Zhruba před deseti lety jsem našla v jednom otevřeném podchodu velkou žlutou koženou tašku, něco jako diplomatku. Líbila se mi, vzala jsem jí domů. Mé výčitky svědomí z "krádeže" byly malé (ač jsem z hlediska vyššího morálního principu vcelku poctivá...). Po shlédnutí obsahu však narostly na silně neúnosné, dostala jsem "několik elektrických zásahů" - byla v ní totiž obrovská dokumentace nějakého podnikatele, smlouvy, faktury, doklady... a 28 tisíc v korunách a nějaké dolary..., tašku jsem moc chtěla, z čistě sobeckých důvodů, peníze taky, to ostatní jsem chtěla vrátit. Při troše námahy se totiž majitel dal identifikovat.
   Děti nebyly doma. Cítila jsem se katastroficky. Bydlela jsem v domku, odnesla jsem tašku do sklípku na dvoře, ve kt.bylo uskladněno dříví na podpal..., nepomohlo. Bylo to jako zdroj negativního záření... Právě jsem stavěla koupelnu, peníze by pokryly její dokončení... hrozný vnitřní boj. Představila jsem si, jak zaplatím materiál a zedníka, jak bude nová koupelna lehce nabytá a nádherná..., a potom jak někdo půjde po nových dlaždicích, zakopne, uklouzne a zemře, jak se děcko opaří vodou, jak vznikne ve vlhkém prostředí el.zkrat... napadlo mě milión tragických situací v "nové, nepoctivě získané" koupelně, ...
Několikrát jsem tašku odnesla nahoru do obýváku a zase zpátky na dvůr... prostě bomba!!!
   S kým o tom promluvit? Děti byly malé. Postupně se vracely ze školy... nakousla jsem to, plakala jsem, držela jsem tu hroznou tašku v náručí jako klíště, prožívaje obrovské množství pocitů od euforie až k sebezatracení..., děcka mě hladily po vlasech, utěšovaly, radily utratit, zanést na policii...
   Nakonec prostřední dcera, tehdy cca desetiletá, řekla: "mami, vrať to. Jestli na to nemáš sílu, půjdeme s tebou."
   To bylo, co jsem potřebovala slyšet. Oblékla jsem svých pět dcer a jako konvoj jsme se odebraly na uvedenou adresu.
   Nevěděla jsem, co těm lidem říct. Nejjednodušší je vždy to první řešení, co člověka napadne, tak jsem řekla pravdu. Že jsem chtěla jenom tu tašku a že jsem si zažila rozhodovací peklo. Podnikatel a jeho manželka čuměli...
   Řikali, že jim někdo vykradl auto, že to zahlásili na policii, ale že hned ten den se peněženky a osobní doklady našly někde poblíž, vybílené od peněz, ale kompletní...
Taška, kt. jsem našla já, byla "zlodějem" odnešena poněkud dále, ale zřejmě uspokojen nálezem peněz v peněženkách, ji nechal bez povšimnutí...
   Cítila jsem se poněkud trapně, ač poctivě. V duchu jsem pořád omílala zákon o nálezném (myslím deset procent), ale neřekla jsem nic. Ta paní, když viděla mých pět dcer, najednou otevřela tu obálku s 28 tisíci, tři vytáhla a řekla: Tady máte na přilepšenou...
   Koupila jsem tehdy za ně baterii nad vanu do nové koupelny, a následujících x-let při každém otočení kohoutku jsem si na onu událost vzpoměla.
   Jak se na to dívám dnes? Nevím. Myslím, že to bylo dobře, ale pořád mi to vrtá hlavou... někdy mi to dnes již dospělé děti připomenou větou: ...nikdo není tak bl..j, jako ty, na druhé straně v jiném okamžiku zase řeknou: ...naše máma je tak poctivá, že vrátila 28 tisíc...
   Uf, je to venku. Snad se mi uleví...

Jo, dik Alix, s tim šátkem, nevim, to bych asi "vzala", pdo heslem nevemu já, veme někdo jiný... ač zřejmě platí i druhá část tvé odpovědi, že teda když si najdeš cosi svého ztraceného, udělá ti to radost...
To mi připomělo něco z nedávné minulosti... asi před rokem, kdy ještě vnuk dudlal cumel. Měl jenom dva neby tři, které měl rád, jiné nechtěl. Dcera s ním byla někde po nákupech a z nějakého důvodu dudlík odložila na ten pult, kam si lidi odkládaj tašky, když sklízí nákup. Přišla domů, zjistila, že dudlík zapoměla... vyčetla jsem jí, že už takový neseženem (byl z ciziny) a že ho Fil má moc rád... uběhla nějaká ta hodinka, prodejna byla dost daleko, ale dcera tam zajela... a našla ho na stejném místě. Když opomineme "nehygienickost" situace (samo jsme ho vyvařily), byla to obrovská radost, a ta největší, když ho to mimino dostalo, bleskurychle strčilo do pusy a tak slastně miláčkovsky zadudlalo...

Viktorko, také bych to určitě vrátila, protože si vždy představím toho nešťastníka, který tu věc hledá. Ale příkladem pro své děti určitě nejsem, protože říkají: naše mamka je tak poctivá, až se do dnešní dravé  doby nehodí. A z mého smyslu pro čest mají srandu, ale vím o nich, že se nikdy nevhodně nezachovaly. Tak, snad jsem semínko zasela.

ty...Viktorko....a nemohly by se naopak ztratit ty škaredé??

Pět měsíců a den uplynulo od doby založení tohoto vlákna...

...je to dlouho, nebo krátce?...

Dnes chci něco napsat:
    Zítra se pravděpodobně stane (pro mě) něco "zlomového", co se týká POCITU. Hodně zlomového.
     Za dobu, co mé prsty udělaly písemné stopy do Babincu, se stalo mnohé..., všechno se týkalo i pocitů..., - nebo hlavně pocitů?
     Poznala jsem vás všechny, co sem chodíte, často, nebo zřídka, ale jste tady, ňákym způsobem permanentní..., i ty, kteří přišli, zazářili a zmizeli (Esmeralda, Lenka, Sexynet, Zephyr... a možná i jiní, které jsem nepostřehla...)

     ...často jsem o vás přemýšlela a taky mluvila se svýma lidma...
     Něco jsem pochopila, za což vám všem děkuji
     Něco jsem zařadila jako důležité, ale nyní neřešitelné..., za což také velký dík (nehrozí mi, že bych neměla co "řešit za jiné" - to já ráda, věřte mi)
     Něco jsem vnímala jako malicherné, ač pro mne to bylo VELMI DULEŽITÉ, abych pochopila, jak jsm na tom vpodstatě dobře...

     Něco jsem postřehla, ze svého kontaktu s Babi a netem vůbec, všeobecně..., jako silně negativní(!!!) a taky mi to dává možnost zamyšlení...

     ...mám mnoho pocitů..., od některých lidí, s kterými jsem se tady seznámila... a přes SZ, mejliky, icq a taky osobní setkání, jsem se dočkala velkých emocí kladných (čimž se živim) a taky zápo*ných (což mě zabíjí)...

   Hm, dnes asi neumim ty věci dát na váhu a soudit, čeho bylo víc...

   Vpodstatě jsem tomu ráda, ptz. ot odpovídá mojí životní teorii o rovnováze..., kterou celý život hledám a věřím, že ji najdu...

   Jo, ještě budu pokračovat, je to pro mě dost vyčerpávající, takhle psat... ale miluju vás všecky... i ty, co je zcela jistě a furt a furt    s e r u                           

Sedím tady, čučím do blba (=monitoru), a nemůžu to "ze sebe dostat"..., ..........................co s tim????????

Upravil(a) ViktorkaLove (29. 12. 2007 10:52)

Napíš to skúšobne na papier... alebo do PC, ale len ako text... ulož si to na plochu a prečítaj po sebe... a keď budeš spokojná, odošli.

Možná už jsem ale chtěla bych taky přispět něco o pocitech. Dtává se mi často, že když mám z něčeho strach, obavu, nepřeju si to, tolik nechci, aby se to stalo, a přesto "někde v hlavě vím", že se to určitě stane. Zákon schválnosti.. Možná to tím právě přitahuji? Nevím. Někdy se to opravdu stane, někdy se překvapivě situace úplně obrátí. Přesto ten pocit strachu je strašně silý a strašně nepříjemný. Čím déle o tom pak přemýšlím, tím víc hypotéza získává na jistotě.

No, nevím, jestli opravdu nejsem už mimo téma jen to bylo první, co mě v souvislosti s pocity napadlo

Mně přijde normální vrátit, co mi nepatří.
Kamarád ten noťas ve vlaku zapomněl? Ztratit ve vlaku - to si nedovedu představit.

malaiko, nejsi kapku přecitlivělá ? ztratit noťas je jistě nepříjemné, ale abych z toho měla nakrajíčku ...

já vím, ale neměl mít pro tento případ to něják jištěný

tak to je teda dobrý