jééé,vy jste narazili na krásný téma---
-od mojí prababí si nejvíc pamatuju lokše suché nebo jen s máslem(potírala sádlem,ale říkala že ne) a bramboráky,které obracela na pánvi rukou :-) no a nej byly šulanky,jak je odhazovala do hrnce-to zůstalo jen jí...bohužel mne to už nenaučí
-od babičky si nejvíc budu pamatovat asi moravské koláče(jak jí ujídáme jablka s cukrem a skořicí),klasická polévka-vývar, halušky s cibulkou a vejci, a taky jak šlehala bublaninu(přivázala mixér na žbrdlínko u židle a nechala tam šlehat vejce:-)))
-od tatky ty super žloutky s cukrem syrové,šlehané ručním šlehačem - fuj,dnes bych to nevzala do pusy
a od mamky ani nevím- takové klasické kuře v troubě s houbami a zeleninou nebo tvarohová nádivka na buchtu ...

Vzpomínám na maminčin borůvkový koláč s tenoulinkým těstem.. borůvky jsem sbírala jako malá sama za chalupou do takového malinkého bílého džbánečku a taky ty chřupavé macesy pečené na kamnech, když dělala domácí nudle ... Už jsem je nejedla asi 40let...

Zajímavý, že máme "speciální" jídla od babiček. Já taky - tvaroh rozmixovaný se žloutkem a cukrem, a rohlík na kousky namočený v hrnku vlažnýho mlíka a oslazený. A krajíc chleba nakrájený na ovečky :-)  A taštičky s tvarohem, mňam, ty už jsem léta neměla..... všechno je to speciální právě tím, jak i vy píšete, že v takových okamžicích nám bylo moc krásně. Ježiš, úplně se mi derou slzy do očí.....

tweety napsal(a):

Syrovy zloutek umychany s cukrem, jako decko jsem to milovala, dneska bych to ale do pusy asi nedala.

tak to miluju dodnes. Ještě si tam dávám kousek másla a pokud dělám buchtu, tak vždy dávám o žluotek víc,protože ochutnávám.

Já si z dětství z domova nepamatuju žádné oblíbené jídlo. A u babičky se jedlo asi taky nějak "nedůležitě a přísně", naškrobené bílé lněné ubrousky i k chlebu s máslem a vajíčkem, na každou věc zvláštní talířek a příbor, a nedejbože něčím pohnout, drcnout, rozlít... hned byl řev. Možná proto můj odpor ke kuchyni...
(je mi líto, že jsem vám ty krásné vzpomínky na jídlo z dětství pokazila, ale měla jsem velmi silnou potřebu to sem napsat). A vlastně něco vím: u sousedů, kde byla chudoba, moc dětí, ale vždycky něco ňam, měli pořád nějakou buchtu s ovocem, takové ty všelijaké škubánky, placky s domácí marmeládou, zapečené těstoviny, karbanátky, pečené brambory a tak, bydleli jsme ve třetím patře, a když jsem šla ze školy a cítila ty nádherné vůně už v přízemí, cestou nahoru po schodišti jsem vymýšlela ten veledůležitý důvod, proč já rovnou ze školy musím nejdřív za Vierkou...

lindaB napsal(a):

Jé a úplně bych zapomněla na skvělou svačinu, kterou mi dávala taky babička.Rohlík a čokoládovou tyčinku Milenu, nebo Kofilu. Je to zvláštní kombinace, ale včera když jsem si Milenu, po dlouhé době, koupila, úpně se mi vybavila ta skvělá chuť s tím rohlíkem.

Jůůů, to jsem jídávala taky!!!

a zajímavé je, čím je člověk starší tak víc ho tyto věci oslovují

Oto, já teda doufám, že je to nostalgie a né stařecká demence ....

doufám, jen někdy "když se daří" si tak připadám

Damila napsal(a):

To je krásné téma.
My jako děti jsme měli jeden den v týdnu povoleno jíst ráno v postýlce: v neděli při Studiu kamarád.
maminka nám usmažila kopec chlebů ve vajíčku, vedle toho nakrájené posolené rajčátko, a teplý čaj s citronem. To je pro mě chuť kousku dětství, kdy jsem se cítila (v tu chvíli) MOC dobře.

Jejda, chleby ve vajíčku - úplně jsem si vybavila sobotní rána u nás doma, když jsem byla malá!  Taková ta pohoda, snídaně skoro do oběda a dětský pocit bezpečí.
Děkuju za tu vzpomínku, moje mamka má dnes úmrtní den, je to už deset let, co odešla.

KUKUSA
ty bramborový placky jsou lokše,moje prababička i babička jsou ze slovenska a dělala je také na plotýnce"tálku" ... ale u nás se potírali jen máslem se sádlem a solili ...babička nestíhala dělat ... chutnalo to výborně a hlavně ty tmavé fleky byly nejlepší
mám od babičky recept,tak jestli chceš,napíšu ti ho a můžeš je zkusit,třeba nebudou stejné,ale za vyzkoušení nic nedáš/jen si je nezapoměn potřít tím mákem...:-)))

Teď už nejsem nějak moc na sladký, ale na rohlík s Kofilou od mamky, když jsme nakupovaly v sámošce, nezapomenu.
Víkend u babičky na dědině:
ráno čerstvé rohlíky s máslem nebo chleba s domácím sádlem a rajčetem utrženým přímo z keříku. Dopoledne obírání moruší, prvních jahod, angreštu, rybízu a letních jablek. K obědu fazolková polívka, "piery" - knedlíky s čímkoli /povidla nejlépe/ posypané mákem a cukrem a patřičně zalité sádlem, odpoledne tažený závin s jabkama a vařený brambory z kotla pro prase /ty byly tak dobrý, že jsme se jich vždycky přežrali a měli břicho jak bubínek/, k večeři palačinky se šlehajdou a jahodama....
V neděli k obědu vařené domácí uzené - uzená polívka s kroupama jedna báseň, bramborová kaše, buchty s tvarohem a povidlama a mákem, k večeři bramboráky nebo praženice, když jsme našli něco hub.
Varianty - pečený králík na česneku, smažený králík, smažené kuře, řízky, koprová, křenová, okurková omáčka, domácí knedlíky, mezi tím jako  chuťovka opečená první kukuřice - omaštěná a posolená, na podzim pečený brambory v popelu z bramborové natě, na ostatky boží milosti, na Vánoce rybí polívka a kapr....
A v lednu zabijačka - maso vytažený z kotla posolený s křenem a bez chleba! Mozečková omáčka, kterou bych teď asi nevzala do huby, ale tehdy to byla mana nebeská. Škvarky akorát vytažený z kotla při míchání, maso pečený v "krajce", tlačenka ....

O hodně let později jsem mohla ocenit, že  babička byla schopná neustále /o víkendech a velkou část prázdnin/ živit takové kobylky, jakými jsme jako děti ve vývinu byly. Při tom všem se starat o hospodářství, domácnost a dědu.
Moje mamka je vynikající kuchařka, ale na ty "starosvětský" jídla - jejich vůni a chuť  - od babičky nikdy nezapomenu.