Včera jsem navštívila psycholožku - probíraly jsem problém ze všech stran. Bylo to velmi bolestné. Ale jedno jsem si doposud neuvědomovala - že je to "synův" život a on si ho bude žít, veškeré rozhodnutí bude na něm - já mohu být jen oporou, ne člověkem, který mu do toho bude zasahovat. A tam je asi zakopaný pes - neumím stát stranou. Také mě oslovila věta, že na člověka je naloženo jen tolik, kolik unese....... Jen aby to tak bylo.
Vím, že můj problém není běžný, proto se tu moc příspěvků z vaší strany nevyskytuje. Ale já budu vděčná za každý nový. Děkuji

lupina montana napsal(a):

nevím o tom bohužel nic, takže ti nic neporadím, ale smeknout můžu-žejo?   Před vámi oběma.
Kdysi jsem viděla na tohle téma film. O klučíkovi, který se cítil, jako holka a bylo to z jeho pohledu. Jmenovalo se to nějak jako Růžový svět, či tak nějak podobně blbě a byla to tuším belgicko-francouzská koprodukce. Možná by ti to našel někdo, kdo to tady umí - byl to moc hezký film

http://www.csfd.cz/film/742-muj-ruzovy- … e-en-rose/

A ještě docela fajn stránky:
http://www.translide.cz/transsexualka-bouram-predsudky

Upravil(a) Míša Kulička (14. 8. 2007 11:41)

Kdysi jsem ten film viděla. Bylo mi z něj smutno a chvílemi i veselo, ale hlavně smutno ... hlavně z toho jak je ten kluk šťastný ve svém světě ... a jak naráží na rozpaky a nepochopení ...

Nevím, jak bych reagovala jako rodič. Asi bych měla tendenci odstěhovat se do anonymního velkoměsta nebo naopak někam na samotu, prostě uzavřít své dítě do světa, kde na něj nikdo nebude ukazovat prstem, kde na něj nikdo nebude zlý, kde by podle mě mohl být šťastný. A to je asi to nejhorší, co bych mohla udělat.

Jako tvé dítě, astino, bych svou situaci naopak řešila s nadějí, byla bych šťastná, že to vůbec nějak řešit můžu ... a od rodičů bych čekala asi jen pochopení, podporu, zázemí, aby mě brali takovou nebo takového, jak se cítím ... což je asi přesně to, co svému dítku určitě dokážeš dát i ty.

Děkuji za odkazy. Zatím jsem ve fázi, že nevím jestli bych zvládla vidět ten film, musím se nejdříve prokousat tím, abych se se vším smířila - jde to tíž, než jsem si dovedla představit.....ale vše chce čas a práci sama na sobě.
Syn si také našel kontakt na Hanu Fíkovou - je to asi nejvyhledávanější odborník v oboru - takže věřím, že bude v dobrých rukou. A jelikož jsem z malého města, tak se sem syn (dcera) pak nevrátí - v tom má jasno - a asi to tak bude lepší. A co si budou lidé vyprávět o mě, není důležité, důležité bude, aby byl syn šťastný. Ale před sebou má ještě velmi dlouhou cestu. Jsem v kontaktu(po netu)s jednou ženou, která si tím prošla a napsala mi větu, že si musela vybrat tu lepší možnost ze dvou špatných - zůstat v těle, které nebylo její - anebo podstoupit změnu pohlaví. Ona se rouhodla pro tu druhou - vnitřně je šťastná, volná a svobodná - ale zase se změnil přístup z venku a s tím se musí vyrovnávat.......
A je pravda, že přiklad od WIKI, mi taky pomohl......je mnohem lepší, že to syn řeší už teď v 18 než aby to dopadlo tak, že by měl děti a musel to řešit s ohledem na ně.

Souhlasím s Wiki, já si vždy říkám, že jsem to zrovna já proto, že to unesu a možná dalším lidem pomůžu tím, že ukážu cestu jak na to. Astina mě o tom přesvědčila také, je silná a svým příkladem může pomoci ostatním s podobným problémem.Astino, na svého syna buď opravdu pyšná jak se k tomu postavil a věř, že i on to unese a na sebe také, protože taková důvěra v rodiče se jen tak nevidí a je to tvoje práce. Držím palce, veřím, že to zvládnete oba! V jednom filmu, řešící problém smrti dítěte se dotyčná matka vyznávala, že jí moc pomohlo představit si sebe mezi ženami, které postihla podobná tragédie. Představovala si, jak se vzájemně drží za ruce a bylo jich stovky....necítila se v tom tak sama. Ani ty nejsi sama...držte se!

Neboj se, Astinko, o tom, že tohle jednou napíšeš, nikdo z nás nepochybuje, ani ty ne, jen si to ještě pořádně neuvědomuješ. Matka je vždycky šťastná, když jsou šťastné její děti, je to jednoduché, jen cesta k tomu štěstí bývá někdy složitější. Ale už máš kousek za sebou. Držím ti palce, moc, vím, že to zvládnete.

astina napsal(a):

...Ano, budu šťastná, když budou šťastné moje děti - a ony snad budou, obě dvě.

Držím vám palec všem třem

astina napsal(a):

Cesta ke štěstí asi nesmí být jednoduchá, to by si člověk toho štěstí zřejmě nevážil. Tak já budu škobrtat přes kameny a snažit se dívat dopředu.... Je fakt, že nedávno jsem si ještě myslela, že nemohu být spokojena, když jsem bez partnera, že nemohu být spokejena, když mi děti tak rychle vyrostly a brzy si budou žít svoje životy - beze mě. A hle, najednou tohle všechno není důležité. Ano, budu šťastná, když budou šťastné moje děti - a ony snad budou, obě dvě.

Velmi hezké. Jojo. Asti - trvám na svém  - Jsi prostě DOBRÁ!

mmch dnes tady (v práci) byla paní s ochrntutým dítětem, věk neodhadnu-cca 10(??). Dítě v kočárku vydávalo jen neartikulované skřeky a pilo z láhve. Já jsem se pořád tak nejistě usmívala...nevěděla jsem zda-li se může zeptat, nebo to brát jako samozřejmost atd.., ale ta paní vůbec nechtěla soucit, politovat, byla spokojená vyrovnaná, řešily jsme spolu její "problém"(ne dítě!! ale věcné břemeno na poz.),  a paní byla ve větší pohodě jako já....
Takže tak. Máme to prostě různý....

Upravil(a) Wiki (16. 8. 2007 14:49)

Moc vás všechny zdravím,
Děkuji za vaše všechny poklony a hezká slova. Myslím, že je na ně ale čas - jestli mám tolik síly jak to teď vypadá, to se teprve ukáže - v době, až se problém začne řešit. Musím vám ovšem napsat, že jsem se svěřila své velmi dobré kamarádce a ta to řekla svému manželovi (mám je ráda oba dva - moc) - zajímal mě totiž mužský pohled na věc. A byla jsem překvapena - ač je mažel kamarádky skvělý, muž, báječný manžel a výtečný otec 2 dětí, tak přiznal, že by tenhle problém u svého prvorozeného syna asi nedokázal přijmout...... Mě ovšem chápe, mému synovi přeje jen to nejlepší - zády se k nám rozhodně neotočí. Ale stejně to beru tak trošku jako přípravu na to, jak to vezme BM, otec syna.
Ale jinak mi dělá radost hlavně to, že najednou vidím syna s úsměvěm na tváři - to je pro mě teď momentálně největší motor :-)
Zdravím všechny.

No nevím, myslím, si že pokud se něco netýká konkrétně mě, tak jsem tolerantnější....... a míň věcí mě rozhodí.... proto mám opravdu obavu z toho, že syna čeká ještě hodně těžkých chvil. 
A mě čeká naučit se o tom všem se synem komunikovat - přiznávám, že mám v sobě zatím hodně zmatků a i když bych ráda, nejde mi teď o tom všem vést dlouhé hovory......a přitom vím, že by to bylo přínosné pro nás oba. Asi to bude tím, že to podvědomě někam odsouvám - sama nevím.
Učím se opravdu na něho pohlížet jako na moje dítě - abych pak zvládla přerod na moji dceru......
Mám teď nějaké smutnější období - ne že bych syna měla méně ráda, ale jsem z toho prostě smutná.....

Upravil(a) astina (19. 8. 2007 22:13)

Bazalko,
i fází obviňování jsem si prošla - ale zvítězil zdravý rozum - a když bude dál vítězit společně se srdcem, tak se vše zvládne. I ta otevřená komunikace snad brzy přijde. A mám velké štěstí na přátele - zatím téměř nikdo o problému neví, ale pomohli mi už v životě několikrát a vím, že ani tentokrát nezklamou. Ani vy tady jste mě nezklamali. Díky.

Mashanko, já moc dobře vím, že žít v sebezapírání by bylo jen utrpení a žádné štěstí.....přeji mu (jí), aby byl konečně sám sebou. Zrovna včera jsem mu říkala, že si nedovedu představit jak se cítí, ani vzdáleně - bohužel. Ale taky bohužel zatím nedokážu své dítě vnímat jako dceru, zatím mi to prostě nejde......ale pevně věřím, že to půjde. Jen to chce čas.

Vavatu, moc hezky napsáno, děkuji. Máš plnou pravdu, že nejhorší je čekání...........je to běh opravdu na hodně dlouho trať a možná mě zrovna tento problém naučí, že jsou věci, které nejdou zvládnou hned.....že jsou věci, které potřebují svůj čas..... A je pravda, že po tom všem budu vidět svět jinak - tomu věřím - protože asi budu vědět, co je důležité a co ne. Myslím, že už teď jsou věci, které bych jindy řešila a prožívala a najednou okolo mě proplují a já jim nevěnuji pozornost, protože za to nestojí. Když to tak píšu, tak mě napadá, že třeba budou jednou synovi (dceři) vděčná - protože pro mě připravil vyšší školu života.....jasně, obstát už musím sama.