Kdyz jsem se v cca. 16 vedl poprve za ruku se svou prvni slecnou... Uz jsme tehdy spolu nejaky ten patek "chodili" ale nic jsme si k sobe nedovolili - ja byl strasne stydlivej, a ona cekala samozrejme na me "impulsy" ) (samozrejme, ja na hodne veci myslel, ale jen ve sve hlave). Az jednou, sli jsme spolu nekam k veceru ven, a jak tak jdeme vedle sebe, nejak nam o sebe drnkly ruce, a najednou nam do sebe vklouzli dlane, me prejela vlna elektrizujici zhave energie od hlavy az k noham, malem jsem upad, 15 minut jsem nemohl promluvit, a jen jsme sli a ja byl stastnej jak nikdo v te same chvili na zemi, a jen jsem myslel na  "vedu si svou slecnu"...

Pak jsme se jednoho dne poprve polibili. Hrali jsme na zemi proti sobe nejakou deskovou hru, a jak jsme se nad ni oba naklaneli, najednou jsme byli v jednu chvili hlavama oba nad tou hrou, kousicek od sebe, pamatuju si dodnes ten pohled... ty oci. Pomaloucku jsem ji polibil. Neuhla, a polibek opetovala. Vzal jsem ji do naruce a libali jsme se v kuse cely zbytek noci, az do rana.  Nemohli jsme pak dva dny mluvit, z namozenych svalu, a rty jsme meli jak cernosi

Pocity se nedaji popsat. Kdo nezazil, stejne nebude ani tusit... Ale jednou vetou - zkuste si predstavit, ze vas obejme andel, oddeli vam dusi od tela, a ukaze vam, jak to vypada v raji...

xxxx napsal(a):

juuuu vás je tu škoda, pište zamilovaný krásný knížky:) opravdu hezký

Dik, to je taky pocit, přidej nějaký svůj, třeba ju napíšu, počim,počim...

Pro Sexynet: Úžasný. Netušila jsem, že se to dá sdílet. Myslela jsem, že to umí jenom spisovatelé ve svých románech. Chvilku jsem se v tom tvém náručí cítila sama.

Upravil(a) LViktorka (25. 7. 2007 8:17)

sexynet: to je moc krásné, nechceš napsat nějakou povídku?

Adro, když jsem četla tebe, bylo mi líto, že jsi v tu chvíli neudělala, na co jsi měla chuť: to lítání, křik... , že jsi měla potřebu se "krotit". Proč by to nemohl nikdo vědět? Vidíš, co to udělalo s kamarádkou, dostala jsi "dáreček" ty i ona.  Kdyby se tak lidičky podělili o ty své krásné vnitřní pocity, pohnutky, pochody, třeba by té radosti bylo víc.
Já si vzpomínám, jak se mi "rodil" první vnuk. Trvalo to hrozně dlouho, dcera byla už dva dny v porodnici, proces začal, ale táhnul se...nervičky a tak..., chodila jsem tehdy do práce obden na čtrnáctky, v restauraci... ten třetí den už jsem volala každou hodinu, určitě jsem ji hrozně otravovala, ale nedalo se to vydržet. Zástěru kolem pasu, ruce od bramborového salátu...od půl šesté rána do půl osmé jsem si je umývala kvůli telefonu snad stokrát. Pak vypadl. Prostě můj plně nabitý telefon nechtěl fungovat. Šílela jsem. Nemohla jsem volat ani z pevné, co byla na baru, protože mi bylo trapné před šéfem hledat nějaké číslo, které můj posr....tel.nechtěl vyplyvnout. Tak jsem jenom trnula...
Práca šlechtí. Měla jsem toho dost, lítala jsem tam jak fúrie...na porod jsem na chvilku zapoměla. Úplně. Najednou šéf volá: "Máte telefóóóón..." Fakt jsem byla úplně vygumovaná, nenapadlo mě, že mimi už...Myslela jsem si, že se stalo něco hroznýho, že jinou dceru srazilo letadlo nebo tak... a von řiká, "...prej máte ňákýho kluka, nebo co...", šel za mnou skoro až do kuchyně, v ruce držel takovej ten domácí telefon, co se může nosit bez šňůry...strkal mi to k uchu, a já cítila to šílený mrznutí, strnutí, bez dechu, krev stojí...a pak jsem uslyšela tu nejstarší dceru, jak řiká: Mami, jakto, že máš vyplej mobil!? Kluk už je na světě, má pět kilo...ježiši, ještě teď cítím, jak mi šíleně tlouklo srdce, stála jsem na takovým dřevěným schůdku, začala jsem ječet a skákat a všichni čuměli, zastavili se, ohlídli (bylo to jako když ve filmu stopnou obraz, postavy v půlce pohybu, věci padají, ale nedopadnou...i zvuk se zastavil...), a já jsem tam šílela a bylo to úžasný, oni nejdřív tak jako kroutili hlavami, ale pak mi všichni gratulovali, byla to obrovská chvilka...
No, dobře, klídek. Chtěla jsem ještě dodat, že ten telefon mi asi musel vypadnout, jinak by snad dcera neměla na svůj porod klid. Mimochodem, šla jsem se na něj podívat, a... fungoval, samozřejmě! Bebe.Dik.

Upravil(a) LViktorka (25. 7. 2007 9:32)

Selima napsal(a):

Kládla som si otázky, načo osm dostaal šnacu spoznať ho, keď to bolo tak nakrátko. A potom, po čase, prišla odpvoeď. Aby som sa naučila byť vďačná za každú chvíľu strávenú s niekým príjemným alebo s niekým, kto ma má čo naučiť. Za každú... A brať radšej každé stretnutie ako posledné, neodkladať veci, ktoré chcem povedať a urobiť.

Krásne. Dik za to.

tehdejší přítelova maminka byla na gynekologické operaci...všechno v pořádku ve středu jsem s ní mluvila, že ji v pátek pusít domů a že ji mám ale  přinést mandarinky...že má na ně chut a do pátka je daleko....
byly dve hodiny odpoledne šla jsem za ní do nemocnice a potkala tam tchána...stáll na chodbě v podivném sklonu....pak...otočil se ke mně a povídá:"Máma zemřela...!!"
čas se zastavil...on brečel..já jsem zakřičela:"Néééé...!!!" a nevěděla co dělat....chtěla se mi utéct...proč ONA? Jak se to stalo, co...vždyt to byla tak hodná paní....
Než šla do nemocnice zavolala si nás k sobě a řekla že až bude po operaci, bude všechno jinak....a bylo...a bohužel UPLNE JINAK

Zemřela na plicní embolii...ta mašinerie po tom...kdo zažil ví....:-(((((


a pak po dlouhých měsícíh kdy jsem na ni neustále myslela (bylo ji 43 let) jsem jednoho dne zjistila že jsem se asi pravděpodobně vyrovanala s její smrtí...protože jsem si na ni během dne nevzpomněla ....byl to ohromně zvláštní pocit...pocit poznání že takhle asi vypadá vyrovnání se s něčím...a taky trochu studu jak jsem si mohla dovolit na ni zapomenout....ale nezapomněla...v životě na ni nezapomenu

Danielo tak to je silný...(ne síla!!!) ale SILNY POCITY....    a posílám pohlazení....

Danielo, nádherný!!! Chápu, ač je to opravdu giganticky tragické. Myslím, že je skoro morbidní, co ti teď řeknu, ale až tvoje milovaná maminka zemře, zažiješ mnohem, mnohem větší bolest, ale, to bohužel taky patří k životu. A odpouštět si nemáš co, všichni máme sklon inklinovat k "menšímu zlu" (pud sebezáchovy?)

Ale, aby se to vyrovnalo, vyštrachej z paměti nějakej krásnej pocit, ano?

Evčo, v takové chvíli, když "tvůj člověk" není s tebou, je to jako by ti ještě přidal nečekaný úder pod pás, KO se tomu řiká, ne?
Když můj otec zemřel, byla jsem sama doma, máma byla u synovce, mého bratrance v nedalekém městě na návštěvě. Otec zemřel v nemocnici po dlouhé vyčerpávající nemoci, smrt byla pro něj, (i pro nás) vykoupením... sestra -nemocniční - zavolala k nám domů, řikám "Prosím" a ona že :...už je s ním koniec... a já, patnáctiletá: A čo mám teraz robiť? ...a ona: Príďte si pre veci...
Zavolala jsem mámě, co se stalo, a ona, že však ještě dokončí návštěvu a zítra přijede. Bomba. Cítila jsem se, jakoby mě obrovský hydraulický lis pomalu přitlačoval k zemi. Dnes už vím, že všichni jsme nějakí, ale tohle, to nikdy od ní nestrávím...

Mozna sem pozdeji jeste neco napisu, porad nejsem uplne zvykly "sdelovat" tyto nejintimnejsi (v dusevnim smyslu) zazitky jen tak do "site"

TOHLE je můj 5,5 letý příběh o štěstí

Ten pocit zna asi kazdy, jen asi kazdy v jine situaci

Sexynet, to byla "pecka", i když jsi asi měl úmysl své pocity neodhalit, byly jasně cítit. Tak do toho...

LViktorko...i Tobě host esko děkuju moc za odpovědi...já jsem totiž zjistila že kolikrát něco chci...ale prostě NEVIM...NEVIM jestli je to "správné" a furt mám strach že mě to někde dožene...a pak když mi to někdo NEVEDOMKY posvětí tak to prostě udělám s tím...jak psala hosteska že jiní to tak taky dělají...
áách jo :-(((((