Hlad neřeším, kolikrát mám hlad a nemám chuť a někdy zas od rána jím, i když hlad necítím. Vím, že když jsem byla malá, tak mi se štítnou žlázou něco čachrovali, ale neřekla bych, že s ní něco mám, necítím žádný zdravotní potíže, nejsem ani hubená, to zas nevím, jestli je dědičný, ale v rodině máme špatný návyky, večeří se v deset večer třeba čokoláda a nikdo nepřibere. Cítím to spíš primárně jako psychickej problém, kterej v důsledku ubližuje mýmu oreganismu. Ale stejně dík.

Ahoj, já se se štítnou žlázou léčím a můžu ti říct jen jedno, kdybych najednou prudce nepřibrala, tak ani nevím, že mi něco je. Onemocnění št. žlázy má také za následek špatný metabolismus. Proto možná ty výkyvy ve stravování. Rozhodně bych to být tebou řešila, abys pak neměla ještě žaludeční problémy, když sama píšeš, že je ti pak zle. Já mám teda dobrou praktickou dr., říkala jsem, že se mi něco nelíbí a ona mi pro jistotu nechala udělat všechny možné krevní testy a tam jsme na to přišli. Nemusí ti opravdu nutně něco být - něco bolet či tak a přesto můžeš být nemocná. Já mám opačný problém - štítka nefunguje, tak musím ty hormony brát v tabletách. Až později jsem rozhovorem s příbuznými zjistila, že toto onemocnění máme v rodině a dr. mi potvrdila, že je dědičné a konkrétně u mně se nejspíš spustilo zátěží při prvním porodu. Do 3 let, kdy jsem nic netušila se onemocnění rozvinulo, ale pořád mi jakoby nic nebylo. Jen díky dr. jsme na to přišli. Mně to zachránilo mentální zdraví syna, zjistili jsme to na počátku těhotenství- při mém onemocnění tělu chybí jod, který je velmi důležitý pro správný vývoj dítěte. Jsem mé dr. dodnes moc vděčná, že byla tak pečlivá. Pokud se přejídáš a nepřibíráš, pak ti možná št. žláza funguje nadměrně a tak dochází k většímu a rychlejšímu spalování. Můžou to ale také být třeba jen rozhozené hormony - já tzv. větší žravost zaznamenávám před příchodem menses, můžu se tím klidně řídit. Vždy poznám, že to mám dostat - to bych pak chroupala i "hřebíky".
Jestli máš i jiné příznaky - zvýšená únava, bolesti hlavy atd., pak si k dr. zajdi určitě, pokud ti nevyhovuje, najdi si jiného.

ADFka2 napsal(a):

Jiný název mě nenapadl. Nejsem totiž ani anorektička, ani bulimička. To první mi nehrozí ani omylem, to druhý je se mnou spjato jenom jednou svou částí. A tou je přejídání. Nezvracím, ani úmyslně, ani "nechtěně" z přejedení. Ale kolikrát jsem schopna sníst tolik jídla, tak nesourodého a v noci nemůžu spát a ráno mi je těžko... Nevím, jak toho nechat. Dělám už to několik let. Když někde nadhodím, že mám problém s příjmem potravy, všichni se smějou - vážím totiž 55 kilo na 167 cm a rozhodně nevypadám nemocná, naopak... Nejhorší je, když jsem třeba delší dobu doma. To pořád chodím a na co mám chuť, to si dám. Nevím, jestli jsem nemocná. Ale bejvá mi dost blbě, vím, že je to pro žaludek hrozná zátěž, a nejen pro něj, pro celou trávicí soustavu, ale to si říkám až PO, nikoliv PŘED přejezením. Prostě se neumím zastavit. Nevím, co mám dělat. Protože nejsem ani bulimička, ani anorektička. A když přijdu k doktoru, co mi může poradit? Chce to vůli? To vím taky. Ale neříkejte mi, že jiná možnost přestat není...

Ahoj, mezi poruchami příjmu potravy existuje i neméně známá porucha a tou je „záchvatovité přejídání“. Pokud touto poruchou trpí, to může určit jen lékař – psychiatr. Tam tě ale určitě nenutím chodit. Kamarádka, která prožívala něco podobného, se dlouhou dobu motala v začarovaném kruhu. Nejdříve striktně držela dietu, a odpírala si určitá jídla, nejčastěji čokoládu a jiné sladkosti, a jakmile měla stres, vždy se těmito potravinami přejedla. Dlouho hledala pomoc, až narazila na Centrum Anabell, které se na poruchy příjmu potravy specializuje. Tam docházela nejprve k sociální pracovnici, se kterou sdílela svou situaci a následně k nutriční terapeutce, psychoterapeutce a peer konzultantce. S nutriční sestavila vyvážený jídelníček, s psychoterapeutkou řešily strach z přibírání a učily se obranné mechanismy, co dělat, když mám stres, abych se nepřejedla. U peer konzultantky (osoba, která si sama poruchou příjmu potravy prošla a je vyléčená) se bavila o motivaci k léčbě a o tom co pomohlo v začátku léčby peer konzultace a co naopak ne. Zkus se podívat na internetové stránky Centra Anabell, věřím, že i ty tam nalezneš pomoc jako má kamarádka. Držím moc palce!

se nejdřív má jít k sociální pracovnici
Socpracka je dneska nejmíň Bc. - tak kde mají všechny vyštudovaný najít místo? Neziskovky taky nejsou nafukovací
Ovšem to centrum bude skutečnej zázrak, páč tu pomoc nabízí i přes mailový konzultace a korespondenční kurzy... akorát o výsledcích cudně mlčí (nepočítaje nablblý články o "kamarádce")

Ahoj, věřím, že takové přejídání musí být náročné, jak fyzicky, tak psychicky, obzvlášť když ses zatím nesetkala s tím, že by někdo bral Tvůj problém vážně. To, co popisuješ, zní jako záchvatovité přejídání, což je jedna z poruch příjmu potravy. Většinou souvisí s nezpracovanými emocemi, proto bych doporučovala vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta. Jinak mě napadá vyhýbat se místům, kde k přejídání dochází, nebrat si s sebou větší obnos peněz, aby nebylo možné utratit je za jídlo a nenakupovat si domů do zásoby. Hodně sil!