Hani,
moc mě to všechno u vás mrzí, ale - já stejně čichám, čichám, že zas tak nezodpovědný chlap to není. (Víš proč). On prostě prožívá "zakalení mozku", čert ví, jestli na to nakonec nemáme beztrestně jednou v životě "právo" všichni.
Aby ses nedivila, že jemu je vlastně hůř než Tobě. Je inteligentní, ví moc dobře, čeho se dopouští. Za pár chvil to může být všechno jiné, lepší (ovšem i Ty můžeš být za určitou dobu duševně jinde, v tom je pro něj to nebezpečí...).
Mám dva pohledy, jeden hypotetický, jeden reálný.
Hypotetický - nenechala bych ze sebe dělat oslíka, že neví, kde se ubytuje (následovala by otázka, a jak ten penzion najdeš, když neznáš název?), nenechala bych ho "nezkomentovat" ten účet za náhrdelník, zorganizovala bych si výlet na výstavu.....
A reálný? Týrala bych ho větami: mám tě ráda, uznávám tě za hodně věcí, které jsi v životě dokázal, vážím si tě za všechno, cos pro mě udělal, žilo by se mi bez tebe dost špatně.... A podobné pravdy; chlapi v sobě totiž mají ochranitelský cit. Vydělávám dvojnásobek toho, co manžel, ale víš, jak mu dělá dobře otevřít svoji peněženku a říct mi: vem si, kolik chceš? Než jsem to pochopila (nadšená z toho, jak jsem úspěšná, což mu nedělalo nejlíp, bylo chvíli zle...). Ty jsi možná v situaci, kdy jsi soběstačná (no většina manželek fakt je) a u ní má pocit, že jí musí nějak pomoct v její tíživé životní situaci, kterou na něj v těch mailech určitě vybalila...
Ale třeba to vidím špatně. Nikdo z nás tu neumí asi poradit na 100%.
Nooo, a pokud by nic nezabralo ani za dva roky, asi bychto brala jako znamení osudu, že holt je mi přisouzen v tom životě ještě někdo jiný, lepší...
A nějaká ta rodinná poradkyně nebo psycholožka by Tě možná taky trošku nasměrovala, proč to nezkusit...
Držím Ti palce. Moc.

Ahoj holky, moje zlatíčka, ani nevíte, jak mi pomáháte - už teď jste "made my day".
Probudil mě ve 4 ten debilní náhrdelník, už jsem neusnula. V hlavě se mi honí spousta věcí, co bych mu chtěla říct a co bych měla udělat. Souhlasím, že na rozchod je brzy - jednak oproti některým jiným tady se chová fajn  a ta jeho nevěra je svým způsobem virtuální, on ji netahá do našeho života, to jen občas vykoukne nedopatřením, bohužel. Souhlasím ale s vámi, že ten dárek mi vysvětlit musí. Nejhorší na tom je, že za celé dva měsíce jsem neslyšela jedinou věc, kterou třeba bych mohla změnit já jako hodně lidí říká že když se tohle stane, je to kvůli nedostatkům na obou stranách. Kdyby mi třeba řekl - cítil jsem se tak a tak, nepotřebný, nebo co já vím, ale nic takového, vždy jen, že chyba není na mé straně, já se měnit nemusím. To je jako když dostanete ve škole pětku a učitel vám řekne, že vaše práce byla perfektní, přesto se rozhodl pro tuhle známku.
Dnes večer se uvidíme, myslím, že původně měl v plánu se tam s ní potkat, protože program měl jen na včerejší večer. Došlo mi zpětně, že dárek jí už asi předal, asi byla v Praze, hned ten den, co ho koupil, protože večer byl v hospodě s kamarády, tedy asi "jako". O půlnoci byl sice doma, ale stejně.
Momentálně procházím fázemi, kdy se mi s ním mluvit nechce, ale potřebuju vyčistit vzduch, nemůžu vytvářet doma přátelskou atmosféru, když tohle bude na stole. Je to citlivé, on má tendence se urážet, a už několikrát řekl, že když mu nevěřím, tak tu nemusí být. Když to řekl včera ráno, tak jsem prostě poprvé reagovala, že tedy dobře. Myslím, že to bylo to, proč se rozhodl přijet zpět už dnes, myslím, že teď má strach. Znám ho, někdy reaguje jak malý kluk, kterému berou hračku. Dnes budu tedy chtít slyšet, proč koupil dárek někomu, ke komu ho  podle něj nic neváže. Řeknu mu, že dva měsíce se trápím a to už je příliš dlouhá doba na to, aby se to dalo normálně vydržet. Řeknu mu, že takhle tedy už dál nechci.
Kamarádka, která to jediná ví a zná ho, má stejný názor jako vy. Prý mám mluvit o sobě, o tom, co cítím já. Víte, chtěla jsem mu říct, že odteď se za náš vztah necítím odpovědná, a že volbu měl a ještě má, ale že cítím, že dveře se zavírají. On ví, že když mi někdo ublíží, vymažu toho člověka ze svého života, už jsem to několikrát udělala, kdy toho byl svědkem, a tehdy mi řekl, že by se nechtěl stát mým nepřítelem, že jsem velmi radikální. Proto asi po provalení hned žádal, abych nedělala žádné ukvapené závěry, ví totiž, čeho jsem schopná. Je to něco, co neovlivním, mám to po svém tátovi.
Uvidíme, jak se ot vyvine. Mám ale pocit, že se bude tvářit jakoby nic, bude milý, zase bude plánovat spoustu věcí. Bude to těžké, vytáhnout toho kostlivce ze skříně, ale musím to udělat. Možná bych ho měla vytáhnout ven z domu, na neutrální půdu, a zařídit si hlídání, aby u toho nebyl syn. On se sice svědkem našich hovorů ještě nestal, nic netuší, ale takhle to bude opravdu jen o nás dvou.
Napíšu, jak to dopadlo. Myslete na mně.

Ahoj Hani,
možností máš hodně jak se zachovat a jedna je lepší než druhá ,jen si proboha oba nedělejte ze života peklo. To že jsi získala od otce radikální povahu není výhra , jak by sis mohla myslet, dokonce vše co se nám v dospělosti děje je proto , že jsme naše dětství všichni dojednoho prohráli .nebylo nám umožněno získat přirozeně zkušenosti v láskách a i později i po pubertě nám byl sex vykládán jako tabu. Na tomto základě lze bez dalšího poučení stavět jen chatrnou boudu , nikoliv palác bohatý na city a upřímnost. Můžete se bez rozmyslu rozvést , skvělé řešení , prostě si každý najdete někoho jiného a na sebe se vykašlete , jen dál se budete společně občas plahočit s dětmi. Můžeš dát svému partnerovi volno a umožnit mu pochopit co se s ním děje , co život nabízí , když to v dětství nemohl přirozeně poznat a třeba zjistí , že vše co se mu jinde nabízí už doma má a v případě že ztratí někdy tebe , z jakéhokoliv důvodu , nebude nikdy muset nesmyslně trpět samotou , prostě si někoho zase najde. Taky z toho můžeš udělat kovbojku a snažit se je načapat spolu a po vzoru kovbojky je můžeš v momentu překvapení vykopat z lokálu a znovu se rozhodnout pro rozvod , nebo spolužití. Nejnudnější možností je se trápit bezesnými nocemi , prožívat duševně peklo a to jen proto že jste byli blbě vychovaný a máte nějaké nepřirozené představy o světě , že partner je výhradně vaším majetkem. Partneři si mají dávat , nevím proč dobrovolně přistupují na evidentní hru , která je o braní, loupežení a špiclování. Doufám , že si vyberete ze široké škály skvělých možností pro šťastný život a tu nudu a peklo zcela zamítnete, toho jste měli dost již v dětství , tak se už neopakujte. Můžete jít do manželské poradny , ale počítej s tím , že nebudou radit mstu , sobectví, sebetrýzeň, agresivitu , vyčítavost a jiné hlouposti , které proti sobě používáte. Doufám , že nás budeš dál podrobně informovat a že si nebudete dělat zbytečný problémy.

Pikoška: Môj bývlaý mi bol občas neverný, ale tak nejako to obli jednorazovku, ktoré som ani neriešila... Ale raz som náhodou našla tiež účet zo zlatníctva, a keďže som vedela, že ON by MNE nič také drahé nekúpil, řádila som ako Čierna ruka... No, neskôr vysvitlo, že moja svokra sa nejako spriahla s jeho dcérou a zvyškom rodiny a ccheli mi urobiť radosť na narodky(vediac, že od neho nemôžem veľmi nič očakávať)... No, bolo mi to ľúto, aj keď úplne nepodložené to podozrenie nebolo, ale v tomto bol vtedy fuckt nevinne... Počkaj, či sa to nejako nevysvetlí.

"On ví, že když mi někdo ublíží, vymažu toho člověka ze svého života, už jsem to několikrát udělala, kdy toho byl svědkem, a tehdy mi řekl, že by se nechtěl stát mým nepřítelem, že jsem velmi radikální. Proto asi po provalení hned žádal, abych nedělala žádné ukvapené závěry,"

Jééžiš, Hani, jako bych ten odstavec psala já. Akorát že já to nemám po tátovi, ale svádím to na znamení Býka - i když - moji rodiče jsou oba také Býci

Ještě jsem chtěla dodat - on si manžel může říkat, že třeba není povinen Ti vysvětlit nákup šperku, to jo. Ale taky by měl sebekriticky přiznat, že by mu zřejmě nedělalo dobře, kdyby našel u Tebe účet za holicí strojek, který není určen jemu. Pokud kdy mezi námi doma něco bylo, vždycky jsem apelovala na to, abychom si všichni představili sebe v roli toho druhého - tzv. uplatnění hesla, že "co sám nemáš rád, nedělej druhému".

Tercila, tak to ja ako býk nedokážem odpúšťať, naoko áno, ale vo vnútri nie, bohužial

Drahý Axi, nebojim sa priznať si slabosť - na rozdiel od Teba. Mať slabosti je ĽUDSKÉ. Navyše neexistuje dokonalý človek. A zdá sa že Tvojou slabosťou som JA.cmuk

HanB napsal(a):

Tak zásadní rozhovor se včara nekonal. Nebyla příležitost, přijel, vařil večeři, pak jsme koukali na film - bohužel všechno společně se synem, a nemohla jsem to zařídit tak, abychom byli sami. M je trochu nejistý, chová se velmi mile a  vstřícně - asi si myslí, že to nechám být. Jenže to nejde, na to se mě to dotklo příliš. Takže využiju vhodné situace, doufám, že taková přes víkend nastane. Cítím od něj teď odstup, a zlváštní vnitřní prázdnotu. Protože když to osekám na kost, jak se říká, tak mi dva měsíce tvrdil, že to skončilo, ale lhal. A dělat blázna ze sebe nenechám.
Jo, a pro mě to tedy nebylo - podle toho, jak se tvářil. Jinak M nakupuje dárky 24.12., a to se mně ráno zeptá, co bych chtěla.
Napíšu zase, jakmile bude něco nového.

Víš odtup M je v celku pochopitelný, neboť delší dobu v sobě něco dusíš a on podvědomě cítí, že se něco děje. Na straně jedné se nedivím. Myslím, že je třeba jednat rychle.

To že je prázdný také se nedivím. Vystřízlivěl, odpustil vše a připravil se na "tvůj výstup a vyčištění žaludku".

Nevím četl jsem příspěvky a odkaz  "on lhal" nějak nevím...

A že nakupuje dárky až 24.12. No třeba opravdu hledá cestu zpět a možná to není o dárcích na 24.12, ale teď okamžitě, prostě není na kytku a bombonérku za 200 Kč. Zkus myslet i takto.

Francesca napsal(a):

Ty, Pisateli,
asi jsi Hančino vyjádření trošku blbě pochopil... Nebo jsem mimo já? Myslím, že Hanka mluvila o tom, že ONA od muže cítí odstup a ONA že se cítí vnitřně prázdná.
A že ON něco odpustil? Co on by měl podle Tebe odpouštět? To on je nevěrný...
A dál nechápu poznámku o kytce a bonboniéře - řeč byla v diskusi o tom, že ON koupil NÁHRDELNÍK, který neskounčil u Hanky, ale zřejmě u té druhé paní.
Ty by ses v takové situaci snažil vše ospravedlnit bonboniérou a kytkou? No to já bych Ti obojí hodila na hlavu. Nebo jsi snad myslel, že má bonboniéru kupovat Hanka JEMU?
Jak jsi to celé myslel?

Drahá Frances, možná blbě čtu, možná moje sklo zkresluje nevím, ale odepisoval jsem na HanB povídání. Pokud jsem reagoval tak na větu Cítím od něj teď odstup, a zlváštní vnitřní prázdnotu. MYslím, že on má odstup, stydí se hledá /nechytej mě za písmenka" slova, činy, aby slabost odčinil, dává HanB prostor aby se projevila, tady dokonce bych řekl že očekává její útok tak odpouští "páru", neboť HanB zatím jednala bez emocí vůči němu.
Ono odpustil myslím jsem vysvětlil. Je to vnitřní stav.
Moje milá. Kauza NÁHRDELNÍK. V posledním přízpěvku jsem toto slovo nenalezl. Nicméně v jiném mohlo být. Zas podívaje se na to očima muže, mohl to být dar milence a pak už adié, vracím se do lůna manželského. Opět se vrátím k jednomu, že známe jen jednu stranu příběhu tedy vyprávění HanB nikoli jeho. Možná se to zdá, že obhajuji M, ale nikoli snažím se být nad věcí, snažím se Vám ženám občas pomoci v tom, jak myslí muž když.... Zkus přemýšlet i takto.
A HanB napsala Jinak M nakupuje dárky 24.12., a to se mně ráno zeptá, co bych chtěla. v replice na moje prostě není na kytku a bombonérku za 200 Kč. . Zas asi došlo k nedorozumnění. Nechce dal li milence na rozlučku náhrdelník dát své ženě něco co by stálo za víc než jen kytku, která uvadne a bombonérka co se jen tak sní.

Opravdu došlo k nedorozumnění, ale beru, že se sklo rozsypalo a každý vidíme něco i jinak:)

eset napsal(a):

Drahý Axi, nebojim sa priznať si slabosť - na rozdiel od Teba. Mať slabosti je ĽUDSKÉ. Navyše neexistuje dokonalý človek. A zdá sa že Tvojou slabosťou som JA.cmuk

Dále zcela pomíjím fakt, že zřejmě nejsi ta, která má komu co odpouštět. I když se píšeš s velkými písmenky.

Drahý Axi, dlhodobo v tvojich príspevkoch nenachádzam nič konštruktívne, nenachádzam nejakú radu, pomyselnú pomocnú ruku, empatiu, porozumenie, či nebodaj pochopenie., nie pre mňa - všeobecne. Nachádzam však  mudrovanie, podrypovanie, kritizovanie, poznámkovanie, hodnotenie a mnoho mnoho mnoho iných perličiek. Poprosím Ťa  - na moje príspevky nereaguj, som len človek, velebosti.

eset:
tak to ja ako býk nedokážem odpúšťať, naoko áno, ale vo vnútri nie, bohužial.

K tomu jen ještě malé vysvětlení: ono je to spíš tak, že mě při psaní příspěvku nenapadlo slovo "odpouštění", tím se skutečně nijak nezabývám. Spíš jsem tím souhlasem s Hankou měla na mysli fakt, že jestliže poznám, že s někým nejsem na stejné vlně, tak se tomu člověku už v životě "nevěnuji". Na nějaké msty jsem totiž velmi líná .
Bývalá kolegyně měla takovou zvláštní rejpavou povahu, že jsme z těch jejích jedovatostí byli všichni ostatní na větvi. Zhruba 2 roky jsem si po jejích urážkách říkala: asi se dnes špatně vyspala, asi na ni něco leze, asi ji naštval manžel, asi má trápení s dětmi.... Až jsem došla na to, že ta paní nikdy jiná nebude, a tím jsem s ní duševně skončila. Udělám pro ni, cokoliv bude potřebovat a co budu moci, ale nikdy nebude moje kamarádka. Pozdrav, úsměv, konec.

A jinak jestli je nějaké odpouštění či neodpouštění projevem slabosti, jak píše Axi, to je taky trošku diskutabilní. Ano, dalo by se říct, že člověk duševně na výši se zákonitě nezabývá odpouštěním. Prostě žije. Ovšem ono někdy nám to okolí nečekaně "ublíží" natolik, že asi nejsme schopni si hned říct "jo, podrazil mně nohy, ale chápu ho". Spíš se zřejmě člověk v prvním šoku začne zaobírat tím, proč se to stalo právě jemu, a jak všichni víme, svoje chyby přehlídneme jako první (protože s nimi žijeme, tudíž pro nás v prvních momentech zklamání nejsou tak zřetelné jako ty chybky někoho jiného...). Možná se pletu.