Tak to máš pravdu, Kiaro, to je nepříjemné, zjistit takové věci. To je jeden rozbitý talíř opravdu nic proti tomu, co udělal.
Já nejsem schopná se nějak zlobit pro konkrétní věci, spíš mě zaráží to jejich smýšlení a chování tak nějak celkově. Dřív jsem si myslívala, že je někde v tom vztahu nějaký jednotlivý zádrhel, který se dá napravit; dnes mám pocit, že jsou chlapi svým myšlením a svým vnímáním logiky od nás strašně daleko. Doslova jsem během života pochopila, co to je mít rád sám sebe, jedině tak se totiž dá přežít. Pokud se žena nastartuje neustále vnímat a chápat partnera, jde jasně do záhuby . Ale to se asi zjistí až léty a zkušenostmi (když tak pozoruji svou dceru)....

PPavlaa napsal(a):

No tu lžičku jsem po něm hodila, když u nás bylo všechno ještě o.k., jen mi prostě bylo strašně špatně, páč jsem byla těhotná a neměla jsem sílu se něják ozvat a vydusit ho, když do telefonu vykládal jeho bráchovi, jak jsem se pozvracela v autě Blbec, jsem mu říkala celou dobu, že je mi špatně a chce se mi zvracet ať jede pomalu, to měl řečí, ať si nevymýšlím, že těhotenství není nemoc.... no ale je fakt, že co jsem se pozvracela tak už mě vozil fáááákt pomalu a opatrně
To je teda ubohoučký vyčítat dárky, který dáš z lásky, fuj teda, taky bych to po něm hodila a řekla mu, ať si to strčí do pr....

Hele ale psychouše, to oni ti chlapi z nás dělají rádi, ten můj to zkoušel taky no přece z toho chlapci nemůžou vyjít jako ti hajzlíci oni, ne

PPavlaa, no tak to je fakt síla. On jako pan manžel nevěděl, že těhotným maminám se dělává špatně od žaludku, nebo jak? Oni jsou to všichni s prominutím volové. Nikdy nezapomenu, jak mě manžel těhotnou vezl domů a protože rychlá jízda, kdy už nejede ale letí těsně nad zemí byla a je jeho parketa, stavěli ho v Podolí policajti. Já v osmém měsíci, manža šláp na plyn a policajtům ujel. Jenomže to byla jízda smrti, kdy jako rodilej Podolák kličkoval smrtelnou rychlostí uličkama ve stráni, já vedle něj vzývala všechny svaté a modlila se, abych z toho šoku předčasně neporodila.
Copak já, ale moje děti - a hlavně dcera - trpěly dost dlouho kinetózou, takže manžel s rodinkou musel jezdit opatrně. Stačilo přidat plyn, z dětské sedačky se ozvaly dávivé zvuky a ve chvíli, kdy jsme se nalézali na dálnici musel manža buď ubrat, nebo čuchat pozvraceného potomka Dcera z kinetózy vyrostla až v pubertě, takže před každou jízdou kamkoliv čímkoliv musel být po ruce Kinedryl. Pohled na chlapa-blba, který zplodí děti, někam je veze, nedokáže styl jízdy přizpůsobit rodině a šklebí se jak vopičák mě fakt iritoval.

Tercila napsal(a):

Tak to máš pravdu, Kiaro, to je nepříjemné, zjistit takové věci. To je jeden rozbitý talíř opravdu nic proti tomu, co udělal.
Já nejsem schopná se nějak zlobit pro konkrétní věci, spíš mě zaráží to jejich smýšlení a chování tak nějak celkově. Dřív jsem si myslívala, že je někde v tom vztahu nějaký jednotlivý zádrhel, který se dá napravit; dnes mám pocit, že jsou chlapi svým myšlením a svým vnímáním logiky od nás strašně daleko. Doslova jsem během života pochopila, co to je mít rád sám sebe, jedině tak se totiž dá přežít. Pokud se žena nastartuje neustále vnímat a chápat partnera, jde jasně do záhuby . Ale to se asi zjistí až léty a zkušenostmi (když tak pozoruji svou dceru)....

Terci, naše generace žen byla vychovávána a vedena tak, že muž hraje v rodině hlavní roli a je třeba ho neustále VNÍMAT a CHÁPAT. Bohužel, i moje matka, která mě vedla k tomuto modelu poslušné ženušky mi nakonec dala za pravdu, že některým typům mužů prostě nelze doživotně vycházet vstříc.
Když tak pozoruji svoji dceru, tak TA žádné problémy s muži určitě mít nebude Jednak je to dítě, které je CELÉ po tatínkovi - jak vizuelně, tak povahově - a tak, jak se dokáže na svého zploditele obořit, to bych si já jako manželka nedovolila ani v tom nejdivočejším snu. Navíc v rodině to bylo rozhozeno tak, že manžel si vždycky přál holčičku, což se mu podařilo až napočtvrté - dva synové z prvního manželství, náš syn a vytoužená holčička. Vytoužená holčička je na tatínka vofouklá jako nádražní vrabčák, v čemž ji sice nepodporuji, ale v koutku duše se tak potichu ušklibuju a protože jsou oba dva jedny geny a jedna krev, zákonitě lítají třísky

Já mám svůj snubní prstýnek odloženej panč nevidím důvod, proč něco takovýho nosit na prsteníku levé ruky.

no to vona ho opatruje, až se ti bejvalka vrátí, nebo pro tu další

no hlavně to žádný neříkej, putovní by po tobě mohla hodit - originál neoroginál

teď si mě neudobříš, maximálně po tobě při první příležitosti hodím něco taky

BM jsem ho vrátila(chtěl ho) a já si ho taky nechala na památku. Ale pak jsme se dvakrát stěhovali a já ho ztratila. Je mi to dokonce moc líto.

Já mám snubní prstýnky už dva. A s oběma jsem naložila zcela pragmaticky. První, když ho po mě chtěl exmanžel vrátit (to mu nakukala jeho nastávající, že mají zájemce), jsem si nechala a po letech ho opět nosím. Nebo jsem ho ani nesundala?! Ani si nepamatuju. Jednak jsem ho degradovala na obyčejný prsten ( k čemu konvence, symboly etc.) - on navíc jako snubní ani nevypadá. Leč, i když to zde popisuju zcela neromanticky. Rozvod s prvním manželem jsem rozdýchávala cca 8 let Prostě prstýnek nosím. Druhý prstýnek z druhého (rovněž neúspěšného manželství) jsem odnesla do zlatnictví i s prstýnkem muže a nechala si z nich udělat na zakázku takový tlustoprsten ze zyrkonem, mno...pár let jsem ho nosila, než se mi pod ním udělal exém a nyní leží tento umělecký výtvor v krabičce. Třetí pokus zatím netroufám odhadnout. Ani případný sňatek ani co s prstenem. Ale nejdřív bych se, pravda, musela po cca sedmiletém odloučení konečně rozhoupat k rozvodu, když manžel není schopen.

Co se snubákem? Buď si nechat nebo darovat - roztavit, prodat, dát charitě.
To druhé je snadnější. To první bolestivé. Nicméně další kapitola z knihy života je uzavřená, brána by se měla zavřít a utevřít novou kapitolu, pomyslně otevřít novou bránu - kdoví třeba se objeví i ten další snubní prstýnek. :-)