njj fakt, jednoduchý, ale u nás to nějak nefunguje vždycky a to pravidelně se nesjme schopni domluvit  já sem docela z toho zklamaná pokaždé to je nějaké konfrontační a akorát z toho mám horu blbých pocitů nějak si začínám myslet, že sem špatná vadí mě když se zjeví, nebo vůbec nepřijde nebo zase přijde a jenom zvoní mobily pořád bez ustání a najednou vyskočí tak já jdu někam jo?např.za kamošem....nebo najednou se mě tam zjeví jako s kamarádkou lehnou si a dívají se na filmy, nebo řekne, že někam musí a přijde vtolik potom až se blíží ta avizovaná hodina zavolá že přijde  o dvě hod. později a potom už nevolá a přijde zase ještě o dvě hod.víc pozdě mě to irituje sem potom docela protivná no a tak nějak dokola

sisa napsal(a):

njj fakt, jednoduchý, ale u nás to nějak nefunguje vždycky a to pravidelně se nesjme schopni domluvit  já sem docela z toho zklamaná pokaždé to je nějaké konfrontační a akorát z toho mám horu blbých pocitů nějak si začínám myslet, že sem špatná vadí mě když se zjeví, nebo vůbec nepřijde nebo zase přijde a jenom zvoní mobily pořád bez ustání a najednou vyskočí tak já jdu někam jo?např.za kamošem....nebo najednou se mě tam zjeví jako s kamarádkou lehnou si a dívají se na filmy, nebo řekne, že někam musí a přijde vtolik potom až se blíží ta avizovaná hodina zavolá že přijde  o dvě hod. později a potom už nevolá a přijde zase ještě o dvě hod.víc pozdě mě to irituje sem potom docela protivná no a tak nějak dokola

Ja to mam velice podobne v dvojitem klucicim vydani , nemuzu je uz vystat , vadi mi snad uplne vsechno .

Z druhého břehu - pohled dospělého dítěte: K našim jsem chodila většinou po telefonické domluvě, jak jsme se dohodli, tak jsem přišla. Neumím si představit vpadnout tam bez ohlášení nebo naopak nepřijít tak, jak jsme se dohodli. To by se mi taky mohlo stát, že by naši nebyli doma nebo že by se zrovna chystali odejít (a že by to kvůli mně nezrušili, to je celkem víc než jasný). (pozn.: Minulý čas proto, že dneska s nima žiju v jednom domě, takže se potkáváme denně minimálně na společné chodbě. Neexistuje, abych k nim vpadla do jejich pokojů v přízemí bez zaťukání, totéž respektují oni u mě v patře, natož abychom si třeba vzájemně šmejdili po bytech.)

Tím chci říct, že to budeš mít takový, jaký si to uděláš. Když jim neřekneš - milé děti, vidím vás velice ráda, ovšem nejsem spokojená s tím, jak neohlášeně ke mně vpadáváte a rušíte mé kruhy, toto si nepřeju. Protože vás ale, jak už jsem řekla, vidím ráda, tak vás prosím, abyste mi svoje návštěvy dávali vědět minimálně den předem a abyste byli dochvilní.... tak tak nějak...a kdyby nepřišli v danou hodinu, tak bych během patnácti minut odcházela.

Upravil(a) Eva36 (10. 9. 2007 10:50)

Já to mám s rodiči super. Bydlíme od sebe 350 km, takže se tak jednou za 2 měsíce domluvíme a buď my nebo oni přijedeme na víkend. Pokecáme, popijeme, něco podnikneme...

Mám 2 dospělé syny, oba bydli s partnerkami, oba mají klíče od našeho bytu. Jeden bydlí hodně daleko, druhý asi 30km, ten se někdy staví neohlášeně na skok, když něco potřebuje z domu, kolikrát se ani nevidíme, nechá jen vzkaz na stole proč tam byl, nic proti tomu nenamítáme s manželem. Ale jinak se na návštěvách domlouváme tak,aby to všem vyhovovalo a úmluvu všichni dodržují. Nemáme s tím problém, když se sejdeme,  jsme rádi, že se vidíme.

A tos mu ještě jednu neléskla??

lupina montana napsal(a):

A tos mu ještě jednu neléskla??

Kdyz jsme zacali mit problemy se starsim synem v cca 17 , kdy odmital chodit domu, nedaval nam vedet , kde je apod, byla jsem z toho uplne mimo , nevedeli jsme , jak to resit a snad vsichni mi tvrdili, ze mlatit ho uz v tomto veku nemame , nebo by se mohl chytit nejake party a zmizet uplne . Tak ja nevim, myslis , ze by to u toho mladsiho zabralo, kdyby sem tam nejakou chytil ?

lupina montana napsal(a):

no já to nemyslela doslovně...nebo jako že bys mu měla nabaňčit....
Spíš, jestli jste mu řekli něco jako - poslouchej, ty chytrolíne, když tak toužíš mít se ja ko Patrik, založ si firmu a vydělávej, jako jeho taťka...aspoň nás na stáří zaopatříš.
A kdyby měl hemzíky drzé, možná bych mu skutečně lehce i léskla
A co ten větší, už se srovnal - s váma i se světem?

ted si kapanek prohodili role, vetsi se trochu zklidnil a mladsi do vlitnul natvrdo .

Ivano -aha- koukám, že došlo k nedorozumění. Ta moje poznámka o "lésknutí" platila Sise, takže jsem ti vlastně odpověděla z cesty........
Já nevím, jestli by zabralo, kdybys mu švihla -zdá se mi na to už velkej. A navíc nemám zkušenosti s klukama, třeba se na ně musí trochu jinak.
Mě když rozčilovaly holky pubertálníma výkyvama, řešila jsem to spíš slovně
Pravda je, že mě občas rozzuřily, občas vyděsily, ale vždycky jsem to řekla....ve smyslu "vyděsilas mě k smrti, když jsi se neozvala" nebo "teda teď jsi mě ale naštvala, protože....."
Ale jak říkám, jak je to s klukama v pubertě fakt nevím.

Je to pár dní, co mi "více" dětí odešlo z domova... Jsem trochu v rozpacích... První, nejstarší dcera odešla cca ve svých 20-ti, ne zcela dobrovolně a ne zcela v klidu, je to už dlouho, vypadalo to v poho... po krátkém pobytu u své babičky (mojí matky) si našla přítele, s kterým je dodnes. Mám těch dcer moc, čili nedomluvené věci mi nedělají naprosto žádné problémy, jsem flexibilní, umím se rychle přizpůsobit nečekané situaci...na druhé straně díky kamarádkám a přehledu o životě méněpočetných rodin chápu nervozitu rodičů, kterým děti neohlašují předem, kdy přijdou...
Brala bych to asi tak, jak je to v přírodě, tedy že podle mého názoru všichni rodiče, ať s více dětma, nebo jenom s jedináčkem, by se asi měli smířit s tím, že rodný dům JE něco jako "holubník", do kterého se každý RÁD a bez omezení vrací..., chápu, jak je to velmi těžké, jako nechat si jako rodiče dospělých dětí narušovat svůj osobní život a vlastní program..., ale přiznejte úpřimně, kdo z nás by si nepřál mít místo, kam se může jít KDYKOLIV? V jedné slovenské básni, nevim, které, je myšlenka, že "...domov sú ruky, na ktorých smieš plakať...", no a cožpak se dá čas, kdy se pláče, naprogramovat?
Nemám na mysli naprosté nerespektování soukromí původní rodiny, ale možnost přijít kdykoliv, s ohledem na to, že pokud je to v silách dětí vyletivších z hnízda, měly by se ohlásit. Tak jsem to nějak naučila své děti a myslím, že to úspěšně aplikují do svých životů...

Ahoj, Lupino, dik za další krásná slova, tak to vidím i já, měla jsem to "hnízdo" i pro "jiné lidi", celý život, a ač jsem nbízela jako pohoštění třeba jenom topinky nebo pečené brambory, každý se u nás cítil vždy dobře, i ti zvyklí na mekáče a s kapesným vyšším než byl tehdy můj plat...to není vychloubání, já jsem to vpodstatě dost dobře nemohla pochopit, ale dnes už vím, že Big Dog (nebo co to je) a love v kapse v prázdném bytě se nevyrovná "topince" v domácnosti, kde si všichni rozumí a jsou prostě DOMA...

díky pokud dostanu ještě několik takových dojemných reakcí tak se asi rozbrečím pěkné,pěkné, díky vám za všechno já sem asi taková tamatka co má stálý pocit viny, že mohla a neudělala a sem schopna si najednou ve svém  náhlém "dejavu" vyčítat a brečet nad sebou, ale pozdě. mám pocit, že sem taky asi neudělala vše správně a chci vrátit čas a nevím kdyby se  tak stalo jestli by to bylo správnější. nicméně se cítím špatně, že už je hnízdo opuštěné.... myslím, že partner to nahradit neumí. a já zase se s tím špatně srovnávám nejspíš prosím pište! díky