Mne sa hnusili hadi - neviem, či to malo rozmer fóbie, ale po*ní mi boli. A bála som sa ich. Na chate sme ich mali v tráve plno a ja som všade videla zmije, hoci v skutočnosti to boli slepúchovia a užovečky. Potom som mala sen, kde som sa dotkla hada a zistila som, že nie je vlhký a slizký, ale suchý a príjemný. A videla som obrovského hada, ktorý sa ťahal od zeme až niekam do výšok vesmíru ... a nedesil ma. Pol roka nato som bola na poznávačke v Egypte, kde mi náš sprievodca-vtipálek položil pri návšteve trhoviska za krk práve hada . Na 30 sekúnd som sa zavzdušnila, mala som tep 400 a kolabovala som, ale potom som začala pomaly dýchať a uvedomovať si, že ten had je fuckt teplý a na omak príjemný. Vyfotila som sa s ním omotaným okolo pliec a dokázala som sa dívať, ako si ho ten jeho krotiteľ či cvičiteľ dáva do úst... Odvtedy niežeby som bola do hadov zamilovaná, ale rešpekt je mnší, taký primeraný - povedala by som. Dokonca som dobrovoľne pohladkala červenú zmiju kamoškinho syna...

Pavouci mi nevadí, doma jich máme plno, ale co fakt nesnáším je hlodavá havěť - myši, krysy, potkani a tak. To mi dát někdo za krk, tak umřu hrůzou. A vzhledem k tomu, že bydlíme na vsi a pole máme všude kolem, docela jsem si užívala. Tak teď máme doma čtyři kočky a je klid.

Taky nesnáším myši, mám tři kočky - tedy vykastrovanou kočku, kocoura a kočku o které jsem si myslela, že je taková nějaká nevyvinutá, že koťátka mít nebude, no a má - čtyři! Myši tedy naštěstí nemůžeme mít.
Navíc mám jezevčíka a fenku vlčáka.

Ale těch pavouků je tady šíleně!!!! Fakticky všude! Starší dcerka z nich má taky fóbii, není schopna se na ně podívat, pokud si je musí sama likvidovat, tak jedině vysavačem. Minule jsem jí radila Biolit na lezoucí hmyz, ale to ona prý takhle nemůže udělat, protože by se  pozvracela z toho, jak se cvrkávají.

Tak po přečtení Salenina příspěvku jsem si to s tím psychologem hodně rychle rozmyslela.

To radši budu žít s tou fobii snad to nějak zvládnu.

Neboj na tebe to nehážem. Jen mě odradilo co ten člověk řekl. Nedokážu si představit co by se dělo kdybych tam šla a on mi řekl tohle.

Tak jsem si teď raději dala nohy nahoru, co kdyby na mě něco pod stolem vlezlo . Malí pavoučci mi taky nevaděj, nejlépe tak ti milimetroví , ty vezmu i do ruky. Ale jak se to zvětšuje, tak je zle. Hnusej se mi i mrtví a nohou (samozřejmě v botě) bych pavouka nezašlápla - neb by mi ta noha asi upadla.
Zvláštní ale je, že v kadibudce na chalupě mi tolik nevaděj - když je moc blízko tak fouknu a mrcha zaleze. Asi mi všeobecně míň vadí pavouk v pavučině - zřejmě mám pocit, že se z ní tak rychle nevymotá, aby mě moh sežrat . Ale jak to někde leze.....
Nejkrutější zážitek asi byl, když jsme jeden čas spali na matracích na zemi - a já vždycky zahlídla jenom ten stín, jak se kolem mě mihnul....nebo ho rovnou našla kousek od svý hlavy. Z toho jsem se dost dlouho dostávala, i když už jsme spali na posteli.
Manža je zachraňuje, já bez milosti vraždím (v nouzi pomůže třeba vysavač, ovšem pak se ho docela štítím). A zdá se mi, že čím víc vražd, tím míň sem lezou - a nebo že by měli nějaký slabší roky?

Teď jste mi připomněli, že jsem někde četla , kolikže pavouků a hmyzu člověk polkne ve spánku ......         asi si dám roubík ....

Já nesnáším škvory ( ušáky)  v 5ti letech jsem byla poprvé na táboře a spali jsme ve stanech s matracema. Já zvedla tu matraci a pod ní byly milióny ( z dnešního pohledu ....  ) škvorů ..... a  starší holky mě strašily, že ti škvoři v noci vylezou po stěnách stanu, napadají na mě, vlezou mi do uší a  vykoušou mi bubínky ..... ještě ten večer jsem zdrhla a přes les se vydala "domů" .... policajti mě do rána hledali ......   s tím táborem jsem skončila a už mě tam nedostali a škvory do dneška nesnáším. Dneska jsem sice četla, že to je blbost, že škvoři do uší nelezou, že jsou užiteční a lapají hmyz ( a tedy i pavouky ... ) .... ale věřte jim, když mají takové cosi na ocásku ..... co vypadá, jako kleště .....      

No vidím, že v tom nejsem sama Slavku to tak neber my si vykládáme zážitky no. A teda aspon já nemám prostě dost odvahy na to abych se tomu postavila.

Já se takhle bála pavouků, jako dítě. Když byl na záchodě, radši jsem se počůrala a pak to pěkně slízla
Teď už se jich nebojím, i když do ruky beru jen ty naše domácí, protože ti nikdy nekoušou a jsou zdvořilí - většinou se decentně schovávají za nábytkem
Ale bojí se jich mladší dcera a tak jsem jim začala říkat Elišky - ono je to tak nějak polidštilo, či co. Prostě - když běží pokojem Eliška, je to něco jiného, než když tudy běží po*ný-Chlupatý-Pavouk

Pavouci to je kapitola sama pro sebe. Štítím se jich moc, ale zas néé tak moc, abych ho nepodebrala novinama nebo něčím takovým a nevyhodila ho ven..
Ale myši, to kdyby mi někdo hodil za krk, tak mě můžou rovnou pohřbít..Bych se zbláznila.Obzvlášť v tomto počasí, kdy už cítí zimu a stěhují se za teploučkem

Pavouci, žáby, hadi, moli .... to všechno je v pohodě, nevadí mi na ně sahat, ale mám už odmala fobii na knoflíky  .... a to specielně na dvoudirkový, takový ty koministický, co byli na zástěrách, pánských pyžamech a na těch kostkovanejch flanelovejch košilích. Největší odpor ve mně vyvolává tento typ knoflíku uržený ještě  se zbytkem nítě...... fůůůj, to je děsná představa ....proto si mumím představit, co zažíváte při pohledu na havěť.

Donedávna jsem si myslela, že jsem takhle uhnutá sama, ale představte si, že znám už 3 lidi, který to maj taky... a já jsem na tom vlastně ještě dobře, protože čtyřdirkový mi zas až tak nevadí