adra napsal(a):

venuše...ty se sebou pořád nic neděláš???
tuším že nejsi ted v čechách??

Delam... nedelam... ten pocit je tam porad, nekdy min, nekdy vic. Do Cech jedu za 14 dni.... nevim, jestli to bude lepsi, vlastne tam jedu jen proto, abych odsud vypadla. Ale sebe a svoje "problemy" si beru sebou!

adra napsal(a):

že nejsi z čech jsem se ptala proto že by nebylo od věci aby jsi někdy přijela na setkání s Pandorou:-))))))

... me uz asi nepomuze nic . Ja vim, ze mi tady pisete a je to jako hazet hrach na stenu, ale je tu snad nekdo, kdo se muze ztotoznit s moji situaci, tzn. ze je UPLNE SAM (krome deti)? Bez pratel a bez rodiny? Ty mas urcite nekoho, kdo te obcas rozptyli?

A pocity takové pozitivní, mám ráda ty motýli v mým břiše, takovýto to šimrání, když se na něco těším, když mě někdo něčím překvapí a udělá radost.
Pamatuju si, bylo mi kolem 22 a líbil se mi jeden kluk, bylo asi o 3 roky  mladší. Potkali jsme se jednou ve městě a já tenkrát měla moc ráda sušený fíky, tehdy moc v obchodech běžně nebyli. Tak jsem si je koupila a jedla jsem je cestou a potkala jsem ho. Chvilku jsme si povídali a šli spolu. A pak v sobotu jsem jela na diskotéku a potkala ho tam a on za mnou přišel a  povídal mi, že mi něco přinesl a v kapse u džín měl balíček fíků. No to mě tak dostalo, to bylo tak krásný, pamatuju si, že jsem tak jako úplně byla hotová. Vždycky mě nejvíc potěšil dárek, kdž jsem viděla, že si někdo zapamatuje co mám ráda nebo co se mi líbí a pak vynaloží snahu, aby mi tím udělal radost. A je úplně jedno, jakou má ten dárek finanční cenu. Protože má cenu té chvíle, kdy se dává. Pak jsme se potkali zase nějak až v létě na té  diskotéce, šli jsme se projít do polí, líbali se tam a on najednou vyskočil a běžel mi natrhat kytičku kopretin. A tu kytičku jsem si doma usušila, koupila si dřevěný rámeček a dala jí za sklo. Přežila se mnou svatbu, rozvod a nedávno se mi spadla ze zdi a rozpadla se. Na toho kluka moc ráda vzpomínám, když potkám kamarádku, která ho občas vídá, tak se na něj vždycky ptám. Jsou prostě někteří, na které se nezapomíná.

život je krásný...jak to tady čtu tak mně je tak nádherně...dekuju

LViktorka:
Cetla jsi knizku od Marlo Morgan, Poselstvi od protinozcu? Nevim, proc ale napadlo me, ze by se ti mohla libit. Uz ji mam vic jak pet let a porad se k ni vracim.

Jinak miluju ten pocit, ktery ve me vyvolava vune jara. Nedokazu to presne popsat ale je to naprosto vzletny a stastny pocit. Bohuzel tohle jaro jsem tu vuni necitila...

LViktorka napsal(a):

Lidičky, je to krása. Nevim, jestli dnes ještě budu za vama moct, obdarovávejte se nadále. Cítíte ty srdíčka, jak se najednou zvětšují, jakoby se nadýmaly, naplňovaly čímsi... Venušice palice, já vůbec nevim, co jsi provedla, nebo co ti provedli, ale ten čas protivnej někde vyhrabu zpodzemí a uvidíš, ty-ty-ty... Víš co? Napiš sem něco, napiš to nejhnusnější, co tě napadne, protože HNUS, to je taky pocit. A pořádně ho rozeber, ten hnusný pocit a nandej mu to, fakt...

HNUS... to je muj ex, kterej mi znicil zivot a nici mi ho porad uz jen tim, ze ho obcas vidim. Preju mu vsechno nejhorsi... Staci?

venuše napsal(a):

LViktorka napsal(a):

Lidičky, je to krása. Nevim, jestli dnes ještě budu za vama moct, obdarovávejte se nadále. Cítíte ty srdíčka, jak se najednou zvětšují, jakoby se nadýmaly, naplňovaly čímsi... Venušice palice, já vůbec nevim, co jsi provedla, nebo co ti provedli, ale ten čas protivnej někde vyhrabu zpodzemí a uvidíš, ty-ty-ty... Víš co? Napiš sem něco, napiš to nejhnusnější, co tě napadne, protože HNUS, to je taky pocit. A pořádně ho rozeber, ten hnusný pocit a nandej mu to, fakt...

HNUS... to je muj ex, kterej mi znicil zivot a nici mi ho porad uz jen tim, ze ho obcas vidim. Preju mu vsechno nejhorsi... Staci?

Můj ex me taky stále napadá , jakoby čekal až udělám chybu, aby byl na koni, já to nechápu, přitom mu přeji vždy jen to nejlepší
Jo a když ho vidím, já pozdravím, ale on se raději otočí a to spolu máme dítě. Mě už to dnes přijde k smíchu , ale byly doby, kdy jsem si připadala jako nicka.

Upravil(a) evca1 (26. 7. 2007 22:10)

Dnes jsem celý den přemýšlela, jestli vám napsat ten můj nejnovější roztomilý pocit... budu určitě vypadat trapně, na druhé straně, ...ok.
Asi před týdnem jsem v práci zažila něco zvláštního. Přišli nějakí noví zaměstnanci, mezi nima takovej kluk, možná rovnou ze školy, max. 22-23 let. Typ, co mě nepřitahuje a přitahuje zároveň. Stáli jsme vedle sebe na stejné pozici (na lince) a že je novej, občas se na něco zeptal. Po chvilce jsem se slyšela, že mu tykám. Ač věkem jako syn, je mi méně lhostejný, než ti ostatní chlapi v práci. Zatim se v tom nevyznám, protože jsem fakt už babička, vztah nehledám a na praštěné náhody UŽ nevěřím. Prostě jenom POCIT: tento chlapec se mi líbí. Je obrovský, s delšími světlými vlasy, ve tvářích má ďulíčky, má velké ruce a mockrát jsem ho viděla, jak si se svým kamarádem něco šuškají (asi o mně), tak možná ve smyslu - co ta babizna po nás chce,...nebo tak něco. Protože jsem je oba dva "trošku vychovávala", jako aby něco nedělali nějak, v pracovním smyslu. Ten druhej mi taky v nestřeženou chvíli ukradl jeden pracovní nástroj, kerej moc potřebuju, tak jsem mu šla vynadat a donutila ho, aby mi to vrátil.
No. Asi tři dny na to bylo strašně, strašně moc vedro, všichni chodili stále pít, máme tam takové ty nádoby s kohoutkem, jak se načepuje do takového hnědého plastového hrníčku. Eště i ta chlazená voda byla v tom vedru teplá. A my jsme se tam potkali. Ten automat stojí na zemi, je vysoký asi tak, že když se trošku přikrčím, můžu si nabrat. Doletěla jsem tam, on dřepěl, pil a chystal se použitý hrnek vyhodit do koše, co stojí vedle. Byla jsem tedy nad ním. Čepovala jsem si, on hróóózně pomalu zvednul hlavu a usmál se. V ten moment jsem viděla jenom nádherný úsměv a dva ďulíčky. Ale ve vzduchu bylo nepřemožitelné magnetické pole, které táhlo moji pusu k jeho. Někteří jste to tady popsali, jsou to vteřiny, nebo jenom jejich zlomky, ale v tu chvíli se zdají jako věčnost... cítila jsem to jako když v sci-fi nějaký vír, černá díra, propast, něco co se šíleně točí, vtahuje do sebe lidi, předměty, jo, jak v jakémsi katastrofickém filmu tornádo vcucávalo do sebe všecko všecičko. Rychle jsem se zvedla. Věděl to, určitě to věděl, viděla jsem mu to na nose, a abych nebyla napadena, jen jsem prohodila: No co, chtěla jsem ti jenom dát pusinku... asi jsem ho přivedla do rozpaků, byli tam ještě jiní lidi, on zablekotal: A proč? A já: ...no jenom tak, prostě to tak vypadalo... tak se nezlob...
Bylo to strašně roztomilé, i když se vlastně nic nestalo. A necítila jsem ani stud (za rozdíl věku), ani výčitky (nebyl v tom sex). Tak.
Ale to ještě není konec! Teď děláme od sebe daleko, přez celou halu, ovšem stejnou činnost a občas jsme nuceni spolupracovat.
No a když jsme tam dnes spolu cosi přenášeli, "tyknul" mi. Mně, staré babě, která mu ještě před týdnem byla k smíchu. Nevim, já myslím, že ten "magic moment" nás nějak zblížil. Kdoví, třeba ho adoptuju, syna totiž nemám...

Jo tak....jsem se lekla, že se stalo něco zásadního, jako že třeba musíš dát počítač do zastavárny, nebo tak něco

venuše napsal(a):

LViktorka napsal(a):

Lidičky, je to krása. Nevim, jestli dnes ještě budu za vama moct, obdarovávejte se nadále. Cítíte ty srdíčka, jak se najednou zvětšují, jakoby se nadýmaly, naplňovaly čímsi... Venušice palice, já vůbec nevim, co jsi provedla, nebo co ti provedli, ale ten čas protivnej někde vyhrabu zpodzemí a uvidíš, ty-ty-ty... Víš co? Napiš sem něco, napiš to nejhnusnější, co tě napadne, protože HNUS, to je taky pocit. A pořádně ho rozeber, ten hnusný pocit a nandej mu to, fakt...

HNUS... to je muj ex, kterej mi znicil zivot a nici mi ho porad uz jen tim, ze ho obcas vidim. Preju mu vsechno nejhorsi... Staci?

Ale Venuše, to je přece planeta lásky, věstonická Venuše symbol plodnosti, tak mi tady prosím neříkej, že kdybys byla opravdu tak moc netrpklá, vybrala by sis tenhle nick.
A myslím si, že bez ohledu na to, co ti udělal, neměla bys mu přát to nejhorší. Ono ho stejně potká jen to, co si zaslouží. A ty teď těžko posoudíš, jestli je to z tvého pohledu to nejlepší nebo to nejhorší. Nech to osudu. A víš, co se říká. Přej, bude ti přáno.

Ahoj,Poletuško...krásný,co dodat...

Tak jsem se ponořila do hluboké minulosti, kvůli vám, abych vám přiblížila taky jeden z krásných pocitů..jedinečných, který se již neopakoval, tak jak se vlastně nic neopakuje ...začátek mé studentské lásky, té největší, nejopravdovější, nejnevinnější ...už dlouho kolem nás dvou probleskovali jiskřičky vzájemné náklonnosti, ale v tom věku se to tak těžko dává najevo...ale ten den, šli jsme z tanečních, se ke mně přidal, protože pršelo, že mně doprovodí domů, měl deštník..tak jsme šli vedle sebe, museli jsme se o sebe šuchtat, aby jsme se vešli pod deštník...pak jsem samovolně a svévolně zasunula ruku na tu, ve které nesl deštník a cítila jsem, že to přijal ...tiskl mi tu ruku k sobě. Tak jsme došli až na začátek naší ulice a museli jsme se rozloučit. Sklonil se ke mně, já jsem se postavila na špičky a naše rty se potkali ...vyběhla jsem spod deštníku, zula si boty a utíkala domů ...pod lampou jsem s botama v ruce udělala několi tanečních variací, protože jsem věděla, že se za mnou dívá a čeká až zmizím v brance...no a pak ten pocit, co bude zítra, až se ve třídě potkáme...nemuseli jsme se na sebe dívat, přesně jsme věděli, kde je ten druhý...to bylo takové úžasné očekávání a zároveň obavy, jestli ten druhý to cítí stejně ...no a pak ten pocit, kdy se naše pohledy setkaly ...to vědomí, že opravdu v té chvíli patříme k sobě ...jo, bylo mi sladkých 16 let.

Jo, v tom věku má člověk pocit, že je to přirozenou součástí života, že to jinak ani nemůže být ...teď vím, že je to jinak, teď to prožívám mnohem intenzivněji a vím, že je to dar, který přijde jen když člověk dává ...