Tak tohle téma se mi dnes zrovn amoc hodí. Svou práci mám ráda, snažím se jí dělat dobře a řešit sama své problémy. A právě na to jsem pěkně dojela.  Protože nemám ve zvyku kolem sebe dělat rozruch kvůli každému problému, tak o mých problémech skoro nikdo neví. Jen pár zúčastněných. Ale bohužel jsem zjistila, že dělám chybu. Pro mě vždycky byla ztáta času psát sáhodlouhé maily kolem sebe o tom, co všechno musím řešit. Místo toho jsem radši řešila. A pak jsem se dozvěděla, že protože nikoho neotravuju, tak vlastně nejspíš vůbec nic nedělám a jsem na h...o . A ti, kteří tráví půl pracovní doby tím, že referují o svých problémech a plní mailové schránky, jsou ti nejlepší pracovníci. Ale jejich problémy musí pak řešit někdo jiný.

Tohle mě holky dneska fakt rozhodilo a nemůžu se stím srovnat 

Taky že začnu. Nejhorší je, že jsem si to přinesla dnes domů. Já už jsem se naučila nechávat pracovní problémy v práci. Ale tohle mě opravdu rozhodilo. A sedím tu a přemýšlím a chystám odvetu . A dala jsem si panáka

Tercila napsal(a):

Klubko - nápodobně.
Mluvíš mi z duše. Taky bych už nechtěla "podnikat" - to se solidně podaří jen málokomu. Ale zato těch keců od lidí pobírajících všelijaké výhody ze státní správy, jak jsme určitě milionáři, když manžel je podnikatel - jojo... . Manžel měl živnosťák měsíc, ještě nám neoschly podpisy v bankách na různé půjčky na nákup mašin, dodávek, surovin... a už zvonili sousedi, ať jim půjčíme nějaké tisíce, když "máme".
Já jsem se coby podnikatelka cítila strašně sama, a to jsem ani nepracovala doma. Tehdy mi vadilo i to, jak se lidi koukají na moje dobré auto, přestože neměli tušení, že jsem na to našetřila ale z úúúplně jiných než podnikatelských (ne)výdělků.
Bytostně potřebuji fajn smíšený kolektiv a vůbec mi nevadí autoritativní šéf - o co víc huláká, o to víc my, plebs, držíme spolu . Tak super lidi, jaké mám kolem sebe dnes, bych jako nadřízená ve svém podniku nikdy neměla. Přece jen je tam odstup.
A jestli jsi tomu šéfovi "s dřezem" vytmavila názor, tak to Ti tleskám

Jo vytmavila. Nemám taky moc ráda kecy okolo. Nevadí mi tvrdě pracovat. A přesně jak tady zaznělo od Petry p, že jí mrzí, že ostatní kacají a jsou ohodnoceni a ona pracuje, tak to znám dobře.
v minulé práci jsem měla kolegyni,která měla právě poměr se tím arogantním šéfem. Ona svobodná on rozvedený,takže jsem to vůbec neřešila, mají na to právo. Jenže tak po půl roce jsem zjistila, že dělám práci za dva.Ona ve dvě domů, na nákupy a když jsem teda šla za šéfem, že se i to tak nelíbi (Pozor v klidu nejsem fůrie), že to dělat budu ale chci polovinu platu navíc, tak jsem hned byla ta špatná. Málokdo unese kritku, takže mi monitoroval můj čas, mail. Odposlouchával telefony. Obviňoval že jsem udělala to a to.
Všichni ostatní to věděli taky,ale báli se o místo. Ale na mě tohle není. Po roce a půl jsem si hledala jiné místo. Prostě sama sebe si vážím natolik, že na mě nikdo ječet na poradě nebude, nebude mě obviňovat z lží. Nejvíce se stejně trápí ten druhý,když musí vymýšlet tolik taktik a lží co na druhého nakydat.
TEď mám šéfa, že mu narovinu v klidu řeknu, když nejem s ničím spokojena. On mi to vysvětli z té druhé strany, proč jde to a nejde ono a jsme v klidu oba. Díky za to!!!!

Ja mám našťastie iný systém práce a iný kolektív, ale toto som už tiež zažila a bohužiaľ som musela podnikať menšie "túry" na opačný koniec nekonečnej chodby, alebo aspoň telefonovať čo najviac ľuďom, aby sa vedleo, že som  vpráci a že eteda ako pracujem (Sedela som sama v kancli a z organizačných dôvodov trochu bokom od ostatných). ... Pritom som mala normálka normy a termíny, ale okrem toho bolo treba ešte "dať o sebe vedieť"...

... jo, a taky si piš "deník" o tom, co v práci děláš. Abys potom mohla argumentovat :-) Není na škodu občas ten deník ukázat šéfovi... hele šéfe, udělala jsem tohle a tohle...