
Také jsem nectila svou bývalou tchýni. Koneckonců, ona nectila mě, že jo 
. Já ji měla za všetečnou a jedovatou babu, ona mě za neschopnou holku, co se neumí dostatečně dobře postarat o synáčka, statek a dítě. Dnes myslím, že se to dost podstatně promítlo do mého vztahu s jejím synem, protože byl mezi námi jak mezi mlýnskými kameny. A taky ji s odstupem času vidím spíš jako ženskou, která chtěla radit a pomáhat, jenže pro mě ne zrovna přijatelným způsobem ... a navíc, já byla docela drzej fracek ...
Současné "skorotchýně" si vážím, ikdyž k sobě máme asi větší odstup. Ale je to matka člověka, kterého miluji. A když to s ní na jaře nevypadalo moc dobře, udělala jsem pro ni co se dalo a udělala bych i víc, kdyby to bylo potřeba - i proto, že jsem se nedokázala dívat, jak se vedle mě kvůli tomu trápí ten můj. Je mi jedno, jestli udělala v jeho výchově nějaké chyby (kdo je nedělá?), je mi jedno, jestli mu někdy něčím ublížila ... je to prostě jeho matka, on ji má rád a já to respektuji - to, že je to navíc člověk, ke kterému cítím úctu a respekt - to už je jen třešnička na dortu.
Když o tom tak přemýšlím, obě ty ženské jsou si v mnohém podobné, jen já mám dnes asi trochu jiný pohled, než ve dvaceti 
.
Není tady
Omlouvám se, že se možná trochu odkloním od tématu,ale ono to s tím trochu souvisí.
Na jednom sezení se svou psycholožkou se ona rozpovídala o vině, nevině. Chodí jako přísedící k soudu, kde se rozhoduje o výši trestu delikventů, sexuálních násilníků, tyranů žen díky domácímu násilí atd.
Sama sebe se občas ptá, jak dalece může být "benevolentní" vůči snížení trestu toho kterého obviněného, u kterého byla "zjistěna" nějaká úchylka, která mu pomůže trochu ubrat na letech odsouzení. Na druhé straně vidí ty oběti, kteří si tuto vinu nesou celý život, které zase z druhé strany hledají symsl života, znovu se nacházejí v něm orientovat,věřit lidem.
Je to těžká otázka, nejsme soud.
Ale s jednostranými verdikty "jako odpusťme jim, oni za nic nemohou" bych byla opatrnější.
Není tady
No já si myslím - viz. příklad Klubka o té zneužívané kamarádce, že nejde o to odpustit těm, co něco takového udělali,ve smyslu omluvit jejich chyby,ale odpustit jim kvůli sobě samé, abychom si to nenesli po celý další život, ikdyž se už to neděje....
Když odpustíme, ve smyslu možného pochopení, proč se to asi stalo (sexuálně nemocný člověk, nebo sám oběť nějakého zneužívání z minulosti, duševně nemocný člověk,či co já vím, jaká byla příčina takového chování....), pak jsme udělali pro sebe to nejlepší, co jsme mohli. Nedá se nikdy vrátit, aby se to nestalo, ale můžem se naučit žít s tím, že se to někdy stalo, proč se to asi stalo, a co ty lidi k tomu vedlo (jak sami asi byli nemocní, nešťastní, neschopní....) Protože, když to osvobodí nás samé, stojí to za to.....zášť a zloba totiž nikdy nevede v nás samým k ničemu dobrému, spíš k depresím a dalším vlastním problémům.....a stejně to nevymaže tu situaci, která se prostě stala.....
Upravil(a) Račice dračice (24. 10. 2007 10:51)
Není tady
Račice dračice napsal(a):
No já si myslím - viz. příklad Klubka o té zneužívané kamarádce, že nejde o to odpustit těm, co něco takového udělali,ve smyslu omluvit jejich chyby,ale odpustit jim kvůli sobě samé, abychom si to nenesli po celý další život, ikdyž se už to neděje....
Když odpustíme, ve smyslu možného pochopení, proč se to asi stalo (sexuálně nemocný člověk, nebo sám oběť nějakého zneužívání z minulosti, duševně nemocný člověk,či co já vím, jaká byla příčina takového chování....), pak jsme udělali pro sebe to nejlepší, co jsme mohli. Nedá se nikdy vrátit, aby se to nestalo, ale můžem se naučit žít s tím, že se to někdy stalo, proč se to asi stalo, a co ty lidi k tomu vedlo (jak sami asi byli nemocní, nešťastní, neschopní....) Protože, když to osvobodí nás samé, stojí to za to.....žášť a zloba totiž nikdy nevede v nás samým k ničemu dobrému, spíš k depresím a dalším vlastním problémům.....a stejně to nevymaže tu situaci, která se prostě stala.....
Jo to souhlasím. Odpustit kvůli sobě. Je jasné, že když se budu točit stále na stejném bodě "proč já, co mi to udělali", tak se cíle nedočkám. Musím se s tím sama vyrovnat. Ale to neznamená, že je budu mít od této chvíle moc ráda, budu je ctít. To nikoliv. Musím za tím prostě udělat čáru, jít dál.
Není tady
Kloubouk dolů míšo a je skvělé,že to máš takhle.Ale u nás je to jinak.Nemluví nám do ničeho,nejsme praticky ve styku,když se vidíme,chová se ke mě dobře a i já jí s ní jednám slušně.Jde o to,že ona neudělala jen chyby ve výchově,dovolila,aby její děti trpěli jak fyzicky tak duševně.Její děti od ní raději utekli když jim bylo 10,už to trápení nedokázali unést.Dovedeš si to představit?Jak strašně jim muselo být,když utečnou k cizím lidem od mámy?A ona je nechá jít,neudělá nic pro to,aby neodešli,natož aby se vrátili.Tohle se prostě nedá pochopit a ani odpustit.Pro upřesnění jen dodám,že přítel jí zřejmě tak nějak odpustil,i když si tím nejsem stopro jistá-nechce o tom mluvit.Neštvu ho proti ní,ani o ní před ním nemluvím,jen když na to vyjímečně přišla řeč,řekla jsem mu na rovinu:je to tvoje matka,beru to,ale já jí prostě za to co vám udělala mít ráda nemůžu a nebudu.Nestavím se mezi ně,nijak to spolu neřešíme,to je jen můj názor,který před ním neprezentuji
Upravil(a) Lilith (24. 10. 2007 10:57)
Není tady
Klubko napsal(a):
Omlouvám se, že se možná trochu odkloním od tématu,ale ono to s tím trochu souvisí.
Na jednom sezení se svou psycholožkou se ona rozpovídala o vině, nevině. Chodí jako přísedící k soudu, kde se rozhoduje o výši trestu delikventů, sexuálních násilníků, tyranů žen díky domácímu násilí atd.
Sama sebe se občas ptá, jak dalece může být "benevolentní" vůči snížení trestu toho kterého obviněného, u kterého byla "zjistěna" nějaká úchylka, která mu pomůže trochu ubrat na letech odsouzení. Na druhé straně vidí ty oběti, kteří si tuto vinu nesou celý život, které zase z druhé strany hledají symsl života, znovu se nacházejí v něm orientovat,věřit lidem.
Je to těžká otázka, nejsme soud.
Ale s jednostranými verdikty "jako odpusťme jim, oni za nic nemohou" bych byla opatrnější.
Proto si myslím, že odpuštění je právě jen na obětech - na lidech, kterých se čin bezprostředně týkal. Ti ostatní nemají co odpouštět, mohou jen prostřednictvím soudu a dalších institucí zajistit, aby viník už nemohl svůj čin zopakovat.
Lilith, myslím, že nemusíš svou tchyni "mít ráda". Stačí ji jen respektovat jako matku tvého přítele a podle toho se k ní chovat. Což děláš. Takže - kde je problém?
Není tady
Klubko napsal(a):
Račice dračice napsal(a):
No já si myslím - viz. příklad Klubka o té zneužívané kamarádce, že nejde o to odpustit těm, co něco takového udělali,ve smyslu omluvit jejich chyby,ale odpustit jim kvůli sobě samé, abychom si to nenesli po celý další život, ikdyž se už to neděje....
Když odpustíme, ve smyslu možného pochopení, proč se to asi stalo (sexuálně nemocný člověk, nebo sám oběť nějakého zneužívání z minulosti, duševně nemocný člověk,či co já vím, jaká byla příčina takového chování....), pak jsme udělali pro sebe to nejlepší, co jsme mohli. Nedá se nikdy vrátit, aby se to nestalo, ale můžem se naučit žít s tím, že se to někdy stalo, proč se to asi stalo, a co ty lidi k tomu vedlo (jak sami asi byli nemocní, nešťastní, neschopní....) Protože, když to osvobodí nás samé, stojí to za to.....žášť a zloba totiž nikdy nevede v nás samým k ničemu dobrému, spíš k depresím a dalším vlastním problémům.....a stejně to nevymaže tu situaci, která se prostě stala.....Jo to souhlasím. Odpustit kvůli sobě. Je jasné, že když se budu točit stále na stejném bodě "proč já, co mi to udělali", tak se cíle nedočkám. Musím se s tím sama vyrovnat. Ale to neznamená, že je budu mít od této chvíle moc ráda, budu je ctít. To nikoliv. Musím za tím prostě udělat čáru, jít dál.
Samozřejmě, souhlas, ta dotyčná ho nemůže mít nikdy už ráda, nebo ho dokonce ctít.....ale může ho nechat žít.....příklad...pokud takovýto člověk, co něco spáchá, projde vězením, léčením a je si vědom své chyby a lituje ji....myslím si, že po takovém odpuštění kvůli sobě samé, můžu pak respektovat, že toho dotyčného má někdo jiný rád, miluje ho a tím ho nechám "odejít" úplně. Odpustím beze zbytku tím, že akceptuji, že přesto co udělal mě, může žít normálním životem dál, s tím, že mi to jeho normální žití nebude vadit, a nebudu ve své vlastní zlobě přát mu už nic zlého......je to strašlivě těžké, ale díky taky vlastní hodně špatné zkušenosti, vím, že to tak jde a je to jediné východisko....
Není tady
Eva36 napsal(a):
Tedy...já taky přispěju. Myslím, že nikdo nemá povinnost ctít jakoukoli matku. Zkrátka ok, ta matka (potažmo i otec) dělá, co může, co umí, dala dítěti život atd., ale já mám zas právo na svůj názor. A to pro mě osobně znamená, že když já sama považuju jakoukoli matku za příšernou, tak ji zkrátka ctít nemusím. Je to moje věc. Mohu ji pochopit, ale abych ji ctila, tak tomu jsem na hony vzdálena. Takovou osobu můžu respektovat a to je asi tak všechno.
Mám takový dojem, že je to hodně o významu slova CTÍT. Ctít neznamená UCTÍVAT.
Jde spíš o to, ctít ROLI matky - otce. Oni budou tvými rodiči vždy a tvůj vlastní názor na tom nikdy nic nezmění, ani kdybys se na hlavu postavila....
Nikdo se nemůže "odpojit" od svých předků - přebírat jejich role, soudit je, zavrhnout...Tedy samozřejmě může, ale pak ponese následky...
Jistě znáš případy, kdy děti "chrání" slabou matku proti otci alkoholikovi.... přebírají role, které jim nepřísluší a tak na sebe "stahují" těžký osud svých rodičů - berou jim jejich důstojnost a situaci nejen nevyřeší, ale zhorší, protože se děvčata z takových rodin často dostávají do situace "slabé" matky a chlapci do role otce alkoholika....
Ctít své rodiče není o tom, nechat se jimi válcovat, ale naopak - umět je pochopit, odpustit a zařídit si život podle svého, protože to stejně bez "vyčištění" vzájemných vztahů nejde.
S každým zraněním je to stejné - když se při krájení cibule řízneš, rána si sice za čas zahojí, ale jizva tam zůstane. A ta ti vždycky tu bolest připomene... S citovými zraněními je to stejné..... navíc tam je daleko větší nebezpečí, že se staré rány znovu otevřou... a poléčit je může jedině Láska...
x.caro a její dcera by ti mohly vyprávět.....
Není tady
Míša Kulička napsal(a):
Klubko napsal(a):
Omlouvám se, že se možná trochu odkloním od tématu,ale ono to s tím trochu souvisí.
Na jednom sezení se svou psycholožkou se ona rozpovídala o vině, nevině. Chodí jako přísedící k soudu, kde se rozhoduje o výši trestu delikventů, sexuálních násilníků, tyranů žen díky domácímu násilí atd.
Sama sebe se občas ptá, jak dalece může být "benevolentní" vůči snížení trestu toho kterého obviněného, u kterého byla "zjistěna" nějaká úchylka, která mu pomůže trochu ubrat na letech odsouzení. Na druhé straně vidí ty oběti, kteří si tuto vinu nesou celý život, které zase z druhé strany hledají symsl života, znovu se nacházejí v něm orientovat,věřit lidem.
Je to těžká otázka, nejsme soud.
Ale s jednostranými verdikty "jako odpusťme jim, oni za nic nemohou" bych byla opatrnější.Proto si myslím, že odpuštění je právě jen na obětech - na lidech, kterých se čin bezprostředně týkal. Ti ostatní nemají co odpouštět, mohou jen prostřednictvím soudu a dalších institucí zajistit, aby viník už nemohl svůj čin zopakovat.
Lilith, myslím, že nemusíš svou tchyni "mít ráda". Stačí ji jen respektovat jako matku tvého přítele a podle toho se k ní chovat. Což děláš. Takže - kde je problém?
No ale třeba na výroku té doktorky závisí, zda viník dostane 5 let natvrdo, nebo "jen" léčbu a pobyt na svobodě,kde může napáchat další zvěrstva.... Tím, že jen oběď ospustí, to nepomůže dalším obětem....
Není tady
Lilith napsal(a):
....prostě taková žena si nezaslouží podle mně ani lásku,ani pochopení natož odpuštění.
Hmmm..... přemýšlela jsi někdy nad tím, kde se to v ní vzalo? Proč je taková?
Víš, je moc lehké soudit a odsoudit....
Ale kdo ty jsi, že se odvažuješ ji soudit? Žilas její život? Prošla si tím, co ona?
Na tvém místě bych se začala bát, protože v bibli se píše: nesuďte, abyste sami nebyli souzení.... je to jen prostý zákon odrazu: Něco nechápeš? Vesmír jako by si pak řekl: Inu dobrá, pomůžu ti to pochopit tím, že si to sama prožiješ...
Ta "škola" je pak hodně tvrdá....
Není tady
Pandorroo,
Tvůj příspěvek chápu jako :
"Ty po mně kamenem, já po Tobě chlebem..."
Pochopila jsem to správně? Nemáme se bránit? Máme nechat, ať "svět na nás působí, jak zasloužíme"?
Je vůle na škodu?
Je pud sebezáchovy na škodu?
Jsem člověk mírumilovný a dost dlouho jsem si jinými nechala s.r.á.t na hlavu. Odmítám v tom pokračovat. Je to špatně?
Upravil(a) Damila (24. 10. 2007 11:15)
Není tady
Klubko napsal(a):
Ale s jednostranými verdikty "jako odpusťme jim, oni za nic nemohou" bych byla opatrnější.
Ale no tak...
Samozřejmě, oni za to mohou. Takhle otázka nestojí.
Zkus se na to podívat takhle: něco provedeš. Můžeš se cítit hrozně, ale taky nemusíš..můžeš to považovat za správnou věc, dokonce na sebe můžeš být i hrda.... Jenže pak postupně podle reakcí okolí zjistíš, že jsi udělala špatnost.
Kdy budeš mít větší potřebu ji napravit? Když ti okolí podá pomocnou ruku a odpustí ti a nebo když na tebe bude plivat a házet pop tobě kamení?
Není tady
Račice dračice napsal(a):
No já si myslím - viz. příklad Klubka o té zneužívané kamarádce, že nejde o to odpustit těm, co něco takového udělali,ve smyslu omluvit jejich chyby,ale odpustit jim kvůli sobě samé, abychom si to nenesli po celý další život, ikdyž se už to neděje....
Když odpustíme, ve smyslu možného pochopení, proč se to asi stalo (sexuálně nemocný člověk, nebo sám oběť nějakého zneužívání z minulosti, duševně nemocný člověk,či co já vím, jaká byla příčina takového chování....), pak jsme udělali pro sebe to nejlepší, co jsme mohli. Nedá se nikdy vrátit, aby se to nestalo, ale můžem se naučit žít s tím, že se to někdy stalo, proč se to asi stalo, a co ty lidi k tomu vedlo (jak sami asi byli nemocní, nešťastní, neschopní....) Protože, když to osvobodí nás samé, stojí to za to.....zášť a zloba totiž nikdy nevede v nás samým k ničemu dobrému, spíš k depresím a dalším vlastním problémům.....a stejně to nevymaže tu situaci, která se prostě stala.....
Přesně pochopeno 
Není tady
Pan: Píšeš, jako bych to psala já. Rozumím ti a sdílím tvůj názor, tak nemá smysl to dál pitvat. Navíc myslím, že Lilith si fakt zařídila život po svém a svou tchyní se válcovat nedá. Což bych už tak netvrdila o jejím příteli, to ukáže život, jak on se se svou matkou vyrovnal. Já bych každému přála, aby to dokázal. Ale Lilith chápu, já taky nemám ráda lidi, který ubližujou mým blízkým. Soudím to podle sebe, nechávám si to pro sebe (skoro vždycky, i když někdy malinko ujedu, to je fakt, nejsem anděl), nenechám si jima otravovat život, ale ctít je nebudu nikdy a jejich případnou roli matky taky ne. Chápu, že třeba jinak nemohli, neuměli, neznali, byli v těžké situaci...ale i já to mám těžký - moje máma se z takový situace, kdy byla na hubě (a já s bráchou jako její děti s ní) zdvihla a bojovala a vyhrála to. Pro sebe, i pro nás, pro děti. Takže já mám vedle sebe vzor ženy, která je silná. Vím tudíž, že jde být silná, tak když někdo není, můžu ho chápat jak chci, byla jsem i vedená k toleranci, ale třeba si neumím takového člověka vážit...a to se asi nenaučím, i když budu mít tisíc pochopení....je to blbý, protože kdyby se mně stalo něco děsnýho, kdy bych nenávratně ovlivnila svoje děti, nechala je trpět atd., tak bych si asi nemohla vážit ani sebe sama...hmmm....no, to jsem se zas zamyslela 
Není tady
Lilith napsal(a):
Pro upřesnění jen dodám,že přítel jí zřejmě tak nějak odpustil,i když si tím nejsem stopro jistá-nechce o tom mluvit.Neštvu ho proti ní,ani o ní před ním nemluvím,jen když na to vyjímečně přišla řeč,řekla jsem mu na rovinu:je to tvoje matka,beru to,ale já jí prostě za to co vám udělala mít ráda nemůžu a nebudu.Nestavím se mezi ně,nijak to spolu neřešíme,to je jen můj názor,který před ním neprezentuji
Nestavíš se mezi ně, ale stavíš se do role ochránkyně svého přítele - do role jeho matky... Zlobíš se na ni, protože mu tolik tolik ublížila a on je tak úžasný (jistě je) - tohle není postoj partnerky (ta partnerovi důvěřuje a nelituje ho, čím si musel projít), to je postoj matky-ochranitelky.
Ty to nejspíš nevidíš, ale pokud jsi schopná se nad tím zamyslet, udělej to pro sebe... a samozřejmě i pro váš vztah.
Není tady
Pandoro,já nejsem "nikdo" jak je psáno v Bibli.Já jí nesoudím,já jen konstatuji a říkám svůj názor.A díky tomu že ona je věřící věřím i já,že bude souzena podle toho a skončí v pekle.Žije svůj život tak jak si ho uděla a ma a bude mít co si zaslouží.Jen nechápu,proč kvůli ní musí trpět její děti!A promiň,ale s Bohem,vírou a Biblí na mě nechoď.Četla jsem jí,něco o náboženství vím a se spostou věcí nesouhlasím.Já mluvím sama za sebe,beru odpovědnost za své činy a vím moc dobře že "boží mlýny"melou...Klidně ať jsem souzena za to,že odsoudím týrání ať lidí nebo zvířat.Věřím,že Ty by jsi odpustila,i kdyby tobě někdo ubližoval,zneužíval tebe nebo tvé blízké.Na jednu stranu to obdivuji,ale na druhou stranu,z lidského hlediska to podle mne není správné.A na "onen svět" nevěří každý a já jsem přesvědčena,že to co žijeme teď a tady je důležité,to ovlivňuje nás a naše blízké.Máš v sobě hodně víry a pokory,která mě chybí,ale někdy jsem ráda,že se umím a nebojím ozvat,protže proti zlu (jekémukoliv) se musí bojovat
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Račice dračice napsal(a):
No já si myslím - viz. příklad Klubka o té zneužívané kamarádce, že nejde o to odpustit těm, co něco takového udělali,ve smyslu omluvit jejich chyby,ale odpustit jim kvůli sobě samé, abychom si to nenesli po celý další život, ikdyž se už to neděje....
Když odpustíme, ve smyslu možného pochopení, proč se to asi stalo (sexuálně nemocný člověk, nebo sám oběť nějakého zneužívání z minulosti, duševně nemocný člověk,či co já vím, jaká byla příčina takového chování....), pak jsme udělali pro sebe to nejlepší, co jsme mohli. Nedá se nikdy vrátit, aby se to nestalo, ale můžem se naučit žít s tím, že se to někdy stalo, proč se to asi stalo, a co ty lidi k tomu vedlo (jak sami asi byli nemocní, nešťastní, neschopní....) Protože, když to osvobodí nás samé, stojí to za to.....zášť a zloba totiž nikdy nevede v nás samým k ničemu dobrému, spíš k depresím a dalším vlastním problémům.....a stejně to nevymaže tu situaci, která se prostě stala.....Přesně pochopeno
Děkuji:par:, jo vlastní zkušenost a nutnost "zachránit sebe",mě donutili to pochopit a hlavně se to v praxi naučit, ikdyž přiznávám, že ještě občas (na chvilku) do té zloby spadnu, ale naštěstí si to hned uvědomím a umím se vyhoupnout zase zpět
A jinak, moc ráda Tě čtu:pussa:
Není tady
Damila napsal(a):
Pandorroo,
Tvůj příspěvek chápu jako :
"Ty po mně kamenem, já po Tobě chlebem..."
Pochopila jsem to správně? Nemáme se bránit? Máme nechat, ať "svět na nás působí, jak zasloužíme"?
Je vůle na škodu?
Je pud sebezáchovy na škodu?
Jsem člověk mírumilovný a dost dlouho jsem si jinými nechala s.r.á.t na hlavu. Odmítám v tom pokračovat. Je to špatně?
Nepochopila jsi to správně.
(Ani netušíš, jaký já jsem bojovník, když bojovat skutečně musím )
Není tady
Klubko napsal(a):
Míša Kulička napsal(a):
Klubko napsal(a):
Omlouvám se, že se možná trochu odkloním od tématu,ale ono to s tím trochu souvisí.
Na jednom sezení se svou psycholožkou se ona rozpovídala o vině, nevině. Chodí jako přísedící k soudu, kde se rozhoduje o výši trestu delikventů, sexuálních násilníků, tyranů žen díky domácímu násilí atd.
Sama sebe se občas ptá, jak dalece může být "benevolentní" vůči snížení trestu toho kterého obviněného, u kterého byla "zjistěna" nějaká úchylka, která mu pomůže trochu ubrat na letech odsouzení. Na druhé straně vidí ty oběti, kteří si tuto vinu nesou celý život, které zase z druhé strany hledají symsl života, znovu se nacházejí v něm orientovat,věřit lidem.
Je to těžká otázka, nejsme soud.
Ale s jednostranými verdikty "jako odpusťme jim, oni za nic nemohou" bych byla opatrnější.Proto si myslím, že odpuštění je právě jen na obětech - na lidech, kterých se čin bezprostředně týkal. Ti ostatní nemají co odpouštět, mohou jen prostřednictvím soudu a dalších institucí zajistit, aby viník už nemohl svůj čin zopakovat.
Lilith, myslím, že nemusíš svou tchyni "mít ráda". Stačí ji jen respektovat jako matku tvého přítele a podle toho se k ní chovat. Což děláš. Takže - kde je problém?No ale třeba na výroku té doktorky závisí, zda viník dostane 5 let natvrdo, nebo "jen" léčbu a pobyt na svobodě,kde může napáchat další zvěrstva.... Tím, že jen oběď ospustí, to nepomůže dalším obětem....
Ta doktorka je ten, jehož prostřednictvím má být zajištěno, aby se čin už dále neopakoval. Ona nemá co odpouštět, chápeš? Jí ublíženo nebylo.
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
