Menino,

ja jsem s pritelem byla pet a pul roku. Kdyz odesel, byla to blesk z cisteho nebe. Taky si predtim nestezoval, myslela jsem si, ze jsme spolu stastni. On si ale evidentne myslel, ze stastnejsi bude se svoji podrizenou...
I kdyz se nezachoval hezky a i kdyz to bude v listopadu uz rok, stale mi chybi. A porad to moc boli. I kdyz mam novy zivot, snazim se v tom neutapet a chodim mezi lidi...

Nevim, jak ti poradit, protoze nevim, co delat se sebou. Tak snad ti aspon pomuze, ze v tom nejsi sama :-)
A ze ani me nepomahaji reci o tom, ze cas to spravi. A ze prijde zas nekdo novy, a lepsi...
Ale asi to bude pravda, protoze to rikaji vsichni :-)
Tak nam drzim palecky :-)

ADFka2 napsal(a):

naivka: asi je důležitý, jak to kdo umí v sobě přijmout. Jako realitu, jako fakt. Jako něco, co je pravda a nedá se to změnit.
Já osobně si teď ordinuju co nejvíc aktivit - každý den něco, jednou jóga, pak plavání, kino, spinning... Zapomeneš na všechno, aspoň na chvíli. Pro mě je důležitý nebýt sama. Zabavit se. A s tím časem je to pravda, ať chceš, nebo ne. Myslím, že po roce už jsi na dobré cestě. Pro člověka, se kterým se partner rozešel naprosto nečekaně, bez předchozích problémů nebo náznaků, je rok optimální doba pro přijmutí faktu. Myslím, že jinak je asi něco špatně a zkusila bych psychologa.
Hodně štěstí.

podle mne je to individualní, pro někoho rok, pro někoho víc, pro někoho méně,
akorát nevím co si mám představit pod tím přijmutím faktu...........

martinF: že si přiznáš, že jsi sám. Spadnou ti klapky a přestaneš si dělat naděje. Přiznáš si to. Že partner už je jinde. A nepůsobí ti to psychické utrpení. Je ti to putna. Opravdu je psychologicky podloženo, že rok je pro zdravého člověka tak akorát. Psychika se zklidní, mozek přijme ten fakt, kterému jsi nerozuměl. Jako holou oznamovací větu. Jako když ti někdo řekne, že byl koupit chleba.
Znova opakuju, je důležitý zaměstnat tělo i ducha. Na utápění se v lítosti pak není tolik času.

ADFka2: potom asi nebudu uplne zdravy clovek :-(
Ze je pryc, beru jako holy fakt. Mam svuj vlastni zivot - a neni uplne spatny.
Ale presto mi je z rozchodu a zklamani porad smutno - i kdyz intenzivne zamestnavam telo i ducha. Abych prestrihla vsechny pouta, nasla jsem si praci v zahranici, mam noveho milence, poznavam spoutu novych lidi a snazim se nepromarnit jediny den, aniz bych na sobe nejak nezapracovala.
A i tak porad doufam...ze se treba k sobe jednou vratime, pote, co se dostaneme z "detskych nemoci", jako dva dospeli, moudri lide, kteri uz vedi, co chteji...
Mozna jsem blazen, ale bojim se, ze psycholog ani psychiatr mi nepomuze - oba jsem uz zkousela :-) (take si samozrejme uvedomuju, ze to, jak to prozivam, neni uplne standardni, ale proste to tak citim).
Ale aby to nebylo cele jenom o me - chtela jsem jen ukazat Menine, ze to, ze to tolik  boli, je uplne normalni. Protoze to boli kazdeho, kdo vztah bral nejakym zpusobem vazne. Me osobne vedomi, ze v tom nejsem sama, moc pomohlo. A ze to kazdeho boli jinak dlouho, je zrejme...A ze to jednou prestane, je jiste :-)