Natynka napsal(a):

Ale Venuše, to je přece planeta lásky, věstonická Venuše symbol plodnosti, tak mi tady prosím neříkej, že kdybys byla opravdu tak moc netrpklá, vybrala by sis tenhle nick.
A myslím si, že bez ohledu na to, co ti udělal, neměla bys mu přát to nejhorší. Ono ho stejně potká jen to, co si zaslouží. A ty teď těžko posoudíš, jestli je to z tvého pohledu to nejlepší nebo to nejhorší. Nech to osudu. A víš, co se říká. Přej, bude ti přáno.

Preju si, aby co nejdriv chcipnul, pak si teprve oddychnu... jo NENAVIST je taky POCIT!

venuše napsal(a):

Holky, ja vas opravdu obdivuju, jak si vsechny ty krasny zazitky pamatujete. Ja si nepamatuju nic, mozna jsem nekdy hezky veci zazila, ale ja si je nepamatuju, protoze jsem to asi nikdy tak neprozivala. Kdyz jsme meli sraz ze skoly po 25 letech, byvale spoluzacky tam vypravely, co vsechno jsme se navyvadely.... koukala jsem na ne jak spadla z visne.... jakobych se me to vubec netykalo....

Pamatuju si jen hnusny veci....

A vo tom to je ..... zkus vydolovat to pěkné ....

Venuše ty ses rozvedla s cizincem,nebo jsi se po rozvodu odstěhovala do ciziny...nechceš si založit svoje vlákno....nebo jsi někde o sobě víc psala???
Hele ta nenávist...je dobrá když jsi pojmenovala abychom se měli od čeho odrazit...ukázat na to CO je původcem Tvého smutku, beznaděje...stesku...
takhle napsat narovinu:

Preju si, aby co nejdriv chcipnul, pak si teprve oddychnu... jo NENAVIST je taky POCIT!

je dobré...at to zní jakkoliv "divně"...dokážeš si to přiznat...třeba ti to zní trapně a o ničem ale každý začíná nějak....

víš ale není to národností....ale člověkem....neplatí ti?
Co děti jsou tak malé aby s ním  museli???

adra napsal(a):

víš ale není to národností....ale člověkem....neplatí ti?
Co děti jsou tak malé aby s ním  museli???

Narodnost tady hraje velkou roli.... citi se nadrazenej... v Cesku by ani nepip.
Dceri je 13 a je presne jako on.... myslim, ze to nebude trvat dlouho a pujde za svym papinkem. Ma stejnou mentalitu. Nemusi s nim, ale chce...

dadka06 napsal(a):

venuše..a čo chceš ty? neviem si pomoct,ale ked maš podobne negat. prejavy stale-t.j.aj doma a pred dcerou, tak nečudo..
skus, si sadnut a sama sebe priznat pravdu--ak chceš,aby dcerka s tebou ostala, zmen samu seba a svoje správanie voči okoliu...ak ti teda za to stojí
chápem , že neg.pocity a postoj su strašne zaťažujuce -ale, ubližuješ hlavne sama sebe...a nikto--nikto to nemože zmenit, iba ty...
ja mam totiž mamku s občasnym podobnym postojom k životu--a vtedy pomože iba jedine--primat ju k tomu, aby si uvedomila, že ubližuje SAMA SEBE--a nezmyselne sa oberá o čas,ktorý može stravit krajšie...užívaj si drobností..ten prefrflaný čas ti už nikto nevráti a ked je to časte- pre okolie to už nie je zaujimave a opakované snahy o rozveselenie a non-stop fňukanie nakoniec omrzia aj najlepšieho priatela a fakt zpstaneš uplne sama..

Mila Dadko, jestli jsem vesela nebo depresivni, to je uplne jedno. Moje dcera se ho bude vzdycky zastavat... i kdyz znicil nam vsem vcetne moji rodiny v Cesku... zivot. Je to jeho krev... vzdyt ona se ani nikdy nechtela ucit cesky.
Pises, abych zmenila muj postoj k okoli... chces tim rict, ze jim mam tady lezt do zadku? Ze se mam ponizovat a kyvat jim na to, kdyz rikaji, jaci jsme mi Cesi chudaci nebo popr. si nevsimat toho, ze ti idioti nevi,jaky je rozdil mezi Ceskem a Cecenskem?

venuše napsal(a):

Pamatuju si jen hnusny veci....

Až se u mne tohle konstatování zhmotnilo jenom na jednoho člověka a jenom na určité časové období, rozhodla jsem, že to nejni vpořadku, a dala "jsem se na léčbu". Já tedy psychoterapie. Vim, že jini lidi začnou třeba pít, tropit extrémní a třeba i proti své vůli věci (masochizmus nebo až psychopatie se záměrem poškodit se?), stanou se z nich uzavření morousi, nebo notoričtí stěžovatelé...mít v hlavě jenom hnus znamená jenom hnus plodit. Je to vzájemná symbióza. Těžko tomu zabránit, když to tam je (moc dobře to znám), přezto to jde. U mne teda až jsem se sama sobě hnusila tak moc, že jsem si najednou řekla: Takhle hnusná teda určitě NEJSEM!!!!!No a víš, já jsem pak šla řvát do Hydeparku: Já jsem nejlepší na světě a můj EX je to největší hovado, ten odpad lidstva, to nic, co není člověk, on nikdy nemůže vzít do úst to, že já jsem ŽENA a on to pošlapal a ani netušil, jakou křehkou kytku láme a ničíííí....víš, bolí to jěště dnes, možná ty to máš nastavené jinak, jedno ale vím jistě: Chceš říct něco strašně hnusnýho na jeho adresu a nejde ti to a nejde (výchova, předsudky, stud, morálka, ....), nemůžeš to vypustit z úst a stále si to v duchu opakuješ, protože moc dobře víš, "jak se to jmenuje", ale z tvého pohledu    s e   t o   n e s l u š í..., tak se na to vykašli a zařvi to, asi je to trapné, ale strašně mi to připomíná "Nekonečný příběh, kdy ten chlapec měl zakřičet jméno maminky, a on to moc dobře věděl, a nemohl, nebyl si jistý, bále se nebo já nevim co, mylsím, že ten autor to nechal na každém, ať si tam dosadí, co chce...

Ahoj Alixo,tak jsi mi to akorát připomněla... ,ani jsem to sem nechtěla psát,chtěla jsem,ať je to za mnou a nevrací se to,ale...Ať to byla emoce(jak píše Poletucha) nebo pocit,to je jedno,bylo to šílený...jak jsem víc jak měsíc nad tím přemýšlela,jestli se nic neděje a pocit,nebo intuice říkala,že děje,jak jsem na to přišla a letěla k zemi,jak to bolelo,řezalo,rvalo a trhalo se tam vevnitř...jak jsem pak ani nemohla už brečet,ta bezmoc,to zklamání...pak se to zklidnilo,aby to o dva měsíce přišlo zas...ono to zklidnění nebylo nic moc,ale přece jen a pak jsem seděla v ložnici na zemi,byla mi strašná zima,ale přesto jsem nic necítila,a zas ten pocit bezmoci,že tohle už je moc a tohle neunesu...a pak...dvě hřejivé ruce,které nedokázaly zahřát,ale snažily se o to..milion slov a žádné nic neřeklo až na ty poslední dvě...snad to je pryč...
A na druhou stranu pocit bezmezného štěstí,když se vedle mě objevili ti dva drobečci...Stažené hrdlo,štěstí,strach,vděčnost...všechno a nic,nádhera sama...hned na poprvé jsem pochopila význam rčení-samou láskou by ho snědl-u prvního dítka bylo všechno míň moc málo-objetí nestačilo,pusa nestačila...a u druhýho-to jsem si myslela,jak jsem strašně otrkaná matka a bylo to tu zas...

Majkuško..... nechtěli tě,protože tady tě spousta lidí potřebuje,jen ti to neuměli dát najevo nebo jsi je v té době ještě nepotkala...Však,ale,už teď to víš,že jo!!!!Já jsem moc ráda,že jsem tě mohla potkat akoneckonců...nestat se nám to,nepotkáme se!!!

Děkuju ,však ty taky!!!!

Alixa ať tě nemrzí, žes mi to připomněla. Slzy, které jsem teď vyplakala, jen pomáhají, hladí, čistí. Ano, jsme tady a to je důležité. Nepromarnit druhou šanci.

No vidíš, Majkafo, máme vánoční dětičky, takový dárečky . Synovi už je 13 a půl, už je téměř velký jako já, nosím trička, která jsou mu malá a nohu má skoro stejně velkou jako jeho táta. A takový to byl malinkatý uzlíček...kdysi...  Ještě jsem si vzpomněla, co jsem dělala v porodnici přesně ve 24:00 na Silvestra - přebalovala prcka. Přesně na přelomu roku si "nadělil" do plínky... Všichni si všude přiťukávali šampusem, zatímco já...   Ještě teď mu to někdy předhazuju a on se jenom durdí...

Měla jsem týden po matuře, za měsíc mě čekala plnoletost a měla jsem svojí první lásku, spoustu plánů do budoucna a naivní představy o životě. Po prázdninách jsem šla na nástavbu a ihned po matuře šla na brigádu. Jeden čtvrtek 8.6.1995 jsem po ranní přišla ke svému milému, ale byla jsem tak ztahaná, že jsem padla na gauč a usínala. Za chvíli přišel jeho kamarád, že pojedou projet novou motorku, tak jsem se sesunula na gauč a usnula. Pak mě probudil zvonek, chvíli mi to trvalo než jsem ho zaregistrovala a taky mi nebylo jasné, proč zvoní zvonek, když můj drahý má klíče, tak jsem v polospánku šla otevřít a na ten pohled nikdy nezapomenu. Stál tam onen kamarád celý od krve a ten jeho výraz tváře mi řekl všechno ani nemusel promluvit. To šílenství potom bylo jak v nějakém amoku. Letěla jsem domů ( bydleli jsme v jednom baráku ) a začala se převlíkat, máma na mě mluvila, co se stalo...Pak jsem letěla do nemocnice a chtěla ho vidět, nechtěla jsem tomu uvěřit a přesvědčit se, ale neukázali mi ho. Pak mám výpadky, nevím co bylo. Jen vím, že mě zachránila práce, každý den jsem vstávala ubulená a se sebezapřením šla makat, ale pomáhalo to aspoň na tu dobu, co jsem pracovala. Odpoledne a večery byly už horší. Pak si pamatuju na obřad, vidím sebe s kyticí bílých kytek, jak je pokládám na rakev a pak už jen písničky, které mě mohly utrhnout srdce.
Tak takový byl můj vstup do života, tak skončila má první láska, má naivita o životě. Dnes už je to jen hodně bolavá vzpomínka zastrčená někde hodně vzadu v hlavě. Pořád ale přemýšlím nad rčením, že všechno zlé je pro něco dobré a nějak pořád nemůžu přijít na ta pozitiva. Hodně mě to poznamenalo v dobrém i zlém. Můj nynější partner si chce koupit motorku a já vím, že budu trnout hrůzou, aby se historie neopakovala. Teď je to o to horší, že máme Nikolku a já si nejsem jistá, že bych ještě jednu takovou ztrátu zvládla se zdravým rozumem. Na druhou stranu mám teď vztah, ve kterém jsem hooodně spokojená, ikdyž začátky nebyly lehké, mám svou rodinu, kterou miluju a jsem moc ráda, že je nám všem tak dobře. Pomalu si plníme svoje sny, teď jsme si koupili baráček a hafana a tak si tu pokojně žijeme a doufám, že ještě hodně dlouho budeme. Tak to je možná ta " odměna " po věcech předešlých
Snažím se opravdu užít každý den a vážit si věcí obyčejných, snažím se k partnerovi chovat hezky, protože opravdu nikdo nevíme, že toho druhého za pár hodin můžeme ztratit a pro mě je strašná představa, že by jeden z nás odjel nějak naštvaný a ten druhý už by nikdy neměl šanci to urovnat a říct mu, že ho miluje.