14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Dami, třeba to pude postupně - teda já nějak nechápu - jsi se blokla a nespolupracovala? nebo co se stalo?
Není tady
Hm. To bych do Tebe nikdy neřekla. Jak se to projevuje? Léky bych osobně viděla jako úúúplně poslední monost.
Není tady
Damila napsal(a):
Není sice vem dnům konec, ale já nevím...kdy to nelo teď, proč by to mělo jít jindy, e.
Protoze vsechno se meni. Nadeje nikdy neumre Damilo,pokud ji sama nepohrbis.
Není tady
hirondel napsal(a):
Damila napsal(a):
Není sice vem dnům konec, ale já nevím...kdy to nelo teď, proč by to mělo jít jindy, e.
Protoze vsechno se meni. Nadeje nikdy neumre Damilo,pokud ji sama nepohrbis.
A protoe kdy dneska prí, neznamená to, e zítra nevyjde slunce. Nejde za jedno odpoledne odblokovat, co se střádalo dlouhatánská léta. To půjde. Uvidí. A kdy pro tebe nebude vhodná jedna cesta, dá se jinou.
Není tady
Dami vdy jsi teprve začla - nespěchej na sebe! Takový ty betonový bloky se drolej pomalu a někdy větinu toho času zabere zkouení, čím na ně.....neboj, na kadý blok se najde kladivo a kdy ne kladivo, tak oheň a voda Jediné, co ve skutečnosti člověk potřebuje, je, aby SE mu hodně chtělo - ale to ty ví, ejo.... Vona ta úleva za to stojí
Není tady
Jája napsal(a):
Dami, třeba to pude postupně - teda já nějak nechápu - jsi se blokla a nespolupracovala? nebo co se stalo?
Ne, e bych vědomě nechtěla. Ale nedokázala jsem se vít do té situace, dostat se do té malé holčičky, co ji trhají od maminky ve kolce (např.). Asi jsem se bála si to znovu proít. Já se prostě bojím, e mám na to příli houevnaté mylení. Při regresce se předpokládá aktivní přístup, terapeut jenom vede, ale za mě to neudělá. Kdy mi povídal, jak je moné si díky tomu vybavit detaily z porodního sálu...a já na co jsem si pamětí nevzpomněla, tam jsem se nedostala...
Nevím, jak se bourají takové bloky. Nejhorí je, e teď u jsem přesvědčena, e to se mnou nejde...
No, nezbyde mi nic jiného, ne to zkouet. ...se mi to stejně zdálo ňák moc jednoduché, zavřít oči a být TAM.
Děkuji za povzbudivá slova, jetě to musím rozdýchat, bude zase dobře...
Není tady
bloncka napsal(a):
Hm. To bych do Tebe nikdy neřekla. Jak se to projevuje? Léky bych osobně viděla jako úúúplně poslední monost.
Jo, to by do mě neřeklo víc lidí. Dokonce ani těch, co mě znají osobně.
Mám vypracovaný systém skrývání své slabiny, a to tak silný, e oblafnul i mně samotnou.
Práky jsou opravdu krajní řeení, ale u jsem toho vyzkouela víc, a potřebovala jsem pomoci HNED, u to bylo dost zlé. Podrobnosti není důvod tady psát.
Jak se to projevuje?
U kadého trochu jinak.
Strach, úzkost, vyhýbání se (společenským) situacím, které mi způsobují nepříjemné pocity, vč. doprovodných tělesných projevů.
Kdy je Tvým zaměstnáním veřejné vystupování, tak tam soc. fobie DOST vadí.
Není tady
Damilo,
minulý týden jsem byla na kineziologii. Kamarádka mi doporučila skvělooooou paní, prostě slunce.
Odblokovávala mě v alfě. Nevěděla jsem co mě bude čekat a hlavně jsem se do té ALFY chtěla dostat(ale ne nějak urputně, protoe kdybych chtěla urputně, tak to můu odpískat) a proto jsem se tam DOSTALA!!!!
Odblokování dopadlo uplně perfektně.
Zřejmě je to něco jiného ne o čem píe, ale princip je stejný. Kdy to dopředu odpíská, tak Tě tam nedostane ani pár volů.
Není tady
Ahoj Dami,
kdy jsem začínala s vracením do minulosti, nechtěla jsem k sobě ostatní pustit odsaď podsaď jo ale jen po určité hranice a přes ně nejel vlak. Věděla jsem, e jediným, kdo je můe překročit, jsem pouze sama.
No a nakonec mi pomohla kníka Síla je ve Vás od Luisy Hay. Začala jsem meditacemi na vnitřní dítě - sama, doma. Vzpomínky se rozjely jak na běícím pásu a s nimi zadrované pocity, emoce. Trvalo to dlouho, nikdy jsem nevěděla, co zase vyleze, ale bylo mi čím dál tím líp a stálo to za to.
Určitě, jak přijde ten správný čas, najde cestu a bude vědět, jak na to.
Není tady
Ajko, tu kníku jsem si hned objednala, dík. Jasně, e je to nejvíc na mně, co s tím udělám.
Mně se spontánně vybaví některé záitky. Ale potřebuji terapeuta, který by mě vedl při jejich zpracování, páč já si s nimi nevím rady...A zase kdy je tam terapeut, tak se nedokáu uvolnit. Začarovaný kruh.
Není tady
Damilo, podle mě moc tlačí na pilu. Jak píe Hani - kdy dnes nesvítí slunce, bude svítit jindy. Osobně mám s vlastními regresemi časté zkuenosti , take bych ti doporučila - pokud to teď nejde, dej tomu čas, kolik jen bude potřeba. Být tebou bych volila méně "invazivní" způsoby odblokování..
Kdy tě to někam nepoutí, zřejmě na to nejsi dost zralá. A dělat něco na sílu jen pro to, e sis rozumově zdůvodnila, e to tak chce a basta, je neproduktivní, neefektivní a zbytečné...
Vechno má svůj čas, věř mi...
Není tady
pokud se ti vybavují spontálně, tak asi je čas na to s tim něco dělat...
terapeut ti podvědomně sedl? mluvilo se ti s nim dobře před?
Není tady
Milá Damilo,
jak si sama můe přečíst, já se k regresi dostala náhodou, neplánovaně, prostě měla přijít a přila. Jetě týden před bych si tu situaci neuměla představit. I já měla a stále mám bloky, které jsem si pevně vybudovala na základě čehosi. I na záladě přivtělených duí.
Kdy mi tu Pan psala něco jako, e potřebuju silného terapeuta, nechápala jsempořádně o co lo, jen to, e to nebude fyzická síla, mi dávalo smysl.
Sama jsem regresi opakovala. Není moné očekávat, e tam půjde jednou a je to. I samotnou regresi jedné události jsem opakovala třeba desetkrát a pokadém opakování jsem se dostávala hloub a hloub. Ono vůbec to vůbec není tak, e tam přijde, v nějakém stavu si vybaví ve, co je dávnou zapomenuté a up a blok je fuč. (nadneseně :) ) Jde hlavně o to, e si to uvědomí, pochopí to, pochopí tu situaci a dokáe ji vlastně s odstupem vzít tak jak je te´d s tímhle rozumem, co má. Píe, e bude opakovat po 14ti dnech, můj názor je, e je to příli brzo a e ti terapeut nesedí.
První regresi jsem si vybrala sama, na základě rozboru mé osoby: data narození, barvy aury, mých pocitů a pod i terapeutka řekla, e ano, tohle je v součastnosti to, co mi znemoňuje jít dál. Pokud TO nezvládnu, nejsem schopná sama se sebou pracovat. Tuhle událost jsems ní zpracovávala víc jak tři hodiny. Pořád dokola, znova a znova, chvílemi jsem chtěla utéct, bolelo to hrozně moc, bylo to snad jetě horí ne tenkrát naivo. Chvílemi jsme doslova hraničila s hysterií, nejhorí pro mne byla chvíle, kdy musel ode mne odejít zemřelý. Musela jsemho pustit, protoe jsem s ním zůstala v místě, kde nikdo nejde ani tam ani zpět. Kdy on nemohl dál a já nemohla ít. Hrozné pro mne bylo i to, e a v tu chvíli jsem pochopila, e mne nesmírně miloval a já to nikdy neviděla, nikdy mi to nedal najevo. Te´d vím, e znovu přijde, jinak ale vrátí se. Kdy odcházel za světlem, cítila jsem obrovskou bolest, odeel toti kus mne, moje dvojče. Celé tohle první sezení skončilo astmatickým záchvatem, byla jsem totálně vyflusaná, vyřízená, zničená. Terapeutka mi pak řekla, e několikrát chtěla skončit, e se o mne bála, e toho zla, co se nabalilo, bylo moc, protoe zůstal otevřený kanál mezi tímto světem a světem kam odcházejí due. Nevnímala jsem to vechno, co mi říkala, přilo mi divné, kdy mne označila za průvodce, za člověka, co umí ten druhý svět pootevřít a umonit odejít.
První noc po regresi jsem se dostala do zvlátního stavu jetě před usnutím. Ta regrese pokračovala. Pokračovala dlouho, daleko před tenhle ivot.
Prvních asi 14 dní se nědělo ni zvlátního, v průběhu dalích týdnů se začaly dít věci :) Střídaly se mi nálady jak na běícím páse, někdy jsem měla pocit, e zvládnu ve na světě, v zápětí jsem upadla do deprese ale vdy to skončilo nějakým "poznáním". Postupem času mi začaly docházet věci, které mi terapeutka řekla. I ten zemřelý se vracel a vrací, cítím krásné teplo a vidím světlo, kdy ho paprskem posílám zpět. Dva měsíce jsem si vybírala mezi tím zda zůstanu průvodcem, či nikoli, brečela jsem a vyvádělo, e TO nechci, e to moc bolí. Bolí to pořád ale jinak, bolí to s láskou, co asi nedává moc smysl. A navíc jsem ráda průvodcem, nebo co to je :)
Kdy jsme měla dalí regresi, po téměř 4 měsících, vůbec jsme netuila, co budem řeit, protoe mne nic netrápilo, netrápilo mne ani to, co tenkrát bylo zjevné. Měla jsem jen jedno tuení a nevěděla zda to tak je či ne. Vechno ostatní, o bych jetě tenkrát označila jako trápení, u trápení nebylo. Mělo to řeení a já byla schopná to řeit, pod podmínkou, e budu chtít. Co není moc příjemný, kdy člověk ví, e klíč má v ruce a můe si pomoct.
Terapeutka mi po prvním rozhovoru sama řekla, e vidí, e sama provádím autoregresi. Konečně moje stavy dostaly jméno :) Začlay jsme tam, kde jsme s eposledně shodly, e to je dalí hlavní bod. Jene nebylo co řeit. Zvládla jsem sit o zpracovat sama. Přesto se ale něco nalo a to něco způsobilo, to, e jsme se normálně sesypala. To něco, byla ta malinká osůbka, co si nosíme v sobě. Nejen, e si připadám jak schizofrenik, ale mám dítě navíc. A jak se tetlí blahem, kdy se v duchu zetpám: nedáme si zmrzku? A klidně si koupím pohár a sednu siv cukrárně. Je to zvlátní, má radost, kdy jdeme spolu na sluníčko, kdy jí pochválím... Máma jí neměla ráda, nechtěla aby ila, povaovala ji za průvodce veho patného, co se jí v ivotě stalo a naházela na ní vechno patné, co jí kdy potkalo. Ano, brečela jsme sama nad sebou a dalí dva měsíce nechápala, jak můe někdo takhle ublíit dítěti.
Nějak po tomhle sezení nemám co řeit, ne e bych neměla ádný problém, některé mám pěkně schovaný aby na mne nekoukaly, jene kdy chci, tak to umím sama. Bohuel to nejde bez takového zvlátního stavu, který přijde sám, nevyvolaně, tedy spoutěč mít musí, jene ho neznám a neumím ovládnout. Tedy, popravdě... lo by to, vím to, v sobě to vím, ale odmítám to. Jetě není ten správný čas.
Terapeutka mi řekla, e by ráda, kdybych se učila u ní, e to mám v sobě. Dnes vím, e tot ak je, ale nejde to, jetě ne.
Damilo moje terapeutka mi byla poslaná, u dávno jsem o ní věděla. Vím o ní 30 let.
Kdy mi bylo 11 dostala jsem krásnou panenku. Byla tíhlá, taková astenická postava, měla dlouhé, vlnité tmavé vlasy a v nic měla bílé prameny, ne melír ale silné bílé prameny. Na krabici měla jméno, bylo italské. Málem jsem dostala infakrt, kdy jsem terapeutku viděla prvně a vůbec mi nepřekvapilo, kdy mi vyprávěla o svém dětství, znala jsem ho :)
Jak jsme psala na začátku, regrese ke mně přila sama, terapeut také sám, nevybírala, neplánovala jsem nic z toho, jen jsem se dostala do začarovaného kruho fobií, strachů a popravdě TO období, které mne k regresi dovedlo si ani moc moc nepamatuju, ale byla jsem totálně na dně. Ona mi otevřela cestu. Nikdy mi neřekla abych udělala - měla udělat - atp, vdy mne "pootočila" k problému, k místu kd eje problém. Naučila mne poutět due. Zpočátku jsem tři měsíce, které dávala jako nezbytnou pauzu mezi regresemi povaovala za nepřiměřeně dlouhou, ale nyní vidím, e je třeba moná jetě delí. Po poslední regresi jsem 7 měsíců a jetě neproběhlo ve, co by mělo, cítím to, ale změny u jsou, ten kdo mne zná, ví o čem mluvím.
Regresi nelze naplánovat jako návtěvu zubaře, tohle je pochod v mysli, k tomu musí uzrát opravdu jak vestka. Není pro kadého, je to opravdu drsné a věřím tomu, e je hodně lidí, co s tím pak nesrovnají. Nelze o regresi očekávat, e tě automaticky vrátí do minulých ivotů a najde řeení, to vůbec ne. Málokdo se otevře na prvním sezení, větinou je třeba alespoň tří a více. Zase to dle mne záleí nejví na tom, jak si sedíte, jak jsem psala, my se znaly i po vinicích jsme běhaly spolu :). Vím, je o neuvěřitelné, jene je to tak, potkávám lidi, co prostě znám.
Není tady
ajka.m napsal(a):
Ahoj Dami,
kdy jsem začínala s vracením do minulosti, nechtěla jsem k sobě ostatní pustit odsaď podsaď jo ale jen po určité hranice a přes ně nejel vlak. Věděla jsem, e jediným, kdo je můe překročit, jsem pouze sama.
No a nakonec mi pomohla kníka Síla je ve Vás od Luisy Hay. Začala jsem meditacemi na vnitřní dítě - sama, doma. Vzpomínky se rozjely jak na běícím pásu a s nimi zadrované pocity, emoce. Trvalo to dlouho, nikdy jsem nevěděla, co zase vyleze, ale bylo mi čím dál tím líp a stálo to za to.
Určitě, jak přijde ten správný čas, najde cestu a bude vědět, jak na to.
Bylo to na tobě vidět, e je líp!
Není tady
Cilko, jaká due se Tě drela? Někdo, koho jsi znala, nebo jak jsi k té dui přila?
Není tady
Cilka sem teď chodí vyjímečně - nevim jestli ti odpoví. Pokud se jí chcete dál ptát (tak pěkně to popsat jako ona nedokáu - i kdy terapeutku máme stejnou) zkuste na http://sallyporadi.cz/forum/index.php
Není tady
Taisha napsal(a):
Damilo, podle mě moc tlačí na pilu. Jak píe Hani - kdy dnes nesvítí slunce, bude svítit jindy. Osobně mám s vlastními regresemi časté zkuenosti , take bych ti doporučila - pokud to teď nejde, dej tomu čas, kolik jen bude potřeba. Být tebou bych volila méně "invazivní" způsoby odblokování..
Kdy tě to někam nepoutí, zřejmě na to nejsi dost zralá. A dělat něco na sílu jen pro to, e sis rozumově zdůvodnila, e to tak chce a basta, je neproduktivní, neefektivní a zbytečné...
Vechno má svůj čas, věř mi...
Jene tohle není první způsob, jak se pokusit si pomoci. Nechci to za kadou cenu. Spí mi u moc moností nezbývá.
Abych to upřesnila, nelo o klasickou regresi, jen jsme se vraceli v tomto ivotě do různých situací, které jsem měla proít, a nelo mi to. Zase ale nechci utéct z boje po prvním neúspěchu. Zkoueli jsme to asi 20 minut. Furt jsem se bránila... No jo, nějak bude.
Terapeut je fajn, věřím mu, ale se svou fobií si na nové lidi jen těko zvykám. Moje "nemoc" mi brání v tom, aby mi bylo mono pomoci. Úzkost a strach není tou správnou emocí pro regresi. Ale jak se jí tedy zbavit, e.
Jinak, Cilko, díky za podrobný popis Tvého příběhu, zajímavé.
Já jsem člověk, co emoce tutlá v sobě, a můe z toho prasknout. Přitom tam jsou, a silné. Je to k zbláznění, kdy sama nemoc brání v řeení problému...
Není tady
Damilo, já si myslim, e 20 minut si s tebou měl povídat a dostávat tě do klidu...
se nedivim, e to nelo - to bych taky nezačala mluvit
Není tady
Jája napsal(a):
Damilo, já si myslim, e 20 minut si s tebou měl povídat a dostávat tě do klidu...
se nedivim, e to nelo - to bych taky nezačala mluvit
20 min trval jen ten pokus o regresi samotnou. Samozřejmě jsme si povídali předtím i potom, byla jsem tam hodinu a půl.
Ale je pravda, e bych asi potřebovala delí úvod do uvolněného stavu, moná bych to potřebovala pomaleji. Asi bych mu to měla říct, co? Hmm.
Není tady
Dami, určitě bys mu to měla říct, e bys potřebovala delí čas, ale já jsem ráda, e ta moje terapeutka to na mně pozná sama. Připomíná mi samu sebe, taky na sebe na sezeních spěchám. A pak se divím, e nic nevidím. Terapeutka se mě ptá, tak co, vidíte něco? A já jí říkám nene, nevidím nic fakt vůbec nic... Ale ona je tak klidná a dál se mě ptá, jakou to nic má barvu a co u toho cítím, a mě to překvapí, e to nic má někdy růovou jindy černou barvu. Buď se dál nedostaneme a zpracováváme jen ty pocity, jindy ano, a mě překvapí, jak se z ničeho stane zvlátní obraz a z něj pak děj.
Terapeutka mě vede, ale jen tam kam sama sebe pustím. A e bez důvěry by to nelo.
A teď mluvím jen za sebe, ale zpracovávala jsem taková temata, kam bych mue - terapeuta nikdy nepustlila.
Upravil(a) Pag (20. 8. 2008 14:06)
Není tady
cilka napsal(a):
... přilo mi divné, kdy mne označila za průvodce, za člověka, co umí ten druhý svět pootevřít a umonit odejít.
A co tenkrát na Lokti?
Ahoj, Cilko! Vichni jsme tu věděli, e jsi talent s velký Té.... A ivoucí příklad rčení "koho chce pámbu milovat, musí ho napřed potejrat" A jetě bys o tom měla psát, poněvad jak vidím, ku tvým mnohým talentům patří i ten - přenést emoce. To panečku taky moc lidí neumí!
Není tady
Dnes jsem poprvé od léčitele (po 3. návtěvě) odcházela s pocitem, e se fakt něco hne. Asi.
O regresi se nyní nesnaí, potřebuje mě dostat do pohody a vystopovat, co je příčinou zhorení.
Vlastně funguje jako psychoterapeut.
A při odchodu zcela náhodou jsme narazili na téma, o něm jsem netuila, e nemám zpracované (porod prvního dítěte), s tím, e to doděláme přítě.
Co se ale dělo potom, to bylo strané. Brečela jsem celou cestu domů, normálně jsem vzlykala jako malá holka, otevřel něco, o čem jsem netuila, u je dobře, ale byla to síla. Díky tomu mi ale najednou něco dolo!
Pocit zodpovědnosti a viny (za to, e jsem své dítě nedokázala uchránit medicínskému mučení) souvisí s pocitem zodpovědnosti za to, jak se (ne)umím prosadit v jiných spol. situacích (soc. fobie). A taky ten problém s uznáváním "rádoby" autorit.
Něco íleného mi dolo, a i přes ty slzy jsem najednou astná, e to je jedna z indicií, konečně záchytný bod.
Také dnes poprvé jsem cítila jeho působení rukama (pracuje nad tělem) přesně v těch svých problematických čakrách: krční a Solar plexus. Očekávala jsem teplo, jako třeba při reiki. Ale ne, tohle bylo něco jako kdy cítíte odpor magnetu se stejnými póly. Slabý ale jasný tlak.
Jak cítíte působení léčitele vy?
Není tady
Damil jetě jsem u ádného léčitele nebyla. Zatím nebyl důvod. Jen mě jeden s kyvadlem prohlíel a řekl mi co kde jak je a není nebo teprve bude patně, ale nic jsem necítila. Ty slzy asi patří tak nějak k tomu poznání. Tím e se dotkne svojí due někde hluboko uvnitř, vyvolá to emoce, které nae tělo zpracuje tím, e brečí. Protoe potom přijde uvolnění a pak pochopí. Teda aspoň si to myslím, páč mám takovou zkuenost sama se sebou
Není tady
No, kadopádně to pro mě je dobrá zpráva, e nejsem takový beton, se kterým se nedá hnout.
Najednou mám pocit, e to PŮJDE.
Není tady
To je moc dobře, e se něco hnulo
Není tady