|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Prosím, jste schopni a ochotni popsat své pocity z těch nejextrémnějších situací ve svém životě? Třeba z nějakého okamžiku první lásky, tragické chvíle svého života, dojemných chvil a tak?
Abych to přiblížila: např.
Někdy, nevim proč, si vzpomenu na první pusu od (rsp.) pro svého prvního manžela. Bylo nám sladkých patnáct, byla zima, já jsem měla takový zelený vypasovaný kabát pod kolena a nosila černou smuteční pásku po smrti otce, on měl krátký hnědý umělý kožíšek na zip, zapínal si to až pod pusu...šli jsme procházkou a povídali si o hloupostech, ve vzduchu bylo cítit mnoho napětí, takové to brnění, když se čeká na něco velkého a neví se přesně, co to bude...šli jsme přez jakýsi můstek, drželi se za ruce (ty dlaně tak pálily!!!) a já najednou nesměle řikám: (byla jsem tehdy Slovenka)... Vieš, musím ti čosi povedať...a on:...no tak hovor...a já...chytla jsem ten hroznej zip, zatáhla trošku, aby se rozevřel a dala jsem mu zlehka pusu...byla to nejsladší a nejvoňavější pusa v mém životě... a on, že... počkaj, ja som tomu nerozumel, povedz mi to ešte raz... no a tak sme sa tam cmúľali, a až sme sa docmúľali, tak on hovorí (tak čo teda som, Slovenka, či Češka? Kurnik, nechala som sa uniesť...), no a čo si mi to teda chcela povedať? A já, blbá, upřimná, pravdomluvná, poctivá, zamilovaná jako blázen, řikám: Vieš, ja som sa stavila s tvojimi kamarátmi o dve koruny, že mi dnes dáš pusu.
To byly vteřiny, čekala jsem, že mi třeba bude nadávat, že ta krása, to magično toho okamžiku se vytratí, no a on... prohrábnul kapsu v tom děsném kožíšku, vyndal všechny drobný co měl a řekl:... No, asi si vyhrala... a vložil mi je do rozpálené dlaně...prosím, napište mi taky někdo něco...!!! 
Upravil(a) LViktorka (25. 7. 2007 0:35)
Není tady
Kdyz jsem se v cca. 16 vedl poprve za ruku se svou prvni slecnou... Uz jsme tehdy spolu nejaky ten patek "chodili" ale nic jsme si k sobe nedovolili - ja byl strasne stydlivej, a ona cekala samozrejme na me "impulsy" 
) (samozrejme, ja na hodne veci myslel, ale jen ve sve hlave). Az jednou, sli jsme spolu nekam k veceru ven, a jak tak jdeme vedle sebe, nejak nam o sebe drnkly ruce, a najednou nam do sebe vklouzli dlane, me prejela vlna elektrizujici zhave energie od hlavy az k noham, malem jsem upad, 15 minut jsem nemohl promluvit, a jen jsme sli a ja byl stastnej jak nikdo v te same chvili na zemi, a jen jsem myslel na "vedu si svou slecnu"...
Pak jsme se jednoho dne poprve polibili. Hrali jsme na zemi proti sobe nejakou deskovou hru, a jak jsme se nad ni oba naklaneli, najednou jsme byli v jednu chvili hlavama oba nad tou hrou, kousicek od sebe, pamatuju si dodnes ten pohled... ty oci. Pomaloucku jsem ji polibil. Neuhla, a polibek opetovala. Vzal jsem ji do naruce a libali jsme se v kuse cely zbytek noci, az do rana. Nemohli jsme pak dva dny mluvit, z namozenych svalu, a rty jsme meli jak cernosi
Pocity se nedaji popsat. Kdo nezazil, stejne nebude ani tusit... Ale jednou vetou - zkuste si predstavit, ze vas obejme andel, oddeli vam dusi od tela, a ukaze vam, jak to vypada v raji...
Není tady
juuuu vás je tu škoda, pište zamilovaný krásný knížky:) opravdu hezký
Není tady
xxxx napsal(a):
juuuu vás je tu škoda, pište zamilovaný krásný knížky:) opravdu hezký
Dik, to je taky pocit, přidej nějaký svůj, třeba ju napíšu, počim,počim...
Pro Sexynet: Úžasný. Netušila jsem, že se to dá sdílet. Myslela jsem, že to umí jenom spisovatelé ve svých románech. Chvilku jsem se v tom tvém náručí cítila sama.
Upravil(a) LViktorka (25. 7. 2007 8:17)
Není tady
no...já když to četla-jak Tebe Viktorko tak sexynet....tak mě mrazilo...jak jste to krásně napsali...
já mám v paměti poslední zážitek...kdy jsem po operaci volala na výsledky a byly v pořádku...tak se mi chtělo radostí brečet, chtěla jsem křičet a skákat a někoho obejmout...byla jsem v práci,nikdo tady o tom neveděl..musela jsem se krotit....a chtělo se mi lítat....pak jsem to odpoledne říkala kamarádce a ona:"No vidíš, to je super, pojd sem já Ti musím dát pusu...!!" a objala mě 
to bylo nádherný!!! a uvolňující 
Upravil(a) adra (25. 7. 2007 8:20)
Není tady
sexynet: to je moc krásné, nechceš napsat nějakou povídku?
Není tady
třebas jak líbají černosši.....
pardon:-))))
Není tady
Adro, když jsem četla tebe, bylo mi líto, že jsi v tu chvíli neudělala, na co jsi měla chuť: to lítání, křik... , že jsi měla potřebu se "krotit". Proč by to nemohl nikdo vědět? Vidíš, co to udělalo s kamarádkou, dostala jsi "dáreček" ty i ona. Kdyby se tak lidičky podělili o ty své krásné vnitřní pocity, pohnutky, pochody, třeba by té radosti bylo víc.
Já si vzpomínám, jak se mi "rodil" první vnuk. Trvalo to hrozně dlouho, dcera byla už dva dny v porodnici, proces začal, ale táhnul se...nervičky a tak..., chodila jsem tehdy do práce obden na čtrnáctky, v restauraci... ten třetí den už jsem volala každou hodinu, určitě jsem ji hrozně otravovala, ale nedalo se to vydržet. Zástěru kolem pasu, ruce od bramborového salátu...od půl šesté rána do půl osmé jsem si je umývala kvůli telefonu snad stokrát. Pak vypadl. Prostě můj plně nabitý telefon nechtěl fungovat. Šílela jsem. Nemohla jsem volat ani z pevné, co byla na baru, protože mi bylo trapné před šéfem hledat nějaké číslo, které můj posr....tel.nechtěl vyplyvnout. Tak jsem jenom trnula...
Práca šlechtí. Měla jsem toho dost, lítala jsem tam jak fúrie...na porod jsem na chvilku zapoměla. Úplně. Najednou šéf volá: "Máte telefóóóón..." Fakt jsem byla úplně vygumovaná, nenapadlo mě, že mimi už...Myslela jsem si, že se stalo něco hroznýho, že jinou dceru srazilo letadlo nebo tak... a von řiká, "...prej máte ňákýho kluka, nebo co...", šel za mnou skoro až do kuchyně, v ruce držel takovej ten domácí telefon, co se může nosit bez šňůry...strkal mi to k uchu, a já cítila to šílený mrznutí, strnutí, bez dechu, krev stojí...a pak jsem uslyšela tu nejstarší dceru, jak řiká: Mami, jakto, že máš vyplej mobil!? Kluk už je na světě, má pět kilo...ježiši, ještě teď cítím, jak mi šíleně tlouklo srdce, stála jsem na takovým dřevěným schůdku, začala jsem ječet a skákat a všichni čuměli, zastavili se, ohlídli (bylo to jako když ve filmu stopnou obraz, postavy v půlce pohybu, věci padají, ale nedopadnou...i zvuk se zastavil...), a já jsem tam šílela a bylo to úžasný, oni nejdřív tak jako kroutili hlavami, ale pak mi všichni gratulovali, byla to obrovská chvilka...
No, dobře, klídek. Chtěla jsem ještě dodat, že ten telefon mi asi musel vypadnout, jinak by snad dcera neměla na svůj porod klid. Mimochodem, šla jsem se na něj podívat, a... fungoval, samozřejmě! Bebe.Dik. 
Upravil(a) LViktorka (25. 7. 2007 9:32)
Není tady
Ja si dobre pamätám extrémne emócie z oboch pólov... Najsilnejší (zatiaľ) pocit pri milovnaí napr. bol, že zažívame neičo, čo nás oboch presahuje, je to silnejšie a krajšie ako my, bolo tu dávno pre dnami a bude navždy po nás... Ale dostali sme krásnu šancu stať sd ana chvíľu toho súčasťou. Paradoxne sme to cítili obaja naraz... .Taký nejaký súčasný transcendentálny orgazmus.
Jeden z najhorších pocitov v mojom živote bol, keď som musela dať uspať moju predošlú psinu. Okrem normálneho zármutku nad smrťou som mala šialený pocit viny... A hovorila som si, že si to asi do smrti neodpustím. Postupne - hlaven v*ďaka jednému zážitku - som to vzládla a spracovala, ale v prvom momente som dostala tkaý záchvat žiaľu, že ma zbierlai otec aj s evetrinárom a bezradne sa dívali striedavo na seba na mňa. Musela som ich uistiť, že to prežijem, lebo som videla, že sú až panickí od bezmocnosti.
Źiaľ nad smrťou lbízkeho býva hrozný vždy, ale psomínam is, že ma veľmi odstala smrť bývalého šéfa, ktorý umrel (podľa mňa zbytočne) na krvácanie do mozgu ako 45-ročný. Kládla som si otázky, načo osm dostaal šnacu spoznať ho, keď to bolo tak nakrátko. A potom, po čase, prišla odpvoeď. Aby som sa naučila byť vďačná za každú chvíľu strávenú s niekým príjemným alebo s niekým, kto ma má čo naučiť. Za každú... A brať radšej každé stretnutie ako posledné, neodkladať veci, ktoré chcem povedať a urobiť.
Není tady
Selima napsal(a):
Kládla som si otázky, načo osm dostaal šnacu spoznať ho, keď to bolo tak nakrátko. A potom, po čase, prišla odpvoeď. Aby som sa naučila byť vďačná za každú chvíľu strávenú s niekým príjemným alebo s niekým, kto ma má čo naučiť. Za každú... A brať radšej každé stretnutie ako posledné, neodkladať veci, ktoré chcem povedať a urobiť.
Krásne. Dik za to.
Není tady
Selima napsal(a):
Najsilnejší (zatiaľ) pocit pri milovnaí napr. bol, že zažívame neičo, čo nás oboch presahuje, je to silnejšie a krajšie ako my, bolo tu dávno pre dnami a bude navždy po nás...
nádherné......
Upravil(a) adra (25. 7. 2007 10:34)
Není tady
tehdejší přítelova maminka byla na gynekologické operaci...všechno v pořádku ve středu jsem s ní mluvila, že ji v pátek pusít domů a že ji mám ale přinést mandarinky...že má na ně chut a do pátka je daleko....
byly dve hodiny odpoledne šla jsem za ní do nemocnice a potkala tam tchána...stáll na chodbě v podivném sklonu....pak...otočil se ke mně a povídá:"Máma zemřela...!!"
čas se zastavil...on brečel..já jsem zakřičela:"Néééé...!!!" a nevěděla co dělat....chtěla se mi utéct...proč ONA? Jak se to stalo, co...vždyt to byla tak hodná paní....
Než šla do nemocnice zavolala si nás k sobě a řekla že až bude po operaci, bude všechno jinak....a bylo...a bohužel UPLNE JINAK
Zemřela na plicní embolii...ta mašinerie po tom...kdo zažil ví....:-(((((
a pak po dlouhých měsícíh kdy jsem na ni neustále myslela (bylo ji 43 let) jsem jednoho dne zjistila že jsem se asi pravděpodobně vyrovanala s její smrtí...protože jsem si na ni během dne nevzpomněla ....byl to ohromně zvláštní pocit...pocit poznání že takhle asi vypadá vyrovnání se s něčím...a taky trochu studu jak jsem si mohla dovolit na ni zapomenout....ale nezapomněla...v životě na ni nezapomenu
Není tady
Já vám tak děsně děsně závidím... Moje první pusa mi přišla po*ná a vůbec ty začátky byly nic moc.
No a negativní zážitek? Byla jsem už 8 měsíců na studiích v cizině a volal mi otec. My jsme si za celou dobu s rodiči telefonovali jen jednou, na Vánoce, jinak jen psali, takže mi to přišlo divný. Zrovna jsme blbli se spolubydlícíma a já celá vysmátá beru telefon... a otec... "Stalo se něco moc hrozného..." a já ztuhla, prostě úplně zkameněla včetně srdce snad... a napadlo mě jedině "máma!" Byla to možná vteřina, ale tu hrůzu nezapomenu. Už vím, jaké to bude, až mi umře máma. Absolutní osamění. Nezní to moc logicky, že, zrovna jsem mluvila s otcem, takže úplně sama jsem nezůstala, a navíc po tolika měsících velmi sporadické korespondence... nejsme zrovna komunikativní rodina... ale ta vteřina, kdy jsem na to pomyslela, mě změnila.
Nebyla to máma, byla to sestra, kdo zemřel. Doufám, že si někdy odpustím, jak se mi v té chvíli ulevilo.
Není tady
Danielo tak to je silný...(ne síla!!!) ale SILNY POCITY.... 
a posílám pohlazení....
Není tady
Daniela S. napsal(a):
Já vám tak děsně děsně závidím... Moje první pusa mi přišla po*ná a vůbec ty začátky byly nic moc.
No a negativní zážitek? Byla jsem už 8 měsíců na studiích v cizině a volal mi otec. My jsme si za celou dobu s rodiči telefonovali jen jednou, na Vánoce, jinak jen psali, takže mi to přišlo divný. Zrovna jsme blbli se spolubydlícíma a já celá vysmátá beru telefon... a otec... "Stalo se něco moc hrozného..." a já ztuhla, prostě úplně zkameněla včetně srdce snad... a napadlo mě jedině "máma!" Byla to možná vteřina, ale tu hrůzu nezapomenu. Už vím, jaké to bude, až mi umře máma. Absolutní osamění. Nezní to moc logicky, že, zrovna jsem mluvila s otcem, takže úplně sama jsem nezůstala, a navíc po tolika měsících velmi sporadické korespondence... nejsme zrovna komunikativní rodina... ale ta vteřina, kdy jsem na to pomyslela, mě změnila.
Nebyla to máma, byla to sestra, kdo zemřel. Doufám, že si někdy odpustím, jak se mi v té chvíli ulevilo.
Mě se stalo něco podobného před pěti lety v létě. Vzpomínám, že jsem vařila večeři, byl se mnou můj syn, který mi pomáhal, bylo mi po dlouhé době zase dobře (měli s manželem problémy). Najednou telefon, můj o více jak deset let mladší brácha, který mi jen tak nevolá, že se táta měl nehodu a zemřel. Śok, hrůza, nedokázala jsem nikomu sdělit co se stalo. Tenkrát mě manžel, dnes už bývalý, moc zklamal, místo aby byl s námi, šel raději s kamarády na bowling. Ale to už je jiná kapitola.
Není tady
Danielo, nádherný!!! Chápu, ač je to opravdu giganticky tragické. Myslím, že je skoro morbidní, co ti teď řeknu, ale až tvoje milovaná maminka zemře, zažiješ mnohem, mnohem větší bolest, ale, to bohužel taky patří k životu. A odpouštět si nemáš co, všichni máme sklon inklinovat k "menšímu zlu" (pud sebezáchovy?)
Ale, aby se to vyrovnalo, vyštrachej z paměti nějakej krásnej pocit, ano?
Evčo, v takové chvíli, když "tvůj člověk" není s tebou, je to jako by ti ještě přidal nečekaný úder pod pás, KO se tomu řiká, ne?
Když můj otec zemřel, byla jsem sama doma, máma byla u synovce, mého bratrance v nedalekém městě na návštěvě. Otec zemřel v nemocnici po dlouhé vyčerpávající nemoci, smrt byla pro něj, (i pro nás) vykoupením... sestra -nemocniční - zavolala k nám domů, řikám "Prosím" a ona že :...už je s ním koniec... a já, patnáctiletá: A čo mám teraz robiť? ...a ona: Príďte si pre veci...
Zavolala jsem mámě, co se stalo, a ona, že však ještě dokončí návštěvu a zítra přijede. Bomba. Cítila jsem se, jakoby mě obrovský hydraulický lis pomalu přitlačoval k zemi. Dnes už vím, že všichni jsme nějakí, ale tohle, to nikdy od ní nestrávím...
Není tady
To bylo pořádný KO a bylo jich bohužel víc. Ale už jsem mu dávno odpustila, protože on se prostě choval tak jak uměl.
Není tady
prosím vás znáte někdo ten pocit kdy chcete něco udělat a cítíte vnitřně že to není uplně košer...a pak někdy v rozhovoru s někým koho se to třeba ani netýká...zjistíte že to prostě uděláte že "je to normální"...
nevím jestli jsem to dobře napsala...
Není tady
Ten pocit zna asi kazdy, jen asi kazdy v jine situaci
Není tady
Adro, nevim, obávala bych se, že je to intuice, svědomí, co se ozývá, a potom, když ti někdo "nastaví zrcadlo" pro jiný úhel pohledu, a ty se rozhodneš, že svůj vnitřní hlas umlčíš, může dojít jenom k dvěma věcem:
1) svou intuiici neposlechneš, svědomí "otupíš" a uděláš jinak - pak se ti to pravděpodobně v budoucnu vrátí jako bumerang...
2) pochopíš, že přišel čas změnit svůj postoj, hodnotový žebříček... no a v důsledku toho budeš pravděpodobně ve svém "dozrávání" o krok dál...
Tak je to podle mně, nemusí to být "směroplatné", chichi
Není tady
Sexynet, to byla "pecka", i když jsi asi měl úmysl své pocity neodhalit, byly jasně cítit. Tak do toho...
Není tady
adra napsal(a):
prosím vás znáte někdo ten pocit kdy chcete něco udělat a cítíte vnitřně že to není uplně košer...a pak někdy v rozhovoru s někým koho se to třeba ani netýká...zjistíte že to prostě uděláte že "je to normální"...
nevím jestli jsem to dobře napsala...
No, tak zrovna já teda si na nic nevzpomínám, ale je pravda, že se mi uleví, když citím za něco vinu a zjistím, že jiní to tak dělají a vůbec je to netrápí nebo že je to takzvaně normální.
Jo, s tím růstem, to mě nenapadlo :)Ale to já bohužel asi moc to, co vnitřně už má nějakou rozhodnutou šipečku kvůi lidem kolem nezměním, já si vždycky jdu nabít vlastní d*žku 
Jinak moc hezky popisujete pocity
Není tady
LViktorko...i Tobě host esko děkuju moc za odpovědi...já jsem totiž zjistila že kolikrát něco chci...ale prostě NEVIM...NEVIM jestli je to "správné" a furt mám strach že mě to někde dožene...a pak když mi to někdo NEVEDOMKY posvětí tak to prostě udělám s tím...jak psala hosteska že jiní to tak taky dělají...
áách jo :-(((((
Není tady
sexynet já se těšila na povídku....
ale ten hošíček je fakt krásnej!!!!
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.