Já jsem snubák občas nosila. Když jsem se od BM stěhovala, zapomněla jsem si vzít své prstýnky a řetízky. On mi je po čase vrátil, ale snubák mezi nimi nebyl. Když jsem se ho ptala, kde je, tak mi odpověděl, že neví. Ale já moc dobře věděla, že ví.

Ještě k těm pstýnkům mám jednu krásnou historku, i když trošku off-topic.
Před dávnými lety jsem měla přítele, kterého jsem velice, velice milovala. Po dvou letech vztahu mě požádal o roku a daroval mi nově koupený zásnubní prstýnek z gravírovaného stříbra s ametystem (ametyst je můj měsíční kámen).
Po měsíci - kdy jsem stále prstýnek nosila - jsme se z velice závažných důvodů rozešli.
Jela jsem tramvají do práce, držela jsem se tyče a s úžasem jsem sledovala, jak se mi prstýnek na prstě přímo před očima pomalu rozlomil a padl na podlahu. Podotýkám, že měsíc starý prstýnek nebyl jakýmkoliv způsobem namáhán ani poškozen.
Sebrala jsem z podlahy tramvaje obě dvě půlky prstýnku a v práci jsem si okamžitě - sotva jsem vlezla do dveří - postěžovala ubrečená starší kolegyni, že už mi z nepovedenejch zásnub nezbyl ani prstýnek.
Kolegyně pronesla památnou větu: "Zlomené zásnuby - zlomený prstýnek"
Shodou okolností jsem se v jednom bazaru téměř po patnácti letech setkala s TÍMTÉŽ druhem prstýnku. Prstýnek byl naprosto nepoškozen...
Nesmějte se mi moc nahlas ale od té doby pevně věřím na COSI mezi nebem a zemí

Upravil(a) Kiara (7. 9. 2007 18:28)

Pěkné téma ... tak - já snubák sundala, jakmile jsem odešla od manžela. Odcházela jsem s tím, že s ním už opravdu žít nemohu, milence jsem neměla. On ho nosil neustále, ještě rok po našem rozchodu a ještě při rozvodovém řízení ho měl na ruce, okamžitě po odchodu přitom začal žít se svou milenkou, ze které učinil pár měsíců po rozvodu (vyvolaném mnou) svou novou zákonitou choť. .... Chci tím říct, že ten kousek zlata nejspíš nic neznamená, jen snad ozdobu a to je asi vše.

Tak to já svůj snubní prstýnek hodila po BM, když za ním přišel manžel jeho milenky a zjistila jsem ,že žádný rozchod mezi nima se nekonal a všechno byly jen lži.Od té doby jsem   ho nenosila.
     A půlku našich fotek chtěl BM.Tak jsem mu udělala album, aby si jednou uvědomil, co všechno ztratil a o co do budoucnosti /co se týče našich dětí/přichází.A něco už mu mám dojem dochází. Ale jak mi řekl:"i kdybych nebyl šťastnej, tobě bych to nikdy nepřiznal." Ale už jen tahle věta ukázala i jeho pochybnosti.Protože kdyby bylo všechno tak super ,nikdy by mu to nepřišlo na mysl.

První odložil snubák manžel..nevím proč a te´d už mi je to vcelku jedno.

Po čase, když jsem přestala věřit, že to někam může ještě pokračovat jsem odložila snubák i já. Stejně tak zásnubák a všechny ostatní prstýnky od něj.

Mám je uloženy a občas prohrábnu, kolikrát i nandám..ale to je vše.

Kupodivu bych řekla, že jsem ráda, že jsou pryč. Sice když visím v autobuse na tyči a sleduju okrášlené ruce jiných žen a slečen, tak mi je chvílema smutno, ale připadám si zase jako já..jako člověk, který se má na co těšit a ne jen zírat na nepovedené kroužky, které ani nebyly takové, jaké bych si ze srdce přála...

Byvali manzel svuj prstynek prodal jeste za trvani manzlstvi.Normalne ho nenosil a kdyz se u nej provalila jeho nevera ptala jsem se ho kde ten prstynek ma a on mi rekl,ze ho prodal.Bylo mi to moc lito.

Kiara napsal(a):

Hm... asi máš pravdu, Evi. Pro někoho je to jenom kousek žlutého kovu, pro jiného zase stvrzení manželského slibu, který byl kdysi před nějakými lety v dobré víře vysloven.
Na druhou stranu jsem znala na jednom svém bývalém pracovišti řadu chlapů-dělníků, kteří z bezpečnostních důvodů nosit snubák či jakýkoliv prsten na prstě v práci prostě nemohli. Jeden čerstvě ženatý novomanžel tam totiž v rámci pracovního úrazu jako soustružník přišel o prst právě díky snubáku takže bezpečnostní technik po tomhle incidentu nošení snubních prstenů na směnu zakázal

Můj BM to měl taky tak, taky snubák nenosil. Taky znal jednoho, který takhle přišel o prst.
Jo a když jsme šli ještě na začátku manželství kamsi na návštěvu, chtěla jsem, aby si BM snubní prstýnek vzal, tak přesně ve chvíli, kdy jsem mu ho nasazovala, tak venku zahřmělo... blížila se bouřka. že by znamení shůry? Od té doby si ho už nikdy nenasadil.

Irenka21 napsal(a):

Také jsem při hádkách snubák párkrát hodila po BM, ale potom jsem ho prodala v zastavárně, doplatila a koupila si jiný a modernější prstýnek.

a pak že jsem vztekloun jen já

Kiara: Tak to já jsem praktická. Zlata by mi bylo líto, takže jsem manželovi jednou předvedla, jak v praxi vypadá létající talíř Bohužel byl naloženej hovězím na houbách s rýží, takže když plachtil manžovi okolo hlavy a ten syčák se uhnul, následky byly velice zajímavé

  Tak mně by bylo líto i toho talíře kdysi dávno, ještě než jsme měli dítě, se manžel nějak urazil a že nebude jíst oběd, tak jsem vzala ten načančaný talíř a vysypala obsah do záchodu .
Prstýnek nosil manžel chvíli, pracoval manuálně, takže mu překážel. A já jsem ho sundala někdy před 12 lety, byl dost těžký a "hranatý", nikdy se mi moc nelíbil, kupovali jsme je ve velké finanční nouzi.... Jo a taky, před těmi 20 lety jsem jela v autobusu z práce a na třech rukách, zavěšených na tyči, se skvěl stejný model .

Kiara napsal(a):

Tak to já jsem praktická. Zlata by mi bylo líto, takže jsem manželovi jednou předvedla, jak v praxi vypadá létající talíř Bohužel byl naloženej hovězím na houbách s rýží, takže když plachtil manžovi okolo hlavy a ten syčák se uhnul, následky byly velice zajímavé

proti tobě jsem teda normální kliďas

PPavlaa: já taky kliďas jsem, ale to, co mi manža předváděl, to by ztratil trpělivost i trpělivej
Fakt rozestěhování bylo to nejlepší, co jsme mohli jeden pro druhého udělat.
Samozřejmě, že chyby jsem dělala i já a jak se na to tak zpětně dívám, poměrně přesně vím, které.
Bohužel ten vztah je už "odžitej", možnost návratu vyloučena a jediné, co jeden pro druhého můžeme v tuto chvíli udělat je - v zájmu našich dětí se k sobě chovat korektně. Neostouzet, nepomlouvat a jako rodiče táhnout za jeden provaz. Jiný recept opravdu neznám...

PPavlaa: koukám, že v každé rodině je čas od času obzvlášť veselo
To já jsem se jednou nechala unést a ve chvíli, kdy mi manžel vyčetl snad všechno možné, včetně toho, co mi daroval a neprozřetelně poukázal na zlatý náhrdelník na krčku (masivní řetěz o váze přes třicet gramů) tak jsem si ho strhla z krku a hodila mu ho pod nohy s doporučením, kam si ho může strčit, když dává takové dárky, které potom dokáže vyčíst. Sice jsem psala, že zlata by mi bylo líto, v tuhle chvíli mi nebylo líto ničeho. Taky jsem se už potom kontrolovala, abych se od něj nenechala zatáhnout do nějaké nechuťárny, která by mě potom mrzela. To byla ta předrozchodová éra, kdy se mě snažil všemožně provokovat tak, aby ze všeho vyšel jako laskavý, zneužívaný dobrák a já jako vyšinuté psycho. Nikomu nepřeju, bylo to fakt hustý.

PPavlaa napsal(a):

Je fajn, že spolu dokážete vycházet, někteří se nenávidí až do smrti a společné děti na tom nic nezmění

PPavlaa, já na to nemám povahu, někoho do smrti nenávidět. Jasně, že jsem neměla těsně po rozchodu vůči manželovi libé pocity, což asi každá, ale postupem času se hroty otupily. Jak jsem se o tom bavila se svými kamarádkami, mají to postaveno naprosto stejně - i když byl rozchod a následnej rozvod pro ně velmi, velmi drastickej a dalo se říct, že pánové manželé jim velice citelně ublížili, po x-letech se k sobě chovají naprosto korektně.
Nadto trvalou nenávist někoho k někomu chápu jako patologický stav mysli, kterým si nenávidějící zbytečně kazí svůj vlastní život. Tomu druhému je to fuk, jestli ho bývalec či bývalka nenávidí, ten už si žije svým životem a nad pocity ex se nijak nezatěžuje. Problémy nemá on, problémy má nenávistník a to sám se sebou, panč v tomto případě hraje roli hlavně zhrzený egoušek