Astino, přeju hezký den. Chci Ti napsat svou osobní zkušenost. Jsem máma tří dcer. Dvě první jsou od sebe jen o 15 měsíců. Nyní je jim 23 a necelých 22. Ta starší se od malička hrála s klukama, autíčky..Ta mladší byla blonďatý andílek, který si hrál s panenkama. Ve 13 ti letech začala chodit se spolužákem, později asi v 15-ti letech měla dokonce přítele a brala to docela vážně. Ta starší nic. Po základce obě odešly na školu s internátem. Starší začala chodit s klukem a pohoda.Prostřední se mi po delší době )asi ve druhém ročníku), po koketování s lehkýma drogama..po spoustě malérech, přiznala, že je na holky.O něco později (bylo jí něco po 17 roku)přišla s tím, že ví, cítí, že chce být kluk. Od 16 se oblékala, nosila účes...jako kluk. Všichni ji oslovovali jako kluka. VYPADALA JAKO KLUK, dělala vše pro to, aby tak vypadala. Ta myšlenka ji držela do 19. let. Chci říct, že od té doby, co mi všechno řekla, ustaly veškeré problémy.Řekla jsem ji, že ji mám moc ráda..ať je čím je...že ji budu vždy podporovat v tom, aby byla š'tastná. Sama jsem procházela těžkým obdobím, vyrovnávala jsem se s touto novou skutečností a snažila se být jí oporou.Takže za mnou chodila a vyprávěla mi, která holka se jí líbí...a všechno. Můj (tenkrát ještě) manžel se k celé situaci postavil zcela zápo*ně a nevěda si rady sám se sebouj ií vestavu opilostí (nakonec tebhle postoj i alkohol byl důvodem k rozvodu) nazýval z.......u lesbou a podobně...Jen chci říct, že si dcera později..o pár let uvědomila, že je opravdu jen lesbičkou, našla si přítelkyni a myslím, že je šťastná. Nemůžu říct, co bude v budoucno...zda ji myšlenky na změnu pohlaví ještě napadnou..Ale ono je to jedno..každý jsme jiný..Ona je jiná a stála bych při ní...i kdyby chtěla být mužem..a nejspíš proti všem...Podotýkám ,že žijeme na vesnici a pokud s tím někdo má problém, já to nejsem. I ty to zvládneš...zdáš se mi být silná...i když teď tápeš..říkáš si možná...proč já...proč my..taky jsem si tím prošla...ale říkala jsem si proč ne zrovna já...proč ne zrovna my..Je tolik horších věcí. Tvůj syn (dcera) je jistě nádherná lidská bytost a co záleží na tom..jestli kluk nebo holka...jestli transsexuál nebo gay.Máš ho ráda, protože je to prostě a jednoduše Tvé dítě...které tě má rádo a důvěřuje Ti..
A mimochodem, ta nejmladší dcera (nyní téměř 18) má za sebou vztah se ženou. a to se říká, že 2x se to nikdy neobjeví. Teď ale chodí s klukem. Přitom podle spousty sexuologů je bisexualita výmysl. NENÍ!!!Klidně se pod to podepíšu!Ono je prý i naprosto mizivé procento, že by se homosexualita (bisexualita)vyskytla u sourozenců.OPĚT NENÍ!Já mám své děti ráda..máme mezi sebou naprostou důvěru a já, jako jejich máma, jim přeju jen jedno jedinné...aby byly šťastné....

Regi, díky...

Astino, není zač...jednou za pár let to možná budeš právě Ty, kdo někomu pár slovy a prožitými skutečnostmi, pomůžeš někomu jinému..Držím Ti pěsti  VÍM, ŽE TO VŠE USTOJÍŠ A DOKÁŽEŠ...Klára

Ahoj Astinko, ráda čtu, že to vstřebáváš líp a líp. Měj se krásně a držím palečky, jsi pro svoje děti báječná mamča

Holky, veliká si nepřipadám, vždyť jsem prošla postupně všema emocema co znám.....a ještě asi procházet budu. Nejsem hrdinka co každou situaci ustojí bez ztráty kytičky - jsem jen člověk, máma co má strach o ty svoje děti. Ale už vím, že syn (dcera) má právo se o svém životě rozhodnout, ať se to okolí líbí nebo ne. Možná je dospělejší než já, kdo ví. A umí se postavit životu čelem, a to je vlastně výhra. Je to skvělý člověk. A tak to to zůstane - ať je kluk, či holka.

Upravil(a) astina (26. 8. 2007 22:32)

Kklarko, moc děkuji za milé přání.
Den ode dne si více uvědomuji, co je důležité a co není.....jak jsem příliš vázáni na tělesnou schránku a málo na to, co je uvnitř. Platí to i u mě, vidím hlavně, že by se změnilo tělo a už méně si uvědomuji, že podstata zůstane stále stejná - že to bude pořád kousek mého já.
Jsem životem oboucháná ze všech stran, ale možná proto, tak ráda žiju - i když to někdy tak bolí. Od vložení mého dotazu uběhlo několik dní a já už dnes vím, že to zvládneme - i díky vám. Díky rodině i přátelům, kteří to vědí. Nikdo nezaváhal ani vteřinu a všichni nám drží palce a přejí synovi (dceři) štěstí. Ještě máme před sebou dlouhou cestu, vím, že nebude lehká - určitě mě ještě spousta věcí rozbrečí a dostane na kolena, ale nedám se a budu bojovat - ZA DCERU, má-li to tak být. Určitě dám vědět, jak se to vše vyvíjí dál. Všem díky.

Nediv se těm svým emocem - divné by spíš bylo, kdybys žádné neměla. Kdo z rodičů je na tohle připravený? Sice si můžeme říct, že by se nám tohle taky mohlo stát, ale DOOPRAVDY s tím nikdo nepočítá. Jako se spoustou jiných věcí. Kdo má emoce, ten má srdce ;-).
Co je Pandořina škola? Už jsem na to párkrát narazila, ale pořád nevím o co jde...

astina napsal(a):

Ahoj,
zase jsem si na další situaci uvědomila, že problém, který tu řeším je sice vážný, ale řešitelný - že má (věřím, že bude určitě mít!) šťastný konec.
Včera jsem se dozvěděla, že velmi vážně onemocněl tchán (bývalý) a jeho příběh šťastný konec bohužel mít nemůže - hodně mě to zasáhlo, i když jsme se dlouho neviděli.
A také vám musím napsat, že jsem se rozhodla vyrazit na Pandořinu školu, jelikož tu všichni máte srdce na dlani a chuť pomáhat, tak budu ráda, když někoho z vás poznám osobně. Těším se už dnes.

Myslím, že to je fajn, a že sa ti bude páčiť a bude ti to prospešné... Držím palce. Absolventka takejto školičky

Selimo, děkuji. Vím, že když posílím sama sebe, bude to prospěšné nejenom mě....  a já věřím, že školička posilující bude.
Začala škola a já si moc přeji, aby syn (dcera) zvládl maturitní ročník..... Ale když vše ustál do této doby, tak snad ustojí i tento velmi důležitý rok.

ťažko radiť... Povedz mame, že svojím správaním ťa akurát vháňa dotyčnému do náručia, že keby vás nechala tak, možno sa o pár mesiacov sami od seba rozídete - končí tak veľa lások...
Mmch, ono to je pravda.

Ahojky Astina
ted jsem si četla tvůj problém, a myslím že jsi velice silná a zvládáš takoví velký rozhodnutí svého syn ( dcery ).
Přeju tobě a synovi ( dceři ) hodně stěstí....a drž se

Holky, tak jsem si myslela, že řeším nejvážnější problém svého života. Ale není to tak. Mamče diagnostikovali rakovinu prsu, v pondělí nastupuje do nemocnice na operaci......mám o ní obrovský strach. Tohle je pro mě velmi vážný problém.

Rodiče ne, ale mám dva případy ve svém okolí. První byla dívka, která byla vzhledem nápadně na kluka, asi ve 20 letech prošla proměnou a je z ní muž. Druhý případ je trochu zvláštní - muž, který si zaplatil přeměnu v cizině, tady byl ženatý a měl děti. Po přeměně zůstal bydlet s manželkou jako kamarádka a dál se podílel na výchově dětí. Asi po 8 letech požádal o zpětnou přeměnu - musel si to uhradit sám (první hradila pojišťovna) - tomu moc nerozumím, že by byl tak nevyhraněný.
Reakce okolí určitě nebyla zlá. Také jsme maloměsto. Lidi si o tom samozřejmě povídají, tomu nezabráníš, starší generace je z toho stále ještě v šoku, ale střední a mladá už to bere jako věc, která se prostě děje. Řekla bych, že nejlepší je s lidmi pak o tom mluvit, uspokojit jejich přirozenou zvědavost, dát najevo svůj vlastní zmatek - s tím jsou lidi schopni soucítít.